Jistebník 1939

Narodil jsem se v roce 1924 jako starší z dvojčat - kluků. V roce 1935 jsme se přestěhovali do Jistebníku n/0, což byla obec s převážně německým obyvatelstvem. Moje matka byla rodem Židovka, která před svatbou s otcem konvertovala ke křesťanství. O tom že jsem "položid" jsem asi do dvanácti let nevěděl.
Tehdy nebyli mezi námi,českými a německými kluky, žádné národnostní třenice. Hrávali jsme společně kopanou, na "zloděje a četníky" a pod. Někdy okolo roku 1937, díky německé propagandě, dobré vztahy skončily. Nově založená politická strana SPD zcela ovládla obec. Odstranili německého sociálně demokratického starostu a zvolili si nového - radikálního nacistu.
Začaly srazy a průvody německých nacionalistů, na kterých provolávali nacistická hesla, jako např.: "Ein Reich, ein Volk, ein Fürer" a podobně. My jsme to nestravili a o sokolském výtetě jsme zase křičeli "Ať žije český Jistebník!", i když nás Čechů nebylo v obci ani 20%.
Někdy v té době jsem si začal uvědomovat, díky našim německým spoluobčanům, že vlastně nejsem člověk, ale nějaká polozrůda. Můj dobrý kamarád, Němec Hans, se mi jednou svěřil, že mu v německé škole, do které chodil, zakazují se se mnou stýkat, ale ,jak mi řekl, že "na ně sere". Chudák Hans padl v bitvě u Stalingradu.
Obec Jistebník byla v národnostně smíšené oblasti. Sudety, které měly býti připojené k Německu, byly rozdělené do pěti pásem. Informace, které jsme tehdy měli říkali, že páté pásmo, ve kterém ležel také Jistebník, k Německu připojené nebude. Že to není pravda jsme se dozvěděli až těsně před záborem. Mezi Čechy vznikla panika a převážná část z nich se narychlo stěhovala k příbuzným a známým do zbylého Československa. My jsme neměli kde. Rodiče pocházeli z Jablunkova, který v tuto dobu obsazovali Poláci a zprávy o chování Poláků k Čechům tehdy nebyly dobré.
Druhý den ráno obsadila německá armáda Jistebník a další ráno k nám vtrhlo Gestapo. Provedli důkladnou domovní prohlídku a zabavili otci starý vojenský bodák, který měl jako památku na první světovou válku.
Tehdy jsme bydleli v nájemném domě, kde bydlelo pět českých rodin. Majitel, starý mládenec, měl na zahradě kompost, asi jeden a půl metru vysokou kopu hlíny, který vydatně proléval materiálem ze záchodové žumpy. Měl to tehdy čerstvě prolité, což asi vzbudilo pozornost mezi našimi německými sousedy, a tak v noci, v hnědých uniformách a vyleštěných holínkách, za svitu luceren, kompost důkladně křížem prokopali. Nic nenašli, zato pěkně páchli. Dodnes je pro mne záhadou, proč to dělali v noci. Povídalo se, že museli uvolnit ložnice svým osvoboditelům.
Za další dva dny přejeli a zabili obrněným vozem němečtí vojáci mého bratra        - dvojče. Jel na kole po silnici mezi rybníky po levé straně, jak se tehdy u nás jezdilo. Němečtí vojáci jeli po straně pravé, jak se jezdilo v Německu a tak se v zatáčce srazili. Hovořilo se též, že vojáci, kteří před tím oslavovali byli opilí.
Večer nám to byl sdělit velitel místní posádky. Dodnes mám dojem, že to byl slušný člověk. Omlouval se a sliboval jakoukoliv pomoc. Skutečně s pohřbem vše zařídil a pohřbu se zúčastnil s četou vojáků, kteří dokonce vypálili čestnou salvu. Byl to podivný pohřeb. Farář mluvil německy, takže jsem mu nerozuměl, nacistická armáda vzdávala čest zabitému položidovi a dva příslušníci Gestapa současně legitimizovali účastníky pohřbu a zapisovali si jejich jména.
Pro mne byla smrt bratra skutečným šokem. Zřejmě je dvojče více než jen bratr. Hned po zprávě jsem se byl podívat na místě srážky. Bylo tam na zemi ještě dost krve, posypané částečně pískem. Zdálo se mi, že ten krvavý obraz zvedá nad hlavu ruce a prosí o pomoc. Několik nocí jsem pořádně nespal. Ve snu se mi zjevoval bratr s rukama zvednutýma nad hlavu a volal na mne: "Ta krev se musí vysát ".
Kousek od místa srážky byly pod silnicí betonové roury, kterými protékala voda z rybníka do strouhy. Na konci rour na straně rybníka byla prohlubeň, ve které se zdržovali kapři. Stačilo po čtyřech prolézt rourami, strčit kapra do konve nebo do síťovky a lézt pozpátku po čtyřech těch asi pět metrů pod silnicí zase zpátky.
Bylo to jednoduché až na to, že tam bylo hodně pijavic.Byly ohavné, černozelené, tlusté jako prst a dlouhé okolo deseti centimetrů. Kluci, včetně bratra se pijavic báli, takže jsem do roury lezl většinou já.
Pochopil jsem, co mrtvý bratr ve snech po mně chce. Vzal jsem si konvičku a šel na lov pijavic. U rour jsem se svlékl, schoval boty a šaty do křoví a vlezl do rour. Bylo to asi v polovině října, voda byla ledová a protože už bylo k večeru, bylo v rourách tma. V té tmě jsem promrzlý lezl po kolenech, hledal v nánosu bahna pijavice a strkal je i s bahnem do konvičky. Zdály se mi ohavnější než jindy, lepily se mi na ruce  a kolena a málem jsem v té tmě a studené vodě omdlel. Když jsem se trochu vzpamatoval a zdálo se mi, že už mám pijavic dost, vycouval jsem zpět. Venku už bylo rovněž tma.
Rychle jsem obsah konvičky vysypal na už špatně viditelné místo srážky, posbíral boty a šaty a bos utíkal domů. Byl vítr, haluze vrb u cesty se ohýbaly, listí na nich šustilo a já měl dojem, že mne pijavice dohánějí. Ten asi kilometr cesty domů jsem uběhl v rekordním čase. Tu noc se už bratr neobjevil a já jsem spal jako zabitý.
Krátce na to se smrt mého bratra projednávala na nějakém úřadě či u soudu. Jednání se zúčastnila moje matka, která uměla německy lépe než otec. Po návratu vyprávěla, že jí bylo sděleno, že by měla nárok na náhradu, pokud by jí bylo zabito nějaké zvíře. Za člověka se prý náhrada neposkytuje. Matku, která očekávala spíše slova útěchy, to velmi rozhněvalo. Mluvila o hnusných hitlerovcích a pod.
Nevím co mne to napadlo, snad jsem chtěl nějak tu atmosféru zlehčit a tak jsem řekl: "Škoda že nás nezabili oba, bratra i mne, to by byli mrtví dva pololidé, to je dohromady jeden člověk a jedno zvíře a za to zvíře by museli dát náhradu."
Matka se rozplakala a otec, který mne nikdy nebil a který nevěděl co dál mi dal takovou velmi malou rozpačitou facku, o které jsem pochopil, že to nebyla facka, ale pohlazení čtrnáctiletého děcka při jeho loučením s dětstvím.