Viděli jsme prvně letadlo nad Unhoští, Jaromír Šmíd vzpomíná r.1916

Za Bukovských let  bylo našim podzimním sportem pouštění draků. Byli to draci doma vyrobené, obyčejně z pomocí otce a měli různé tvary, hvězdy psaníčka a pak ovšem i ten opravdivý drak a obličejem trojúhelníku, všechno pak s ocasem, který zajišťoval stabilitu. kamarádi ze zámožnějších rodin měli draky komorové, které byli nákladnější, ty se vyráběly ze tří rákosech, které byly potaženy dvěma pruhy plátna. Nebo byli také draci, které bylo možno koupit v papírnictví s podobou tehdejších politiků. Ti mladší kluci si nesli draky na start s otcovskou pomocí je pouštěli. Ti starší ti zvládli sami. A měl-li kupec Hokův dost dlouhý provázek, lítalo to velmi vysoko. Až 100 metrů a drak byl docela malinký.
 
Tohle podzimní vzpomínání mi připomnělo, jak jsme po prvé viděli  nad  Unhoští skutečné letadlo. Bylo to asi v roce 1916 nebo 17 běholi jsme po ulici a najednou jsme zaslechli nezvyklí hukot jako dat vzdálené mlátičky. Hned jsme měli hlavy vzhůru jako slepice když pijí a viděli  jsme  ve značné výšce předmět, který se jevil jako větší krabička od zápalek. Zdálo se nám, že letí pomalu. Byl to dvouplošník rakouské armády. Křičeli jsme jeden přes druhého: ajoplán, eroplán, aeroplán jenom jméno letadlo jsme tenkrát neznali. Dohadovali jsme se jak je asi veliké, jestli jen jak krabička od sirek. František Jiráček (pozdější předseda MNV), o čtyři roku straší, povídá. Musí to být hodně veliké, vždyť tam musí být člověk!

Později jsme si prohlíželi časopisy, Světozor, Český svět a tam jsme viděli jedno i dvouplošníky. Ve škole byla debata a mnoho  dotazů. Kluci viděli jsme aeroplán, Vyprávěli jsme jak vypadal a taky samozřejmě pracovala fantazie vyprávějícího.

Po 1. Světové válce jsme měli  možnost  viděti  aeroplán z blízka. V hospodě u  Hamouzů se objevil plakát, že o jedné letní neděli – nevím již přesně o které, bude v jednu hodinu odpoledne Lewtcký den za Velkým Přítočnem. My kluci jsme tam byli už v poledne. Najednou jsme uviděli dvě letadla přibližující se od Prahy. Byly to dolnokřídlé dvousedadlové jednoplošníky. Po přistání byli piloti pohoštěni od  manželů Sochorových z Unhoště. Moc to vonělo a bylo to telecí s bramborou kaší z hospody u Hamouzů. Po jedné hodině začal program. Letadla vzlétala a po několika okruzích přistávaly. Pak se konaly lety s obecenstvem. Nakonec  letěli manželé Sochorovi do Prahy. (Florián Sochor měl v Unhošti mechanickou dilnu).

Bylo mi tenkrát 13 let a vzpomínám si, jak jsme při návratu domů přeskakovali blátivý  potůček a pod vlivem toho leteckého dne jsme vykřikovali „ jednoplošník, jednoplošník“ a Zděnek Hofbauer (pozdější člen Národního divadla a laureát státní ceny) přitom spadl v krásné nažehlené blůzičce doprostřed toho bahna. TaKže návrat přes  Šibenec nebyl slavný. Pak už jsme letadla viděli častěji a já si zvláště vzpomínám na první let na leteckém dnu u Bělče. Bylo to v neděli 30. Srpna 193. Jeli jsme tam s Laďou Ciprou na kole. Jeden z pořadatelů, kamarád  ze studií Karel Švarcbach nám nábídl let zdarma. Pilot se obával nás vzít oba do dvouplošníku, že je řidký vzduch, ale nakonec nám dal kukly a letěli jsme. Jen tak v rozhalence, která se nám vytáhla větrem z kalhot a lidi se nám při přistání smáli. Při několika okruzích jsem pořídil několik snímků, které se mi bohužel ztratily. Dnes již má mládež důkladné znalosti o létání. Z dálky pozná,, že je Tůčko nebo Boeing či ljušin a ví také, díky televizi jak  vypadá ve vesmíru měsíc. O tom se nám tenkrát ani nezdálo. To se psal rok 1970 a co by tomu všemu říkal Šmíd a Šefčík, dva nerozluční přátelé dnes?

Jaromír Šmíd a Václav Šefčík byli vlastivědní pracovníci. Dělávali čtvrthodinky  do rozhlasu po drátě. Vydávali muzejní vlastivědný časopis. (Když zemřel tajemník K. Stejskal bylo vydávaní časopisu zastaveno).
                                                                                                                                                                                      Přepsala 2016 nsm.