V pátek 10.prosince odpoledne jsem vysypal vytříděný odpad z naší domácnosti a vracel se zpět do bytu. Bydlím v domě v ulici Komenskáho. Vchod domu je přímo proti přechodu pro chodce ze ZŠ J.A.Komenského. Bylo něco kolem druhé hodiny odpoledne a tak je zde docela rušno. Je to doba, kdy naše mladá generace opouští po vyučování svoji milovanou školu. Proti mně kráčela v celé šíři chodníku, skupina asi sedmi mladíků, odhaduji ze 7.nebo 8.třídy. Přemýšlel jsem, zda budu moci vůbec projít. Nakonec to dobře dopadlo. Skupina mi za stálého hovoru bez jediného povšimnutí udělala trochu místa, abych prošel. Vlastně ne docela bez povšimnutí.Předposlední mladý muž mě pozdravil :„Dobrý den“Nevím,zda to měla být recese,aby se předvedl před ostatními.Skoro to tak vypadalo Nebo to bylo z bujaré radosti z nastávajících dvou volných dnů. Snad je ale k tomu tak z domova veden. Samozřejmě jsem mu odpověděl a pochválil.Těm ostatním jsem řekl něco kritického.
A tato příhoda mě vyprovokovala k tomu, abych konečně něco na toto téma napsal.Chystám se k tomu již strašně dávno ,ale manželka mě říká ,abych si toho nevšímal.Vím, že moje rodné město už není to třítisícové městečko z mého mládí,kdy se pomalu všichni znali.Je třikrát takové a také společnost se změnila.Lidé už se tolik neznají a tak se ani nezdraví.
Já jsem byl odmalička veden k tomu,abych slušně pozdravil a to mi zůstalo dodnes.Myslím si,že lidé jsou dnes k sobě neteční.Spíše se starají jen každý sám o sebe nebo když jde o nějakou senzaci.
Podle mě je nejdůležitější v tomto směru výchova v rodině. Že to tomu tak vždy není, svědčí i to, když potkáte někoho známého z rodičů nebo prarodičů s ratolestí. My se zdravíme.a dítě už i větší,které z toho má už rozum,se nepřipojí. Málo kdy je slyšet od dospělého vybídnutí k pozdravení. Doufám,že škola snad v tomto směru koná své povinnosti v dostatečné míře.
Jak jsem zvyký zdravit, mám v mnoha případech „nešvar“, že často zdravím první i mladší,kteří mi pak třeba i na pozdrav odpoví nebo jdou dále bez povšimnutí. Nejtrapnější je, když potkám někoho,viditelně podstatně mladšího, na osamoceném místě.To bývá venku na procházce,ale nejčastěji při cestě do garáže.Na stávajícím stavu těžko něco měním a asi je zbytečné se nad tím pozastavovat. Ale jak říká staré pravidlo pozdravit je slušnost a odpovědět povnnost.
A ještě něco k těm mladým. Nestává se příliš často, kdy některé ,spíše menší dítě ,pozdraví a to musí být většinou osamocené Takové vždy pochválím a prohodím s ním několik slov. Ve „smečce“ pozdravit je vyloučené Proto mě páteční příběh konečně k tomuto článku o pozdravení vybídl Seniorklub ZVV Z se v tomto roce také zapojil do akce Senzační senioři Nadace Charty 77 a Národního muzea ,
Tam na speciálním nosiči jsou uchovány pro informaci,poučení nebo pobavení potomků v budoucnu a jako badatelský zdroj Národní muzea pro období naší nedávné historie. Poputuje tam i můj dnešní článek stejně jako do Milevských novin.
Vladislav Hadáček