Stb

 Já a Stb.
Prvně jsem se setkal s tímto „orgánem“ už jako organizátor přechodu vývoje do fabriky. Představil mi ho Pepík Havelka a byl to kluk zelený. Ani se moc nezajímal  o jednotlivé  lidi. Chtěl vědět  jak probíhá začlenění  do továrny a jak to přijímají pracovníci, jaká je nálada. Pak jsem byl svědkem toho, jak Milan Mareda  se  velice energicky stěžoval na to, že pracovníci Stb nutí
. Nedůvěřovali Oldovi Bernhardovi a dokonce mně později žádali, abych se pokusil zjistit, zda nemá u Ackermannové  konto. To bylo jak pro čerta kropáč, nejhorší zločin. Řekl jsem to na rovinu Hiekemu a ten se mohl potrhat smíchy, stará paní a konto! Naprosto vyloučil, že je to idiotská myšlenkalidi k spoluúčasti  nečistými metodami, jednalo se totiž o jednu dělnici odněkud z nářadovny, mimochodem krasavice (Míla byl velkým obdivovatelem půvabu něžného pokolení). Pak se mluvilo o jednom kostruktérovi, který se chlubil, že s nimi spolupracuje.
     Přímým ví o každém halíři. Namísto toho zelenáče mne předhodil dvěma objektem zájmu  jsem se stal až když jsem za Žáka, začal s Bergrem, že zralejším. Ten inteligentnější si říkal Doubek, druhý Fridrich. Docela určitě to byla krycí jména. S těmi docházelo leckdy k trapasům, když se lidé hádali, že ten či onen se jmenuje jinak.
   Zajímal je Berger i ostatní účastníci těch kšeftů.. Musel jsem psát podrobná hlášení, (toto ostaně každý pracovník zbrojního průmyslu), dokonce hlásit i náhodný styk s cizincem, což vedlo někdy k humorným  historkám a bylo zneužito často k výsměchu. Oni požadovali, abych je podepisoval krycím jménem Perla, bůh ví proč. Například po mně chtěli, abych jim napsal jak se seznámit s Bergerem. To bylo po prvé  kdy jsem to Bergerovi řekl a sesmolili jsme to dohromady. Moc jsme se nasmáli, Berger totiš znal z Londýna jejich šéfa, který tam vedl konzulární oddělení a věděl kde pracuje, protože hoch se s tím chlubil. Také později  nabídl  Bergerovi přímo spolupráci. Ten přímo neodmítl, ale řikal, že neví, jak prospět, nemá dost informací. Panovalo přesvědčení , že československá rozvědka (vojáci měli a mají svou a upřimně se s civili nenavídějí a někdy si dělají i schválnosti) je velice výkonná. Pamatuli několik případů, kdy to nebylo docela tak. Třeba jeden důstojník švýcarské armády se chtěl oženit s Češkou, a tak mu řekli, že chtějí protislužbu, špioni byli nadšeni. Dodal jim popisy zbraní, příručky, návody seznamy důstojníků, výcvikové předpisy, dislokaci jednotek. Prasklo to a byl z toho pytel ostudy, protože to všechno je ve Švýcarsku a  mnohde  jinde  v  Evropě možno koupit v knihkupectví. Mladík musel z vojny a našim nezbylo nic jiného, než holku pustit, protože jim fandilo celé Švýcarsko. Nebo případ zabavené lodi se zbraněmi, které stálo posty mnoha lidem na hlavní správě zahraničního obchodu. Loď suvereního státu může vést i zbraně, ale chytráci je deklarovali jako trubky a to se netrpí.
      Před jedním z úkolů mne dokonce uvedli k náměstkovi ministra vnitra Jindřichu Kotálovi. Dával mi cenné rady pro kočku. Můžu si začít ze  ženskými, když  jim o tom řeknu, nabízel mi ochranu a já ho poboha prosil, aby to nedělal. Neměl jsem chuť starat se ještě o trubce. Kromě toho kdyby mne chytli sólo, vždycky bych mohl říci, že je to pro prachy, s ochrankou bych to asi tvrdit nemohl a byl by to mezinárodní průšvich a já schnil v lapáku.
   Když skončily ty kšefty, propustili mne milostivě- z čeho vlastně? Nikdy jsem nic nepodepisoval a doma jak mi řekli jsem byl  nepoužitelný. Že jsem s nimi spolupracoval? Houby,  oni spolupracovali proti mé vůli se  mnou a mnohdy zdržovali. Proto figuruji na seznamu řečeném  Cibulkově. Jsme tady všichni, včetně paní Ackermannové. Bernarda Knitla,Svobody. Nejsou tam velké ryby – Třeba Muřický, Jiří Skočdopole a jiní. Je mi to jedno, Obhajovat se nebudu – to má vždycky opačný efekt.
     Jedna historka: večeřeli jsme  v  lokále,který se jmenoval Hungarian Czarda v Socho, vykřičené  čtvrti Londýna já Knitl a Berger. Po večeři jsme při odchodu narazili na Adinu Mandlovou. Berger se omluvil Adina nás sbalila a odvezla sportovní Cortinou do svého domu ve Finchley. Povídalo se vzpomínalo se. Adina měla utkvělou myšlenku, že jí doma spojujï s K.H.Frankem a mají jí za jeho milenku. Nedala si říci, že se to sice povídá o Lídě Bárové a Goeblosovi, ale o ní není nic slyšet. Dokonce jsem jí říkal. že jsem četl protokol výslechu Franka. On na otázku jaký měl vztah k paní Tůmové (tak se tenkrát Adina jmenovala), se ptal kdo  má paní Tůmová být, že jí nezná. Přesto se ptala Pepíka Knitla, co má dělat, Pepík jí poradil, aby napsala, už nevím na které ministerstvo, jestli kultury či vnitra, kde si bude stěžovat na ty řeči. Co od toho očekával nevím. Začal jí diktovat dopis, ale tak blbě koncipovaný, že jsem žasl, že to Adina baští. Bylo to v době, kdy jsem se seznámil s Otou Ornestem a měl jsem celkem slušný přehled o divadelním životě. Líba kdysi chtěla studovat DAMU, ale po válce měli přednost herečky, které už byly v souborech, takže se tam nedostala. Po létech vydala Adina knihu životních osudů. „Teď už se tomu všemu jenom směji“ a k mému překvapení jsem se tam i s Pepíkem Knitlem našel. Jako nastrčený fízl z Prahy, který zná kupodivu dobře divadelní poměry. Dostal svoje i Knitl, protože ten dopis ji připadal jako ponížená suplika k vrchnosti.  Dokonce  píše, že to oznámila „Frankovi“
(a si ne K. H.) ale pracovníkovi MI5, britské rozvědky. Inu fízlovalo se i na druhém konci. O bratru  Adiny  tvrdí Frolík v knize „Špion vypovídá“, že to byl nejodpornější udavač jakého Stb měla. Naproti tomu tam nenapsala, že jsem jí slíbil, že přednese stížnost na člověka, který se jí pokoušel získat za jejího pobytu v Praze k spolupráci (zkoušela v městských divadlech pražských, titulní roli ve hře „Haló Dolly“ a byla to podle Ornesta katastrofa). Věrně jsem to plnil, do doby, kdy jsem k projednání té věci nebyl pozván, právě k tomu, na kterého si Adina stěžovala.
     Jak byli  soudruzi  Stb  při vší nebezpečnosti  neinformování a hloupí. Měl jsem malér,  že jsem německému novináři, kterého jsem provázel po leteckých závodech dal (či prodal) výkres motoru AI 25 šlo o šikovnou montáž z turbovrtulového motoru, který pro Sovětčíky konstruovala německá zajatecká konstrukční  kancelář a který měl  generátor plynu shodný s AI25, s tím jsem neměl  naprosto nic společného a dokázal jsem to.
      Nemohu se ani po létech zbavit dojmu, že Bergera zdědila po Moravcovi britská rozvědka a že přesně  věděla o všech případech Berger se jednou podřekl, že vyslýchal po maďarských událostech uprchlíky.
      První doba po vystoupení Dubčeka byla trochu rozpačitá. Začali se probouzet   jak  radikálové, kteří očekávali od reformy strany nápravu křivd skutečných, či domnělých, ale i protivníci jakých koliv změn. Domnívám se, že daleko cennější  bylo, že se ozývali i lidé, kteří očekávali návrat rozumu a poctivosti politiky i do života. Uvědomoval jsem si ohromnou zodpovědnost partaje, co bude dál.
     Po Vaškovi Kratochvílovi byl předsedou Karel Kočí. Byl to stejný případ, jakých bylo na závodě více, totiž, že se s prohlášeného kverulanta stal funkcionář. Byl to třeba Ervín Grafnetr, byli i  jiní Karel Kočí byl dělník z Kovony. Nebyl žádný Přemysl, ale nebyl žádný blb, „Vládl“ opatrně i v rozhodujících chvílích, které  nastaly v prvních měsících roku 1968 zcela zklamal a dokonce se v závodě ani neobjevil. Trávil jsem velkou část dne na CZV, Kde se řešily problémy, které byly po léta zasunuty a tabu. Nebyl jsem velký přítel resolucí, které putovali hned do sněmovny, hned na sovětské velvyslanectví a bůh ví kam ještě. Reorganizovali jsme systém stranického školení a otevřeli jsme ho i nestranické veřejnosti na závodě. Byl to sled přednášek lidí z vedení strany, odborů i vysokých škol. Přednášel u nás rektor vysoké školy stranické Hýbl, tajemník pražské organizace Šimon, ing. Hermach, ekonom Kouba, odpůrce Šika, nejvíce v žaludku, „zdravého jádra“, jak si ne originálně řikali, odpůrce  reforem ležel Smrkovský, kterého skandalizovali jako „muže dvou tváří“. Jeho přednáška naplnila zrcadlovou síň k prasknutí.  Nebylo   to, ale k srovnání jak bylo nabito v jídelně při přednášce Ing. Šika. To byli představitelé druhého centra ve straně, jak se čte v mé výpovědi či lépe (výhazovu). To už jsem byl na CZV úplně sám. Věděli jsme s Toníkem Zárubou od samého začátku, že to nemůže dobře skončit, (já byl ve skrytu duše přece jen optimista). Ve  hře byla vedoucí úloha strany, o jejimž odstranění se vedly diskuse. Oleje do ohně přiléval velvyslanec SSSR Červoněnko, jehož lživá hlášení a z kontexu vytržené novinové články, které jsem viděl, museli působit  v  Moskvě  hrozivě.
      A skutečně to přišlo. Probudil mě doma, ještě za tmy, nezviklý hluk jako když někdo vleče po ulici řetězy. Když jsem se probral, ještě jsem je viděl, bylo jasné, že jsou tu. Probudil jsem rodinu. Sedl do auta a jel do fabriky. Od Sloupu k Bílému Baránku, silnice uspané tanky. Dalo se projet až na jeden, který stál uprostřed. Dostal jsem hysterický záchvat a začal na ně řvát. Kupodivu tank srovnali a já přes Stodůlky dostal do fabriky. Tady bylo pozdvižení. Kdo se do fabriky dostal, přinesl náruč novin, které stačily redakce připravit v rekordním čase. Následující dny mám v mysli jako hořečnatou vidinu. Potvrdilo se, že český národ je  velký když je v průseru.
   Brzy se rozjela nestydatá propaganda, zbraně milice na stranické škole byly vydávány za zbraně  kontrarevoluce,  zoufale hledali spojence, moc jich nenacházeli. Mám ještě balík anonýmu, které jsem dostával poté, co jsme  s  redaktory  Zemanem a Hrábkovou (manželka  Jiřího Rumla,matka Jana) domluvili rozhlasové relace. Je to směs ubohosti a sprostoty. „Reformátoři“ byli podporováni drtinou většinou osazenstva závodu se drželi dlouho. To byla doba  kdy se nikdo neodvážil veřejně vystoupit proti reformám. Dokonce se ustanovil závodní výbor. Byl jsem pověřen jeho vedením. Měl jsem dávno připravený program, stokrát prohovořený s každým kdo o to stál. Ani jsem si neškrtl. Postupně vystrkovali růžky  Sochorové,Grafneři, kariéristi a mstitelé. Láďa Pacovský a Lahoda mi  nabízeli  podporu, zásadně jsem jí zamítl. Protože by to bylo prodloužení agonie. Nabídl jsem Pospíšilovi, že odejdu a napsal výpověď. Karel Malík jí nepřijal, že o mně je rozhodnuto. Bylo okamžité zrušení pracovního poměru podle paragrafu 53.
Poslední měsíce jsem se ve fabrice cítil jako na výdrholci. Pospíšil mi sice dal trafiku u učebních pomůcek, pro propagační film jsem s Jiřím Válkem, režizerem  krátkého filmu, napsal scénář na náborový film a nakreslil pro něj  desitky  obrázků  motoru  a  létadel, ale cítil jsem, že je to provizorium.
     Spolu  se  mnou  vylétli  Franta Stojaspal, Roman Vítek. Stojaspala si vzal  tajemník strany  národně socialistické Flayber a Franta odešel do výzkumu motorových vozidel. Vítek  odmítal  místa pod úroveň vzdělání v souladu se zákoníkem práce a nakonec jezdil v Horoměřicích s traktorem a střídal se s akademikem Dr. ing. Otou Wichtrlem DrSc. suspendovaným ředitelem Výzkumného ústavu makromolekulární chemie a vynálezcem, měkkých kontatních čoček.
1996                                                                                                 Ing. Jiří Pergl.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Já a stb.