Nemám rád kapra na černo

Nemám rád kapra na černo

Bylo to na Štědrý den v roce 1914. Seděli jsme, s o rok mladším bratrem Františkem, na zemi u stoličky, v kuchyni domácích a jedli jsme černou omáčku. Byly v ní i kousky kapra se slizkou kůží a mně se zvedal žaludek. Vyskočil jsem a utíkal ven a paní domácí za mnou, abych se vrátil, že domů zatím nesmím. Rybu v černé omáčce od té doby nejím. Byly tomu na hodinu a minutu čtyři roky od mého narození, co v našem bytě přes chodbu, na plné kolo zakřičel můj další brácha, kterému dala matka jméno Josef, podle pěstouna boží rodiny Josefa.

Náš byt neměl velký komfort. Byla to místnost 6x3m s vchodem přímo z chodby. Dvě postele, skříň, stůl, čtyři židle, šicí stroj Singer a dětská postýlka. Jednou za týden přinesla matka ze sklepa necky na koupání. Pro denní mytí stál za dveřmi na půdu dřevěný škopek. Dál na schodech byla naše díže, ve které matka vždy po deseti dnech mísila těsto na chleba. Proti vchodu do bytu stál kachlový sporák s krůvkem.

Spolu se starší sestrou Marií nás žilo v této místnosti pět, neboť táta, od vyhlášení války, bojoval za císaře pána někde v Tyrolích. Náš pan domácí na vojně nebyl, snad proto, že byl nepostradatelný doma. Byl totiž machrem přes mlejny, které pravidelně objížděl, jako zástupce továrny Union, a prováděl nějakou údržbu. Proto u nich nebyla bída o mouku a chleba a paní domácí občas matce, za nějakou službu, troškou mouky vypomohla. Domácí ale měli dospělého syna, který narukovat musel, dospívající dceru a dalšího syna Karla, který byl asi o tři roky starší, než já.

Paní domácí chovala ve chlívku, na malém dvorku, jednu až dvě kozy, pár slepic a za tratí měla pronajato kus pole, na kterém pěstovala zeleninu. Moji rodiče byli z venkova a tak se matka stala velkou pomocnicí paní domácí při obdělávání pole. A za to, kromě denního odběru 1 litru kozího mléka, přidala paní domácí občas další krapet mléka, nebo přerostlou zeleninu. To bylo na počátku války, ale když se bída stupňovala, tak jen vodu z vaření  knedlíků. Tu stačilo jen přisolit a hlad pěti krků byl na chvilku nasycen.

Neřekl jsem ještě, že v našem domě bydlela vdova paní Filipová se synem. Rovněž v jedné místnosti vedle nás. U vchodu na půdu bydlela další vdova se dvěma dcerami paní Mühlbacherová a ve sklepním bytě sedmičlenná rodina Světlíků. Ti to měli nejhorší, protože když přišlo delší deštivé počasí, chodili v bytě po cihlách, protože ve sklepě stoupla voda. Jednou při povodni se museli vystěhovat, protože voda zatopila skoro celý byt.

Před domem byla zahrádka, jako před všemi domy v naší ulici. Ulice byla úzká, blátivá, bez chodníku. Ale ještě jsem neřekl, která ulice. Vedla okolo plotu Hauptvoglů pily. Měli jsme před vrátky zahrádky, u plotu v zemi, udělanou výlevku, jako vlaštovčí hnízdo, kam jsme nosili vylévat špínu. Tu jsme totiž nesměli vylévat do záchodu na dvorku, protože jímka byla malá, bez odpadu a musela by se často vyvážet. Na to byl pan domácí velmi přísný a i na jiné věci. Když se vrátil z objížďky mlýnů, nesměli jsme se mezi sebou ani pohádat, nebo zabrečet, jinak pan domácí pootevřel dveře, hrozivě zvedl obočí a zahrozil prstem.

Na otce jsem si z doby před válkou nepamatoval a znal jsem ho jen z několika fotografií, které matce poslal z vojny jako „ge frajtr“, pak jako kaprál a později znovu jako obyčejný infanterista. Později po válce nám vykládal, že byl několikrát povýšen, ale také dvakrát degradován pro neposlušnost a také degradovaný se v roce 1919 z vojny vrátil.

Po prvních dvou letech války se zásobování lidí zhoršilo. Matka brala malou podporu a to zdaleka nestačilo na nákup nejzákladnějších potravin. Měli jsme však jednu pomoc. Otec po svatbě dostal věnem strych pole ve svém rodišti. V roce 1910 se přestěhoval do Českých Budějovic a na poli hospodařil jako nájemce jeho bratr. Jako naturální nájemné přivezl jednou za rok, a to vždy na podzim, zapůjčeným koňským potahem asi 2 m dřeva, které zase dostával jako naturální odměnu děda z otcovy strany, jako knížecí hajný, pytel chlebové mouky, pytlík pšeničné mouky, 2 pytle brambor a nějaké to vajíčko. Moc toho dát také nemohl. Hospodařil na 7 ha a na chalupě bylo pět dětí, trochu nedostatečný strýc jako pomocník a děda s babičkou, tedy deset lidí. Ve stejné obci žili i matčiny rodiče. Ve stejné bídě, jako my ve městě. Matka měla devět sourozenců, z nichž dva šli do války. Ostatní žili společně, i když postupně ve dvanácti nebo čtrnácti letech šli do služby, nebo do učení. Nejmladší matčina sestra byla ještě o dva roky mladší než já.

Před válkou pracovala matka nějaký čas ve Franckově cihelně a po začátku války už to nešlo. Byla sice mladá, na začátku války 24 let, ale my děti jsme nakoukly do té všední mizerie světa během 38 měsíců a tehdy jesle, ani mateřská školka ještě nebyly. A tak musela matka shánět takovou práci, vedle níž nás mohla i ohlídat.

Hauptvoglova pila zaujímala velké prostranství, byla vklíněna mezi trať na Plzeň a naší ulici, která začínala na Josefáku (Palackého náměstí) u tenisových dvorců a táhla se rovně na sever až k trati, kde vlastně u závor končila. Dál už vedla jen polní cesta okolo Fajtlů až k dřevěné lávce přes „sejrovku“- to byl potok, který se táhl kolem Budějovic až z jihovýchodní strany města. Vlečka na naší trati se odkloňovala u viaduktu a vedla jednak na pilu, a pak dál do vojenských skladů, které byly vlastně součástí dělostřeleckých kasáren, která zabírala prostor podél plzeňské trati až k Pražské ulici.

To popisuji podrobně proto, že toto prostranství, pokračující za přejezdem polmi a loukami, prostoupenými řadou pískáren, jako byly velká, bílá, Šrámkova, později Klimešova – to byl náš „areál snů“, kde se formoval náš život a náš charakter.

Z počátku to byly jen menší úkoly, které nás sdružovaly do party chlapců a děvčat. To bylo tak, v naší ulici chovali v každém stavení kozy, snad jen mimo milostpaní Porhanslovou, která bydlela vedle nás, a milostpán byl prokuristou u Feruse,  špeditéra na Senovážném náměstí. Naším úkolem bylo pasení koz. Pásl jsem s Karlem domácích a na pastvě jsme se scházeli s Karlem Rábů a Frantou a Honzou Šestáků, někdy tam byla i sestra Máňa. Dál tam byla Máňa Rábů, Tomka Andělů, Karel Mácha, Karel Malý, Tomeš Novák a pravidelně přicházíval i Franta Prášek. Všichni byli starší než já, musel jsem často vyřizovat všelijaké posílky a někdy jsem se i bál, zvlášť později, když už jsem patřil k partě, kterou vedl Franta Prášek. Byl nejstarší a nejsilnější ze všech. Obdivoval jsem jej proto, že před jeho výhružným hlasem beze slova odešel i Fajtl, který se téměř nikoho nebál, a že dovedl bezpečně sestřelit prakem i letící vlaštovku. Proto jsem se bál, ale měl jsem před ním i nábožnou úctu.

 V šestnáctém roce jsem začal chodit do školy v Dlouhé ulici. Děda Hornátů, tak se říkalo chalupě matčiných rodičů, pro mě vyrobil krásná „mejšlata“, jinak podělávky, nebo dřeváky. Měl jsem z nich velkou radost. Podrážky voněly borovicí, a i když kožené vršky nebyly úplně nové, těšil jsem na první delší cestu do školy. Nadšení však brzy přešlo. Vysoké podrážky mi při chůzi dělaly těžkosti, nohy se v kotnících často podvrtly a při rychlejší chůzi jsem si otloukal kotníky tak, že po několika dnech byly věčně bolavé. Proto jsem často při rychlejším běhu vzal dřeváky do rukou a utíkal v punčochách. A samozřejmě jak to jen trochu šlo, už v březnu, nebo v dubnu, jsme nejraději běhali bosi.

Vyučování ve škole bylo na čas přerušeno, protože ze školy udělali špitál pro raněné vojáky. My jsme to uvítali, nemuseli jsme do školy. Tak jsme se zase častěji scházeli „za branou“ při pasení koz.

Naše maminka, to byl náš domov. Když jsme se hladoví vraceli z venku, a ona nám rozdělovala ty drobečky, které den po dni sháněla, to byla naše útěcha při všech bolestech, které nás potkávaly po celou dobu našeho dětství. Často jsem porovnával matčinu tvář s tváří panny Marie, která byla na jediném velkém obraze v našem bytě a byla jí hodně podobná. Zvlášť, když byla smutná, to bylo vždy, když se vracívala ze žebru, jak říkala sháňce po něčem k jídlu. To jsme se k ní vždy nahrnuli jako kuřata a její ruce dýchaly teplem a do její hřejivé náruče jsme se vešli všichni, pokládali hlavičky na klín a usínali. A někdy, když jsem z klína zvedl oči k její tváři, byla ještě krásnější, než panna Maria a nejkrásnější byly její oči, které se jako v prvních paprscích slunce rozsvěcovaly s kapičkami rosy na řasách.

Maminka musela často odejít a naším poručníkem byla pak sestra, starší jen o rok, než já. Maminka platila v celém okolí za kozí mámu. Volali ji vždy, když přišla na kozu těžká hodina a těch potomků bylo víc. To byly někdy těžké porody a matka trávila v kozím chlívku i několik hodin. Odměna za to nebyla nikdy velká, většinou něco od proviantu. Odměnu, ve formě kozího mléka, si pak matka vybírala i několik dní. Zvlášť štědří byli jednou až v Rudolfově, kam matka chodila ob den pro mléko několik týdnů. Maminka byla vůbec udělavá, nikomu neodmítla pomoc. Ať na louce, či v zelinářské zahradě i při všem jiném. Každá odměna, v jakékoliv formě, byla pro nás pomocí. Jen paní Mazáková od maminky nic nechtěla a přece přicházela každý týden. Nevím, jak se s matkou seznámila. Byla to malá osůbka s milou, už hodně vrásčitou tváří. Byla služkou v domácnosti u nějakých pánů. Asi tam nebyla velká nouze, protože paní Mazáková nosila chlebové kůrky i celé skrojky chleba, zbytky rohlíků a někdy už ztvrdlé zbytky buchet. Na ty dny, kdy přicházela, jsme se vždycky těšili. To byly hody!  Z části připravila matka chlebovou polévku, další část narovnala do pekáče, pokropila vodou a zapekla v troubě. To pak byla „ semlbába“, na kterou jsme se těšili. Tak byl hlad zažehnaný na dva, tři dny. Byly i týdny, kdy těch zbytků bylo málo a někdy přišla paní Mazáková i bez tašky. To bylo smutnější.

V létě jsme měli i jiný zdroj. Když se svezlo obilí, chodili jsme sbírat klásky. Jen nejmladší Pepa musel ještě zůstávat s maminkou, která si prostřela před okny na zahrádce prostěradlo, z přinesených klasů drolila zrno a rozemílala je v mlýnku na mouku. Z té mouky byly vdolky hrubé a tmavé, ale moc dobré. Ale i když jsme se snažili a sbírali klásky, seč jsme mohli, bylo té mouky žalostně málo. Nikdy jsme se dosyta nenajedli. Čím déle trvala válka, tím větší byla bída, tím víc bylo hladu. Skromná otcova výbava už zmizela ze skříně. To matka po kusech vybírala jen trochu lepší košili, nebo spodky, aby je vyměnila někde na vsi za bochník chleba, nebo tašku brambor. Vzpomínám, jak mě matka vzala v osmnáctém roce na vandr s sebou. Dozvěděla se, že v Komařicích  ve dvoře jsou hodní páteři. Bylo to na jaře. Dojeli jsme do Strážkovic a dál už jsme šli pěšky. Měl jsem na zádech malý batoh. Až na kraji Komařic stál malý zámeček, ale v mé představě mě zklamal. Bylo to sice velké stavení s velikým dvorem i parkem, ale já jsem si představoval zámek jako Hlubokou, kterou jsem znal z obrázku. Zámeček patřil vyšebrodskému klášteru a byli v něm páteři. Matka mi několikrát po cestě opakovala, jak se mám chovat. Že musím pozdravit „Pochválen pán Ježíš Kristus“ a bude-li tam kněz, že mu musím políbit ruku. Bylo to v době, kdy se sázely brambory a  matka věřila, že bychom z odpadu mohli něco vyžebrat. Prošli jsme branou a vstoupili do otevřených dveří prostorné, čisté předsíně s červenou cihlovou podlahou. V předsíni byl dlouhý stůl s lavicí u zdi. Ani jsem vše neprohlédl a z vedlejší místnosti vstoupil starší pán s bílými vlasy v docela obyčejných šatech, ale s kolárkem okolo krku. Matka mě postrčila dopředu k políbení ruky a já zapomněl i pozdravit, ale dopadlo to dobře. Matka prosila o trochu brambor. Když se pak farář zeptal, odkud jsme, kolik mám sourozenců a jak jsme se sem dostali, vyšel s námi na dvůr a ukázal matce malou hromadu brambor, aby si vybrala, kolik unese. Byly to ty nahnilé, nebo malé, které zůstaly po nasázení, a abychom se před odchodem ohlásili. Když měla matka plný ruksak, šli jsme ohlásit odchod, ale pan farář nás pozval znovu do domu. Nabídl nám teplou polévku. Sám přinesl dva talíře bramboračky a dva velké krajíce chleba. Byl bych mu bez pobízení políbil obě ruce. Nikdy už jsem nejedl tak dobrou bramborovou polévku. Zatímco jsme jedli, vzal mi pan farář můj batoh, něco v něm přinesl a řekl, že to smím otevřít až doma. Po křesťansku jsme poděkovali za všechno a dali se na cestu. Do Strážkovic to jde do ohromného vršku a matka musela několikrát odpočívat. Po celé cestě jsem loudil na matce, že se podívám, co mi dal pan farář do batohu. Při druhé zastávce matka, sama zvědavá, dovolila. Usmálo se na nás velké štěstí. V plátěném pytlíku byly dobré dva kilogramy mouky a čtyři krajíce sádlem a škvarky namazaného chleba. Měl jsem tisíc chutí zakousnout se do jednoho krajíce, ale maminka mi připomněla, že jsem jedl a musím přinést domů pro ostatní.

 Ale vždycky tak dobře nebylo. Všichni čtyři jsme si jednou doma hráli s klubalkami (kolíčky na prádlo).  Vytvářeli jsme z nich koně, zapřažené do krabičky zápalek a závodili mezi sebou. Ještě jsme nejedli. Maminka šla brzy ráno do Rudolfova pro kozí mléko. Měli jsme na ní čekat.  Ale náš nejmladší bráška se dal do pláče. Měl hlad. V pláči mne prosil: „Podívej se do sklepa, jestli tam není alespoň takovýhle brambůrek“ a na špičce prstíčku ukazoval. Řekl jsem tedy sestře, že se jdu podívat, ale věděl jsem, že ve sklepě nic není. Běžel jsem k Snopků zahradě, byly tam na stromě hrušky. Sice nezralé, ale když je hlad? Běžel za mnou i Frantík. Uložil jsem mu, aby hlídal a přelézal jsem dřevěný plot, který byl na vrchu opatřen dvěma řadami ostnatého drátu. Vylézt na hrušku byla pro mne hračka. Už jsem měl několik hrušek za košilí, když bratr volal, že někdo jde. V mžiku jsem byl na plotě a sklouzl dolů tak nešťastně, že jsem se levou rukou zachytil za ostnatý drát a roztrhl si dlaň, včetně jednoho prstu, až ke špičce. Ruku jsem si zabalil do cípu kabátu a utíkal domů. Cíp kabátu byl plný krve. Sestra mě ošetřila, ale ruka bolela tak, že mě sestra po chvíli uložila do postele. Dostal jsem horečku. Usnul jsem a po probuzení se nade mnou skláněla maminka a říká mi: „Cos to dělal“ a já se vzlykem:„Mami, když Pepa měl tak velký hlad“.“ A tys neměl hlad“, říká maminka a otáčí se, aby nalila do hrnku přinesené mléko.

 Když jsme slyšeli pískat „šíbung“, chytil jsem pytel a utíkal, abych byl co nejdříve u vlečky. Šíbung obvykle přivážel klády dřeva a odvážel řezivo z Hauptvoglů pily. Dlouho vždy pískal, aby mu přišli otevřít vrata ohrady na vlečce. Často také zajížděl až k budovám vojenského skladu s jedním, nebo dvěma vozy, většinou s proviantem pro vojáky. Vojenské sklady dnem i nocí hlídala vojenská stráž.

Malá lokomotiva s komínem širokým jak čapí hnízdo a malým tendrem na uhlí, oddychovala před vraty pily. Přiběhlo nás vždy několik až na pešunk před dvířka lokomotivy a prosili jsme topiče nebo mašinfíru: „Pane, prosím Vás, hoďte mi kousíček uhlí“. Mnohokrát byly prosby marné, ale byly i dny, kdy jeden po druhém jsme jim podávali pytle a oni do každého hodili velkou lopatu uhlí. A my, s pytli na zádech, jsme rychle uháněli k domovu. Ale někdy jsme získávali topivo i nekalým způsobem. Jednoho dne, brzy po ránu, se shluklo u závor, proti Fajtlům, asi osm žen. Některé měly vozík, nebo kárku, ale všechny nesly sbalené pytle. To vzbudilo naši pozornost a ti nejstarší z party hned zorganizovali hlídku. Dočkali jsme se. Od plzeňské zastávky přijížděl nákladní vlak. Do vrchu pod viadukt mu to šlo těžko, byl plně naložen uhlím. U těch vagonů, kde byly brzdaři, bylo navršeno uhlí na schůdkách vagonů a jakmile se ocitl vagon za přejezdem, skopávali brzdaři uhlí na trať. Byli s čekajícími ženami, o kterých jsme se později dověděli, že jsou z tabáčky, domluveni a tímto způsobem jim chtěli prodat erární uhlí. Na neštěstí pro ženy, ti starší z party ihned běželi po trati a pod hrozbou násilí zapudili všechny ženy, že nesměly sebrat ani kousek uhlí. My menší jsme ihned běželi domů pro pytle a vozíky a všechno jsme čistě uklidili. Hlídali jsme trať i v dalších dnech, ale podobný lup už se neopakoval. Patrně si pro svůj výměnný obchod našli bezpečnější místo.

 V posledním roce války už hlad a bída byly všeobecným jevem. Nebyly mouka, cukr, chleba, nebylo čím topit. I vojenská mašinerie dostávala trhliny, zmatek prostupoval veškerým děním. Vlaky na našich tratích - plzeňské i pražské, co chvíli měly návěstí nad viaduktem na stůj a to byl povel k plnění. Zatímco v dřívější době to byla jen parta z naší čtvrti, která při nucené zastávce vlaku věnovala pozornost hlavně uhlí, scházeli se u trati desítky a posléze stovky lidí, kteří se vrhali na vagony vlaku ve chvíli, kdy vlak zastavoval, slézali vysoké vagony s uhlím a bez rozmyslu shazovali na trať. Byly to chvíle, kdy lidé ztráceli soudnost a rozum, počínali si, jak šílení. Viděl jsem mnoho úrazů. Rozdrcenou ruku asi desetiletého chlapce, který se ještě při jízdě vlaku šplhal na vagon, i rozbité hlavy těch, kteří běželi podél vlaku, zatímco jiní už „gáceli“ uhlí. Jednou zastavil na pražské trati vlak a neměl ani jediný vagon s uhlím, ale na jednom voze byla navršena oloupaná tyčovina. Snad to netrvalo ani 10 minut a klanice vagonu byly dřevěnými sochory vypáčeny a tyčovina, snad z poloviny vagonu, se sesypala z vysokého náspu na cestu. Podařili se mi po velké námaze dvě tyče odtáhnout do nedalekého tunýlku pod tratí. A už tu byli strážníci, v „ píglhaubnách“ s chocholy, na koních a honili po polích viníky. Nikoho nechytili. Večer, už za tmy, jsme s Karlem domácích tyče odvezli, když před tím, za asistence strážníků, bylo shozené dřevo odváženo povozy.

Se vzrůstající bídou rostla i odvaha lidí. Už se nekradlo jen uhlí a dříví, ale otevíraly se i zaplombované vagony a hledaly se potraviny. Také se nám jednou poštěstilo, když šíbung k vojenskému skladu přistavil krytý, zavřený vagon. Hned podle pokynů náčelníka jsme běželi domů pro hrnce, konvice a pytlíky, neboť jsme zjistili, že ve vagonu je napytlovaná pšenice. Strážní voják obcházel dost velký rajon, takže v té chvíli, kdy byl z dohledu, Franta P. nasypal hrnce i pytlíky, kolik stačil, pšenicí a rychle skočil přes prkenný plot ke Snopkům do zahrady, kde se kryl a my utíkali s pšenicí domů. To se opakovalo až do chvíle, kdy strážný patrně něco zahlédl, a místo toho, aby provedl obvyklou delší obchůzku, zašel jen za roh objektu a rychle se vrátil, cvakal závěrem pušky a křičel: „Halt, halt“. Rozběhli jsme se jako vrabčáci. Jen Franta, náčelník, se chladnokrevně skrčil za pytle ve vagonu. Někteří vběhli ještě otevřenými vraty do Hauptvoglovy pily a dva jsme utíkali naší ulicí. Bylo pravidlem, že nesmíme utíkat domů, abychom se neprozradili. Nejlépe bylo proběhnout vraty zahrady pekaře Vaculky, dále domem do Klaricovy ulice a ob dva domy do chodby domku Doležalů, a pak zase zahradou zpět do naší ulice. A když bylo čisto, teprve domů. Už si nepamatuji, kdo běžel přede mnou. Byl určitě větší a starší a získal velký náskok před vojákem, který za námi supěl, harašil závěrem pušky a stále křičel: „Halt, halt“. Slyšel jsem jeho supění už za krkem, a proto jsem vběhl do našeho domu. Skrčil jsem se jen za otevřené dvoukřídlé dveře chodby, a když voják vyběhl na schodiště, vyrazil jsem znova na ulici.  To už mě voják doběhl a kolbou pušky srazil na zem. Dal jsem se do breku, ale z domu vyběhla paní domácí a lámanou němčinou spílala vojákovi, který mě postavil a držel za ruku. Tahala mě od něho a hrozila, že si půjde stěžovat. Voják proti ní napřáhl pušku, německy hrozil střelbou, otočil mě a hnal ke kasárnám. Ale to neznal naši paní domácí. Tak, jak byla, v pracovních hadrech, provoněných fekáliemi, které právě nosila ve džberu s mojí matkou přes chodbu do sudu na vozíku, aby je vezla na pole, pochodovala za námi do kasáren. Tam byl totiž po zranění v poli její synovec jako důstojník c.k. armády. A ihned při vstupu do kasáren žádala strážného, aby vyrozuměl oberleitnanta (nevím, jak se jmenoval) o její návštěvě. Byl jsem tam předveden jako zločinec a zloděj, a to mi bylo něco přes sedm let. Po hlášení strážného potvrdila paní domácí, že jsem byl chycen omylem, že jí od rána pomáhám tlačit vozík s hnojnicí na pole. A tak, po napomenutí, si mne paní domácí odvedla domů. Odpoledne jsem dostal zpátky i hrnec, který náš Franta schoval, po opuštění vagonu, ve Snopků zahradě.

Jednou zase přijel šíbung. Nejdříve zavezl vagon k vojenskému skladu, jeden vůz nechal stát na hlavní trati a s několika prázdnými jel na pilu. Všiml jsem si, že v opuštěném voze je uhlí. Byla to dvacítka (20 tun) s vysokými stěnami, vylezl jsem tam jen těžko. Vyhodil jsem několik kusů uhlí a dál jsem zápolil s velkým balvanem v rohu vozu. Nakonec jsem jej přece vyvalil. Ale najednou to s vozem drclo, to se šíbung z pily vrátil, a zapojovali právě ten vůz s uhlím. Na chvíli jsem se skrčil v díře po balvanu uhlí, ale šíbung už se rozjel k nádraží. Zděsil jsem se, vystrčil hlavu a křičel o pomoc. Pod náspem jsem zahlédl Karla domácích, který po několika skocích byl na trati a utíkal za rozjíždějícím se vlakem. Zachytil se háku a po těžké námaze se mu podařilo vytáhnout k čelu vagonu. Po chvilce už seděl vedle mne na uhlí, těžce oddychuje. To už jsme byli téměř u smaltovny před nádražím a do nádraží jsme nechtěli. Trať okolo smaltovny byla na vysokém škvárovém  náspu. Tu mě Karel vzal do náručí, řekl jen, chyť se mě pevně kolem krku, a skočil. Měl jsem pocit, jako když skáču s věže, ale to už jsme se váleli s náspu, vrženi ještě silou jízdy vlaku, a sedření na nohou i na rukou jsme vyskočili a uháněli zpět, aby nás nikdo nezadržel. Takové zkušenosti byly k nezaplacení.

Naše putování podél tratí, plzeňské od viaduktu, až k plzeňské zastávce a pražské, až k akciovému pivovaru, byla v posledních dnech války už denně pravidelná, i když po většinu dní byla ta čekání marná. Vlaky byly před návěstím zastavovány jen zřídka. Když už nebyla žádná naděje, přestřihli ti nejstarší dráty k návěstí na plzeňské trati u viaduktu, takže návěstí bylo postaveno na stůj a vlak zastavil. Přišlo další velké zklamání. Celý vlak neměl ani vůz uhlí, jen kryté, zavřené vagony, a než jsme přišli blíž, sestoupili brzdaři a za nimi několik četníků s puškami, kteří hlídali podél vlaku. Vlak dlouho stál, než zjistili, že návěstidla nefungují. Několik dní jsme se pak věnovali jen pasení koz, neboť po celé ulici, až k Josefáku, chodil náš známý „ cvaj und cvaj „ a pátral po pachatelích atentátu na rakouskou vlast. Stejně nic nevypátral. Abych přiblížil toho „cvaj und cvaj“.  To byl ochránce pořádku i vlasti, který v třapaté uniformě a vysoké „píglhaupně“, s bohatým kohoutím třapcem, jezdil na koni v našem rajónu, a když u obchodu Tomšů, proti rohu hudební školy, stála fronta na cukroví, které se vydávalo místo cukru, sestoupil s koně a rovnal frontu neustálým slovním pokynem „cvaj und cvaj“ a žádnej humáč. A to cvaj und cvaj už mu zůstalo.
  
Občas patřila k našim úkolům pomoc na zahradě paní domácí. Matka dělala většinou hrubší práce, jako rýpání zahrady, kropení zeleniny apod. A já jsem často štupoval ředkvičku. Do malé dlaně jsem si nasypal trochu semen, pak prstíčkem udělal nehlubokou dírku do země, z dlaně vypustil semínko a dírku prstem zahrábl. Často jsem u té práce klečel celé hodiny. A když ředkvička narostla, naskládala mi paní domácí na ošatku 12 – 15 otýpek, já si dal ošatku na hlavu a šel ke kasárnám ředkvičku prodávat. Tu jsem prodával často i po roce 1918. Když jsem vše prodal a přinesl tržbu 2 – 4 koruny, paní domácí vždy ještě pro mě měla nějakou tu přerostlou, nebo červivou ředkvičku. Na práci jsem často chodil s matkou i v pozdějších letech. Na jaře chodívala do velké zahrady k  Porchonům.  To byl oplocený pozemek u české smaltovny. Při orbě pozemku byly ženy rozestoupené kolem brázdy, kterou po převrácení zahrabovaly a současně tahaly plevel, hlavně pýr, který dávaly do košíků a nosily na kompost. Při této práci jsem často pomáhal a také dvakrát pro matku přinesl plat. Za půldenní práci po 2,- Kč. I seno jsem několikrát s matkou sušil. Chodila hlavně k Reitrům. Seno se sušilo také až u papírny, bývalo tam hodně žen.
  
V posledním roce války si matka obstarala velkou práci. Šila pro erár vojenské blůzy. Bylo to pro ni nepředstavitelně těžké. Nebyla vyučenou švadlenou. A ty předpisy! Na milimetry bylo stanoveno, jak široká má být obruba, jak velké nárameníky, jak obšity dírky na knoflíky a nevím co ještě. Přitom naše singrovka jen těžko prošila téměř dřevěnou látku. Když bylo venku špatné počasí, sedávali jsme okolo ní na zemi a hráli si s odstřižky.

O válce jsme měli jen vzdálenou představu. Někdy jsme dostali od otce dopis, a když dlouho nepsal, to v době, kdy se rozšířila zpráva, že se v Itálii na řece Piavě strhla velká bitva, kde zahynulo tisíce Čechů, matka potajmu plakala. A najednou jsme dostali balík. Balík z vojny od táty. Plni zvědavosti jsme se shlukli okolo matky, když pracně rozvazovala provázek na objemné krabici. Nevím, co všechno v ní bylo. Jenom jedno mi utkvělo v paměti. Při otevření krabice nás ovanul nepříjemný zápach, provázený pohledem na štětiny, které čouhaly z krabice. Bylo to kus masa z divočáka, ale k nepotřebě. Polní pošta byla pomalá.

Ale přišla pomoc jiná. Sousedka paní Mühlbauerová měla druha, který pracoval na jatkách. Nevím, proč nebyl ve válce. A ta paní nám občas přinesla nějakou kost, kravské vemeno, nebo odřezky z hovězí tlamy a matka jí za to něco ušila. Ty vyvařené kosti jsme vyhazovali s odpadky do jámy u plotu, přes ulici. A vídával jsem vojáky, otrhané, neupravené, lidé říkali, že to jsou zajatci, a ti vybírali ty kosti z jímky a snažili se z nich oškrabat něco k jídlu.

Blížící se konec války přinesl do naší rodiny další chmury. Při tahání vody, na kropení pole paní domácí, si matka zabodla do nohy kus starých železných vidlí. Zprvu tomu nevěnovala pozornost, ale rána bolela, později se zapálila a po týdnu už se matka na nohu nepostavila. Bylo nám do pláče. Rozdělili jsme si úkoly. Devítiletá sestra obstarávala kuchyni a já jsem chodil do krámu stát frontu. Ale stav matky se zhoršoval. Nepomáhaly obklady z podbělu, jitrocele, cibule, ani z vařeného lněného semene. Noha otekla jako velká konev a paní domácí zavolala doktora Jabkeho. Stáli jsme skrčeni u stolu, když doktor po zběžné prohlídce říkal sepse, do nemocnice, noha se musí nad kolenem vzít. Schovávali jsme si své slzičky do tmy, styděli jsme se plakat před trpící maminkou. Ale matka do nemocnice nešla, nechtěla nás opustit. A na přespříští den se noha pod kolenem provalila. Všechny sousedky přinášely čisté kusy hadrů na převázání rány, ze které vytékal hnis řadu dní. Rázem jsme dělali všechnu práci doma s radostí a já zase s veselou uháněl do krámu k Tomšům pro cukroví. Ne na mlsání, ale na slazení místo cukru. Před krámem už stála fronta asi 20ti lidí, a tak jsem se zařadil. Ale ne na dlouho. Z Jírovcovy ulice bylo slyšet hluk. Stále blíže a silněji, jako když se blíží bouře. Chvílemi bylo slyšet křik, volání a jásání. To už jsem se neudržel, vyběhl z fronty a utíkal k Jírovcově ulici. Plnou ulicí se valili lidé, od školy v Dlouhé ulici, směrem ke gymnáziu. Chlapi se šplhali nad vchody a strhávali tabule s dvouhlavými orli, a když se průvod přivalil ke gymnáziu, otevřela se okna v poschodí a dolů letěl císař Franc Josef, nabodl se na železný plot a za ním Vilém narazil hlavou na dlažbu chodníku. A oba, ještě chvíli předtím, v plné sádrové nádheře a vznešenosti, se roztříštili na tisíce kusů. Bylo 28. října 1918.

 V prvních dnech a týdnech po válce se mnoho nezměnilo. Stará městská policie zmizela z ulic i s dlouholetým německým starostou Taschkem. A svobodný lid bez zábran vyraboval nějaký ten židovský obchod, neboť bída se nezmenšila. Vojáci se vraceli z front a my doma čekali na návrat táty a věřili, že se všechno obrátí k dobrému. Ale první se objevil nejstarší matčin bratr Josef, s třemi hvězdičkami na límci a kanonýrskou šavlí. Bylo to první šťastné shledání. Za další měsíc se k nám dovlekl druhý matčin bratr František, s horečkou a malárií, provázen tisíci vší. Vše, co měl na sobě, naskládala matka do necek a polévala vařící vodou. Po vyprání rozžehlovala každý šev na prádle horkou žehličkou, aby tu dotěrnou havěť zničila. Strýc František si u nás poležel mnoho dnů. Poslední se vrátil otec. Mezitím strýc Josef musel znovu narukovat, ale už do československé armády, k dělostřelcům, do Čtyřech Dvorů. František po uzdravení odjel domů do Lhoty pod Horami. Ani s tátou jsme se moc nepotěšili. Nastoupil znovu k pěšákům. V bojové pohotovosti jeli rovnat Němce do Kaplice a ještě na pár dní odejel na Slovensko, kde se řešili poměry Maďarů. Trvalo několik měsíců, než se vojáci opravdu vrátili domů, aby také pomohli svým rodinám.

Brzy potom byla u nás svatba. Oba strýcové si našli nevěsty, a protože v poválečných poměrech nemohli počítat s žádnou velkou slávou, uspořádala jim matka v našem „salonu“ společnou svatbu. Jeden ze strýců přivezl srnčí kýtu, nevěsty se postaraly o mouku na knedlíky, přinesly i něco dalšího z potřebného proviantu a matka připravila oběd. Svatebčanů nebylo mnoho. Měli jsme vypůjčený jeden stůl a čtyři židle. Když to otec srovnal s naším stolem, vešli se všichni. My děti jsme byly zatím poslány ven, abychom nepřekáželi.

Nejstarší matčin bratr, strýc Josef, převzal pak ve Lhotě hospodářství po rodičích. Bylo zatíženo velkým výměnkem, protože na chalupě, kromě rodičů, měl strýc ještě tři sourozence a další dvě sestry byly ve službě, také ještě svobodné. Druhý strýc František dostal byt v Kněžských Dvorech a jako tesař si hledal práci v Č. Budějovicích.

Otec byl také tesařem a v prvních letech po válce neměl trvalé zaměstnání. Byl šikovný a dělal všechno, co přineslo nějakou korunu. Teprve, když se ustavilo Dělnické stavební a výrobní družstvo v Č. Budějovicích, myslím, že to bylo v roce 1922, nastoupil tam jako tesařský polír, a to zaručovalo pravidelný příjem. A pro nás děti také nastala práce. Družstvo mělo stavební ohradu za viaduktem na Rudolfovské třídě a po práci ji hlídali dva psi. Ti byli přes den zavření v boudě asi 2 x 3 m a ještě na řetězu. To proto, aby ke všem, i zaměstnancům, zůstali ostražití. Za odměnu měl otec úkol je krmit. A tak jsme my děti sháněly odpady a krev na jatkách a matka pro psy připravovala krmení. My jsme denně, střídajíce se s bráškou Frantíkem, nosili žrádlo na ohradu. Jednoho psa, vlčáka, jsme sami vychovali od štěněte a tím jsme byli přáteli, ale druhého přivedl otec odněkud ze vsi a mně se zdálo, že je hrozně veliký a krvelačný. Nikdy jsem se ho nepřestal bát. I soud kvůli němu byl, to když pokousal otcova spolupracovníka, když po ukončení práce a odvázání psů, provázel otce k východu.

Život se vrátil do normálních kolejí, zase jsme všichni museli do školy a na prázdniny jsme většinou odjížděli do rodiště našich rodičů, do Lhoty pod Horami. Raději jsme byli u dědy a babičky z matčiny strany, u Hornátů, jak se říkalo po chalupě, neboť u Karvánků byla větší přísnost. Ale i to, že tam více ctili pána Boha. Museli jsme se s nimi modlit před každým jídlem a večer při klekání. To u nás doma, od chvíle, kdy se otec vrátil z vojny, modlení přestalo. Jako dnes vzpomínám na ten večer po návratu otce z vojny, když jsme klekli večer k postelím, abychom se pomodlili, zvedl nás jednoho po druhém a řekl:“ S tím modlením jste skončili. Žádný Bůh není, ani panna Maria, kdyby byl, nemohl by dopustit, aby lidé, kteří si nikdy nic neudělali, šli proti sobě s napřaženými bodáky a párali si břicha, zabíjeli se a fláterníci, tím myslel kněze, jim na obou stranách žehnali“.