Morava - Kunovice

 Morava – Hájek.
Je pozdní večer horkého srpnového dne. Hladinu Moravy čeří svěží větřík, tak příjemný  po úpalu dne. Z Hradiště do Kostelan a pak podle Olšavy dále. Ta říčka dělá porostem břehů čest svému jménu. Přivádí nás do Kunovic. Ve večerním šeru těžko rozeznáváme vzhled obce. Jsme  však na požehnané jižní Moravě Žádná otrhaná vesnice to nebude. Moc se nám po únavném dni  intenzivního měření, z  části ve vzduchu, nechce do řeči. Nijak netoužíme po lidské společnosti. Však i zkušený pilot, Polda Brabec, jindy k neutahání, toho měl dneska dost. Ono poletovat nad zelenými poli, kde termické bubliny provádí své, dá ve zpírajícimu  se eru zabrat. Na jakési  miniaturní  návsi  pod mohutným stromem sedí skupina lidí, jsou to starší i staré ženy. Cítíme , že jsme středem jejich pozornosti. Než se nadáme zvou nás k přisednutí. Znovu si ověřujeme jak jsme my středočeši okoralí. Vždyť mám z počátku ta společnost  místních lidí připadala jako nemístní zvědavci. Ale už jsme v ohni otázek. Vědí o nás. Vždyž i továrna je jejich letiště, je hlavním zdrojem práce a výdělku místních. Podle staré pověry, že v Praze je blaze, skrytě i otevřeně závidí. Však v době kdy byl nedostatek masa vypravovali ze závodu do Prahy tovární létadlo pro maso! Zdůvodněný pátek svého letu jim to. Jen já poznamenávám, že tedy to o mne neplatí, nejsem pražák. A tedy odkud, to nemůžete znát, ze západního okraje. Uraženě se zlobí – jak to, že ne jen pěkně řekněte odkud. Říkám z  jistotou své výhry. Z Litovic, to je vedle Hostivice, první vsi tehdy ještě za Prahou. To jste tomu dal my že neznáme Hostivice, my známe dokonce i Jeneč, Červený Újezd i okolí! my jezdily i chodily na pouť do Hájku! To byl z Uherského Hradiště  vypraven vzláštní vagon, ve kterém jsme se zařídily po svém Půl byla naše a půl mužských. Moc se neúsmívejte, tenkrát byla jinačí kázeň. A ti kterým se řikalo obecní ženiši – ti s námi nesměli. Ten vagon s námi přešíbrovali v Brusce, vystoupili a šli na Hrad, byl vyhrazen po celý den. Druhý den se pokračovalo dál. V Jenči na nádraží vagon růstal stát a my šli s našim panáčkem do Hájku. Pro starší připravili jenečtí sedláci žebřiňáky a těch pár kilometrů se vezli. Byli i takový, že vystoupili v Hostivici, nebo pokračovali do Unhoště – to ti kteří se předcházející léta  spřátelili s poutníky odtamtud a šli do Hájku z  místními. Jestlipak v Hostivice ještě žije pantáta Kubr? Ozvala se jedna z nejstarších. Už dávno zemřel., hospodaří tam jeho syn, Francí zrovna tak dobrý člověk, jako byl starý.  Ty se ráno shromáždili za Pohořelcem, tam kde v hospodě „U zelené brány“ stála první kaplička. Tam už bylo živo, pozdravovali se staří přátelé, řadili se skupiny kolem svých kněží v čele s křížky a prapory.  Po krátké modlidbě a  poněkolika slovech vedoucího kněze se vyrazilo.Vzhůru do kopce k další kapličce. Jen ty nejstarší pamatovaly ve výklenku kapličky obrazy – však se každé procesí zastavovala a kněz měl kázání o tom, co na obraze bylo namalováno. Není divu, že přestávky u kapliček se srostoucí vzdáleností prodlužovaly. To až u dvacáté, kam je přišel uvítat kněz- řeholník  z kláštera, procesí ožilo - Hájek byl již na dohled. Kolem kláštera i uvnitř bylo jako v úle. Stánky z  občerstvením, sladkostmi, nejrůznějšími dary a upomínkami pro milé doma. Z Jenče, Hostivice i z Unhoště (tam dojeli za k svým krajanem katehetou panem Pazderou) kteří si netroufali na těch 15 kilometrů cesty s kapličkami. Pak už se každý věnoval svému.        Někdo se vyzpovídal, někdo zapadl do hospody. Po setmění se lesík kolem kláštera rozzáříl desítkami ohňů a ohníčků.
Bylo z těch vzpomínek cítit nostalgii po starých, nenávratných dobách mládí, ale i odpor zbožných lidí Moravy. Věděli dobře  co se s klášterem stalo. I naděje, že jednou bude pro jejich víru lépe. Asi se nedoškaly. Je tam ještě někdo, kdo má povědomí o cílech a pouti matek a babiček.
                                                                                            Ing. Jiří Pergl