Kazuistiky patologie života pod komunistickým panstvím

Kazuistiky patologie života pod komunistickým panstvím (stručná faktografie minulosti)

Vrtulníkem na neurochirurgii v Plzni. V červnu r. 1960 při kácení v Krušných horách padající strom poranil ženě páteř a míchu. Lesní správa, která po tragickém úrazu chtěla demonstrovat mimořádnou péči o pracovnici německé národnosti, se telefonicky obrátila na plzeňskou neurochirurgii, zda může zraněnou urychleně dopravit pomocí helikoptéry. Souhlasili jsme, a tak Ministerstvo zemědělství, pod které lesy organizačně spadaly, požádalo Ministerstvo zdravotnictví o pomoc. Ve zdravotnictví se však tehdy v záchranné službě vrtulníky nepoužívaly, bylo pro to o přepravu zraněné požádáno Ministerstvo obrany. Armáda měla vrtulníky, ale z důvodů kádrové nespolehlivosti s nimi vojáci nesměli létat do pohraničí. Bylo nutno tedy požádat Ministerstvo vnitra, které mělo jak vrtulníky, tak i politicky spolehlivé piloty a prověřené zbrojnoše. Konečně po 36 hod složitého vyjednávání aparátů čtyř ministerstev byla těžce zraněná žena dopravena z Kraslic do Plzně (pro sanitu asi 2 hod jízdy). Vrtulník přistál za velké pozornosti občanů, novinářů a fotografů na trávníku u jižního okraje Fakultní nemocnice na Borech. Byl to pravděpodobně historicky první transport pacienta helikoptérou. Místo přistání bylo později upraveno v řádný heliport. Plzeňská Pravda tehdy kromě jiného napsala: … „tento případ je jednou z ukázek, jak lidově demokratické zřízení pomáhá našim pracujícím …“
Milování se odkládá. K přijetí na vysokou školu bylo r. 1949 vhodné (nebo nutné) předložit u přijímacího pohovoru doklad o prázdninové pracovní brigádě. Tak se stalo, že nás jakýsi ústřední organizátor vyslal na stavbu železniční trati u Sázavy poblíž Přibyslavi. Čtyři maturanti z Plzně se ocitli mezi brigádníky ucházejícími se o přijetí na VŠPHV (Vysoká škola politických a hospodářských věd, dříve Vysoká ekonomická, Komerční inženýři). Tato vysoká škola byla silně marxisticky infiltrovaná, podle toho vypadala politická skladba uchazečů a především pak komunistických svazáků, vedoucích tábora. V prudké stráni u Sázavy jsme kopali zářez pro plánovanou trať. Tvrdá námaha, letní horko a žízeň, pili jsme i vodu z řeky (tehdy to ještě šlo). I u kádrově vybraných účastníků se občas dal pozorovat ironický podtón a úšklebky při zpěvu známé budovatelské písně „Teď když máme, co jsme chtěli, do rachoty zvesela…“. Naše plzeňská skupina se hned zpočátku kádrově pošpinila u táboráku výběrem písní Škoda lásky (Roll out the barrels) a Tipperery. Nezapomenutelně absurdním zážitkem bylo vyloučení z tábora dvou (ona a on) vedoucích, kteří byli zpozorování, jak spolu mizejí v lese. Vládnoucí táborové heslo „když se buduje socialismus, není čas na milování“ nedovolovalo žádné sexuální zážitky. Láska se odkládá kvůli budování.
Cesta do hlubin profesorovy duše. Karlův most bývá často místem náhodných setkání. Tak se stalo, že jsem se r. 1965 potkal po sedmnácti letech s bývalým profesorem a ředitelem našeho gymnázia. Obvyklý ráz rozmluvy „jak se máte, co děláte?“ Ředitel byl v penzi a žil v Praze u své dcery. Obsáhlejší bylo moje vyprávění, jak po vyhození z gymnázia r. 1948 jsem nakonec s opakovanými obtížemi vystudoval a v současné době pracuji na věhlasné Neurochirurgické klinice slavného prof. Kunce. Pan ředitel mlčky poslouchal a pak náhle povídá: „Mračku, jak vás tak vidím, já vám musím něco říct, já mám špatné svědomí. Když jste se tehdy (tj. září 1948 úmrtí prezidenta Beneše, květiny u Masarykova pomníku, zatčení a věznění osmi studentů klasického gymnázia) vrátili z vězení, požádal jsem akční výbor, že si nepřeji, abyste dále studovali na našem ústavu“.(byli jsme tehdy Krajským akčním výborem vyloučeni ze studia a téměř rok jsme pracovali v pivovaru Prazdroj). Přiznání špatného svědomí našeho bývalého ředitele jsem přijal a v duchu i trochu pozitivně hodnotil. Krátce na to, jsem tento pozoruhodný zážitek líčil svému kolegovi – psychiatrovi. Znalec lidských duší mé hodnocení odmítl s logickou úvahou, že nejdříve jsem vyprávěl o svém úspěšném postavení, a k tomu přidal otazník, zda by se pan ředitel přiznal ke svému udání, kdybych byl po vyhození ze studia u té lopaty trvale zůstal. Tak nevím. Občas se mi ale od té doby jako antithéze vybavuje příběh profesora ve slavné, později zfilmované, Drdově povídce „Vyšší princip“. Trvale zůstává odpudivý pach vzpomínky na pokleslý čin pedagoga: demonstrovat svoji loajalitu k režimu na úkor osudu pěti studentů.
Komunista u PTP. Všeobecně je známo, že do jednotek PTP (Pomocné technické prapory, Vojenské tábory nucených prací) byli povoláváni muži, které režim považoval za politicky nespolehlivé a nepřátelské. U krumpáče a lopaty, jediné zbrani těchto „vojáků“, se sešli synové živnostníků, sedláků, šlechticů, bohoslovci a kněží, vězni, umělci, intelektuálové, Němci i studenti (např. z plzeňské fakulty bylo postiženo asi osm mediků).  Na jaře r. 1952 mezi vystrojovanými nováčky se překvapivě objevil člen komunistické strany. Když zjistil k jaké jednotce je povolán, odmítal nastoupit a nezkrotně protestoval, jeho rodiče na velitelství svými celodenními hysterickými výstupy předvedli, jaký mají nejen oni, ale i vládnoucí partaj názor na PTP, tuto bandu vyvrhelů a kriminálníků. Nic nepořídili, synáček při odvodu dostal špatný kádrový posudek, možná urazil domovní důvěrnici, či nepozdravil uliční výbor, musel do vojenského mundůru s černými výložkami. Chlapec dlouho urputně odmítal v jídelně sedět s námi u společného stolu. Časem se mu podařilo vnutit se politrukům do kanceláře. Strana ho nezavrhla, přestože u PTP jsme byli trvale všichni vojíny, stal se do roka svobodníkem. Odporu k nám se nezbavil a frčka na rameni sloužila pak jako užitečný signál.

Neurochirurgický kongres r. 1971 v Moskvě. Na kongresu s bohatou mezinárodní účastí jsem hned v úvodu svého sdělení musel opravit „ošipku“ v programu: „ja nět  iz Bratislavy, ja iz Plzně, Bratislava éto stolica Slovakii, Plzeň éto stolica pivovarenija“. Po pobaveném potlesku jsem přednesl zkušenosti s podáváním cytostatik dlouhodobou intrakarotickou infúzí u zhoubných nádorů mozku. U některých nemocných byl zřetelný pozitivní efekt, část nemocných zůstala neovlivněna. Byl jsem překvapen zájmem a ohlasem v diskusi, na několika pracovištích s touto terapií také začínali. Mimořádně pozoruhodné pak bylo diskusní vystoupení jedné ruské profesorky neurochirurgie, která tvrdila, že touto metodou se jí podařilo všechny své pacienty vyléčit. Z auditoria se ozvaly pochybovačné a posměšné výkřiky, které soudružku profesorku vyprovokovaly k temperamentní obhajobě, kterou podpořila zapřísaháním Boha všemohoucího, panenky Bohorodičky a všech svatých, protože vše, co tvrdila je svatá pravda. Čím více posluchači bouřili smíchy, tím více se diskutující profesorka bohem a svatými zapřísahala. Cizinci, jejichž sluchátka oněměla (překladatelé zmlkli), se udiveně a nechápavě rozhlíželi a vyptávali, co se děje. Absurdní představení v bolševické Moskvě, zážitek takové argumentace na vědeckém fóru bych neočekával ani ve Vatikánu.

Slušní lidé. Na počátku 80 let byl na neurochirurgii v Plzni hospitalizován těžce zraněný student z Prahy. Na návštěvy a informace dojížděla nešťastná maminka, utrápena z vážného stavu. Postupně se dařilo stav pacienta zlepšit, takže jsem mohl maminku trochu potěšit a pro uklidnění jsem přidal i zprávu, že o zdravotní stav chlapce se zajímá a na návštěvy jezdí i nejvyšší pražský tajemník KSČ. Byl jsem mile překvapen energickou odpovědí: „pane primáři my jsme slušní lidé, my s tím soudruhem tajemníkem nemáme nic společného. My jsme slušní lidi, to jenom naše děti spolu chodí do školy“. Tohoto odvážného vyznání jsem si moc vážil, potvrzovalo totiž naši dobrou pověst.

Ponížení. V 70 letech na dvoře Fakultní nemocnice v poledne před jídelnou jsem potkal milého a váženého kolegu a vyzval ho ke společnému poobědvání. Odpovědí bylo sarkastické odmítnutí: „já s tebou na oběd nepůjdu. Budeš mnou hluboce opovrhovat, až ti řeknu, kam jdu. Já jdu na schůzi Svazu Československo-sovětského přátelství“. Vynikající odborník se nechal takhle zdeptat.

Vojín PTP v záloze. Roku 1959 jsem byl jako záložák povolán k vojenskému cvičení s nástupem na letiště v Líních u Plzně. Po vojenském vystrojení se při nástupu ukázalo, že do skupiny záložních důstojníků od majora k podporučíkovi nějak nepatřím. Asi administrativní chyba s představou, že neurochirurg je důstojníkem, a on to zatím byl věčný vojín PTP. Důstojníci v záloze měli zvláštní režim, např. směli dojíždět denně autobusem z Plzně na letiště. Rozpaky byly, co si počít s tím doktorem-vojínem. Na ošetřovně jsem se setkal s bývalými spolužáky a kolegy z nemocnice, takže při ranním nástupu byl vyhlášen rozkaz, že „MUDr. Mraček, přestože je vojín, má charakter důstojníka“. V následujících týdnech jsem pak byl opakovaně povyšován, takže po měsíčním vojenském cvičení se z vojína stal podporučík. Za to jsem si při druhém záložním cvičení vysloužil zařazení jako neurochirurg do praporního obvaziště v první linii na západních hranicích. Hurá, hurá, hurá.

Bydlení. Po mnohaletém pobývání na vojenských palandách, studentských kolejích a trmácení v podnájmech jsem se pokusil získat dekret na byt. K tomu bylo třeba dosáhnout zařazení do pořadníku žadatelů o přidělení bytu. Do žádosti na úřadě se zaznamenávaly plusové a minusové body. Můj případ se ukázal totálně minusový: svobodný, bezdětný, lékař (ten paradox: v přírodě má každý tvor nejdříve hnízdo, či noru, pak samičku a na to mláďata. U lidově demokratického člověka bytový problém vyžadoval postup opačný). Až složitá protekce přes příbuzenstvo operovaného pacienta umožnila vůbec zařazení do pořadníku mezi 2000 uchazečů na jednom z posledních míst ve čtvrté kategorii bydlení.

Lidé zvláštního ražení. Bylo známé, že komunisté o sobě prohlašovali, že jsou lidé zvláštního ražení. Při výuce studentů jsem opakovaně vysvětloval, že lidmi zvláštního ražení jsou především neurochirurgové. Již během studia lze pozorovat, jak posluchači se zájmem o manuální činnost chirurgických oborů nejeví příchylnost k nervovému systému. Bývá proto mimořádně vzácná kombinace chirurgické zručnosti se současným zájmem o patofyziologii, klinickou symptomatologii a diagnostiku chorob nervového systému. Takováto vzácná směs protikladných schopností a zájmů se může vyskytnout jako neobvyklá kvalita jen u lékařů zvláštního ražení.

Pozoruhodný povel. Počátkem 80. let mne navštívil nejvyšší stranický a kádrový představitel ze Škodových závodů se žádostí, zda bych mohl urychleně odcestovat do Egypta a ošetřit zraněné inženýry, kteří po havárii s těžkými zraněními již několik dní jsou hospitalizováni v periferní nemocnici. Souhlasil jsem s poznámkou, že nemám příslušně cestovní doklady. To prý není žádný problém. A tak jsem se stal svědkem neobvyklého představení: Soudruh vzal telefon na stole, vytočil číslo pasového oddělení a povídá: „buď zdráv Franto, já k vám posílám sekretářku, vy jí uvaříte kafe, a než ona to kafe vypije, vyhotovíte cestovní doklady pro prim. Mračka, který zítra ráno odlétá do Egypta“. Jak je to jednoduché v diktatuře. Neodcestoval jsem, zranění do rána zemřeli. Ambasáda v Egyptě byla několik dní zcela pasivní.

Soudruh či pán, kdo lépe stoná. Po dopravní nehodě byl na neurochirurgii hospitalizován významný soudruh, člen Ústředního výboru KSČ. Po několika dnech se na oddělení objevil soudruh ředitel KÚNZ v doprovodu kádrového referenta. Uvítal jsem je slovy, že se jistě jdou podívat na pana XY z Prahy. Na to mi soudruh ředitel povídá: „ ty tomu soudruhovi říkáš pane? To mě kdybys říkal pane, to by se mi u tebe špatně stonalo“. Uklidnil jsem oba soudruhy, že u nás oslovujeme každého „pane“, že je to podobně jako u soudu: pane předsedo, pane obžalovaný, pane svědku.

Převoz pacienta v bezvědomí do Německa. Do západočeských lázní jezdívali hosté ze západního Německa za léčbou i lacinou zábavou. V 80. létech jedné silvestrovské noci mladý německý návštěvník při opileckém pádu utrpěl těžké kraniocerebrální poranění. V hlubokém bezvědomí byl převezen na neurochirurgii v Plzni. Odstranili jsme rozsáhlý akutní subdurální hematom a dekompresívní kraniotomií uvolnili otok pohmožděného mozku. Následkem těžkého mozkového poškození bylo trvalé bezvědomí, apalický syndrom. Po dlouhodobém pobytu v Plzni si pacientova rodina dojednala pokračování hospitalizace v německé nemocnici. Domluvil jsem s pohraniční a celní službou převoz a předání bezvědomého pacienta na hraničním přechodu z českého sanitního vozu do sanity německé. Celá událost proběhla hladce, bez složitostí, předali jsme i vyjmutou kostní ploténku kalvy. Po čase jsem byl nadřízenými pokárán, jak jsem si mohl dovolit takovou akci sám vyjednat a provést. Převoz cizího státního příslušníka se prý může uskutečnit jen mezistátním projednáním s participací orgánů ministerstva vnitra, zahraničí a zdravotnictví.
Komunisté potřebují zvýšený dohled. Po letních prázdninách v 80. létech se ve Fakultní nemocnici zjistilo, že z povolených rekreačních pobytů v zahraničí se zpět do socialistické náruče nevrátilo několik lékařů. Pikantní bylo, že všichni byli vlastníky tzv. rudé knížky. Byl z toho bol hlavy na ředitelství s následným rozhodnutím o zvýšeném kádrovém dozoru. Všichni vedoucí oddělení byli vyzváni ke zvětšení obezřetnosti při hodnocení a doporučování žadatelů o výjezdní doložku. Při návštěvě kádrového referenta jsem si nemohl odpustit poznámku, že si dám pozor a zvlášť ostražitou pozornost zaměřím, jak ukázaly letní zkušenosti, především na členy KSČ.
Dva druhy posedů. Při procházkách lesem se myslivecký posed pravidelně stává výzvou k lezení a pozorování přírody z ptačí perspektivy. Zvláště pro děti je velkým lákadlem. Nápadně vysoký a pěkný posed objevily mé děti na Šumavě. Vytrvalé škemrání, že k němu půjdeme a na něj vylezeme, jsem musel nakonec zarazit vysvětlením, že to není normální posed na pozorování a střílení zvěře, ale že tento posed slouží na pozorování a střílení lidí. Děti vše do hloubky nechápaly, ale aspoň si od té doby pamatovaly, že u nás máme dva druhy posedů. Takže se občas i ve vnitrozemí v lese při spatření posedu zeptaly, zda je na střílení zvířat nebo lidí.
Politické pětiminutovky. Písemný pokyn přednostům vyzýval, abychom při ranních hlášeních na oddělení věnovali pozornost, kromě záležitostí zdravotnických a provozních, také referátům s politickými tématy. S přípisem jsem seznámil naše ranní shromáždění, načež jeden soudruh lékař s pobaveným úsměvem říká, že to u nás přeci již dlouho praktikujeme, když každé ráno kritizuji a nadávám na poměry. Té vtipné a výstižné poznámce jsem nemohl odolat, inspirovala mne k písemné odpovědi soudruhu řediteli, že je to dobrý nápad, a že u nás politické události již mnoho let pravidelně probíráme.
Geniální řešení nedostatku lůžek. Koncem 70. let jsme byli pozváni do Konstantinových Lázní na školení vedoucích pracovníků v organizačních otázkách. Zdravotní rada západočeského KNV nám, kromě jiného přednášel i své představy o řešení problému s nedostatkem lůžek. Byl jsem znám svou dlouholetou úpornou snahou o rozšíření neurochirurgického oddělení , a tak si mne přednášející vyhlédl a zvolil jako vhodný příklad: “tady Mraček stále křičí, ale vždyť on na neurochirurgii moc lůžek nepotřebuje, neurologové mu pacienty diagnostikují, on je jen odoperuje a pak je může hned vrátit na neurologii“.  Tento neuvěřitelný absurdní názor mne zvedl ze židle a doporučil jsem, že touto skvělou myšlenkou by se dal řešit celý obor chirurgie ve spolupráci s internou.
V pátek odpoledne se také někdy pracuje. Vládnoucí režim zjistil, že občané jeví malý zájem o práci, a že se stalo obecným zvykem opouštět v pátek předčasně pracoviště a odjíždět na chaty a chalupy. Byla zahájena rozsáhlá propagační a represivní akce, při níž policie (SNB) za účasti televize a rozhlasu kontrolovala na silnicích v poledne a časně po obědě automobilisty opouštějící Prahu. Národ se těmito televizními přímými přenosy dobře bavil, pravděpodobně následoval i postih přistižených absentérů. V této atmosféře se rozhodl jeden občan přijet na neurochirurgii do Plzně informovat se o zdravotním stavu své matky. A pro jistotu, aby mne zastihl, se raději dostavil již před polednem. Naše operační programy bývaly intenzivní a dlouhodobé a zvláště v pátek trvaly pravidelně do pozdních hodin. Takže při východu s operačního sálu po 17. hodině mne v dlouhé chodbě na dálku uvítal šťastně hlaholící návštěvník, který hlasitým voláním „ vy jste snad jediný člověk, který v tomto státě pracuje ještě v pátek kvečeru“ se po šestihodinovém čekání konečně dočkal.
Provokační socialistický závazek. Jedním ze způsobů, které měly vést ke zlepšení a zkvalitnění práce, bylo vyhlašování socialistických soutěží a pracovních závazků. Časem došlo k degeneraci a formalismu každoročně se opakujících akcí. Neurochirurgické oddělení vynikalo v 70. letech výbornou péčí, kterou se zájmem a mimořádně a intenzívně a pečlivě prováděly naše sestry (při výuce platilo heslo „sklon k dekubitům nemá nemocný, ale ošetřující personál“). Dlouhodobě mne trápila a rozčilovala nekvalitní péče o ochrnuté a bezvědomé pacienty v ostatních nemocnicích. Přihlásil jsem proto do socialistického soutěžení ve Fakultní nemocnici téma „ani jeden nemocný s dekubitem“. Náš návrh byl rozhořčeně zamítnut s poznámkou, že ten Mraček zase provokuje. (P.S. nedávno jsem se ve zdravotnickém tisku dočetl, že tato problematika se stala centrem intenzivního zájmu, po 40 letech).
U PTP jednotek nebyli vojáci. Jednotky Pomocných technických praporů (Vojenské tábory nucených prací) žily ve zvláštním režimu. Nemohli jsme být ubytováni ve společných kasárenských prostorech s vojáky bojových jednotek a nesměli jsme se zúčastňovat armádních sportovních soutěží a kulturních vystoupení (prevence možné ideologické nákazy). Přesto se jakýmsi opomenutím stalo, že naši hoši, dobří fotbalisté, soustředění u druhé roty 53. praporu PTP, pracující v brněnské Prefě, si vyjednali zápas s mužstvem Vojenské technické akademie Antonína Zápotockého. A naši „vojáci“ po práci ušmudlaní od malty a cementu, drtivě porazili reprezentační jedenáctku vysoké armádní školy. Z této ostudy byl poprask, že nedostatečnou bdělostí k něčemu takovému mohlo dojít. Vyšetřováním se zabývalo i ministerstvo obrany a potrestalo armádní, sportovní a politické funkcionáře.

T.zv. lidové milice. Vojenský prostor v Brdech sloužil k armádním cvičným střelbám. Bojovou zručnost se zde učily a pravidelně cvičily i jednotky lidových milicionářů. Při dělostřeleckém cvičení se stalo, že část obalu z roztrženého náboje vážně poranila jednoho z účastníků na očnici a mozku. Zraněného jsme operovali a ošetřovali na neurochirurgii v Plzni, zhojil se bez komplikací avšak s trvalými následky, které odpovídaly rozsahu poranění. Při této příležitosti jsem měl možnost se dozvědět, že milicionáři nejsou vybaveni jen puškami a pistolemi, jak jsme je obvykle vídali na fotografiích a při pochodu v televizi, ale že tato „Schutz –Staffel“ komunistické strany má bohaté tajné sklady zbraní, a že ozbrojenci jsou školeni v použití samopalů, kulometů a dokonce i minometů a děl. Vše pod vrchním velitelem  – generálním tajemníkem KSČ. Pro koho a proti komu?

Starosti s polskou Solidaritou. Za vážně zraněným studentem, spolužákem své dcery, k nám opakovaně dojížděl z Prahy jeden z nejvyšších tajemníků KSČ. Při svých návštěvách s námi občas na sesterně poseděl a porozprávěl. Měl jsem dojem, že se v našem prostředí cítí uvolněněji, než mezi tou partou konkurenčních soudruhů na Ústředním výboru. Mezi jiným si spokojeně pochvaloval, jak se mu na minulé schůzi, rozdělující delegáty k návštěvám bratrských stran v zemích východního bloku, podařilo obratně získat delegaci do Bulharska a vyhnout se návštěvě Polska. V Bulharsku prý stačí mít s sebou plavky, v Polsku však mají tu Solidaritu a kvůli ní je třeba připravit a pronést politicky a ideově vhodný projev. „ Co já jim k tomu mohu radit a povídat“.

Odmítnutí kandidatury věd, CSc. V klubu lékařské fakulty v Kolárově ulici jsem jako ordinář pro neurochirurgii (tedy zaměstnanec zdravotnictví) slavil s početnou skupinou známých a přátel své padesátiny. Ve společnosti se objevil kádrový tajemník z děkanátu Lékařské fakulty a připomněl mi, že již před rokem mne upozornil, že bych měl být docentem. Trochu překvapen jsem souhlasil, ale vědom si své odborné kvality a dobré pověsti, jsem zvýšil nabídku poznámkou, že už bych spíše měl být profesorem. Tajemník, zaskočený opovážlivou odpovědí, namítal, že se musím stát nejdříve kandidátem věd. Odmítl jsem zabývat se kandidaturou, jejímž hlavním smyslem bylo prokázat schopnost adepta nastudovat literaturu a sepsat odborný článek a jako přívažek ještě politickou filozofickou práci. Namítl jsem, že je to pod mojí úroveň, odborných článků a přednášek jsem sepsal několik stovek, kandidatura je pro začínající kluky, odmítám se zbývat kandidaturou věd. Po několika týdnech zaklepal na dveře mé pracovny mladý muž, představil se jako asistent katedry marxismu a oznámil mi, že byl pověřen soudruhem tajemníkem, aby za mne vypracoval marxistickou práci pro kandidaturu věd (soudruzi bystře pochopili, proč se nechci kandidátskou prací zabývat). Po krátkém čase přišel opět, že si s tématikou filozoficko-politickou v lékařství neví rady, zda bych mu s tím nepomohl, protože dosud pracoval jen s techniky. Pomoc jsem neposkytl, přinesl mi proto jako vzor dvě starší kandidátské práce obsahující i politické články. Zůstal jsem pasivní, vyslaný asistent bezradný, záležitost časem usnula. Dvě vzorové kandidátské práce mám jako památku ještě někde založené.

Schůze KSČ v pracovní době. Chirurgické obory byly ve Fakultní nemocnici na Borech po desetiletí limitovány nedostatečným počtem operačních sálů. Neurochirurgie měla přidělený operační sál třikrát týdně, pondělí, středa a pátek. Operační činnost, časově náročnou, každé pondělí po obědě zle narušovala povinná účast dvou našich lékařů na pravidelné schůzi KSČ. Zakázal jsem proto soudruhům účast na schůzích, což přijali s porozuměním a trochu i s povděkem a rádi vyřídili komunistickému vedení. Jak jsem předpokládal, vznikl z toho pro mne povyk a dohadování. Vycítil jsem však (byla to už druhá polovina 80. let), že má pozice, podepřená argumentací o pracovní zátěži a vysokém výkonu, čímž byla neurochirurgie pověstná, je poměrně pevná. Trochu jsem se i bavil při prosbě, aby alespoň za čas mohl jeden soudruh přijít na schůzi a „předávat stranická usnesení“ na oddělení. Mimořádně mne pobavila odpověď na mé doporučení, aby stranické schůze organizovali po pracovní době. „To by nám na ty schůze nikdo nechodil“ upřímně vyhrkla zděšená soudružka předsedkyně. Po listopadovém převratu se mi doneslo, jak kritickou diskusi, nevlídnou odezvu a nelibost vyvolal můj požadavek na městském výboru KSČ. 

Jednou jsi dole, jednou nahoře. Roku 1952, v době vrcholící agresivity komunistické totality, jsem jako vyhozený student, „stár 22 let“, trávil s mnoha dalšími postiženými pár let života s lopatou u pracovních vojenských jednotek PTP (Pomocné technické prapory). Domácí i mezinárodní politická situace nebyly zdrojem pro optimistické ladění. V té době jsem si opakovaně nechával od naší vojenské kapely zahrát (v pozadí byla možná trochu nostalgie i chuť provokovat) známou píseň „Život je jen náhoda, jednou jsi dole, jednou nahoře“. Jak muzikanti, tak i posluchači pravidelně živě reagovali s vděčným porozuměním. Čerstvě k naší jednotce přidělený politruk četař Kurhajec, s myslí bdělou a třídně ostražitou, popuzeně zareagoval a zlomyslně poznamenal: „soudruhu vojíne, vy nahoře nikdy nebudete, na to můžete zapomenout“! Nezapomněl jsem, dávný zážitek se mi po čtyřiceti letech vybavil, ale již v nové společenské a osobní situaci. 
Horor ve vlaku na hranicích. V sedmdesátých letech jsem byl jako čestný člen pozván na kongres Italské neurochirurgické společnosti. Podařilo se mi protekčně získat výjezdní doložku na tři dny, a tak cesta do Říma s připravenou přednáškou byla možná. Cestoval jsem vlakem. Zpáteční cesta však byla komplikovaná, po zemětřesení v oblasti Udine byla rychlíková souprava odkloněna, a aniž jsme cokoli tušili, projeli jsme bez kontroly dokladů Slovinskem a pokračovali přes Rakousko k hranicím jižní Moravy. U Břeclavi jsme pak zažili děsivý vstup do socialistické náruče. V noční tmě vlaková souprava zastavuje mezi dvěma vysokými ploty z ostnatého drátu, prudká světla reflektorů ozařují prostor lemovaný střílnami, kolem vlaku pobíhají ozbrojenci se psy, další zbrojnoši horlivě prohlíží vagóny nahoře, vespod i uvnitř. Přikrčení pasažéři z Itálie a Rakouska vyděšeně zírají na bezohledně důkladnou prohlídku kupé, záře reflektorů v noční tmě násobí tu hrůzu ostnaté hradby komunistického ráje. I na dlouhodobě trénovaného a vracejícího se domorodce dopadl tísnivý pocit vjezdu do koncentračního tábora.
Kádrová práce – rychle a spolehlivě. V roce 1950 byly z Plzně vystěhovány rodiny důstojníků vyhozených po únoru 1948 z armády. Mnozí byli vyhnáni do chátrajících domků v pohraničí, např. v Úterý nebo Přísečnici, naše rodina nalezla relativně slušné bydlení v Holýšově. Zde se matka stala svědkem události, na kterou celý život s rozhořčením vzpomínala, na zážitek u soudruha předsedy městského národního výboru (tj. starosta obecního úřadu), kde cosi vyřizovala. Soudruh starosta při tom současně potřeboval ihned vypracovat a odeslat kádrový posudek na holýšovského občana, kterého však neznal, a ani jeho sekretářka nevěděla, o koho se jedná. Své rozpaky však rychle vyřešili, když z okna spatřili kolem radnice procházející místní známou a povídavou klepnu. Zavolali ji, ona vše věděla a znala, a tak úřad mohl s její pomocí hned na počkání vyhotovit před zraky mé matky posudek, který možná závažně ovlivnil život a další osud nic netušícího obyvatele Holýšova.
„Vedoucí úloha“ komunistické strany v praxi. Komunisti si prosadili do ústavy tzv. vedoucí úlohu KSČ. Toto ustanovení pak „podle zákona“ umožňovalo totální kontrolu, sledování, špehování, schvalování a rozhodování o způsobu státního řízení i životě občanů. V sedmdesátých letech jsem byl na celostátní plenární schůzi zvolen do výboru Neurochirurgické společnosti. Tajemník každé lékařské společnosti musel pak požádat zaměstnavatele, zda dovolí, aby jeho zvolený zaměstnanec směl být členem výboru. Tuto agendu v nemocnici vyřizovalo kádrové oddělení, které však ke své písemné odpovědi potřebovalo vyjádření stranické komunistické skupiny. Na chirurgické klinice se ke schůzi sešlo dvanáct členů a „jednoznačně“ vyslovilo svůj nesouhlas … „je politicky i společensky stále pasivní a s kolektivem pracovníků se nesnáší. Žádným svým projevem nepodporuje vedoucí úlohu strany na pracovišti“. Vedoucí soudruh kádrového útvaru Krajského ústavu národního zdraví Plzeň oznámil pak tajemníkovi neurochirurgické společnosti: „Váš návrh … byl projednáván v příslušných stranických orgánech ZO KSČ FN (tj. závodní organizace KSČ ve Fakultní nemocnici), které se jmenováním do výboru Vaší společnosti nesouhlasí. Následkem ochabující komunistické bdělosti a ostražitosti nebyly podrobné písemné záznamy skartovány a omylem zůstaly zachovány v mých personálních dokladech na věčnou paměť jako exemplární příklad praxe minulé totalitní diktatury.
Telefonát vděčné pacientky. Nedávno mi zatelefonovala pacientka, které jsem asi před čtyřiceti lety operoval intrakraniální meningiom. Blahopřála mi k narozeninám a připomněla, že jsme stejně staří, prý jsme se o svém věku domlouvali během operace. Bývalá pacientka žije spokojeně v domově důchodců, moc mi za vše děkuje, a při svém obsáhlém povídání začne náhle mimořádně vděčně děkovat za to, že jsem na ní byl laskavý a hodný přesto, že měla takového špatného a nehodného manžela. Že já jsem to prý věděl, a jako bývalý voják – pétépák jsem se přesto o ni dobře staral. Nepamatoval jsem se na žádné dávné podrobnosti, začala mi proto trochu nesouvisle připomínat a nepřesně popisovat (zdálo se mi, že spíše úmyslně) bývalou funkci svého zemřelého muže a ukončila to slovy „on byl u té, jak se tomu říká, vnitřní stráže, ta vás měla za úkol hlídat. Vy jste to věděl a byl jste na mne hodný a já vám za to moc a moc děkuji“. Tak sám nevím, jak to tenkrát skutečně bylo. Nepochybuji však, že mezi námi šmejdili opravdu nejrůznější druhy „vnitřní stráže“.
Osud generálova těla. Základní abecedou studia medicíny je anatomie. Bez pojmenování není vědění. Oprávněně proto v prvních třech až čtyřech semestrech její výuka dominovala. Po systematickém seznámení přišla na řadu anatomie topografická s pitevními cvičeními. Objekty pro výuku byla těla zemřelých, uchovávaná v Anatomickém ústavu v konzervačních roztocích. Trvale mi zůstává v paměti bohaté větvení lícního nervu, anatomie hřbetu nohy, či zajímavá oblast krkavice (nemohl jsem tehdy tušit, co z toho jednou uplatním v neurochirurgii).                                                                                                          
K čemu to rozvláčné vzpomínání. Pitevní objekty, těla a končetiny, jsme občas chodili vybírat z konzervačních roztoků do poněkud tísnivého prostředí v suterénu Anatomického ústavu. Nečekaně děsivý pocit na nás dolehl při nenadálém spatření ve velkém bazénu ležícího těla, o jehož pravděpodobné identitě jsme se v té nebezpečné době (1949-1950) neodvažovali nahlas ani promluvit. Vyslovení jména obětí asociovalo jména vrahů a jejich pánů. S neskrývanou obavou a jen mezi důvěryhodnými se šeptem uvažovalo, zda jde o r. 1949 popraveného sedláka Broje, poslance Lidové strany nebo r. 1950 popraveného generála Píku. Oba byli vězněni v Plzni na Borech, Broj však byl popraven v Praze. Soudili jsme, že tělo generála Píky z piety nebude snad sloužit k naší pitevní výuce. Profesor Kos se s rizikem dlouhodobě snažil zachovat generálovo tělo. Později, jako host našeho výročního setkání abiturientů, mi před léty rozhořčeně vyprávěl, jak při jeho dočasné nepřítomnosti jeden politicky horlivý asistent tuto jeho snahu ukončil.                                                                         
Po čtyřiceti letech kola osudu mne přivedla k čestnému aktu – odhalení památníku generála Píky na náměstí, které nese jeho jméno.
P.S.  F.M. Dostojevskij … „před rozlukou generálské duše s generálským tělem bylo beztak všechno rozhodnuto“.
Takových ordinářů tu mám asi třicet. Tímto rozhorleně - znechuceným zvoláním mi počátkem sedmdesátých let odpověděl ředitel Fakultní nemocnice, když jsem již po několikátém jednání, někdy úpěnlivém jindy bojovném, žádal o zlepšení situace neurochirurgického oddělení. Na obranu neurochirurgie jsem musel vybuchnout: „takového ordináře jako jsem já, tu máš jen jednoho!“ Tehdy jsem si snad poprvé uvědomil to inferiorní postavení a nerespektované chápání významu svého oboru, který při tom měl tehdy sloužit nemocným v celých západních a jižních Čechách. A vybavil se mi původní text oznámení z jara roku 1966 o výběrovém řízení na místa tří ordinářů:                                                                                                                                    
          ordinář pro ortoptii
          ordinář pro poševní cytologii
          ordinář pro neurochirurgii
          Náhodné sousedství těchto odborností dokumentovalo představy organizátorů zdravotnictví o jejich významu a zařazení v hierarchii medicíny. Aniž se chci nevážně dotknout zmíněných specializací, domnívám se, že je na první pohled patrný nepoměr k rozsahu neurochirurgie. Mimořádná biologie nervové tkáně vyžaduje také zvláštní a mimořádné způsoby v diagnostice i postupy v chirurgické technice. Vrozené a vývojové vady, úrazy a jejich komplikace, záněty, nádory, cévní a degenerativní choroby: tuto bohatou směs patologických stavů a klinických obrazů lze odpovědně řešit jen na specializovaném pracovišti s početným odborným pracovním týmem. Neurochirurgická společnost dlouhá léta bojovala s organizátory bezvýsledně. V této atmosféře jsem se ocitl ve Fakultní nemocnici v Plzni a zanedlouho mi bylo jasné, že k prestiži oboru neurochirurgie, k pověsti pracoviště i k prestiži osobní může přispět kvalitní odborná práce. Z tohoto základu pak vycházely mé žádosti, tlaky a konečně i konflikty s vedením nemocnice a chirurgické kliniky. Ke změnám v našem neurochirurgickém oboru přispěly až postupné změny ve vedení FN a hlavně mimořádně radikální změny po listopadovém politickém převratu.
Světový rekord ve zdění. V létě roku 1953 část pracovních jednotek 53. praporu PTP intenzivně budovala veliký areál kasáren v Brně – Řečkovicích. Vojenské vedení přišlo s nápadem pokusit se o vytvoření světového rekordu v cihlovém zdění během jedné pracovní směny. Podle plánu se právě připravovala stavba rozsáhlé, dlouhé a vysoké budovy, jejíž stěna měla málo dveří a oken. Tento fakt byl pro úspěch pokusu velmi významný pro jednoduchost a rychlost práce a závěrečný počet kubických metrů výkonu. Druhým důležitým faktorem byla výzva s velitelství, že pokud se rekord podaří, půjdou „mistři ve zdění“ za odměnu do civilu včas a nebudou postiženi prodlouženou službou, jak nám bylo pravidelně každoročně oznamováno. Příprava na rekordní výkon byla dokonale promyšlená: několik dní se přivážely cihly a pečlivě se rovnaly do rozestupu tak, aby mezi nimi byla mezera pro prsty. Tisíce cihel a tisíce mezer připravených pro bezproblémový úchop. Pracovní tempo posílila vidina odchodu do civilu, pomohl i jeřáb s trychtýřem trvale dodávající maltu. Světový rekord vytvořen a vyhlášen bez ohledu na způsob provedení. Pro vedení sláva, pro vojáky – pracovníky PTP služba nezměněna, žádný civil. Podlý podtrh nebyl ani tak překvapivý, odpovídal naší zkušenosti s etikou panujícího režimu.
Kyvadlo režimu v letech 1968 – 69. Roky 1968 – 1969 vedly dočasně k určitému uvolnění svěrací kazajky totalitního režimu. Podařilo se mi v létě dostat výjezdní doložku, měl jsem v plánu navštívit neurochirurgická pracoviště ve Švédsku a v Dánsku. Počátkem září 1969 jsem se na dvoře nemocnice náhodně potkal s místním estébákem, kterého jsme od vidění všichni znali. Měl na starosti sledovat, vyzvídat, vše vědět a nepochybně referovat o všem co se ve FN na Borech dělo. Proto mne ani příliš nepřekvapil otázkou, kdy mám v plánu cestovat do Skandinávie. Sám jsem ještě nevěděl, musel jsem se vždy rozhodovat podle situace na oddělení a po odoperování nejnutnějších a nejohroženějších nemocných. Při rozmluvě jsem i zvažoval charakter počasí, jaký si mám vzít kabát a zda naše slunečné zářijové počasí potrvá koncem září a začátkem října i na severu. Trochu nápadná mi byla účast a zájem toho člověka na mém váhání, považoval jsem to však za jeho profesionální deformaci, bavit se a vyzvídat. Jeho závěrečná slova, chci-li jet, ať vyjedu co nejdříve, jsem vztahoval k diskusi o počasí. Odletěl jsem kolem dvacátého září, pobyl na klinikách ve Stockholmu a Göteborgu, a na neurochirurgii v Kodani, kde mi dne 1. října s vážnou tváří kolegové oznamovali, že o půlnoci došlo k uzavření našich hranic. Dánské noviny psaly o opětné změně naší země v koncentrační tábor a o střelbě na hraničních přechodech. Tehdy mi došlo, že slova toho tajného policisty, abych jel co nejdříve, se netýkala možného zhoršení počasí, ale zhoršení režimu, jemu již předem známé přípravy k opětnému utažení té svěrací kazajky.
Problémy a úsměvné složitosti s novým bytem. Přednosta neurochirurgického oddělení prim. Ledínský, znechucen společenskými a politickými poměry, se rozhodl na jaře 1966 odstěhovat zpět do svého rodného Chorvatska. Po úspěšném výběrovém řízení jsem byl zdravotním odborem KNV vyzván, abych se (po třech letech strávených na Neurochirurgické klinice profesora Kunce v Praze) vrátil zpět do Plzně na uvolněné místo. Nástup v Plzni jsem však podmínil přidělením uvolněného bytu, který dr. Ledínský při svém nástupu roku 1956 dostal s výslovným určením „pro neurochirurga“. Nebyl jsem ani moc překvapen omluvami, že byt je už obsazený (zaměstnancem policejní kavárny Krym), abych prominul, ale že dostanu stejně velikou a hodnotnou náhradu. Po přechodném pobytu v internátu v Čechově ulici mi bylo z KNV oznámeno přidělení bytu v čerstvě postaveném vysokém paneláku. Pestrá směs nových obyvatel byla pozvána na Obvodní národní výbor k úřednímu převzetí bytů a předání klíčů. Všichni účastníci tlačící se v dlouhé frontě poslouchali každé slovo a sledovali informace o svých nových sousedech a jejich bytech (diskrétní zóna tehdy pochopitelně neexistovala), pronesené u úřední přepážky. Mimořádný zájem jsem u davu zvědavých vyvolal již přidělením bytu z nejkvalitnějších (3+1 s komorou), pozornost se zvýšila skutečností, že přicházím z Prahy a vyvrcholení se dostavilo po oznámení, že přebírám byt sám. Úřednice ztuhly a podívaly se významně na sebe, početná fronta sousedů jako v šoku ztichla a napjatě si mne prohlížela. Typovala asi, jakého vysokého politického nebo nebezpečného policejního funkcionáře jim ta Praha poslala. Dalším úsměvným problémem bylo určení nájemného, do jehož výše se započítávala i rozloha tzv. nadměrných metrů. Úřední tabulky totiž neměly takovou stupnici s možností, že velký byt obývá jedna osoba. Problém se brzy vyřešil tím, že jsem se přestěhoval do družstevního bytu v blízkosti nemocnice, abych se mohl kdykoliv pohotově starat o nemocné.
Kyvadlo režimu pod vlivem rádia Svobodná Evropa. Život v politické a občanské totalitě režimu byl obtížný a často i existenčně nebezpečný. Nebylo proto nic překvapivého, že se koncem osmdesátých let schylovalo na lékařské fakultě v Plzni k potrestání studenta z vyššího ročníku. Pochopitelně šlo o „těžké“ provinění, nějaký politický malér. K souzení a trestání se chystal proděkan fakulty a šla pověst, že to s tím studentem dopadne asi špatně. Proděkanův kolega, komunistický souputník a profesní soupeř, si nemohl odpustit zlomyslnou ironií, s níž svého konkurenta s úsměškem upozornil, že mu jeho obtížnou úlohu vůbec nezávidí. Ať počítá s tím, když viníka potrestá a vyloučí ze studia, bude se o něm a o jeho činu už večer hovořit ve vysílání rádia Svobodná Evropa. A tak student šťastně prošel jen s minimálním pokáráním.
Listopad 1989 v Českých Budějovicích. K významným životním výročím bývá v akademickém prostředí zvykem uspořádat na počest oslavence kratší odborné zasedání s následným společenským posezením. Koncem osmdesátých let jsem slíbil prim. Pexovi, váženému a oblíbenému traumatologovi v Českých Budějovicích, který s naší neurochirurgií občas spolupracoval, že k jeho blížícím se šedesátinám rád přijedu a přispěji odborným sdělením, volba tématu byla jasná, něco s úrazové neurochirurgie. Na přípravu přednášky bylo času dost, výročí 60. narozenin bylo až koncem roku 1989. Politicko-společenské klima bylo od lednového Palachova výročí trvale rozjitřené. Jako obvykle jsem byl zaměstnán, tentokrát až hekticky angažován odbornými přednáškami, v září v Itálii, v říjnu na Slovensku, v listopadu ORL sympozium ČS – DDR v Ústí nad Labem. Dlouhodobě se tiše přepokládalo, že může dojít k veřejnému protestnímu vystoupení při příležitosti některého z našich slavných podzimních státních výročí. Rozpadající se, ale ještě vládnoucí režim si vždy připravil pohotovost ozbrojené moci. Říjnové datum prošlo relativně v klidu, 17. listopad pak zahájil nečekaně rychlé hroucení komunistické totality, překvapivě nekrvavý politický převrat. Jak bývá u nás obvyklé, začátek byl v Praze, a v dalších dnech (a někde i týdnech) se „ sametová revoluce“ šířila do celé vlasti. V této souvislosti jsem si uvědomil, že oslava 60. výročí narození prim. Pexy v Č. Budějovicích se chystá na 29. Listopad, a v duchu jsem mu trochu záviděl ten šťastný souběh významných událostí politických a osobních.
          Přednáškový sál budějovické nemocnice byl plný místních kolegů i přespolních přátel a známých včetně oficiálních hostů z vedení nemocnice. Prvním řečníkem byl představitel Československé chirurgické společnosti prof. Hájek. Tento chirurg, celoživotně těžce snášející jho komunistického panství, bohatě nasáklý čerstvými zážitky, překypoval při své gratulaci nadšením, které si z převratové Prahy přivezl. V takto nasazeném „převratově-revolučním“ tónu jsem pak mohl pokračovat i při svém blahopřání, doprovázeném vyjádřením mimořádného a neopakovatelného životního štěstí, slavit životní jubileum současně se svržením nenáviděného režimu. Při svém vystoupení jsem tu a tam nemohl nezpozorovat v přihlížejícím obecenstvu určitou nejistotu, rozpaky a nesmělé úsměvy. Chybělo mi to nadšené spontánní a bouřlivé chování na OF v Plzni a v Praze. Dokonce z prvních řad posluchačů pár postav povstalo a nakvašeně odešlo s prásknutím dveří. Cítil jsem, jak je z Prahy do Č. Budějovic ještě daleko, a jak jsme s prof. Hájkem možná našemu oslavenci zkomplikovali život. Domnívám se však, že naše vystoupení spíše pomohlo zasít, či povzbudit rašící listopad v jižních Čechách.


MUDr. Zdeněk Mraček
emeritní profesor neurochirurgie
první svobodně zvolený primátor města Plzně