Výchova dívek v Čechách, kap. 6

POZNÁVACÍ ZNAMENÍ

Další událost, která se váže přibližně ke stejné době (tedy asi tři roky mého věku) má oproti té předchozí docela vážný charakter a vystupuje  v ní jako hlavní hrdinka moje matka, která tehdy pro kázala velkou duchapřítomnost.
Příběh se odehrál na několikrát již zmiňované kládě, která byla umístěna pod okny domu. Měla jsem tam rozložené své panenky a hrála jsem si. Najednou se zvedl velký vítr. V přízemním bytě bylo otevřeno více oken najednou a nastal průvan. Okno, pod nímž jsem zrovna seděla, s velkým rámusem třísklo a rozsypalo se na několik kusů. Jeden z úlomků se mi  zasekl přímo do tváře a rozřízl ji po celé délce. Samozřejmě, že nastal příšerný řev, takže se seběhli všichni sousedé z celé ulice, mezi nimi i moje matka. Měla ve zvyku chodit doma bosa (dodnes mi je nepochopitelné, co je na tom za pohodlí). Když mě viděla, popadla mě do náruče a tak, jak byla – bosa a ve špinavé zástěře – běžela se mnou na náměstí a volala o pomoc (tehdy totiž ještě záchranky nebyly k mání, ani telefon nebyla běžná záležitost). Nemusela ani dlouho křičet, brzy se našli ochotní lidé. Když viděli moji zoufalou matku, bez váhání ji se mnou naložili do auta, i když museli počítat s tím, že jim sedačky znečistí krev, která se mi řinula z hlavy a nezarazily je ani matčiny špinavé nohy.
V nemocnici mi ránu rychle vyčistili a zašili. Lékař konstatoval, že jsem měla velké štěstí, že sklo nezasáhlo oko. Od té doby mám na levé tváři dosti znatelnou jizvu, kterou tvoří sedm stehů. Říkám dosti znatelnou, protože tehdy ještě nebyli chirurgové takoví přeborníci jako dnes. Jak jsem rostla, jizva se stále více roztahovala a nikdy už prakticky nezmizela.
Můj otec si přál (potom v pozdějších letech, když už jsem přestala růst), abych si nechala udělat plastiku, že prý mi to tak trochu hyzdí obličej. Ale to jsem já kategoricky odmítla. Velmi jsem si totiž té jizvy považovala; pociťovala jsem ji totiž jako cosi zvláštního, co hned tak každý nemá. Kdybych se ztratila, tak to bude moje poznávací znamení. A také mně velice lichotilo, když si jí lidé všimli a vyptávali se mně, co se mi stalo. Cítila jsem se tak trochu jako hrdinka a s velkou chutí jsem onen příběh (a ještě s patřičným přibarvením) vyprávěla. I když tehdy to vůbec žádná legrace nebyla a pro moji matku to byl asi jeden z nejhorších okamžiků v jejím životě. No, naštěstí vše dobře dopadlo a i otec se nakonec s mojí jizvou smířil.

Zde ještě nutno připomenout, že v době různých úrazů a nemocí, kdy jsme my dcery fyzicky trpěly, jsme se vždy obracely k matce; u ní jsme hledaly pomoc a útočiště – u otce nikdy (myslím, že to tak dělá většina dětí). Naše matka byla v tomto směru obzvlášť citlivá a obětavá a každou naši nemoc s námi prožívala až do morku kostí. Ať už to byl ošklivý černý kašel, proti kterému tehdy nebyly ještě ani žádné pořádné léky, spála, zánět středního ucha nebo hnisavá angina s vysokými horečkami. Její péče a soucit, které neznaly mezí, zasluhují dodnes moje velké uznání a poděkování.