Tři Šidlíkové

 
Tři Šidlíkové
 
  Původně jsem zamýšlel napsat článek o generálu Václavu Šidlíkovi.  Nad shromážděným materiálem jsem užasl. Najednou jsem měl  Šidlíky tři, všichni byli pozoruhodné osoby našeho regionu. Zaslouží si, aby o nich vážení čtenáři našich Listů věděli.
Na počátku všeho byl sňatek řezníka a hostinského  Václava Šidlíka s vdovou  Kateřinou Slabochovou, rozenou Kalousovou z Úhonic.Václav Šidlík pocházel z Běhčína (v té době  v okrese Hořovice, dnes je to Běšín, okres Beroun).Kateřina měla z prvního manželství dvě děti, syna a dceru. Pro naše vyprávění bude mít jistý význam její syn, Václav Slaboch, akademický malíř. Zemřel brzy v necelých třiceti létech po krátkém bouřlivém bohémském životě.
Vedle dvou dětí vyženil Václav Šidlík i hospodu   Po novém majiteli se jmenovala „U Šidlíků“.
V manželství Kateřiny a Václava Šidlíka se narodilo šest dětí. Vedle tří synů – středu našeho zájmu, to byly tři dcery.
Nejstarší syn, Karel byl architekt, prostřední Václav se stal generálem, nejmladší František byl inženýr, konstruktér,  projektant a vynálezce.
Všichni tři projevili uměleckou invenci. Kde se vzala u vesnických kluků, jimiž všichni tři byli? Můžeme jen spekulovat o vlivu prostředí venkovské hospody, které dávalo příležitost poznávat lidi, směšné figurky i respektované autority, slavnosti té doby od tanečních zábav až po „zapíjení nebožtíků“. Otcova hospoda byla pravidelnou štací kočovných loutkářů, jejichž dřevění aktéři mladé Šidlíky fascinovali, Železný zákon střídání ročních období i práce  na polích doplňující  obživu rodiny při hospodě, příroda kolem vsi, klukovské hry – to vše mohlo působit na citlivou dětskou duši a probouzet fantazii i cit pro krásu. To by asi nestačilo pro možnost studia na výběrových školách všech tří oborů Šidlíkovic hochů. Jistě už tehdy se vyžadovala talentová zkouška. Nepomohl svým vlivem nevlastní bratr, malíř Václav Slaboch? Vždyť pomník na úhonickém hřbitově, který  vytvořili kolegové – umělci, svědčí o významném postavení mladého malíře v kulturním světě té doby.
Pro venkovského řezníka a hostinského jistě nebylo lehké, udržet tři syny na studiu. I tady jistě pomohla vrozená i vypěstovaná  schopnost  lidí z prostých poměrů postarat se sami o sebe.
Všichni tři Šidlíci měli blízký vztah k našemu kraji. Nedbejme rodové posloupnosti a věnujme se nejprve tomu, který se zapsal do historie Unhoště a okolí nejvíce,
Byl to bezesporu Václav Šidlík.
Václav Alexandr Šidlík se narodil v roce 1884. Jak a kdy přišel k druhému jménu Alexandr, jak bývá uvedeno v literatuře, se mi nepodařilo zjistit. Po základní škole začal studovat na kněze v katolickém teologickém semináři. Studium dokončil, ale vysvěcení odmítl.  Pokračoval ve studiu na umělecko průmyslové škole v Praze v ateleru medailéra  Celestina Kloubka. Po absolvování školy   pracoval na zakázkách ve Varšavě a Moskvě.. Tam ho zastihlo vypuknutí první světové války. Spolu s dalšími Čechy v Rusku vstoupil do  ruské armády a stal se příslušníkem  české jednotky, zvané Česká družina.. Prosluli jako rozvědčíci a získali si respekt generálního štábu, který nebyl myšlence založení většího českého útvaru příliš nakloněn – zradili svého cara, mohou zradit  i našeho.
Obrat nastal až po pádu carizmu.  „Starodružiníciˇ měli lví podíl na formování vojska ještě neexistující republiky – legií. V zajateckých táborech na tuto chvíli čekaly tisíce českých a slovenských zajatců. Brzy se jednotka rozrostla 
V připravované Kerenského ofensivě dostala českoslovensá střelecká brigáda úkol útočit v Tarnopolské oblasti u městečka Zborov na rakouské pozice..
O úspěch, který se stal právem národní legendou, se zasloužil rozhodující měrou právě náš hrdina, Václav Šidlík. Spolu s pozdějšími vysokými důstojníky mladé republiky,  Syrovým,  Husákem, Čečkem a Švecem si byl vědom důležitosti přípravy ofenzivy, aby nevydali v smrtelné nebezpečí zajatce z řad brigády, vždyť to byli z hlediska protivníka velezrádci. Přišel nápad. Dejme slovo pozdějšímu generálu Otakaru Husákovi: „Přišli jsme s nezapomenutelným Václavem Šidlíkem na zajímavou myšlenku – totiž vytvořit plastickou mapu terénu, na němž nás čekal boj. Zachytili jsme na ní všechny podrobnosti, které nám byly známy. vyžádali jsme si výslechy zajatců. Mapa se velmi osvědčila. I ten největší primitiv se v ní okamžitě orientoval, a tak jsme brzy měli naprostý přehled o kulometných postavení, zákopech, skladech střeliva, polních obvazišťích, nepřátelských velitelských  stanovištích ba i latrinách. Naši vojáci znali dokonale svoje úkoly, východiště útoku, možnosti krytí, místa dílčích srazů. Když se o té mapě dověděli velitelé okolních ruských útvarů, měli jsme práce nad hlavu, každý podobnou mapu, zachycující jeho úsek chtěl mít.“ Kdo jiný byl schopnější něco podobného vytvořit než Václav Šidlík – sochař.
Dokonalé příprava se osvědčila, brigáda na svém úseku donutila nepřítele k ústupu téměř o šest kilometrů, v době poziční války, kdy se bojovalo o každý metr, něco neslýchaného. Při boji byl použit ještě jeden nápad. Brigáda neútočila frontálně, ztečí celé síly. Byly vytvořeny skupinky vojáků, nasazené právě podle znalosti terénu a postavení nepřítele. Vyvolalo to dojem daleko větší přesily, než byla skutečná síla nedostatečně vyzbrojené,  nedostatkem munice i těžších zbraní   oslabené brigády.  Nadšenému a strhujícímu náporu brigády nepřítel neodolal. Situaci nezachránily ani narychlo přesunuté německé jednotky. Až budete číst v poslední době vynořivší se články, zlehčující tuto  bitvu i úspěch legionářů, vězte, že nelze posuzovat jen   boj na několika kilometrech ohromné rozlohy ruské fronty,   Je nutno ji hodnotit z hlediska ohlasu, který tenkrát definitivně zlomil  nedůvěru
Rusú, byl oceňován spojenci a dostal se oklikou i domů, do Čech, kde budil nadšení i naději.
Organizační zkušenosti z budování legií na Rusi uplatnil Václav Šidlík i ve Francii, kam byl převelen. Jeho jméno je spojeno s úspěchem Čechoslováků uTerronu. Do vlasti se vrátil jako doprovod prezidenta T.G.Masaryka. V lednu roku 1919  byl slavnostně uvítán v rodných Úhonicích.
Po válce zůstal v armádě a byl   postupně velitelem pěšího pluku, pak brigády, velel
elitní horské brigádě a jako brigádní generál skončil nuceně svoji vojenskou kariéru po německé okupaci, Neskončil ale jeho boj se starým nepřítelem. Byl aktivním členem domácího odboje. Na zahradě své vilky na Nouzově ukryl větší množství zbraní, které byly vydatnou pomocí povstalcům  v revoluci v květnu 1945. Byl vojenským velitelem Unhoště. Sám v uniformě československého generála si dovedl získat respekt u po zuby ozbrojených Němců a zabránil tak krveprolití na samém konci války. Po válce se načas ve velitelské funkci do armády vrátil. Od komunistické perzekuce ho ochránilo penzionování i brzká smrt v roce 1952
 
------------------------------------------------------------------------
Husák Otakar (1885-1964), chemik, starodružiník, generál, ministr národní obrany(1920 – 1921),, ředitel Explosie Semtín, vězeň v Buchenwaldu, ředitel Explosie Semtín /1945 – 1948), vězeň na Mírově, noční hlídač (1956 – 1960, roku 1968 plně rehabilitován.
 
Latinské přísloví říká, že mezi zbraněmi mlčí múzy. Pro Václava Šdlíka – umělce to naprosto neplatí. Avšak zatímco jeho vojenskou dráhu lze  rekonstruovat do posledních detailů, s jeho činností uměleckou je to podstatně horší Je velice těžké dohledat alespoň stopy.  Nepodařilo se mi najít nic, než kusé zprávy o jeho díle. Ani jeden doklad ve fotografii či  kresbě. Z jeho rané tvorby je zmínka o dvou plastikách, zobrazujících jeho neteř Helenu Vančurovou. „Hela se směje“ a „Hela pláče“.Forma i námět svědčí o tom, že jde o studie z let na škole. Hela Vančurová (*1908,+1968) se provdala do Velkého Přítočna za  Antonína Burgra řezníka a hostinského a tyto plastiky si vzala sebou. Bylo by dobře se po nich podívat, dochovaly-li se)
Synovec ing. Václav Vančura ve svých pamětech píše, že měl seznam prací strýce Václava, ale ten při emigraci nevzal sebou a tak je ztracený, Víme tEdy jen to, co bylo nalezeno v nejrůznějších pramenech.
Pro město Čáslav vytvořil sochu generála Foche, francouzského maršála a vzácného příznivce Československa, sochu a medaili spolubojovníka  plukovníka Švece, plastickou výzdobu památníku v Hranicích. Docela neobvyklé dílo vytvořil s bratrem Karlem – návrh pomníku Mistra Jana Husa, určeného pro Staroměstské náměstí. Nebyl realizován , ale v soutěži získal druhou cenu za Šalounovým návrhem. Podle ing. Vančury byl  na půdě Vančurova hostince v Úhonicích üložen sádrový model tohoto řešení. Bylo by vhodné, kdyby někdo prolezl půdu tohoto hostince a podíval se, jestli toto dílo není zapomenuto někde pod nánosem téměř devadesátiletého prachu.



Zasloužilým Řekům se v antické době stavěli pomníky už za jejich života, generál Václav Šidlík nemá v Unhošti po více jak půl století po  své smrti ani ulici.
Druhý, vlastně podle data narození první, je Karel Šidlík. .Narodil se   roku 1878. i o něm  se fakta neshánějí snadno. Jako bratr Václav studoval na Uměleckoprůmyslové škole.  Doplnil si svoje vzdělání studiem pozemního stavitelství na Českém vyském učení v Praze. Věnoval se architektuře, ale rád i maloval. Ví se o něm, že brzy po absolvování školy nastoupil na místo architekta  u prvního rumunského krále Karla I. z rodu Hohenzollernů (nejde krále Carola II. u nás populárního, který byl v roce 1936 s korunním princem Michalem na návštěvě v Praze, to byl syn rumunského krále Ferdinanda I, synovce Karla I.)  Stesk po vlasti přivedl Karla zpět do Čech. Dočkal se brzy realizace svých návrhů.V létech 1909 až 1910 to byla dnešní vědecká knihovna na Kladně. V té době obeslal také soutěž o stavbu divadel v Ostravě a Olomouci. Návrh   stavby Janáčkova divadla v Brně dokonce byl oceněn jako nejlepší, ale změnou soutěžních podmínek nebyl realizován.    V roce 1915 narukoval do rakouské armády a sloužil u dělostřelců. Generál Syrový žertoval, že mu Karel vystřelil oko.
Po válce vyučoval nějaký čas jako středoškolský profesor deskriptivní geometrii na reálce v Hradci Králové. Po přestěhování do Prahy se věnoval architektuře. Z roku 1924 pochází projekt choceňského zemědělského ústavu.   .O soutěžním návrhu na pomník Mistra Jana Husa jsem již psal. Domnívám se, že buď v archivu, v muzeu hlavního města Prahy, nebo
v archivu Národního technického muzea, kde je uložene jeho pozůstalost,  musí být dokumentace tohota návrhu uložena. Totéž platí i o druhém díle, Je to návrh na úpravu okolí Národního divadla a dostavbu budov pomocných provozů divadla. Ani tento záměr  nebyl proveden  a na dlouhou dobu zapadl, až v jubilejním roce Národního divadla byla myšlénka dovedena do konce. Podrobnosti o dalším díle je v přetištěném sloupku z encyklopedie  českých architektů.Několik obrazů, které Karel namaloval. je v majetku rodinných příslušníků. Ing. Václav Vančura si do emigrace odvezl obraz staré lípy u Drahelčic. Velký obraz Hus před koncilem Kostnickým měl Václavův bratr Josef Vančura.    V nejbližším okolí máme hmotnou památku na Karla Šidlíka – architekta. V samotné Unhošti je to dům, který navrhl pro nejmladšího ze tří Šidlíků Františka. Stojí na samém konci Unhoště směrem na Prahu před bývalým Vlčkovým zahradnictvím.Je to patrová stavba s plochou střechou, Druhá vila, kterou Karel navrhl pro bratra Václava je v rekreační oblasti Nouzova. Architekt Karel Šidlík svojí uměleckou i technickou prací nezbohatl. Nedomohl se ani slušné penze. A tak „strýček s velkým nosem“, jak mu říkali Vančurovy děti, prožil dosti krušné stáří a zemřel těsně před osmdesátkou v roce 1951. Ze všech tří bratří lze jeho činnost zmapovat nejlépe. Nemohu odolat, abych neotiskl výňatek z encyklopedie  českých architektů. Komu je i to málo,  ve vloženém sloupku je seznam pramenů s dalšími podrobnostmi.



Nahoře Zemědělský ústav, dnes nemocnice pro dlouhodobě nemocné. Ohrožen záměrem postavit na jeho místě novou nemocnici, proti zbourání protestují  architekti i památkáři
Dole bývalý Okresní dům v Kladně, dnes krajská vědecká knihovna
 
Nejmladší Šidlík dostal při křtu v roce 1888 jméno František, zván obecně v rodině Frantík,.I on měl mimořádné malířské nadání, od dětských let svými „díly“ udivoval. Převážil sklon k technice, jeho silnou stránkou byla totiž i matematika. Absolvoval České vysoké učení technické v Praze. Třetí část  jeho talentu -  fantazie, představivost a schopnost invence ho předurčila k dráze úspěšného vynálezce  Působil v hornickém průmyslu v Ostravě, kde uplatnil mnoho svých vynálezů z oboru vzduchotechniky. Po Mnichovu  byl Němci zabrán téměř celý revír a František   se stáhl do Unhoště a intezivně pracoval na přípravě obnovy bezohledně drancovaného průmyslu. Poválečná činnost ho přivedla  do vysokých funkcí v oboru až po generálního ředitele československého strojírenského průmyslu.. Byl v oboru vzduchotechniky a vysokovýkonných kompresorů, držitelem dlouhé řady patentů,  které pronikly do celého světa  a uplatnily se i v kosmonautice při prvních letech sovětských sputníků.   Jeho talent měl i nemalý čtvrtý díl: Byl vynikajícím hudebníkem, jehož reprodukční schopnosti vysoko převyšovaly amatérský rámec. Jako výborný houslista byl členem Pražského kvarteta.  Ve funkci  ředitele ČKD Praha prosadil přejmenování na závod Josipa Broze Tita, pozdějšího „krvavého psa“ komunistického agitpropu. Po ostrém sporu se stranickými funkcionáři, kteří odmítali opatření k zlepšení vzduchu v ostravskokarninském revíru, byl penzionován. Ani potom nedovedl odpočívat bez práce . Věnoval se přípravě soutěžních podkladů k úpravě okolí Národního divadla.,o kterém je zmínka u Karla Šidlíka. Zklamání přineslo rozhodnutí poroty soutěže o tom, že první cena nebude udělena a že soutěžní návrhy budou využity při dalších pracech na úkolu, (tedy jasná loupež duševního majetku, běžná v té době)..František Šidlík dožil ve své vilce v Unhošti.Zemřel roku 1963 a  je pohřben  na unhošťském hřbitově.
                                                                                               Ing. Jiří Pergl