Memoáry Františka Dubského

Činnost naší skupiny začala teoreticky s příchodem nacistického Wermachtu a vytvořením Protektorátu.
Dne 24.dubna 1939, na narozeniny Hitlera, místní německá posádka, která byla ubytována v tehdejší dívčí škole, uspořádala s pověstnou nabubřelostí a prušáckým drilem oslavy na chotěbořském náměstí, kde také vykonala defilé s doprovodem známých německých píšťal, bubnů a vřískavých trubek. Tato akce to snad byla, která svým obsahem i formou v nás více podnítila odhodlání a konečně i rozhodnutí se s nacisty střetnout a vyřídit si dosud neuzavřené účty.

Ve své řeči bývalý, zprofanovaný vůdce prohlásil, že vypovídá Polsku všechny smlouvy, včetně vojenské smlouvy spojenecké. Již tehdy nám bylo jasné, že německá agrese si vybrala za první oběť sousední Poláky.

Když jsem uvažoval o celé věci jako voják, naše pomoc v boji napadenému sousedu by byla jistě velmi prospěšná. Měl jsem na mysli záškodnickou činnost v prvé řadě, která by byla mohla přejít v ozbrojené povstání asi tak jak tomu bylo později v Jugoslavii.

Sešel jsem se s kapitánem Horným den po té, t.j. 25.4.1939, který byl téhož názoru jako já. Bylo nám však třeba věc dobře uvážit, promyslet, vše dobře vykalkulovat, aby se dobrá věc podařila.

K této odpovědné věci jsme přibrali pana učitele Krauspoka. Les a skalky "Na koukalkách" byly tehdy svědky našich schůzek, na nichž se projevovalo odhodlání věc realizovat.

Po zatčení učitele Krauskopa se skupina přeorientovala v tom smyslu, že přibrala nové členy bratra Pavlíka a Bambase a napojila se na druhou chotěbořskou skupinu odboje vedenou bratrem učitelem Tichým, profesorem Knaiblem a Kaňkovským.
V červenci 1939, kdy vypuknutí světové války se očekávalo každým dnem, bratr Horný navrhl rozvinutí svépomocné podpůrné akce s cílem opatřit finanční prostředky pro nákup zbraní, konzerv.

Sbírka u chtěbořských občanů se setkala s porozuměním a vlasteneckým pochopením celé věci.
Pokládám za povinnost jmenovat mezi mecenáše, jejichž jména si ještě dnes pamatuji. Pan Kozák, hodinář, přispěl několika tisícovou částku, dále pan Tesař, Brychta a mnoho jiných bezejmených vlastenců, kteří nechtěli být ani jmenováni. Celou akci vzorně organizoval a obezřetně provedl bratr Pavlík. Za získané peníze byly nakoupeny v Hradci Králové zbraně a vlněné pokrývky a masové konzervy. Ty byly ukryty jednak u mne, dále u Šťastníků a u Kárníků.

Zbraně z Hradce Králové přivezl bratr Pavlík na autě. Aby maskoval drahocený obsah nákladu, seděl na tomto našem sice malém, ale pro nás důležitém válečném arsenálu s udicí a plechovkou na červy.

Lest se podařila a zbraně byly hned druhý den rozděleny mezi bratry. Bratr Kaňkovský opatřil také zápalky pro t.zv. benzinové nálože, které měly být vrhány po vzoru statečných Habešanou na nacistické pancéře. Benzin pro tento účel byl uskladněn u Firkušných, kde je opatřoval bratr Orion a čeledín Tonda.

Schůzky byly čím dál častější. S rozšířenou skupinou konaly se úmyslně na nepravidelných místech. Jednak u bratra Jarky Tichého, v sokolovně u nás na soudě v listovně, kde byly ocelové okenice, v pozemkové knize nebo v přijímací kanceláři věznice.

Těchto schůzek se zúčastňovali škpt. Knaibl, npor. Kaňkovský, dále záložní důstojníci Jarka Tichý, Lojza Dvořák, Teplý, poddůstojníci Novotný, Šťastník, Pavlík, Bambas a já.

Byly projednávány konkrétní otázky a problémy sestavení vojenských čet a rozhodnutím o jejich vyzbrojení, finanční zajištění v nárysu bylo přikročeno i k řešení operačního vojenského plánu a jeho velení.

Já jsem byl vedením odbojové skupiny pověřen zorganizováním, sestavením a velením roty. Vybral jsem si velitele čet bratry Šťastníka a Bechyněho, kteří pro vše získali dostatečný počet vojáků a čety sestavili.

Zvláště bratr Bechyně se kterým jsem byl v živém styku, přinášel cenné zprávy z venkova, jednak o zájmu o akci v chotěbořském okolí, o náladě, smýšlení občanů. Velitelem tzv. venkovské čety se stal vrchní četnický strážmistr bratr Holík z Krucemburku.

Tento bratr zjišťoval a dodával cenné informace, které se dostaly na četnickou stanici jako důvěrné. Moje družstvo mělo za úkol obsadit a chránit město Chotěboř.

Přístup do Chotěboře ze směru z Moravy měly zadržovat zábrany, které měly být postaveny v lesích od Ždírce tím, že by byly pokáceny vysoké stromy u silnice.

Poslední neděli v červenci roku 1940 byl zatčen gestapem bratr Dvořák, který byl spojkou naší skupiny s německým odbojem a to na podkladě doznání npor. Havla, který byl delší dobu ve vězení. Po té 6.8. přijelo zatkonout německobrodské gestapo Bamvase, Šťastníka a mne.

Byl jsem zatčen společně s Bambasem v podatelně okresního soudu v Chotěboři. Týž den měli být zatčeni též Tichý, Pavlů, Novotný a Kaňkovský. Těm se podařilo v ten den zmizet, takže jejich zatčení bylo jen oddáleno.
Zatčení bylo pro mne bezpochyby důležitým mezníkem mého života, neboť mne oddělilo na dobu pěti let od domova, drahé rodiny a tak jsem ve vězení nikoliv v dobré vzpomínal na tento okamžik a pamatuji se na něj velice dobře.
Když jsem se asi kolem desáté hodiny vracel z města k soudu, potkal jsem na schodišti úřednici Plíhalovou, která mne v rozčílení vyprávěla, že právě přijelo gestapo a zatklo Bambase.

Když jsem vstoupil, jeden z civilů se mne ptal, kdo jsem. Představil jsem se a on mne omráčil strohou větou: "Jste zatčen tajnou státní německou policií, zůstaňte zde!"

"Kde máte pracoviště?" Mluvil solidně česky. Odešli pak do mé kanceláře, kterou celou důkladně přeházeli. Nic nenašli. Jenom mě zabavili několik knih s legionářskou tématikou, které jsem měl na stole. Pak jsme šli do Bambasovy kanceláře. Prohlédli důkladně každý papír, až objevili v jeho stole zápalky, které byly určeny pro benzinové protipancéřové nálože.
Otočil se k Bambasovi a ptal se: "Co tohle, nač to má být?"

Bambas klidně až lhostejně odpovídá. "To jsou ústřižky z nějakých spisů, které se zde válejí pěknou řadu let. Gestapák se slevem "gut" zavřel zásuvku. Jeho povel byl: "Pojďte s námi, jedeme do Německého Brodu."

Po cestě jsme potkali druhé auto, z něhož se pokoušel o pokynutí bratr Šťastník. Auto zastavilo před německobrodskou sokolovnou, jejíchž sál byl rychle improvizován jako dočasné vězení nás, zatčených Čechů. Bylo nás tu kolem čtyřiceti, včetně brodských a ledeckých zatčených. Byli jsme hlídáni vždy jedním gestapákem a třemi německými letci v uniformě a jedním policistou.

Tato stráž byla střídána po šesti hodinách. K výslechu jsme šli až 16.8. Tedy doba tří dnů byla pro nás dostatečně dlouhou, abychom se mohli s Kaiblem, Dvořákem i Vlašimským domluvit (pokud se to dá tímto slovem vyjádřit). Byla to spíše posunština nohama, rukama, očima, utrousené slovo na procházce sálem.¨Pavlík, který byl u výslechu před námi byl týrán, bit, nic však nepřiznal, takže první výslech pro mne dopadl bez ran a kopanců.

Když jsem byl 16.8. u výslechu znovu vyslechl jsem na štestí výpověď Lojsy Šťastníka, takže vše dopadlo dobře.
Dne 1září odpoledne jsme byli naloženi po dvou do aut a odvezeni k okresnímu soudu v Jindřichově Hradci. Celkem nás bylo vězněno 53 politických vězňů.

Cela byla přeplněná. Byl zde však také Šťastník, Dvořák a Bambas. Mohl jsem si promluvit s kamarády.
14.10 jsem byl převezen do věznice krajského soudu v Českých Budějovicích a odtud 18.10. v den čtyřicátých narozenin mé manželky jsme cestovali nákladními auty na Pankrác. Nocovali jsme na dlaždicích chodby. Muselo být absolutní ticho o což se starali se svými okovanými botami němečtí dozorci.

Byli jsme svědky, kterak v noci byli některé cely otvírány a jejich zubožení obyvatelé trýzněni.
19.10 za strašného hulákání jsme byli nahnáni do nákladních aut. Myslel jsem, že to je poslední má cesta v životě. Odváželi nás neznámo kam.

Nejelo se daleko. Auta zastavila na pražském Masarykově nádraží. Navag´énovali nás do rychlíku se zastřenými okny a odváželi do Drážďan.

Nahnali nás do přijímacího bloku věznic. Přijímací sal´ének byl samý přepych, stafáž dozorců na diplomatické úrovni, ale v zápětí kopance a pohlavky.

Odtup jsme cestovali auty do věznice "Ladegerichtu", kde jsem pobyl pět dnů. Na cele jsem byl s jedním německým kasařem, který na mne vydíral jídlo s tím, že poví, že jsem se mu přiznal.

Odtud jsem byl převezen do Gorlitz, kde byla na mne uvalena samovazba. Zde jsem aktivně musel pracovat pro německou Wermacht. Vyráběl jsem košilkové knoflíky na primitivním stroji. Výrobní úkol byl tak veliký, že jsem nebyl sto se za den ani najíst.

Dva dny před štědrým dnem 1940 jsem byl převezen do Bautzenu. Na samotce místo knoflíků jsem lepil sáčky při stále se měnící hodnotě vězeňské stravy.

Na první jarní den roku 1941 jsem byl převezen do věznice v Drážďanech - Georgstrasse a postaven před vyšetřujícího soudce. Tam až na mne byla uvalena řádná vazba.

Po čtyřech týdnech převezli mne zeleným antonem na nádraží a odtud vězeňským vozem jsem byl dovezen do policejní věznice ve Zhořelci. Na cele jsem byl s chotěbořskými: Tichým, Bambasem, Šťastníkem, Pavlíkem, Novotným a Wolkerem z Havlíčkova Brodu.

Po dlouhé samovazbě jsme se mohli nabažit slasti si se známými pohovořiti. Povídali jsme si celou noc.
Potom jsme byli deportováni do berlínského policejního vězení, kde jsme byli v cele doslova jeden vedle druhého namačkáni. Tu jsme zažili i první spojenecký nálet v noční době. Byl vypnut el. proud, ventilátory nefungovali a tak byl vzduch k nedýchání. Strava - jednou za den polévky.

Od 1.5. byl jsem v samovazbě ve věznici v Gollnově u Baltického moře celý rok. Přece jsem se dohovořil s kamarády za pomocí morseovky, kterou jsme vyťukávali po večerech na ústřední topení.

Bylo mě veseleji, když na sousední cele byl chotěbořský Jarka Tichý a pluk. Rež.

Skutečným vysvobozením z tenat ticha a samoty byla kratičká procházka, při níž jsem se vídal s chotěbořskými bratry.
Den po atentátu na zastupujícího říšského protektora Heidricha jsme byli odvezeni z Gollnova do Štětína a odtud do Berlína na policejní věznici - na Alexandrplatzu. Asi po pětidenním pobytu nás převezli přes Gorlitz do Drážďan - věznice Matidastrasse.

Začátkem července 1942 jsem dostal do rukou obžalobu německého prokurátora Landsgerichtu. Byl jsem postaven před soud společně s bratry Kaňkovským, Knajblem, Pavlíkem, Novotným, Bambasem a Dvořákem. Soudní řízení bylo zahájeno 30. července v 8,30 hod a trvalo celý den. V 19,00 hod bylo přerušeno, pokračovalo 1.srpna do 13,00 hod. Rozsudek byl vynesen v 15,00 hod.

Na konci řízení se nás předseda ptal, zda máme připomínky k řízení, co bychom řekli ještě ve prospěch své obžaloby. Tehdy jediný bratr Pavlík vstal a sarkasticky odpověděl za nás za všechny.

Po rozsudku, kde jsem byl odsouzen k tříletému vězení, jsem zůstal do 1.září na Matildestrasse. Zde byly zvlášť kruté podmínky, hld a nemisrdný dohled.

Po dojezdu do káznice ve Zwinkru jsem zjistil, že jsme byli všichni váženi a já jsem zhubnul o 30 kg. Do cvikovské káznice jsme dojeli s Kaňkovským, Knaiblem, Bambasem, Dvořákem, Pavlíkem a Novotným ve 21,00 hod. Byl tu hlad. Na den byly tři brambory a půl misky kysaného syrového zelí a 10 dkg chleba.

Po třech dnech jsem byl předveden před velitele káznice, který mi oznámil, že půjdu na venkovskou Npráci. Druhý den jsem se sešel i s dalšími pěti známými. Na nádraží jsme čistili vagóny po dobytku. Práce byla krutá o hladu.

Ruda Novotný si zde nalomil na ruce kost. Já jsem dostal do nohy růži z nečistoty vagónů a ležel jsem ve vězeňské nemocnici takřka o hladu, takže jsem se raději nevyléčen hlásil na práci. Byl jsem přidělen na skládání brambor, které byly pro místo uskladňovány. Potajmu jsme si brambory vařili, tak se hlad zmírnil.