matka

vVZPOMÍNKY NA MLÁDÍ
Moje maminka Anna Malá – Čmejková se narodila v roce 1900 v Kyškovicích-
            Vesnice je dlouhá, postavená podle břehu Labe. Než jí přejdeš, trvá to hodinu, ovšem pěšky. Začíná myslivnou a končí lisem. Byla jsem jediná a měla tři bratry. Josefa, Antonína a Václava. Rodiče se přestěhovali do Kyškovic z Černěvse. To vyprávěla moje maminka, že to bylo v roce 1896, kdy koupili v Kyškovicích barák. č 5. Josef nejstarší se narodil v Černěvsi 1896. Já Anna 1900, Antonín 1904 a Václav  1906 v Kyškovicích.
Měli jsme krásný výhled na Labe, teče kolem jako stuha. V dálce, asi  dvě hodiny cesty pěšky je hora Říp, kam jsme rok co rok chodili na pouť. Je to první pouť  v okolí po svátku Jiří, což byla pro nás daleko, ale šli jsme.
       6. prosince v roce 1904 začala maminka prodávat. Na domku udělali různé úpravy, přistavěli k černé kuchyni místnost a z té nejlepší místnosti udělali krám. Vybourali okno,, udělali dvéře, dali tam pult a začal obchod. Nad dveřmi byla  tabule „Alžběta Čmejlová „KRAMÁŘKA  A HOKYNÁŘKA“. To znamenalo, že může prodávat všechno  co se prodávat dá. Potraviny, kořalky, látky, boty, hřebíky, petrolej atd. Měli jsme pole, nějaké pronajaté a dosti velkou zahradu.
  Moje vzpomínka je z ranného dětství. Jednou maminka zjistila, že nemá droždí, mně byly asi čtyři roky. Jezdívala jsem, než-li  jsem šla do školy s rodiči na trhy do Roudnice. Znala jsem obchody  kam jezdili a tak mně máti poslala pro kvasnice. Peníze mi dala na přívoz, aby mně převozníci přecezli a u pekaře, že mi dají kvasnice a maminka to zaplatí až přijde na trh. Všechno dobře dopadlo,přívoz tam mně převezli, ale kámen úrazu byl v tom, že já jsem tam šla odpoledne. Chodila jsem v židovské ulici sem a tam, ale pekař nikde. Vyšel tam z jednoho domu pán a poznal mně, byl to ten pekař. Oni pekaři měli na ulici u dveří stůl s ohrádkou a tam vystavoval rohlíky a housky, ale jen dopoledne a odpoledne stůl dali do krámu a já to podle dveří nepoznala a číst jsem neuměla. Zachránil to pekař, takže jsem  kvasnice přeci jen přinesla.
   Můj bratr byl o 4 roky starší než já, měl jiné zájmy. Navštěvoval statky, kde byli kočové, voláci. Kočové jezdili s koňmi a voláci vodili voli. Navedli jej, aby až půjde mamince pro něco do Roudnice nakupovat. Schoval si nějaké peníze, které mu dali obchoníci zpět. On poslechl a peníze si zahrabával na zahrádce. Přišla řipská pouť. Teta  která pocházela z Rovného pod Řípem, že prý nás vezme na pouť. Šli jsme a dostali se na Říp. Od rodičů  jsme dostali každý  šesťák, to bylo 20 halířů, dva krejcary jsme museli mít na přívoz, 8 krejcarů na útratu.. U tety jsme se najedli koláčů a šli jsme nahoru. Bratr Pepík šel na každý kolotoč a já s ním, koupil mi panenku. Teta se divila, že má tolik peněz, utrácel vesele a za mne platil.
Teta v pondělí než přišel bratr ze školy to řekla mamince. Maminka zpovídala mne jestli nevím, kde vzal Pepík tolik peněz, ale já jsem nevěděla. Maminka byla rozčílená. Upekla vdolky, ty Pepík hrozně rád. Mazané povidly, sypané tvarohem a polité smetanou. Pepík přišel ze školy s ohromnou náladou, hnal se na vdolky, ale maminka ho zakřikla, ne, žádné vdolky, až řekneš  kde si vzal peníze  co si včera utrácel. Nechtěl říci, šel spát bez večeře, ale kápnul božskou. Dostal ponaučení u snídaně a zákaz návštěv ve statcích a dal si už pozor. (dnes mi teprve dochází, že moji rodiče nás také nikdy nebili, je výchova z rodiny).
  Vzpomínám na sklizeń vína. Na vinobraní přijížděli z Roudnice, kníže s kněžnou a jejich celá rodina. Bylo vždy pozdvižení ve vsi. Kněžna a kníže přijeli v kočáře, jejich děti na koních, okolo služebnictvo. Stála jsem ve špalíru  s vdolkem v ruce, děda stál vedle mě . Kněžna nechala zastavit a žádala mne o vdolek, ale já jsem jí vdolek nedala. Děda mně pochválil a řekl,  že si ho může dát upéci.
   Chodívali jsme si hrát v létě o prázdninách k Labi. Tam bylo naše eldorádo. Měli jsme na starosti husy, ale často se stalo , že jsme o husách nevěděli, až večer jsme se dozvěděli, že je máme zavřené na obecním úřadě to nebylo příjemné, museli naši zaplatit pokutu a potom nám husy pustili. My jsme u Labe měli mnoho práce. Z kamení a drnů jsme stavěli kuchyně, pokoje a co nás napadlo až jsme se ocitli na druhém břehu. To bylo v  době kdy nebylo Labe regulované.
Pamatuji se na takové suché léto dvakrát, jednou jsem byla ještě malá a podruhé asi v roce 1916. Chodili jsme v noci na trávu, otrhávali akáty a křoví jen aby bylo čím krmit krávy.
V roce 1910 byl dostavěn most, byla to velká sláva. Kníže Zdeněk Lobkovic uspořádal velkou benáckou noc, při otevření mostu. Na Labi pluly lodě, lodičky osvětlené lampiony. Na parníku hrála početná kapela. Prám, na kterém  byly hmoždýře, střilely rakety různých barev, kola na mostě která se točila  osvětlovala celé okolí červeně, modře, zeleně, žlutě, oranžově, bylo to ohromné, v životě už jsem něco takového neviděla. Začalo se chodit po mostě, byli tam výběrčí. Když se šlo do Roudnice 10 haléřů, říkali jsme pětník. Zpět se muselo platit znovu.
   V roce 1912 jsem bylo v Praze. Bylo to 16, května, kdy bývala v Praze pouť. Byli jsme tam přes noc u paní Mikulecké, která mně sebou do Prahy vzala, měla v Podolí
strýce který nás provázel Prahou. Já jsem měla ráno tu smůlu, když jsem ráno vstávala nemohla jsem otočit hlavu, měla jsem nějaké křeče v  týle, točila jsem se celým tělem. Poprvé v Praze a taková smůla. Šli jsme přes Vyšehrad, kde jsme navštívili hroby našich velikánů. Potom jsme šli dál a dál až jsme se dostali na hrad do chrámu sv. Víta. Všude bylo  lidu plno, těch krojů a všichni očekávali arcibiskupa, jen co se mi nelíbilo, bylo  líbání země, lezení po kolenou, před kočárem toho pohlavára. A litovala jsem těch květů, těch byla plná zem. Což ta mše ve Svatovítském chrámu. To bylo klanění, zvonění a líbání. Já jsem si připadala jak když k nám přijede Kaiser a hraje nám loutkové divadlo. Nelíbil se mi ten přepich a ta nádhera. Byli jsme se podívat na korunovační klenoty, korunu svatováclavskou, žezlo, jablko a košily svatého Václava. Již pomalu se blížil rok 1914, kdy  jsem
3. dubna opouštěla školu. Tenkrát jak se dovršilo 14 let končila školní docházka. Radost jsem z toho neměla , že opouštím školu, já jsem do školy chodila ráda. Vždy když naši jeli na trh, já musela zůstat doma, že mně potřebují, abych ohlídala doma hospodářství a prodávala v krámě. Když jsem ještě chodila do školy, raději jsem vstávala v pět, abych stačila umýt nádobí, uklidit a připravit vše na plotnu i do topeniště, aby naši mohli jen škrtnout sirkou a vařit. Odešla jsem do školy, kam jsme šli hodinu cesty, bylo to do vedlejší vesnice do Vetlé. Doma jsem byla hubovaná, že jsem do školy nemusela chodit, byli by to tam beze mne vydrželi. Ale já školu měla ráda. V pátek jsme měli zpěv, který jsem nerada zameškala. Zpívala jsem ráda, zpívaly jsme i cestou ze školy, na pastvě, u Labe, všude kde se dalo, kravám při dojení. Otec nás učil zpívat. Večer po práci přinesli jsme houni, položili na zem, otec si lehl mezi nás  a učil nás zpívat. Zpívali jsme písničky  národní, lidové, kostelní, jarmareční, otec byl dobrý zpěvák.  Maminka  při těch pisničkách zašívala, někdy i na stoličce usnula.
    Když přišla zima přišly zimní radovánky. Na Labi zamrzl led  napadl sníh, všude sněhu plno, vytáhli jsme sáňky a již to začalo. Když jsme šli do školy  koulovali se a v poledne při přestávce klouzaly na rybníčku Jordán, který je ještě dnes v půli vsi Vetlé. Jednou když už začaly ledy povolovat  šly se tři žačky kouzat na Jordán. Jedna z nich byla moje  sestřenice Marie Horáčková. Když vstoupily na led ten se probořil a ta nejmenší se začala topit. Ty dvě jí vytáhly a tím jí zachránily. Lidé je vzali domů usušit. Odpoledne šly domů jako by se nic nestalo. Ale od těch dob byla Marie nemocná, tenkrát se neleželo a neutíkalo se hned k lékaři, to byla chyba. Marie chřadla, celé léto polehávala k lékaři šli  pozdě 4. října 1913 Marie zemřela. Já jsem zrovna v tu dobu ležela měla jsem spálu. Strýc  z Černěvse se to dozvěděl, že jsem zemřela a přišel na pohřeb mně. Jaké bylo jeho překvapení když mně uviděl sedět na posteli. Vše se vysvětlilo, ležela jsem dlouho do školy šla až  10. ledna 1914.
     Dne 10. června 1914 jsme šli s dědou Horáčkem, to byl matky otec, na svatbu do Kostomlat pod Řípem. Byla to maminčina sestřenice, matka jim zemřela a děda byl ustanoven jejich poručníkem, byl bratrem jejich matky.
     Svatba to byla veliká, Božena jako schovanka u sedláka Valtýře který  jí strojili svatbu. Hostů bylo 80, já a můj bratr Pepík  jsme byli za družičku a mládence. Mimo tam byly ještě dvě drůžičky a dva mládenci .Zabili tenkrát tele, prase, čtvrtku hovězího, 20 hus, 20 kachen a těch kuřet nepočítaných. Svatba se odbívala v hostinci, hrála tam kapela z Roudnice. V sobotu jsme začínali a v pondělí končili. Bylo to opravdu veliké.
  Pomalu začínal červenec a pro nás všechny konec radovánek a vše co může mladé lidi těšiti. Přichází 26. červenec 1914, u nás bývala pouť. Tu přišla zpráva , že byl zastřelen  následník trůnu Ferdinand a jeho choť v Sarajevu. Hned byla vyhlášena mobilizace a všechni mladí muži nastoupit  ke svému pluku. Všichni kterých se výzva týkala, přišli se rozloučit do hospody s nadějí, že se brzy vrátí. Ale kámen úrazu . Byla vypovězena válka Srbsku. Povolání dfalších a dalších ročníků. Konání odvodů na jaře 1915  šli k odvodu, můj bratr Pepík, Jarda Frýda, Josef Malý, František Aim, Pepa Hrouda,, Jarda Sluka a Václav Hájek. Odvedeni byli všichni až na  Václava Hájka, ten byl velmi malý. Jarda Frýda,  když se přišel s námi rozloučit, velice si naříkal. My jej těšili, ale on řekl, že už se nevrátí. Tak hned jak narukoval do prvního boje, přišel o život, to bylo v červnu 1915 a vojnu nastupoval 15. dubna 1915. Pepa Malý  se  vrátil ze zajetí v Rusku  jako jeden z posledních ruských legionářů. Vyprávěl, dostal jsem se do zajetí hned při prvním nástupu do boje proti Rusům. Bylo nás více, zvláště Češi neměli chuť obětovat životy za Rakousko. Umluvilo se nás asi 30, že hned při první příležitosti utečeme do zajetí. Nastoupili jsme do boje 10. května 1915 a hned při první přestřelce jsme hledali úkryt. Byl to lesík, ne moc veliký, ale mi jej přijali jako úkryt. Rusové stříleli, ale mi zalezli hlouběji, otevřeli konzervy, najedli se a krásně usnuli. Nestarali se o boj a spali a spali.. Ráno ještě bylo šero, já jsem procitl, všude ticho  jako v kostele, opatrně jsem vylezl z lesa. Vidím je po boji. Vracím se zpět a říkám, kluci máme  nahnutý kvartýr. Rusové jsou již před námi a za námi ruská hlídka, co budeme dělat? Musíme se vzdát, zahodili pušky a vše co jsme měli, zvedli ruce a šli k hlídce. Zajali nás a sanitář nás  zahnal pohřbívat mrtvé. Pohřbívali jsme  jeden, druhý a třetí den,  jídlo žádné, spali jsme ve stodole. Ráno nás vyhnali ze stodoly, sem, tam nás přetáhli nahajkou a zase  do  práce. Stalo se že jsem u jednoho mrtvého Němce našel chleba, byl od krve, to jsem odkrojil a schutí  snědl.. Když jsme zjistili, že nás nikdo nepočítá (uměli počítat s bídou do deseti). Utekli jsme  a hledali práci. Vzala nás nějaká žena na sekání dříví a pařezů. Měli jsme tam jídlo, noclech nad chlívkem a bylo nám dobře.
    Pepa Malý když odcházel do války, pronesl. Je mi jako, když spráská kocoura a hodí ho pod schody, když se dostal do zajetí nebylo o něm zpráv. Vzpomínali jsme na všechny i na kocoura. Přicházeli různé zprávy ze všech bojišť.  Můj bratr Josef Čmejla byl na ruské frontě, skončil na italské. Na Ruské byl jako zpravodaj, jezdil na koni, když mu koně  zastřelili  byl přidělen jako nákupčí a zásovovatel na italské frontě.
V osmnástém roce kdy válka pomalu končila,  ale v  zázemí  řádila španělské chřipka, leželi celé rodiny, mnoho lidí umíralo. Lidé byli válkou vysíleni, byl hlad. Můj bratr přijel na týdenní dovolenou, dostal vysoké horečky. Přijel 10. října, to už  běželi zprávy, že se blíží konec války. Bratr měl u sebe 30.000 na zaplacení zelí, které mu nakládali v Zell am See, měl strach, že bude postaven před válečný soud . Tak ve vysoké horečce se vracel na bojiště, to bylo 26. října 1918 jak vyprávěl, místo jejich štábu už nenašel, ale sešel se s nějakým důstojníkem ze štábu a tomu peníze odevzdal. A již tu byl 28. říjen konec války. Chlapci Češi  kteří patřili k píseckému 28. pluku se vraceli jak mohli nejrychleji domů. Bratr se vrátil se 2. Listopadu 1918.
    Byl konec války 28. říjen 1918 byl krásný den slunce svítilo všude bylo plno jásotu, radosti a dobré nálady. Druhý den velké davy lidu za zpěvu a hudby pochodovali k Roudnici. Tam byly různé proslovy, zábavy, všude plno zpěvu. Trvato to od rána do večera. Všechno bylo krásné.
Pomalu se  začali vracet vojáci ze všech bojišť. Nejdříve se vraceli vojáci z ruské fronty, potom z italské. Bratr Pepík přijel z italské fronty, ale dlouho doma nebyl neb vypukla  nějaká nespokojenost na Slovensku ze strany Maďarska a nastupoval znovu, ale dlouho tam nebyl, brzy se to  uklidnilo a vrátil se domů koncem listopadu. Otec byl ještě nemocen 12. iistopadu byl převezen do nemocnice  v  Roudnici kde 5. prosince  zemřel zánětem hrtanu po chřipce. Bratr měl děvče, brzy se oženil a my zůstali s matkou sami
Od Nového roku 1919 se  vraceli ze všech stran legionáři.. Vrátili se italští, ruští a další vojáci z různých front a zemí kde žili jako zajetci.Byli to i vojáci kteří dobrovolně vstupovali do řad vojáků dobrovoníků za osvobození našeho českého i slovenského státu, naše národy trpěli pod 300 letou knůtou Rakouska. Čekalo se, co se bude dít. Páni co vládli měli strach, že bude revoluce. Zvlášť se báli ruských legionářů, ti se vraceli z Ruska, kde revoluce řádila. U nás se zatím ujímali vlády bývalí rakušáci, němci a církev. snažily se rozvrácet republiku. Legionáři se vraceli po skupinách, války měli plné zuby, že by něco uspořádali, na to neměli náladu. Tak  vláda těch, co republice nepřáli, si dělala co chtěli a lid byl vedle.
Byl konec války, nastoupila nová vláda, Masaryk a jeho věrní pomocníci Beneše a Štefánik. Měli to těžké, na místech bylo ještě dost úředníků z Rakouska, nepřijímali češství tak ,jak by měli. Masaryk chtěl odluku církve od státu, ale nedokázal to. Tenkrát bylo heslo
„ ZA PRÁCI PRO VLAST SE NEPLATÍ, ZA PRÁCI PROTI  VLASTI  AŤ  SE PLATÍ“
Trohu tomu nerozumím.
Do míst na kterých záleželo se dostali lidé i legionáři, kteří nebyli nejlepší, podlehali všemu i pití a  různým náladám. Kdo se vrátil ze zajetí jako první, měl výhodu, dostal se na místo, kterému nerozuměl a podle toho to vypadalo. Nám doma scházel otec, Pepík se vrátil, otec zemřel a on šel zpět do obchodu do Roudnice kde se vyučil. Byl to obchod Gustava Šterma koloniál, stál hned pod mostem. Byla na něm různá pořekadla. Jako  SPOŘIVOST -  BLAHOBYTU GRUNT, „ŘEMESLO MÁ ZLATÉ DNO a jiné, to už si nevzpomínám.
 
  Rok 1920
Přišla církev Československá. V kolatuře sloužil kaplan Josef Lugr, římský katolík, vystoupil z církve a založil církev  „Československou“. Od 1.ledna  1920 vstupovali do církve celé obce. Ve Vetlé soužil  mši římskokatolický kněz a když odsloužil, soužil českoslovenký kněz v plné shodě. Až  římsko  katolické církvi otnulo, vykázala kněze československého z fary a kostela. Mše se sloužili v létě pod širým nebem a v zimě ve škole i v hostincích někdě kostelech evangelických.
Pepa Malý se vrátil z fronty jako poslení lodi z Vladivostoku.
Měl smůlu byl nezamětnaný do listopadu 1924.
                                                Byl to můj otec. Přepsala v roce 2015 N. Stejskalová- Malá
 
 Foto ze  svatby z roku 1914 první zleva moje matka A. Malá - Čmejlová