Pětiletka první – startovací (1952-1957)

 
Moji rodiče byli přesně to, čemu dnes říkáme sociální případ. Mamka se vdávala jako sirotek, měla pouze tři bratry s vlastními rodinami a starostmi. Taťka byl bez matky od svých devíti let, jeho otec byl znovu ženatý, bratr daleko ve světě a sestra ve vzdáleném městě.
Rodiče se seznámili při tancovačkách, které oba milovali, a které byli asi jedinou jejich radostí. Na společném životě se prý právě tam domluvili. Doufali, že jim společné soužití přinese více štěstí, než měli dosud. A byla to pravda.
Ta štěstí byla hned dvě – já a sestra. Narodili jsme se k překvapení všech, protože jak mamka vyprávěla, doktor ještě při příjmu v porodnici pohovořil o bušícím srdíčku, zřetelných ozvech, normální poloze – ale že jde o děti dvě, vůbec netušil – což dneska asi není dost dobře možné (máme přece sonograf).
Narodili jsme se ve znamení LVA, které – jak se praví v zvěrokruhu – dává lidem zdravé sebevědomí a přirozenou autoritu, velkorysé a přátelské chování. Lvi věří svým pracovním i morálním kvalitám, jsou hrdí, oblíbení pro svou přímost a otevřenost, rytířskost a vrozený takt. V přítomnosti těchto lidí se každý cítí dobře a nikomu nevadí podřídit se jejich vedení a rozhodování, protože tito lidé vyzařují klidnou převahu a nikdy se neuchylují k malichernostem. Lvi mají rádi bohatství a dobrou životní úroveň, ale ani v horších materiálních poměrech neztrácejí svou sebedůvěru a zjevem ani chováním nedají svému okolí najevo, že potřebují pomoc nebo soucit.
No, to vypadalo dobře, takže uvidíme - v dalších pětiletkách.
Zatím jsme moc malinké, bojujeme doslova o přežití, a lidé ve vesnici tipují, která zemřeme, a která vydrží. Sestra byla drobounká a já zase hodně nemocná.
Vydržely jsme obě – protože mamka byla statečná, tety (což byly skoro doslovně všechny ženské ve vesnici) každodenně radily, povzbuzovaly, chválily, sestřenice vozily, hlídaly, taťka klidně oželel teplý oběd i večeři a všichni se těšili, až ten blázinec skončí a budeme vypadat trochu k světu.
Dočkali se. Jak ukazují fotky, které z té doby máme, byly jsme roztomilé a moc hezky oblékané.
 I dnes by se líbily kouzelné pletené svetříčky, sváteční skládané sukýnky s bílou halenkou a bílými punčocháčky, letní puntíkaté šatičky s balónkovými rukávky…Na fotkách se usmíváme ale jen v dosahu rodičů. Pokud ti vidět nejsou, pak jsme zamračené, nejisté, ubrečené.
Vážní na fotkách jsou ale i rodiče. Byla to přece pořádná odpovědnost a starost, obavy, zda všechno zvládnou, zda zajistí, co je potřeba k hezkému životu, který oni zrovna neměli. Tedy vlastní bydlení, alespoň základní vybavení, oblečení, slušné jídlo.
Osobních vzpomínek na svoji první pětiletku mám samozřejmě móc málo, ale mám.
Běhám po dvorku, kouknu nahoru, vysoko, a vidím překrásné modré nebe. Koukám tam pak pořád a pořád, ta modrá je krásná a je všude…Na návštěvě u známých jsem pak fascinována štípacími kleštičkami průvodčích – zkouším to s nimi znovu a znovu… Hezké je i volání sousedovic chlapečka „děčátka žíce“ a jeho nabídka slaďounké přesnídávky v konzervě, kterou společně během chvilky spořádáme. No a poslední vzpomínka – jedeme s rodiči na kole, každá jsme u jednoho, a společně zpíváme jejejeje co se děje, na vršíčku u Matěje... Svět je prostě prima.
Ale jen do večera, než taťka začne číst vyprávěnky Pohádkového dědečka od Eduarda Petišky. Nechceme slyšet ani tu o lakomém Šnofousovi ani tu o poslední vlaštovce. Nějak podvědomě cítíme, že sobectví není dobrá vlastnost a ani opuštěnost a samota by neměli být - ani u zvířátek, ani u lidí.
A také nechceme, aby sáhl po básničkách z knihy Jana Čarka Bylo-nebylo. Znáte je? Svíčka, Flašinet, Dřeváky, Služka…
Jsou smutné a představují vlastně jakési první setkání s politikou, s uspořádáním světa a já si vážně zřetelně pamatuji, že jsem byla ráda, když taťka poněkolikáté ubezpečil, že kočáry s bohatými už nejezdí, bosky se chodí jen v létě a jen když sami chceme, flašinet asi hrát nikdy neuslyšíme a žebráka nikdy neuvidíme, slunečníky ani dřeváky nikdo nenosí, daleko od domova už služky za prací nechodí a vrchnost vzal čert.
No, taťka by se asi divil…
 Pětiletka druhá - rozkoukávací (1958-1962)
Moje druhá pětiletka začíná stěhováním do vedlejší vesnice, do úplně nově postaveného domečku. Rodiče jej dokázali vybudovat prakticky svépomocí, s přispěním jednoho jediného řemeslníka. Taťka zvládl výkopy, výstavbu z kamení, cihel i tvárnic, troufl si i na krov a podlahy. Mamka pomáhala, kde se dalo, vozila materiál, všechnu maltu namíchala lopatou (a že jí bylo), písek kátrovala, cihly podávala. Rodiče si prý při práci dobře rozuměli, šlo jim to od ruky.
A tak se seznamujeme s útulným baráčkem, velkou zahradou, novými sousedy i ostatními obyvateli. Ale jen pomalu, za maminčinami sukněmi, nechce se nám totiž v novém prostředí moc mluvit, stydíme se, červenáme, pozornost, kterou vyvoláváme jako dvojčata nám není příjemná, spíše obtěžuje.
Vždyť jaký dvojčata – nejsme si podobné ani jako sestry. Ségra je malá, kulaťoučká a hezounká, já jsem takové vysoké vykulené bidýlko.
S uvedeným přístupem to bude ve škole, která je za dveřmi, asi vypadat. I proto říkám, že každý den tam chodit nebudu, že se budu střídat se ségrou - to je chytrý, ne? Nakonec se tam ale podívat jdu.
Škola má dvě třídy – prvňáky a třeťáky v jedné s usměvavou paní učitelkou, která vypadá moc hodná, ale nebude to pravda, druháky, čtvrťáky a páťáky v další s přísným panem ředitelem - ani to nebude pravda.
První vysvědčení je obrovským zklamáním. Ta dvojka je moc velká, přes celou stránku, jsem smutná. Proč?
Protože jsem školou naprosto okouzlená, miluju tam skoro všechno – tabuli, třídu i křídu, vrzavé lavice, přestávky i vyučování, zvonění, matematiku, čtení. Trochu méně pak kreslení, ruční práce, tělocvik, zpěv. Takže se ukazuje, že nadání prostě žádné, ale fakt žádné nemáme (tedy spíše já), ani umělecké, ani manuální, vůbec ne sportovní – jak to bude dál?
Vzpomínek z této školy 1. stupně mám dost, tři jsou ale nejdůležitější.
Ta ošklivá se týká kontroly, kterou paní učitelka nevybíravým způsobem vykonala na nás žáčcích přes čistotu. Kontrolovala umytý krk, uši, vlasy, ruce, boty, čistotu hledala i na límečcích, rukávech, ponožkách. Bylo to celé nepříjemné a ty komentáře k tomu byly zlé, moc zlé a já poprvé pocítila intenzivní bezmoc, stud, ponížení – ne za sebe – my dopadli dobře, ne za děti, které strnule zírali, ale za toho dospěláka, který využil –spíše zneužil – svoji moc, své postavení. A to by nemělo být, alespoň jsem si to myslela už prve a myslím dosud. Situace ponižování a zahanbování by neměli nastávat ani u dětí ani u dospělých.
Navíc - na této škole mně od počátku zaráželo a vlastně i podvědomě uráželo prakticky každodenní bezelstné vyptávání „hodné“paní učitelky. Zajímalo jí u všech všechno. Co bylo k obědu, k večeři, svačině, jestli máme pračku, králíky, peníze (no to přeháním), jestli půjdou rodiče tancovat o pouti, o plese, o posvícení, co roste na zahrádce, jestli bude zabíječka, zda nesou slepice, jak jsme oslavili svátek, narozeniny, Štědrý den, vánoce, velikonoce… K čemu jí to bylo, tak nad tím dumám dodnes.
Kromě mého čtení, kterému jsem se o volných chvilkách věnovala, se v té době doma často hrálo Člověče, nezlob se - s kamarády rodičů i příbuznými, venku pak kuličky, u kterých jsme prohru se sestrou vždy obulili. Skoro denně jsme se mohli zapojit do vybíjené na návsi, vždy tam někdo pobíhal – ne jak dnes, kdy nikde není ani živáčka. Často nás naši brali také na houby - my sbírali ty, co oni našli – „trochu“ nás rozmazlovali.
V komunikaci s okolím jsme v tomto období výrazně pokročili. Zúčastňovali jsme se vesnických vánočních besídek - úplně mrazilo, když velké holky spustily „ty jsi Martine strom zelený…, dokázali nacvičit s klukama!!! taneček „sivá holubičko, kdes byla?, navštívili ochotnické představení se známýma tetama a strejdama ve vedlejší vesnici i vystoupení vojenské posádky s místními kráskami na vdávání, kde znělo „na prahu stála, hezká se zdála…“
Ani „politika“ nechyběla. Ochotně, s nadšením, jsme se zapojovali do výzdoby vesnice při oslavách 1. máje. My menší jsme navazovaly na dlouhé metry motouzu barevné pentle z krepového papíru, které pak ti větší rozvedli kolem rybníka na návsi a doplnili několika březovými májkami. Bylo to moc hezké a ne že ne, jak dnes všici tvrdí a nikdo to nepřizná.