Z naší vesnice

Marie Ženatova 14.4.2017

Pobyla jsem si před lety několik dní na Drahanské vrchovině

Zajímaly mě zápisy v kronikách a to hlavně zaniklá řemesla a pověsti, vztahující se k jednotlivým obcím. Četla jsem většinou záznamy od roku 1920.

Z místa bydliště jsem jezdila autobusem do střediskových obcí, do těch okrajových většinou pěšky. Jsem rodačka z této oblasti, ovšem mým nynějším bydlištěm jsou už několik desítek let Boskovice. V černé kronice se objevují těžké tragické události - mezi obyčejnými lidmi je však příhod, co se kde stalo - snad ještě daleko víc.

Někteří mě zrazovali: "Nechoď lesy pěšky sama."
  
Neposlechla jsem a šla. Prodloužila jsem si tím jaro. Na vrchovině je vždy téměř o tři týdny později. Jdu úzkou silnicí rozlehlým lesem. Kolem mě je nádherná příroda, tak bohatá a štědrá, že naplňuje všechny smysly. Zlaté pruhy slunce prozařují koruny stromů, obzvlášť krásné jsou ty modřínové s jemným jehličím, stejně jako bylinné koberce a křoví. Vysoké buky bych mohla přirovnat ke stepilým jinochům, jarní květy ke krásným dívkám. To pohádkové prostředí lesa mi připadá jako velebnost chrámu. A což teprve až vyjdu a vidím nádherné aleje rozkvetlých třešní. Zastavuji se a spolu s pilnými včeličkami úplně hladím očima ovocné stromy, které se vystrojily do krásných bílých šatů. Za celou tu dlouho dobu touto silnicí neprojelo jediné auto, prostě v těchto místech se mi zdá, že se zastavil čas.

Ve vesnici se seznamuji s ochotným kronikářem, který si pro mě vyšetřil chvíli volna. A mě nejvíce zajímá jeho vyprávění o nejstarší občance, která má přes 90 roků. Pocházela z početné rodiny osmi dětí a prožila dvě světové války se všemi útrapami. Šila doma a hotovou práci odváděla do továrny. Dvacetikilometrovou cestu tam i zpět chodila s rancem na zádech, pravidelné autobusové spojení nebylo. Někdy se svezla poštovním nebo jiným náhodným povozem. Dnešní mladí lidé by těžko pochopili, že by něco takového museli dělat. Byla bída, jedlo se hlavně doma - mléko od krávy nebo kozy, kousek suchého chleba.

Vdala se. Vzala si vdovce se čtyřmi dětmi, pak měla ještě pět svých. Lidé měli ovšem k sobě mnohem blíž. Chodilo se na besedy, drželi se černé hodinky /protože se šetřilo světlem/, dralo se peří a při tom povídalo. Kulturní vyžití se nedá srovnávat.  Provozovala se většinou kostelní hudba a zpěv, později i ochotnické divadlo. Kultura to byla skromná, ale prováděla se s nadšením a bezplatně.

Dnešní lidé konzumují kulturu jen pasivně. Technika jim to umožňuje moc snadno - až příliš snadno, ke škodě celé věci. Stařenka pobírala do roku 1950 měsíční důchod 190 kčs a přivydělávala si jako lesní  dělnice.

Ovšem co ona sama říká na závěr?  "Bel to krásné ževot, plné vodřikání a těžké práce. Dnes si na všecko už vzpominám s úsměvem, dnes se mně ho nás žeje dobře.  Meslim si, že sem dělala všecko co belo v méch selách a to mě hospokojoje. Chtěla bech řict dnešnim mladem ledem aby si vobčas hovědomile, jak žele jejich rodiče a prarodiče."

 "Ano," dodává vesnický kronikář, "obzvlášť dnes bychom měli být trochu skromnější a mít víc ohledů jeden k druhému i v dnešním svobodném státě."

Jdu zpáteční cestou. Je skutečně tak opojné jaro, že si chci zase vychutnat vůni přírody. Takže pěšky. Po nějakém kilometru mi zastaví první automobil a v něm tři muži v pracovním oblečení. Nechtějí mě nechat jít pěšky... "Rádi Vás svezem" zvou mě srdečně.

"Ale já jsem cizí..."

"Vy a cizí?" dodává řidič. Jste přece z blízké vesnice od příčních Marků."

 A na to už nemohu nic dodat. S děkovným úsměvem sedám vedle ochotného řidiče. Jsem přece na vesnicích, kde jsou stále lidé nesmírně pohostinní, milí, laskaví, neskonale srdeční a mně se v této chvíli v hlavě míhají slova:

Moravěnko, drahá máti,  
jak jsi krásná Boží zem.
Jak Tě nemá milovati,
komu Ty jsi domovem.