VELIKONOCE

Zvyky jsou zvyky, jako tehdy, tak i dnes.Jeden rozdíl tu ovšem je. Reklama! Obchody jsou plné velikonočního zboží již koncem února. Jsou to svátky hlavně křesťanské, a to se na vesnici opravdu drželo.Jen se nesmělo o tom příliš mluvit. 
 Ve škole jsme museli říkat svátky jara, ale ono to je vlastně všechno spojené. Jaro v plném proudu, krásné počasí, rozkvetlé kočičky, zlatý déšť a my holky chodily už bez punčoch, jaké bývalo teplo. Později jsem byla však trochu chytřejší a nosila kalhoty. To aby švihání tolik moc nebolelo.
Cukroví se peklo téměř jako na Vánoce. Barvila se vajíčka a my pak na ně vyškrabávali různé ornamenty. Na Velikonoční pondělí jsme se sestrou byly připraveny již brzy zrána a vyčkávaly své spolužáky. Náš brácha vzal tašku a šel. To, co my jsme dávaly výslužkou, on musel zase vymrskat a přinést domů. Celý den se u nás netrhly dveře. Stály jsme u okna, a jakmile se někdo blížil, vyběhly jsme na přední verandu a nechaly si dobrovolně namrskat. Maminka přinesla dobroty a kluci odfrčeli o dům dál. Odpoledne chodili tatínkovi kamarádi, většinou fotbalisté, a to jsme dostali všichni -včetně maminky. To už se také otevírala nějaká lahev a bylo veselo.
Dnes to už tak moc neprožívám.Velikonoce většinou trávíme na chalupě a užíváme si opravdu to jarní počasí, pokud v poslední době nějaké takové je.