Firma HIEKE

HIEKE
Které během let se rozšířilo na naše rodiny.
Když konečně došlo ke konkrétní práci prováděla se v Miláně, v hale místního speditéra . Na práci jsem byl sám, proto že pan Hieke , prokurista firmy která byla prostředníkem a garantem přepravy byl k  jakékoli pomoci naprosto technicky i manualně indisponován. Motor jsem  podel  předen  vypracovaného postupu hladce demontoval a připravil pro transport. Obsahem byl deklarován jako trubky z vydanou poznánkou švýcarské firmy Emac Gmbh, Cyrych ,Seefeldatrasse 7. Prošel hladce celnicemi  Itálie,  Švýcarska, Rakouska až na celnici  českoslovanské  byl zadržen a musela zakročit  nejvyšší místa, aby celníky přesvědčila, že jsou v nich opravdy trubky.
Majitel a zakladatel firmy Emack, pan Emil Aekermann někdy ve třicátých létech založil dovozní firmu v Praze, sídlila na Korunovační třídě proti  zastoupení Ford, známé motoristům jako u Vobořilů.. V Praze se oženil jeho manželka, paní Anna Akermannová pocházela z jihomoravských Napajedel. V Praze byla uvedena do společnosti. Do dobu svého pobytu v Praze pracovala ve výboru  Českého srdce a poznala se  s  osobnostmi  předválečné republiky. Mezi mě patřila i paní Hana Benešová, paní Preisová i  další. Po okupaci československa v roce 1939 přenesl pan Ackermann kancelář do Curychu, v  Praze přenechal filiálku, která působila po celou dobu války. To bylo ideální  pro zprostředkování styku mezi  Prahou a zahraničním odbojem. Po válce byl již pan Ackermann  po smrti, dostala paní Ackermannová československý válečný kříž. Bylo to ocenění  jistě zasloužené. Co mi o cestách v zájmu odboje vyprávěla.  Statečnost  jí rozhodně nechyběla. Přiložená stať z knihy J. Frolíka jí v každém případě křivdí, osobně se domnívám, že  shromažďovala  zásluhy pro podobné  ocenění  pro odboj třetí. Řeči o tom , že odporný Přemysl Kočí byl jejím milencem považuji za absurdní. Jisté je že jí tento špatný pěvec nestydatě  využíval i s chotí. Doktor Bozanigo, její zeť byl tvor boží, který mnoho IQ  nenabral. O tom, že ředitel pražské filiálky jí byl vnucen a že byl v úzkém  styku  s MV bezpečnostně věděla a netajila se tím přede mnou. Doktor  Bonzanigo skončil špatně, po rozchodu s Jindřiškou Ackermannovou (Hetty), upadal do stále obstruknější společnosti až „ne šťastnou náhodou“ vypadl ve Španělsku z okna třináctého poschodí. Zvláštní náhoda vzhledem jeho obchodům a partnerům. Za zmíňku ještě stojí, že starší  dcera  paní Ackermannové byla druhou manželkou  Ing.  Teny Kumpery, bývalého technického ředitele továrny Walter (Motorlet). Ten se věnoval obchodu z  pozemky v Jižní Americe. Když někdy v roce 1959 mu paní A. Přišla na nějaký podvrh a vydědila ho, byl  dr. Bonzanigo, radostí   několik dní naložen v  lihu. Otec Tenyho (Tondy). Jak mu posměšně dr. B. říkal  a jak se skutečně jmenoval, byl předseda (president, jak se mu muselo říkat správní rada Waltrovky).Původně měl  obchod na Dobříši a byl kůžičkářským  faktorem, půjčoval trhovkyním lichvářsky peníze do obchodu, v první světové válce  prokázal  jakému si vysokému důstojníkivi c. ak. Armády , ten mu z vděčností přihrál velikou armádní zakázku.  Protože byla strojírenské povahy, spojil se s Josefem Waltrem a měl 51% akcii., zámek v Kolodějich, filiálku v Jugoslávii a mnoho dalšího. Hlavně neměl skrupule  a kšeftoval pilně s Musolinim a později s Frankem. Nebyl-li čas na vývoj motoru, měl agenty,  kteří pro něj ukradli dokumentaci  spajcovaným motorem  se prosadil v  konkursu proti originálu. Podrobnost čistě náhodná.
Ještě jeden důkaz o maličkosti světa: Můj spolužák, z reálky i z ČVUTU  Ing.. Jaroslav  Belehovský, který v roce 1948 emigroval do Brazilie, se v Sao Paulu úzce zpřátelil  s třetím Kumperou Vítěslavem bratrem Tonyho, který byl před  válkou  ve Waltrovce vedoucí právního oddělení, který jako do rodiny nepatřil. Byl to nesmírně hodný člověk  se vstahem k umění, sběratelem indiánských řezeb a milovaný strýček  Jaroslavových dcer, souhlasí to s hodnocením od starých waltrovaků i těch nejzavilejšch komoušů. Od Bolehovského jsem se dozvěděl i další podrobnosti o Tennym, kterého jsem neznal.
 Z jednání i práce jsem podle předpisů o povinostech zaměstnanců zbrojního průmyslu psal podrobné  záznamy  to byla  první příležitost kdy jsem se setkal s pracovníky rozvědky.Měli čím dál větší zájem  na osobě Bergera, dokonce jsem dostával osnovy, podle kterých jsem měl zprávy. Na to bylo možno reagovat dvěma způsoby. Buď odmítnout  a tím se vyřadit nejen z těchto akcí. Nebo si zachovat tvář jinak. Udělal  jsem  to:  panu Bergerovi  jsem řekl. že na mne rozvědčíci požadují podrobné zprávy a pokud se nemám cítit jako fízl, že je třeba aby o tom věděl. Bylo to riziko. Tak jsem se dozvěděl  vše o životě  Bergera od jeho dětství a mohl to později srovnávat s interpretací estébáků. Proč odlišují rozvětku od Sbt, Rozlišovali to velmi přísně sami. Mockrát jsem se z Bergerem bavili tím, jak se obě  složky (alespoň v té době) důsledně nenáviděli a dělali si naschvály. Konkrétně třeba, když Stb nastražila na Bergera  holku která mu více vykecala  a rozvědčíci se o tom dozvěděli, Měli z toho nepokrytou radost. Druhým  hlavním  zájmem  rozvědky bylo, zda pracovníci Omnipolu nemají ve Švýcarsku soukromá konta z provizí. Tím byli úplně posedlí. Prověřovali si  jak ing.Bernharda, tak později i ing. Knytla, narazili však na švýcarskou obchoní bankovní dikretnost i když použili švýcarské spolupracovníky. Celé Švýcarsko se v  tu dobu bavilo případem důstojníka  švýcarské armády, který dostal příslib, že mu naše úřady propustí z republiky  jeho českou milou za protislužbu. Když to prasklo ukázalo se  že šikovný Švýcar podstrčil vojenské rozvědce příručku o zbraních, které je možno koupit v  každém knihkupectví. Byl z toho takový rachot, že nevěsta se do Švýcar dostala, celé Švýcarsko jim drželo palce a hoch byl potrestán pouze kázeňsky. Snaha dozvědět se o kontech vedla rozvědku k tomu, že  jsem měl promluvit s prokuristou firmy Ackermann panem  Hiekem S tím jsem se za jeho pobytu v Miláně také sblížil. Moc se tomu smál, hlavně té naivnosti, že by někdo ze Švýcar tohle řekl. On sám byl  Švýcarem naturisovaným, pocházel z Teplic a do Švýcarska se dostal po sňatku z dcerou švýcarského ředitele kralupské továrny  Maggi. Oba mluvili česky i když paní by každý zaměnil za Češku a Hieke měl těžký  „egerlanský  přízvuk“ . (S Hiekem jsem se ještě  po  deseti létech na veletrhu v Brně  setkával, kde byl seniorem švýcarské expozice). Jsem si jist, že podobným způsobem si ověřovali i mne. Moc jsem se dovnitř chechtával, když se rozvědčíci přiznali, že naletěli a že Hieke je ten starý  Gehlenův agent.. Inu pro mne byl  každý něčí agent. Berger byl rozporuplná osobnost. Za první republiky byl pracovníkem Lidových novin( měl na starosti původně inzertní oddělení, potom vzhledem jeho pohyblivosti svůj vůz), pomezné mohovitosti a jazykové vybavenosti ho redakce posílala na reportáře německých  a  maďarských oblastí republiky. Absolvoval pilotní výcvik. Začal studovat filosofii. Jeho  erotický  život byl velmi bouřlivý a rád ukazoval jizvu po střele žárlivé milenky. Boxoval amatérsky za BC Smíchov byl velikým obdivovatelem trenéra Heřmánka i za mne se stýkal s řadou kamarádů z boxu (některé z nich  jakož i jiné lidi finančně podporoval). Odhaduli, že to bylo několik set tisíc korun které rozdal, někdy i dost ukvapeně. Jenom jeho dětství by vydalo na román. Pocházel z  bohaté  slovenské rodiny po otci žid. Po smrti otce vyrůstal v Budapešti. Později u otčima v Litovli. Odešel do Anglie po demobilizaci na důrazné domluvy samého plk. Moravce. Sloužil totiž u vojenské rozvědky a byl pověřován speciálními úkony., o niž moc nemluvil, jen jednou řekl, že se mu podařilo utéci z německého vězení, ještě před výslechem. V Anglii byl již zařazen k letectvu, byl však vyreklamován a celou válku byl hlasatelem českého vysílání BBC. Dával si do jisté míry vinu na vyvraždění celé rodiny. Zachránil se pouze jeho bratr,  který později padl jako partyzánský lékař. Většinu těchto věcí jsem měl příležitost si ověřit s druhé strany. Není divu, že mně tento člověk  imponoval i když měl chvíle, kdy se projevoval jako šizuňk. Bezmezně jsem mu záviděl, jeho jazykové nadání. Vedle češtiny a čisté slovenštiny). Mluvil anglicky, francouzky, italsky, německy, maďarsky, rusky, polsky, srbochorvacky. Vedlo to někdy k popukání, když  napříkat jednou chtěl přiožralý český obchodník“ z jakési pézetky  vědět  co je zač a na barmana v Alkronu se obrátil postupně snad v pěti řečech a Berger říkal „to musím taky“ až nakonec skončil u angličtiny a Berger vytáhl černý pas a prohlásil, „I am britisch“. Stalo se že jsem měl tu čest pomoci  při jeho námluvách s nejkrásnější holkou z Prahy,  která se pak stala jeho ženou. Úspěch akce Viper přispěl k tomu, že jsem byl pověřen týmž úkolem pro motor Rollce Royce Avon Mk 29. Byl na pajc pro velké bratry, jejiž motory stejné kategorie měli silně nestejné výkony o spotřebě ani nemluvě. Tuto akci brali na ministerstvu vnitra tak vážně, že si mně pozval sám nechvalně známý Jindřich Kotál, náměstek ministra, aby mi dodal  morální podporu. Nabizel v Anglii ochraný doprovod. Zděšeně jsem odmítl. Kdyby mne chytili, dalo by se to svézt na pašeráctví ze zištných důvodů, chytit mne s gorilami, byl by to mezinárodní průšvich s nadějí na masivní trest bez naděje na výměnění. Tak dalece jsem cenný nebyl. Jsem ostatně přesvědčen, že Angličani věděli o mém vstupu na půdu Albionu, přesně co tak dělám, pro koho a jak to dělám. Akce byla od začátku pronásledována smůlou a když se konečně za   krutých atmosférických podmínek v nevytápěné kůlně podařilo motor o čtyřikrát větším výkonu než Viper a tomu odpovídajících  rozměrech a váze  demontovat zabalit a připravit  k odvozu vznikala jedna infarktová situace za druhou včetně stávky dokařů a zákazu plavby v důsledku počasí. Když  motor  potom dorazil do Finska (název finského speditéra OY UrhajuTarpeyrta byl po tom po léta náš bojový pokřik, bylo už vyhráno a my ještě a Dr.Desort, jediný znalec námořního práva u nás a delegát  Motokovu, Omnipolu (a kdo ví čeho ještě) jsme se sežrali jako koně. Motor se ojedvateli nelíbil, ač byl převzat přesně dle dokumentace, kterou jsem dostal od Omnipolu. To vedlo k počátkům roztržky mezi Bergerem a Omnipolem Ta vyvrcholila k  stornování objednávky motoru Pegasus na pajc pro Tu 144. Berger tvrdil, že obchod byl uzavřen, Omnipol oponoval. Proto že jsem odmítl křivě svědčit proti Bergerovi, rozhněval jsem si Omnipol i rozvědku. Morálka nebyla jejich silnou stránkou. Spor se projednával před soudem obchodní komory, táhlo se to, onemocněl jeden z právníků pásovým oparem, potom zas přemlouvali mého ošetřujícího lékaře ze Střešovické nemocnice. Kde jsem si léčil zánět močového  měchýře , aby prohlásil, že nejsem schopen výslechu. Statečný doktor ho vyhodil. Berger spor vyhrál. Omnipol měl nahradit ušlý zisk a náhradu výdajů. Berger neviděl ani korunu. Tak skončila moje špionášská činnost a anenství, bylo to asi v roce 1964. Ještě se pokusili prostřednictvím kádrovačky Omnipolu za přítomnosti ředitele Motorletu mi zakázat styky s Bergerem. Nerespektoval jsem to  a  s Bergrem jsme se stýkali až do jeho smrti v prosinci 1987, zprvu osobně pak písemně i telefonicky. Jeho žena paní Dagmar Bergerová rozená Šusterová je o všech podrobně informována. Při jedné z cest do Anglie jsme naprosto náhodně narazili na restauraci Hungarian Czarde na Adinu Mandlovou Berger se s ní znal z po únorové doby z Paříže, kde živořila ještě s dalšími emigrantkami a Berger říkal, že je chvíli živil. Po večery v Sono nás Adina  pozvala domů. Bydlela v prastarém domě ve Swite Cotage. Pak se stalo, že jsme se ing. Knitlem ocitli v jejich pamětech. „Dnes už se tomu směji“. Ten menší co mlčel jsem já,  (Knytl měřil dva merty). Udivující znalost pomědů v pražském divadelním jsem jí také na místě vysvětlil, jednak mám slabost pro divadlo od jinošských let, jednak jsem se já a moje žena po léta  přátelsky stýkali s ředitelem Městských divadel pražských s Ottou Ornestem a jeho ženou Janou Koulovou. Tu žádost Pepík  opravdu psal a mne to  bylo trapné, ale v jednom se paní Mandlová mýlí, našlo to pomluvy kolem jejího  udánlivého  styku s K. H.Frankem, ale o tom, že ji při pobytu v Praze obtěžovaly orgány MV a verbovaly  jí do svých  služeb. Pokud vím Pepa se snažil seč byl, aby věc projednala za příspěním svého nadřízeného a  přítele  generála Mareše, ale dostal se přímo k tomu, na kterého si Adina stěžovala. Chystal  jsem se jí napsat  že Bretšnejdři zřejmě nevymřeli ani v emigraci. Stejně jí to bonzáni bylo houby platné, byl jsem ještě v Anglii ještě pět krát, Knytl dokonce tam dostal po srpnu Azyl a žije tam dosud.
Pak se čas pomalu dokulil k roku 1968. Už od celostátní koference KSČ  v roce  1964 po způsobu jak bylo s odbojníky zameteno, po Strahovu a  sjezdů spisovatelů vznikla v Motorletu parta, které bylo jasno, že poměry jsou neudržitelné. Proto nadšení v roce 1967 a v roce 1968. Nenechávali jsme si žádné reservy, žádný prostor k nástupu. Tak také vypadaly represe. Dopadl jsem zdaleka nejhůře z celého odvodu Prahy  5. Daloko hůře než mladý Slánský. V pozadí jsem tušil prsty těch, který mně dokázali stavět do nebezpečí od kterých jsem neviděl slovíčko chváli, zatím co kolem se rozdávaly státní ceny, vysoké premie, osobní výhody. Alespoň nejsem nikomu zavázán. Vylétl jsem z Motorletu vysokým obloukem na paragraf 39 -  okamžité zrušení pracovního poměru. Nejvíce  mne rozčílilo, že jsem musel vrátit peníze za dovolenou na kterou  jsem měl zákonný nárok. Jinak mi bylo jasné, že za změněných podmínek v Motorletu  zůstat nemohu ani nechci. Dal jsem návrh na odchod dohodou, někdo  usoudil, že je nutno  dvéře řádně za mnou přibouchnout Tak po období „pozitivním“ nastalo období negativních styků, tentokrát už jen Stb. Celých dvacetdva let jsem občas zjistil, že jsem sledován. Byl-li to úmysl nebo neuvěřitelné amatérství nevím, vím jen že  soudruzi byli nenápadní jako  čtyřmetrové lejno. Poučen telefonistou, který u nich nějaký čas sloužil jsem se naučil  rozeznávat , kdy jsou na poslechu. Mnohokrát jsem měl příležitost poslet  pana ministra vnitra do prdele. Nešel.  Snad se domnívali, že je k někomu přivedu, bůhsuď. Brzy jsem se dočkal přímého kontaktu. Slovenské firma, která mne zaměstnávala, měla pracoviště na elektrárně Mělník. Tamnější závodní estébák se kolem mne začal  nápadně točit. To se zapomnělo, že takového fízla měl každý závod?). Pak mne jednoho dne požádal  abych ho doprovodil k jeho náčelníkovi do Mělníka. Tam na mne čekal soudruh z Prahy. A že potřebuje ode mne malou službičku. Že jsem se znával s britským  občanem Bergerem,  že chtějí národu ukázat,  kdo se na mozolech dělníků (opravdu to takle řekl) přiživoval, jestli znám jeho minulost., že má sebou scénář televizního vystoupení, kde najdu co tam budu říkat. Já. Ze scenáře jsem vyčetl, že má vystoupit a také vystoupil, Dr. Němeček neurochiruk, týmu profesora Kunce ze Střešovické nemocnice přítel  Bergrův i můj. Přečetl jsem, svoji neuvěřitelnou blbou  uloho a scénař jsem vrátil s tím, že nemohu říkat něco, co nevím a  o čem jsem se nepřesvědčil. Že nepochybuji o tom, že Berger je tvrdý obchodník, že má vlastnosti které mne zlobí, ale to co se tam píše buď není pravda, nebo proto nemám žádné důkazy. Dnes bych měl povídat na Bergera, kterému to nemůže ublížit, zítra na někoho jiného. Nečekali to zřejmě a slibovali. Návrat do průmyslu i když ne do Motorletu, cesty ven, když ne hned .Zdvořile jsem odmítl, projevili podiv , pravili, že mne sice obdivuji  pro moji věrnost přátelům, ale  tím, že jsem si zavřel definitivně cestu. Pravil jsem ještě, že jsem překvapen, že jsem ji měl otevřenou. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat, když jsem se ucházel o místo konsrtuktera a potom provozního technika pro rekonstrukci kafilerie v Tišicích a připustil i možnost  dělat  tyto funkce v dělnickém zařazení, oznámili  mi z Tišic, že mne neschválil  okresní výbor KSČ.  V Mělníku. Ani k padlým kravám jsem nesměl. Ostatně po finanční stránce  kroně takřka nulové odpovědnosti měl jsem téměř dvojnásobný plat než  jsem měl v Motorletu. Jako hlavní konstruktér pístových motorů i tady mně však našli. Nemohl jsem dělat  parťáka,  musel jsem ke štětci. Nebylo to zlé až na tu nudu. Po létech jsem se dozvěděl, že na té degradaci měli podíl i hostividští, když si stěžovali v Turčanských Teplicích, že na elekrárně dělám ředitele! Kde to vzali a kdo to byl se mi nepodařilo zjistit. (po létech ho mrzelo, že po sametové revoluci si nevyžádal doklady těch podvodníků hostivických (kteři jistě byli rádi, že si to nevyžádal).
 V roce  1971 kdy jsem byl  v rekonvalestenci po operaci utržené sitnice jsem dostal poštou a jenom do ruky  „protistátní leták“. Přečetl, dal přečít manželce a spálil. Za měsíc  po poslední výzvě k návštěvě Bartolomějské. Vyšetřovatel tlustý dobrácký děda nade mnou div neplakal. Při mém vzdělání ! Proč jsem to nehlásil? Nepřekročil jsem žádný zákon, nerozšiřoval jsem nic a co moje  občanské uvědomění.  Dostalo v  srpna  1968 takovou ránu, že se ještě neprobudilo.  Napomenul  dal  podepsat velmi stručný protokol a poslal domů. Nevěřil jsem , že je to konec. Taky , že nebyl Přišlo další pozvání, tentokrát z Ruzyně. Dlouhý pochod kolem cel potkávání mukli  přikovaní k doprovodu to byl určitě psychologický útok, zpátky jsem šel schodištěm přímo dolů. Vyšetřovatel se jmenoval František jeden z mých před srpnovývh přátel. Je o něm už jako poručíkovi zmíňka ve Frolíkovi. Ten byl jen pouhý staršina. To byl jiný řízek, strohý ne bez inteligence. Nakonec se spokojil trochu s detaili s mými odpovědmi jako v Bartolomějské. Né  tak u bývalého  obchodního  náměstka a několika denního ředitele Motorletu dr. Antonína  Záruby,  na toho řval. Obvinil ho , že  jsem ho informoval a připravil na otázky. Záruba po pravdě odpověděl, že mně téměř rok neviděl.  Jak to,  že odpovídáte stejně? Když je stejná otázka, tak přibližně stejně rozumově vybavení nevinní lidé asi  odpoví  stejně. Pak na něj ještě pouštěl hrůzu k vůli Bergerovi ( s nímž jsem Zárubu seznámil), nakonec mu dali zákaz  stýkat   se,  se mnou. Chudák Toník, byl tak vyplašený, že ten zákaz  dodržuje  dodnes.
                                                                                                                        Ing. Jiří Pergl