Moje taneční
Jindřiška Janečková
8.7.2014
Paní Melanie Vyskočilová, aktivizační pracovnice Domova U Trati Litoměřice, začla do Národní kroniky posílat příspěvky obyvatel domova. Jedním z prvních je vzpomínka paní Jindřišky Janečkové.
Naše poválečná mladá léta byla spojena s následky druhé světové války. Hlavně s nedostatkem čehokoliv. Všechno ještě bylo na lístky, potraviny i textil, který byl navíc špatné kvality. Existoval ovšem i kvalitní textil, jenomže na ,,černém“ trhu, tudíž předražený.
A v této době jsem navštěvovala sextu zlínského reálného gymnasia, když se konala jedna z nejdůležitějších událostí dívčího života – taneční. Žádná z nás studentek této školy, se pochopitelně nemohla takové slávy dočkat. Že budeme všechny ,,na roztrhání“ bylo jasné. Vždyť v naší třídě bylo dvacet chlapců a jen deset děvčat! (Aby se tanečnice dostaly na všechny tancechtivé mládence, přibrali organizátoři této akce i několik učnic ze zlínského Baťova podniku).
Velkou starostí děvčat bylo (jak je tomu i dnes) – co na sebe? Peníze na ,,černý“ trh nám rodiče pochopitelně nedali – vždyť tenkrát dítě nebylo středem vesmíru, jak je tomu dnes. Ale tenkrát nebylo ani zvykem jít tančit ve starých džínách a tričku! Řešili jsme to tak, že jsme nosily věci své maminky (pokud měla ovšem podobnou postavu). Moje máma říkávala: ,,Ještě štěstí, že mám větší číslo bot než holka, jinak bych neměla vůbec co na sebe.“
Dnešní dívenky by nešly v takové róbě ani s popelem. Ale my jsme byly mladé a docela pohledné, tak jsme si tím hlavu vůbec nelámaly. Konečně, nevadilo to ani našim spolužákům, ti spíš než na šaty, koukali jaké máme nohy. Rovněž úprava vlasů byla domácí výroby – celé dopoledne natáčky, večer se to rozčesalo a šlo se do tanečních.
Já měla smůlu, že jsem navíc do Zlína dojížděla vlakem, takže jsem pěšky dva kilometry na nádraží táhla tašku s převlečením a botami. Taneční jsou jak známo většinou v zimním období, takže převlékání se dělo na WC společenského domu. Pak následovaly blažené chvíle v náručích trémou zpocených spolužáků. Ale ta cesta zpět! Kolem jedenácté v noci jsem sama samotinká uháněla mezi poli domů (ostatní spolužáci bydleli ve staré části města, zatímco já ve čtvrti baťových domků na opačné straně. Žádná městská doprava ještě neexistovala a rodiče? Ti už sladce spali, když jsem se doploužila k domovu . Oba pocházeli z vesnice, ani je nenapadlo, že by se mi něco mohlo stát.
Ale všechno jsem přežila, vždyť mne čekala největší sláva – jediné nové šaty a k tomu první dlouhé! Když nastala ta důležitá chvíle a začal závěrečný ples na ukončení tanečních, hudba něžně zadula a my se nesli ve štrúdlu v pečlivě nacvičeném menuetu sálem, cítila jsem se jako královna – ale ouha! Uprostřed mého půvabného vznášení ke mně přiskočil otec spolužáka
a polohlasem mě rychle vrací na zem: ,,Jindřiško, máš rozepnutý celý zip!“ A bylo po slávě. Holt pýcha předchází pád! Ale dodnes si s kamarádkami na taneční vzpomínáme rády i na ty trapasy.