Divadlo a já

 

Motto: Važte slova- a vězte, že skutečné divadlo i život je váží. – Jiří Polášek

Ve čtrnácti letech mi byla nabídnuta první role v životě. Do té doby jsem sice recitovala na různých besídkách, hrála v nějakých scénkách, ale tohle už bylo o něčem jiném. Pan Štěpánek, přes den výborný zahradník, se večer měnil v přísného pana režiséra souboru. Dostal tenkrát dobrý nápad, začít pracovat s mladými lidmi a nastudovat nějakou pohádku. Jmenovala se: „Zkoušky čerta Belínka“, a já tedy měla tu vytouženou roli zlé princezny.
Slečna Slávka, výborná herečka z dospělého souboru, mi hrála služku; maminka a paní učitelka Josefa chodily napovídat. Můj bratr byl už protřelý divadelník a byl hvězdou ve školních představeních  na základce, a později i na „dvanáctiletce“- dnešním gymnáziu. Já jsem se pak také až v deváté třídě konečně dočkala! Ve školním představení jsem dostala krásnou roli květinky Pampelišky, která čeká v podzemí na jaro a krátí si dlouhou chvíli sváděním krtka. Po představení mě nějaký dospělý divadelník pochválil, a že prý to byl, a on vyslovil to slovo, „profesionální“ výkon. To je, co?
A tak jsem již tenkrát pochopila, že dřina, která tomu předchází, stojí zato; pro chvíli potlesku a nějakou tu pochvalu.
Na střední škole jsem opět rychle získávala hlavní role ve školním souboru a zaskakovala i v divadle, které tenkrát bylo na špičce; vyhrávalo soutěže a jezdilo na Jiráskův Hronov. To je pro divadelníka- amatéra vlastně to nejvíce, čeho může dosáhnout. Tam jsou nominovány opravdu ty nejlepší soubory v republice. Já sama jsem se zúčastnila poprvé až v roce 1986, ale to už předbíhám.
Domů jsem se ze střední školy vracela jen na víkendy, ale přesto jsem hrála dál. Třeba role dohazovačky Frosiny v Moliérově Lakomci nebo čarodějnice v pohádkách- to byla moje parketa.
Nyní ale vybočím z let, o kterých je hlavně toto veškeré psaní, a jen letmo se zmíním o dalším vývoji na prknech, která znamenají svět.
Velká, dlouhá pauza, a pak začátek sedmdesátých let až v Blansku. Nejprve jsem hrála v jednom souboru, kde jsem měla hodně krásných rolí:
Hlavní role Katty Harrisonové v Prolhané Katty, Mariana v Goldoniho Čtyři hrubiáni, paní Prismová  v Jak je důležité míti Filipa anebo role matky v Dykově Krysaři.
 Poté jsem se nějakým zázrakem dostala do druhého souboru s režisérem Jiřím Poláškem.
Tam se teprve dělalo to krásné a opravdové divadlo!  Hned první byla čtyř-role v Hrabalových Bambíni di Praga, pak Svatava v Podivném odpoledni dr Zvonka Burkeho, Synekura ve hře Osel a stín od Voskovce a Wericha, paní O´ Neilová ve hře Vstupte od Neila Simona a další a další.
Na Jiráskův Hronov jsme byli nominováni za Jihomoravský kraj, a to se hrou Jiřího Suchého Hra na Dr. Johanna Fausta. Tam jsem si zahrála Lotte-herečku a rovněž hvězdu. Podařené představení- výborné herecké, pěvecké i taneční výkony!
Na hronovském jevišti jsme se vyřádili potom ještě několikrát. Bylo to třeba se hrou Příliš horká lázeň od Majakovského nebo Voltairovým Candide.
 Spousta dalších festivalů, cestování po vlastech českých i slovenských a výborní kamarádi. Divadlo se dělá nejen pro seberealizaci, ale také proto, že je člověk obklopen bezvadnými lidmi, kterým jde o stejnou věc a je jim spolu dobře.
 Nemohu se nezmínit o panu režisérovi Poláškovi. Mám schovány všechny jeho písemné připomínky k roli během zkouškového období. On totiž po zkoušce nešel spát jako my, ale přemýšlel, a taky se trochu trápil, když to nebylo ještě to ono.
Na první zkoušce měl již perfektní představu o celé hře, o každé postavě, o scéně, v hlavě měl jako výtvarník představu o divadelním plakátu a programu. Mimochodem, vždycky to byla umělecká díla.
Chtěl, abychom se na jevišti s ostatními partnery poslouchali a nehráli jen každý sám za sebe, jak to u některých amatérů bývá. Teď jsem tady já, a tak se dívejte! Souhra je velmi důležitá a pak, takový slovní ping-pong mezi herci, to je paráda.
 Když jsem při zkoušce mrkla okem z jeviště do sálu a viděla jeho přivřené oči a slastný úsměv, věděla jsem, že „ pro tentokrát dobrý“. Někdy jsme ho dokázali i rozesmát, a to se pak ten hurónský řev rozléhal po celém prázdném sále. V jedné z písemných připomínek se podepsal: „ Váš víc starý, než dobrý Jiří Polášek.“
Ne, ne, pane Polášku!  Více dobrý!
I moje dcera byla vtažena do této společnosti; hraje, zpívá a tancuje. Sešly jsme se na jevišti vícekrát a nedávno si zahrály i v Praze v Dejvickém divadle. Ona mladou herečku Irene a já inspicientku Madge v inscenaci R. Harwooda- Garderobiér. Už jsem překročila šestou desítku svého věku a trému mám na jevišti stále velkou, ne-li větší.
Když ovšem pan režisér řekne, klidně ze sebe udělám blázna- jen když to prospěje roli.
 Po Praze ještě následoval divadelní festival - Napajedla,  kde mě porota docela chválila. Nebylo to nepříjemné. Za nějakou dobu přišel poštou diplom, kde mi udělili cenu za roli MADGE, cenu za ženský herecký výkon.
Tak tedy více méně na závěr mého působení u divadla docela pěkná, velká tečka. Ne? Co říkáte?
ALE-stejně jsem zvědavá, co má pan Polášek příští rok za lubem!