Komentář k přiložené fotografii jsem psal v roce 2014 pro výstavu ke 100.výročí začátku první světové války konané Milevským muzeem.Domnívám se,že snad je vhodné této článek dát také jako příspěvek do Národní kroniky,jak se říká, jako badatelský zdroj Národního muzea.Tak jak je také i myšlen cíl seniorského psaní v rámci akce SEN SEN.
Na fotografii je můj otec František Hadáček naroz.1894/vlevo/ a jeho kamarád Norbert Zelenka.
Můj otec před začátkem vojny se ve Vídni,kde vyučil pánským krejčímPo vyučení se vrátil domů.Se jmenovaným kamarádem narukovali ke 102.pěššímu pluku v Benešově.Přesný datum nástupu na frontu nevím.
Zúčastnil se bojů jak na srbské,tak italské frontě.Otec vyprávěl jak vojáci trpěli často hladem.V Srbsku si vařili polentu,kukuřičnou kaši.Pokud někde bylo kukuřičné pole tak hospodáři nějaký klas ubyl.Často se stávalo,že na pochodující vojáky stříleli ze zálohy různě ukrytí.srbští vlastenci .Otec vyprávě případ,že jeden takový odbojář střílel dokonce ze zamaskovaného úkrytu ve hnoji.Otec byl později převelen na italskou frontu a zúčastnil se bojů na řece Piavě.Tyto boje byly velmi tvrdé.A hladu bylo víc než dost. z důvodů špatného zásobování v horské krajině a útoků Italů .Zde byl raněn do paže střepinou ze šrapnelu.Památnou jizvu mi často ukazoval.Kromě této jizvy měl uši bez horních obrub,.Ty se doslova „uškvařily“..Podle jeho vyprávění se tato zranění udála následovně.
Byl evakuován do sběrného lazaretu, zbudovaného ve skalním úkrytu t.zv. Kaverně Takových prostorů ve skalách bylo na italské frontě mnoho.Kaverna byla v té době plná raněných vojáků.Jak těch,kteří přes svá zranění byli mobilní i těch na nosítkách nebo jinak různě ležících.Všichni čekali na transport do zázemí.Úkryt byl napaden dělostřeleckou palbou nepřítele a vchod kaverny se ocitl jednom ohni Kaverna se naplnila štiplavým kouřem a žár ohně zvyšoval teplotu uvnitř..Přítomní ranění vojáci se dusili.Kdo mohl se snažil co nejdříve ven z tohoto protředí.Otec,protože se mohl pohybovat, měl určitou výhodu...Zakryl si obličej rukama a proběhl plameny ven.Měl těžké popáleniny na rukách a hlavě.Odnesly to zejména nekryté ušní boltce,spálené „na škvarek“
Po této příhodě byl převezen do lazaretu v Maďarsku.Zde mu,kromě léčení těžkých popálenin, vyjmuli také zmiňovanou střepinu ze šnapnelu.Dostal ji po operaci od ošetřujícího lékaře na památku.Měl ji v malé kulaté krabičce uloženou ve vatičce spolu u různých ceností naší rodiny. .Ještě na ní bylo i kus zaschlé tkáně.Rád ji ukazoval při různém vzpomínání na minulé, nepříliš veselé časy.Bohužel,ta krabička se střepinou se po jeho smrti ztratila.Zůstala jen vzpomínka.
Oba jmenovaní vojáci se nakonec šťastně vrátili do svého rodného Milevska.Můj otec se věnoval krejčování.Práce nebylo příliš.Jeden čas dělal také svoje řemeslo na Masarykově koleji v Praze- Dejvicích Zde mu místo krejčího v hospodářském personálu koleje zprostředkoval akademický. sochař Břetislav Benda, náš vzdálenější příbuzný. .Před 2.světovou válkou, v době světové krize ,byl také na práci v povrchových dolech v Halle v Německu.Otec pak po válce dělal kostelního správce v kostele sv.Bartoloměje a k tomu doma něco krejčoval a topil v kotelně 1,ZŠ až do důchodu.
Norbert Zelenka měl v Masarykově ulici obchod s koloniálním zbožím.Zde si ho pamatuji v době po válce.Byl v obchodu po únoru 1948 až do důchodu.
Příslušníci 102.pěšího pluku z Benešova,kteří se vrátili z války měli v Milevsku svůj spolek „Stodruháci“.Nevím,jestli to byl jen spolek místní,ale zřejmě ne..Po válce se snažili svoji činnost obnovit.Platili si dokonce příspěvky.Vím to,protože otec byl vybíráním příspěvků pověřěn.Ve výběrčí knize však už u některých jmen byla poznámka,že nejsou mezi živými.
Nevím jakým způsobem spolek zanikl..Svůj význam mohl mít v době první republiky vzhledem k věku členů.Po válce však jeho členů postupně ubývalo a jeho aktivita se těžko křísila.Úplně asi zanikl v padesátých letech minulého století.
Vladislav Hadáček
Komenského 903
399 01 Milevsko