Automobilismus v Československu

„Když já jsem byl malý, tudíž 50. léta 20. století, jezdilo oproti dnešní době velmi málo aut. Auta byla drahá, a jen málo rodin si je mohlo dovolit. Infrastruktura byla také teprve na počátku svého rozvoje. Bylo zde pouze pár rychlostních silnic, zbytek byly silnice první nebo druhé třídy, popřípadě dlážděné. V autech nebyly téměř žádné bezpečnostní prvky, ani pásy nebyly povinné. Pak byly, ale jen na předních sedadlech. Trvalo ještě nějakou dobu, než byly pásy povinné pro všechny cestující. Airbagy vůbec nebyly a další bezpečnostní opatření taky ne. Ale aut jezdilo opravdu málo. Byla to spíš vzácnost. Poté aut přibývalo, ale muselo se čekat v pořadníku klidně i dva roky. Navíc jsme neměli přístup k západním automobilům, takže tu byly akorát Škodovky, Trabanty, Lady, Volhy, Žigulíky a Wartburgy. Pamatuju si, že Němci si trabanty různě vylepšovali, aby jim to víc jelo, a pak tady dělali opravy normálně na silnici. Dokonce tím Trabantem táhli i karavan do Rumunska. Žigulík byl takový větší a měl silnější motor. Občas jsem zahlédl i nějaké západní auto, ale to si přivezli nějací papaláši, a stejně už to byla nějaká ojetina. My měli Škodovku. Chlazení bylo vzduchem, takže se často přehřívaly. Navíc vzduch z motoru vysával větrák, který byl přímo připojený na hřídel, a byl z jakési litiny, takže dost těžký a dost to bralo výkon. Tak si můj táta udělal větrák elektrický. Tenkrát se to všechno dělalo doma na koleni. Za dálnici se neplatilo, protože byla jen jedna páteřní z Prahy do Brna. Provoz začal postupem času houstnout a aut přibývalo. Nejvíc po revoluci. To se uvolnil trh a všechno se změnilo. Dnes má spousta rodin dvě auta i více. Téměř každý jezdí do práce autem, to dřív nebylo, dřív hodně lidí používalo MHD a vlaky.“