Potrat

Byl rok 1968. Na přelomu srpna a září, kdy došlo ke vpádu vojsk do ČSSR, se pro nás všechno změnilo. Jako Ruska vdaná za Čecha jsem to měla těžké. Do té doby se ke mně chovali všichni přívětivě, ale v ten moment se k nám obrátili zády. Naši přátelé s námi nemluvili, lidé nám bouchali na dveře, pořvávali, měla jsem strach vycházet z domu. Nevěděli jsme, komu můžeme věřit.  Pak jsem zjistila, že jsem těhotná. Byla jsem si nejistá, nedalo se říct, co bude dál. Bála jsem se, co by se s dítětem mohlo stát, proto jsem se rozhodla o potrat, i když jsem si další dítě přála. 

A tak jsem jela do jiného města, kde jsem měla ten potrat podstoupit V čekárně byl plakát „Maminko, nezabíjej mě,“ chtělo se mi plakat. Při zákroku mě ani neumrtvili, měla jsem dojem, že mě mučí a vyžívají se v tom. Měla jsem strašné bolesti a cítila jsem hrůzu, ale především jsem cítila, jak mi puká srdce. Když bylo po všem, uložili mě na pokoj. Místo toho, abych byla na pokoji se ženami po stejném zákroku, mě dali k novopečeným matkám, které kojily a radovaly se ze svých dětí. Věděla jsem, že si své dítě nebudu moct pochovat a říct mu, jak moc ho mám ráda. Nemohla jsem si odpustit, že jsem zabila vlastní dítě. Byla jsem si jistá, že mi to udělali schválně. Dlouho jsem měla deprese a litovala jsem, že jsem si to dítě nemohla nechat. 

Ale teď už se nezlobím. Doba byla nejistá, všichni byli zmatení a rozčilení. Nebylo to nic proti mně, šlo o princip odplaty. Sice toho stále lituji, ale nemohla bych přivést dítě na svět, když bych nevěděla, jestli bude v bezpečí. Nikomu nepřeji zažít dobu, kdy se každý obrátí proti němu a neví, co bude dál.