Hrneček mléka
Příběh, který se chystám vyprávět, se začal odvíjet před více jak sto lety v Němčanech. V tamním kostele se 13. ledna 1913 konala svatba mladých obyvatel vesnice. Tesařský dělník, osmadvacetiletý Ferdinand, si bral za manželku o šest roků mladší Magdalenu. Na jejím rodném listu, který mám před sebou, je psáno, že byla zemědělskou dělnicí a pocházela – stejně jako její manžel – z rodiny domkáře. Tedy: z chudobných poměrů a živila se příležitostně pomocnými pracemi buď na poli, nebo v hospodářství některého místního bohatšího sedláka.
Mladí manželé netušili, že dvě třináctky v datu jejich sňatku jako by předznamenaly tragický osud, který pro ně společný život nachystal. Ostatně v té době málokdo tušil, že se schyluje k válečnému konfliktu, který s ohledem na jeho rozsah svět dosud nepoznal.
Ferdinand v té době pracoval ve slavkovském cukrovaru, kde byla pro tesaře vždy práce, jeho manželka našla příležitostnou obživu v Němčanech a nic nenasvědčovalo, že jejich poměrně spokojený život čeká zásadní obrat.
Ten přišel v nejprve v červnu 1914 se sarajevským atentátem a hlavně s červencovým vyhlášením války Rakouska-Uherska Srbsku, které následně vedlo k rozšíření na celosvětový válečný střet, tehdy nazývaný Velká válka a který zná historie pod označením první světová válka.
Ferdinannd byl povolán do armády na podzim roku 1914. Odešel od manželky, která v té době již byla v jiném stavu a očekávala narození dítěte na jaře příštího roku. S ohledem na tuto skutečnost bylo pro ni povolání manžela do zbraně o to složitější, že byla na všechnu práci, která ji doma čekala, sama a že se postupem doby začala potýkat se zdravotními problémy, které jí postupující těhotenství přinášelo.
V březnu 1915 se jí narodila dcerka. Dítě vzbuzovalo u svého okolí obavy o život, a proto hned v den svého příchodu na svět bylo zavezeno ochotnými sousedy Magdaleny se svojí kmotrou bryčkou s koňským potahem do Slavkova ke křtu, aby ji nestihl odchod z tohoto světa jako nekřtěňátka – tak velela tehdejší tradice. Při křtu dostala dívenka jméno Marie. Pro její okolí však bylo radostným překvapením, že Mařenka, jak jí všichni blízcí říkali, počáteční problémy svého života překonala a že už o ni není třeba se příliš obávat.
Toto období relativního klidu však netrvalo dlouho: téměř všechen svůj čas musela Magdalena věnovat péči o dcerušku, taky již nemohla vykonávat příležitostnou práci, jako dřív a stále víc byla odkázána na pomoc svého okolí.
S příchodem nepříznivého podzimního počasí se její tíživá životní situace poněkud zlepšila. Podařilo se jí pro Mařenku najít u svých příbuzných v Němčanech ochotnou opatrovatelku a pro sebe samotnou práci, která byla příslibem získání obživy pro ni a pro své dítě. Jednalo se o práci ve farním hospodářství ve Slavkově.
Naproti fary, v místech, kde je dnes budova mateřské školy, bylo v té době hospodářské stavení, několik budov s chlévy a s potřebným zázemím pro chov dobytka a drůbeže. Magdalena dostala na starost pracovat u krav, při jejich krmení, sklízení hnoje a při dojení, podle toho, jak bylo třeba. Pracovní doba – od rána do večera, o sobotách a nedělích.
Často se stávalo, že Mařenku celý den neviděla, odcházela do Slavkova brzy ráno ještě za tmy a též za tmy se vracela večer do Němčan. Mařenka byla u své pečovatelky v její domácnosti a Magdalena přicházela k sobě domů do studených místností. Práce na faře bylo hodně a mzda, kterou dostávala, s bídou stačila na úhradu nákladů, které musela hradit pečovatelce Mařenky ze poskytovanou péči.
V té době se Magdaleně v hlavě zrodil nešťastný nápad, který měl ve svém důsledku tragický konec: při dojení krav denně viděla množství mléka, které nemohla farní kuchařka zpracovat. Používalo se i na výrobu másla a tvarohu, o které zde nebylo nouze, které však na druhé straně v neutěšené situaci válečného hospodářství bylo pro prosté obyvatele nedostupným zbožím.
Tím nešťastným nápadem Magdaleny bylo přinést si z domova nějakou nádobku a v ní odnést Mařence trochu kravského mléka, rozhodně lepšího nápoje, než jaký měla doma, a to ještě v omezeném množství – mléka jejich neduživé kozy.
Tak to tedy se strachem vyzkoušela a několikrát se jí poštěstilo odnést v plechovém hrnečku s uzávěrem trochu mléka. Jenomže: její počínání neušlo pozornosti jedné její spolupracovnice, která ihned panu děkanovi sdělila, čeho se Magdalena dopouští … Pan děkan na „hříšnici“ prudce uhodil a vynutil z ní přiznání… To však nebyl konec, ten teprve přišel: zároveň oznámil tuto událost na slavkovské četnické stanici a tam byla Magdalena povolána k vyšetření celého případu. Bylo rozhodnuto, že událost bude předána k soudnímu projednání a do doby, než k tomuto jednání dojde, bude Magdalena umístěna do šatlavy v budově slavkovské radnice v dnešní Husově ulici. Jednalo se o malou, tmavou a pochopitelně nevytápěnou místnost s minimálním vybavením pro arestované.
V době, kdy se zde Magdalena ocitla, byly již velmi studené dny a noci, a tak není divu, že se zde nachladla a onemocněla prudkým zápalem plic, kterému následně podlehla. Určitě nebudeme daleko od skutečnosti při předpokladu, že všechny její poslední myšlenky patřily Mařence.
Tento příběh má nakonec přece jen méně smutný závěr: Ferdinand, který byl účastníkem válečného konfliktu, bojoval na ruské frontě. Utrpěl zde těžké střelné zranění ruky, nějakou dobu prožil ve vojenských lazaretech a nakonec byl demobilizovaný a propuštěn jako válečný invalida do civilu. Navrátil se do rodných Němčan ke své dcerušce, kterou poprvé uviděl. V roce 1917 se podruhé oženil a Mařence přivedl domů novou maminku, se kterou se měly navzájem rády po celý svůj život.
Mařenka, dceruška Ferdinanda a Magdaleny, byla moje maminka.
Antonín Šlapal
Slavkov u Brna, březen 2017