VE SLUŽBĚ SOCIALISMU BYLA ZBRANÍ LOPATA A ÚHYBNÉ POHYBY

 
            Záleží ovšem na okolnostech, kde a kdy se narodit - zda v blechárně či mramorovém paláci,  v blažené době mírové prosperity nebo za vlekoucí se zuřivé války, navíc trýzněné dýmějovým morem.  Narodil jsem se  v Plzni do rodiny maloburžoazní, otec automechanik, motocyklový závodník s vlastní živností,  matka ze sousední  vesnice v sudetoněmeckém selském prostředí.  Takovým provdáním  ovšem  zradila svou teutonskou identitu, aniž by ji české příbuzenstvo mezi sebe zcela přijalo.
            Vyrůstal jsem dvoujazyčně, což se mi  málem vůbec nepovedlo. Jako pětiletý hošík jsem se totiž srazil  s nákladním automobilem, lebka pořádně nakřápnutá,  pět operací hlavy, a důvěrné lékařské ujištění mému otci, že v nepravděpodobném případě mého přežití,  normální že nebudu.
            Krátce poté  započala druhá světová válka a rodná Plzeň, město nejen piva, ale i potřebného vybavení  pro Hitlerovu Wehrmacht, se těšila  pozornosti  angloamerických  vzdušných pirátů (oficiální terminus technicus  té doby), kteří se ale strefovali ledabyle. Škodovku, vyrábějící kanony a tanky, vesměs míjeli, zasahovali  pokojná předměstí, střecha našeho domu několikrát důkladně pošramocená, okna vymlácená, návratu do postele předcházela  důkladná inspekce s odstraňovánímn střepin.
            Teprve v dubnu 1945, posledním měsíci válečného utkání, se pořádně trefili (180 letadel B-17  svrhlo  víc než 700 bomb, z 125 továrních budov úplně zničena polovina.
Při zásahu nádraží utrpělo i naše reálné gymnázium,  k oprávněnému  jásotu žactva pak mimo provoz až do příjezdu osvoboditelů.  Ti k nám v podobě americké 16.obrněné divize dorazili za sychravého sobotního rána 6.května . Velel  sympatický plukovník Charles H. Noble,  legendární generál  George S. Patton  se k oslavám dostavil později.
            Německý velitel , generál Georg von Majewski  se zastřelil, nikoliv tedy harakiri po vzoru neméně nevítězných japonských spojenců. Američané  rozdávali cigarety, čokoládu a nám neznámé žvýkačky. Já tehdy kvartán, už s jakousi začátečnickou schopností anglicky komunikovat. Podařilo se mi  uvidět první americký film - Objective Burma, válečnou ságu z burmské džungle, Errol Flynn, hollywoodský idol původem z Tasmánie v hlavní roli.
            Onen první víkend května 1945  zůstal mým  největším životním zážitkem, spolu s posledním víkendem června 1959, když se mi podařilo vykličkovat z klece právě oním západním směrem.
            -       -       -
            Po válce se mi podařil přesun na klasické gymnázium, jedno z mála zbývajících, s důkladnou výukou nejen latiny, ale i antické řečtiny. Pouze patnáct nás ve třídě. Výteční pedagogové (Vlasta Doubková, profesorka češtiny, "V touze po originalitě jste hrozně banálním", její vyjádření cituji ze svého deníku 14.prosince 1947), první mé důkladné zamilování,  výstředně inteligentní Dagmar, posléze psychiatryně a též má manželka milosrdně krátkodobého trvání.
            Vítězný Únor 1948, rok poté na brzo pak zrušeném klasickém gymnáziu maturita, jíž předcházely všelijaké testy. Expert mě doporučil na studium farmakologie, měl jsem se stát apatykářem. Přidělen jsem ale byl na medicinu, kam mířila většina mých spolužáků. Můj zájem o studium literatury nesdílely rozhodující činitelé, takže jsem skončil na fakultě právnické, byť tedy maloburžoazního původu.
            Tam jsem  pobyl  čtyři  mimořádně nepříjemné roky, s čistkami, jež postihly   snad třetinu nijak se provinivších spolužáků. Tehdejšího děkana Turečka  jsem zahlédl,  jak brigádnicky vypomáhá na zednických pracích při zvelebování akademických prostorů, které za Protektorátu sloužily jako  jeden z hauptkvartýrů Waffen SS.  Popoháněli nás  modrokošilatí  svazáci aktivisté, - mezi nimi tací, kteří jednu generaci poté, se zlidštěnou tváří kritizovali spoušť, jejíž byli spolutvůrci.
            Účast na přednáškách byla povinná a kontrolovaná. Vysedávat při poslechu monotonního  předčítání skript  dosud nevyhozeným  pedagogem  bývalého režimu.  Pravidelně jsem pod lavicí hrál šachy  s budoucím pracovníkem ministerstva  financí.  Druhý soused, budoucí advokát v Brně, překládal spis o horolezectví do arabštiny.
            Občas jsme si krátili čas hrou, jež si zasloužila označení  jakési Chuchle po socialisticku - sázet nikoliv na koníčky, ale na slova. Oblíbenými favority byli "soudruzi", "socialismus", marxismus-leninismus", "kapitalismus", "vykořisťování", "třídní boj",  "světový mír."  Pamatuji, že jsem si vsadil na "socialismus" při přednášce plamenného filozofa Štemberka, anatomicky špatně uspořádaného skřeta  Za jednu hodinu zvládl dvaasedmdsesát socialismusů, jenže kolegova kobylka jménem "soudruzi"  mě pobila o dva body. Podobné hry  jsme pěstovali i o zkouškách.  Například při závěrečném rigorozu v oboru civilního práva procesního jsem se vsadil, že přešaltuji na boj o světový mír, aniž si někdo troufne mě pokárat, že mluvím z cesty. Byla to snadná výhra.
            Připomenu tři profesorská jména: Miloš Kaláb, filozof,  původní náš zasvěčovatel do marxismu-leninismu. Dělal dost věrohodný dojem,  že svým projevům víry věří.
Takto mohl jen s velkými obtížemi zapůsobit Viktor Knapp,  obor právo civilní,  současně pracovník v Gottwaldově prezidentské kanceláři. Nezapomenutelným   pro mě zůstává jeho bravurní vystoupení, reakce na  publikaci Stalinova moudra o jazykovědě, rok to snad 1950:  "Dosud jsme jen tápali! Ale teď svitlo světlo! Soudruh Stalin!" Takto v aule pro dvě stovky posluchačů hřímal, rozplýval se inteligentní člověk, který přece svým volovinám  nemohl ani minivteřinu věřit -  což   v pozdějších  letech obratně prokazoval při  mnohých mezinárodních příležitostech jako  propagátor snoubení práva a kompjůtrů .Tím třetím zde jmenovaným byl  Vladimír Kadlec, snad z téže prezidentské kanceláře, ale  někdo,  kdo byl schopen dělat dojem  normálně si počínajícího lidského stvoření.  Přišel do posluchárny,  rozpovídal  se bez asistence papírů před nosem,  během přednesu  kouřil cigaretu jednu za druhou (čili něco v dnešní době nepředstavitelného) a zanechával dojem, že mu asi zas tak moc nezáleží , kolik toho si kdo z jeho přednesu permanentně odnese.
            Dobelhal jsem se k promoci v červnu 1953, zrovna když se odhaloval Beria, a  Stalin jakož i Gottwald již byli pár měsíců ubalzamováni. Rok poté,  jako vojín  přidělený k útvaru obránců vlasti beze zbraně, jsem v Praze před Rudolfínem Kadlece potkal a představil se mu.
            Podíval se  na mé výložky Černých baronů  a zeptal se, "Poslyšte, věřil jste tomu, co jsem vám přednášel?"
            "Nevěřil, pane profesore."
            "A co ti odstatní?"
            "Někteří ano -  ale většina asi ne - určitě ne."
            "Taky jsem měl ten pocit," přikývl.
            Vřele jsme se rozloučili.
            S žádným jiným  bývalým pedagogem z onoho učiliště jsem se nesetkal a po takovém zážitku nebažil.
            -    -    -
            Vracím se do pozdního leta 1951 - rok po popravě Milady Horákové a rok před věšením Slánského spikleneckého centra.  Právě jsme se vrátili z dlouhodobé brigády v roli drvoštěpů v oblasti Přimda západočeského, již ostře střeženého pohraničí, a zpět doma jsem se stal příjemcem  úředního sdělení, že mi byl s okamžitou platností zrušen odklad povinné vojenské služby - čili konec původním vyhlídkám, pořádná čára přes tehdejší životní rozpočet. Stejně tak  postižených byla  dlouhá řada - spolužáci, kamarádi,  všemožní známí, snažíme se odvolávat,  k ničemu kloudnému to nevede,  nevíme, proč a kam nás povezou.  Strčeni do zvláštního vlaku, celonoční trmácení kamsi. Město Libavá,  dokonale vysídlená končina na olomoucku, naším cílem. V té době jsme už ovšem  měli jakési představy o našem značně negativním politickým ocejchováním, o zařazení k jednotkám s písmeny PTP (Pomocné technické prapory),  takzvané těžké - práce v dolech, a lehké - práce ve stavebnictví. Mnohatisícová armáda předurčených třídních nepřátel, bez střelné  zbraně, kterou by  mohla použít proti socialismu oddanému pracujícímu lidu.
            Zmateni jsme nahnáni do provizorních ubikací,  seznamujeme se s výkřiky  poddůstojníka dost cirkusáckého zjevu. Dozvídáme se , že je to vysloužilec z francouzské Cizinecké legie. Aha, i velící kádry, aspoň nějaké, také mají předpokládaný politický škraloup. Tento náš  53.PTP, VÚ 9991, Město Libavá , původně komandoval major Ladislav Mráz, jehož v roce 1953 vystřídal štábní kapitán Karel Kozel, a tím úplně nejvyšším velitelem všech pétépáků byl plukovník Žížala Josef. Malý, podsaditý, brunátný a vždy připravený rozeřvat se pro cokoliv na kohokoliv.
            Zajímavá kádrová všehochuť se tam tenkrát sjela:  studenti, kriminálníci,  kulaci, kněží, Němci, Maďaři, Cikáni,  též někdejší nejnáramnější elita. Hrabě Pálfy, pak kroků od mně. Naházeli před nás všemožnou výstroj,  snažíme se v ní vyznat,  šlechtic právě zápolí s obuví, co si s ní počít. Slovenský desátník s příslušným oslovením "Jebem ti boha" - něco takového, přiskočil a  instruktážně mu botu začal sněrovat.  Šlechtic na poskytnutou asistenci zareagoval otázkou, zda dotyčný dýzlák bude takto denně v dispozici.
            Nástupy, rozchody, mašírovat, vyřvávání, buzerace, jak jinak být nemůže.
            Jenže v mém případě mohlo být a vskutku se stalo. Vysvětlení abych započal  velebením korupce  ať už v jakékoliv podobě.  Ta ubrušuje ostří každé totality. Slánský neměl možnost podstrčit katovi kilo tlačenky, aby si úkon rozmyslel.  Můj otec neuplácel uzeninou, ale mnoholetým  poctivým servisem  vozidel  profesora neurologa  Jaromíra Hrbka, přednosty kliniky v Plzni, poté vysokého funkcionáře  univerzity v Olomouci, (ještě později - po srpnovém příjezdu internacionálních bratrů,  - v roli ministra školství, tuze  dychtivého normalizátora). Tehdy účinně zasáhl, mám tu před sebou  podrobný neurologický nález: "Jde v podstatě o následek traumatu hlavy s frakturou kalvy, komocí a kotuzí mozkovou a mening.krvácením. Lze soudit na organickou ložistkovou laesi korovou pariet. a frontální krajině bilat. původu.  Druhotná arrachnoiditis a meningoencephalické srůsty. Susp. posttraumat.aneurisma. intracran. Závěr: stav po traumatu hlavy. Fraktura kalvy. Komoce a kontuse mozku. Následná levostranná hemiparesa. Poruchy vestibulární, extrapyramidové a centr. dystrofické."   Dotyčný odeslán do Olomouce k podrobnému vyšetření. Tam pobyl pár hodin.
            Nic  příliš pozitivního jsem si od té procedury nesliboval. Relevantní pro mě byl stav věcí zpět na Libavé.  Vzpomínám si na zážitek při pochodu k výdaji oběda ( mazlavé knedlíky s nějakým marmeládovým obsahem  - známé jako tzv. blbouny) a jeden chudák z nás odvedenců kolem sebe bezmocně šmátral -  spíš autentický slepec než simulant.  Kdosi se na to opovážil upozornit a uslyšel odpověď, že do vlastní huby se trefí i ten, kdo vůbec nevidí.
            Najednou ale přišel příkaz k návratu do civilu.Spěšně jsem tak učinil  a týmž tempem dorazil zpět do Prahy, kde jsem ještě včas  stačil se zapsat do pátého semestru, aniž bych musel se zmiňovat o  nepříjemnosti s přechodným navlékáním vojenského munduru na olomoucku. Rovněž nikdo na děkanátu se na něco takového nepřeptával, poněvadž  nevěděl, poněvadž  sebedychtivější totalita se musí potýkat s  větším množstvím  úkolů, než by kdy byla schopna zvládnout.
            Doba to tehdy byla hektická. Dodatečně jsem se dozvěděl o prapříčíně zrušení  odkladu mé vojenské povinnosti. Vzešla  v sousedství, z rodiny Švábů, spřízněných  s jmenovcem Karlem Švábem,  bratrem posléze rovněž postižené Marie Švermové.  On vedoucí pracovník bezpečnostního oddělení ÚV  KSČ,  náměstek ministra vnitra. Narozen roku 1904, kariéra strmá, končící  šibenicí  3.prosince 1952, na níž jako člen mýtického gangu Slánského protistátních spřeženců  ještě údajně stačil provolat slávu své věšitelce - straně lidí vskutku zvláštního ražení.
            Podařilo se mi doklopýtat k promoci začátkem leta 1953, kdy už jak Stalin, tak i jeho syfilitický žák Gottwald byli nabalzamováni. V našem ročníku nás bylo něco přes sto padesát, snažil jsem se co nejnápadněji přežívat  a dařilo se mi tak zejména zásluhou kamaráda:  byl totiž členem vládnoucí strany z vlastně bizárního původu, když jeho gymnaziální tělocvikář dal  zapsat celou třídu mezi avantgardu národa a takto potěšený či poděšený František šikovně proplouval a nade mnou držel ochrannou ruku.
            -      -      -
            Kádrový referent na právnické fakultě Karlovy kdysi vysokého učení  úřadoval v montérkách a jmenoval se, docela vážně , Fanfule či Famfule.  Zažádal jsem o umístěnku do advokacie v rodné Plzni  - však kdo by se cpal k soudu v dobách neúprosného třídního boje, psům psí smrt, či jak ještě jinak krásně napsal básník Ivan Skála.  Plzeň mi vyšla,  advokacie nikoliv. Udělali ze mě  "auskultanta" - soudního čekatele u okresní instance.
            V prvních dnech měsíce června, zatímco jsem se v Praze na fakultě potýkal se závěrečnými zkouškami, v Plzni došlo k tak zvaným "událostem."  Plzeňská revolta světem zrovna neotřásla, nicméně došlo k ní,  na pár dní suspendovala režim - o sedmnáct dní  dřív před velice pak vzpomínaným  východoněmeckým povstáním a tři roky před Maďarskem. V našem případě, příčinou byla měnová reforma, kterou až do poslední chvíle vláda oficiálně vylučovala.
            Zcela po marxisticko-leninsku: správná idea pohnula masami a masy, pohnuté měnovou reformou se začaly zlobit v celém městě. Zejména mládež dělnická a učednická, s projevy politické nelibosti se začala soustřeďovat na výši nosu  směrem k estébákům, milicionářům a zbylým pošetilcům, kteří si ponechali  stranický odznak v klopě.  Veřejná bezpečnost a armáda se příliš neangažovaly, ale  zato dělnické milice neopustily stranu, vládu, Sovětský svaz a světový mír.  Plzeňští hasiči se dostavili k obraně světového míru s vodotryskem, jenže váleční paliči jim hadice předčasně pořezali. Nejvíc si zastříleli milicionáři a ti, spolu s StB, utrpěli nejvíc zranění.
            Euforie versus paralýza, zmatek na obou stranách, místní zdroje moci  zklamaly a teprve přespolní asistence  Vnitřní stráže a dělnické milice  z Prahy  zjednaly pořádek.  Vyhlášeno stanné právo, zákaz vycházení, došlo k zatčení kolem dvou tisíc osob.
            Režim náraz samozřejmě přežil, pomlácení estébáci a milicionáři dostali  bezplatné vyléčení a medajle a snad nejvíc byl potrestán  krajský velitel StB, major Bálek, který byl vykopnut do místa dopravního referenta KNV.  Jenže i dvoudenní knokaut systému zásluhou proletářské pěstě volal po pomstě. Po ní zabažily potupené, v očích veřejnosti neefektivní a zdaleka už nikoliv  nezranitelné kádry stranické, státní, bezpečnostní a taky justiční.  Přitom šlo o  strachy nedůstojně přehnané. Při následném sečítání ztrát v justičních řadách  objeven byl pouze zfackovaný zřízenec Havel, který byl demonstranty přistižen při pokusu  vypařit se z budovy zadním vchodem. Havel se posléze pokusil svou unikátní oběť politicky zpeněžit, ale neuspěl a komise mu medajli za chrabrost nepřiznala.
            Ty první procesy byly skutečně veletřídní. Obviněné žalovali ve skupinách, po deseti, po tuctech, a denní výrobní norma byla klidně sto let. Plzeňská advokátní poradna byla in toto diskvalifikována, stát usoudil, že místní obhájci pozbyli žádoucí nepředpojatosti.  Přivezeni tedy advokátní papouškové z Prahy.
            Obvinění se obtížně mohli vejít do ideologickách parametrů. Místo obézních kapitalistů, hnaných nenávistí ke všemu krásnému socialistickému, místo buclatých ručiček, bažících po restauraci  nelítostného vykořisťování , rozpoutání nové války,  bombadování starců, žen a dětí, před třídní justicí stál nefalšovaný dělňas , samý sval. Ani jednu árijskou babičku v nepořádku. Mnoho přísedících hlav se kroutilo v nepochopení.  Zeptal  jsem se ideologicky zdatného mudrce a ten mi to vysvětlil:"Dyk to máš soudruhu takhle. Jako se Marx odrodil buržoazii a splynul s proletariátem, tak tuten soudruh, co už ale vůbec není žádnej soudruh, to holt udělal vobráceně."
            Takové to bylo mé první justiční léto.
            V září byla svatba,  počátek manželství  s rekordně krátkodobým trváním.
            V říjnu jsem  znovu musel na vojnu, tentokrát dlouhodobě,  ne již k 53.PTP v Libavé, ale k 66.TP v Bílině. Rovněž značný to zážitek.
            -       -       -
            Severočeská  Bílina  byla  blíž než moravská Libavá, cesta rovněž nočním vlakem méně nepříjemná. Dorazili jsme do městečka  s příslušně sešlým zámkem na kopci. Příjezd zhruba  jednoho tisíc bažantů. Druhý ročník mazáků  nám dával příležitost se seznamovat s jejich superioritou.  Styl DECIBELY a  FOFR, uplatňované to desátnické slasti. Povinné střihání porostu - nikoliv do hola (tato Čepičkova novota odvolána po protestu matek, že  jejich synové  tak získávají vizáže kriminálníků). Jako v Libavé házena nám výstroj všelijakých velikostí,  boty s následným  vyhandlováním. Tak tedy začala má vojna v trvání 26 měsíců.
            Ocitli  jsme se v něčem s jménem PŘIJIMAČ.  Tam se nám dostalo prvního výcviku, ovšem beze zbraně, a poté odvoz na všelijaká pracoviště. V Bilině  zůstala jen jedna rota.
            Pozvolné  rozkoukávání a seznamování  s takovými spolubojovníky.  Na rozdíl od Libavy 1951, žádná aristokracie či kněžstvo. Poměrně dost Maďarů, občasní Sudeťáci, kriminálníci, kulaci, brýlatí intelektuálové,  všelijak podezřelé živly, zřejmě každý s nějakým tím škraloupem.
            Rozhlížím se po načálstvu:  velitelem major Mercl, původem dělnický kádr, spěšně přivyknuvší  tradičním oficírským manýrům. Zástupcem velitele pro věci politické štábní kapitán Kunst,  snad bývalý učitel, s mindráky, kompenzovanými automatickým podezíráním  všeho okolí. Příkladně nepříjemný tvor, na rozdíl  od rovněž málo sdílného  náčelníka štábu jménem Šulc.  Pouhý nadporučík, snažil jsem se ne od něho, ale o něm víc dozvědět,  a vyšel mi nezřetelný obrázek - osud sudetského Němce, který se ocitl v uniformě Wehrmachtu na východní frontě,  kde dezeroval, přeběhl k nepříteli, bojoval na jeho straně, aniž se mu podařilo zcela smýt svůj  původní dědičný hřích. Pak jsme tam měli několik poručíků, bývalých  příslušníků protektorátního Vládní vojska. Koncem války s pověřením spolu s esesáky honit partyzány v italských kopcích.  Pokud je po válce nepostihl kriminál,  žádná zářná kariéra nebyla v dohledu. Tedy takto nevýznamně mínili dosluhovat až do penze.  Též jsme tam měli pár mladíků, frajírků, co dali přednost důstojnické uniformě  před alternativou obyčejných manuálních pracantů.
            Průměně tucet jednoposchoďových pelestí v místnosti. Nutnost se urychleně naučit, jak lůžko bedlivě ustlat.  Budíček v pět hodin ráno.  Zima.  Nazí do půl těla a rozcvička přísně, přesně, každodenně podle sovětského rudoarmějského vzoru.  Vždy totožné pohyby, pitomá umrtvující rutina.
            Další příklad formalististické prkenné procedury při vstupu do místnosti s oficírskými veličinami. Zaklepat, vstoupit, pozor, hlášení.
            Hodnost (vojín), jméno (nominativ), vyřknuta přičina vstupu, adresovaná  nejvyšší přítomné hodnosti (ne vždy snadný úkol v prostorách s větším množstvím přítomných a  kde navíc může mít silně zakouřeno) a zopakování rituálu: "Dovolte mi promluvit se soudruhem...." s nižší hodností.  Dovolení dáno.  Poté požadavek adresovaný nižší hodnosti . Opakovaná formule. Zpráva vyřčena. Následuje  procedura  vyžádání práva odchodu.   Takto vždy stejně prkenně.
            Jedinou výjimkou  byli  kontráši - kádry od kontrarozvědky. Však ti měli v popisu práce  s mužstvem se kamarádit či aspoň tak předstírat a informátory získávat.
            -    -    -
            "Více potu na cvičišti, méně krve na bojišti" - autorství samozřemost takového úsilí přisuzováno ruskému veliteli z carské doby - Kutuzov, Suvorov, některý takový.
            Povinnost mnou dokonale nenáviděná. Klencáky,  vrhat se do podzimního bláta, vstát a znovu padat, klusat a prozpěvovat, s jménem maršála Buďonného na rtech, takovéto martýrie.
            Dbali jsme nejen na otužování těla, ale i duše.  Každé úterý večer  určeno k politickému školení, ideologickému zocelování.
            Dostavil se poddůstojník z povolání s úvodní otázkou "Je tady někdo, kdo umí číst?"
            V místnosti s několika majiteli všelijakých doktorátů napřed se nikdo nehlásil, pak se přece jen nějaká ruka váhavě zvedla a poddůstojník vysvětlil: "Mně to čtení moc nejde, tak vy to, soudruhu, tadydle přečtete, a až to přečtete,  tak já vám pak vysvětlim, vo čem to bylo."
            Další nevojenskou činností byla ta kulturní - vybírat zpěváky a recitátory. Větší popularitě a také zájmu u velitele majora Mercla se těšila  aktivita sportovní, podařilo se dát dohromady docela zdatný fotbalový tým, zdolávající podobnou pétépáckou konkurenci.
            U útvaru jsem objevil několik delinkventů, jejichž jména mi byla povědomá ze spisů u plzeňského soudu.  Jaký  kádrový defekt  na mě vlastně uvízl, že jsem se ocitl mezi Černými barony?
            V pokusu zvládnout takovou otázku jsem mínil odkazovat na karambol s nakřápnutou kebulí z dětství. Však jsem o tom měl podrobné odborné dobrozdání od neurologa, prominentního  profesora, že jsem štátkripl,  bohužel ne natolik nezpůsobilý,  abych nemusel jít sloužit. Když už jsem nemohl uniknout tomuto údělu,  tak tedy usilovat o službu  co nejmíň nepříjemnou. To se docílilo pozvolným přesunem z cvičného prostoru,  od zdolávání překážek, plazení se teoreticky zaminovaným terénem, unikání neviditelnému a ovšem neexistujícímu nepříteli, a dostat se pěkně do sucha a teplíčka na velitelství k sortýrování přibývajících dodávek dokumentů, jichž nikdy nebyl nedostatek.
            Při takovém počínání jsem jednou postřehl evidenční list s jménem TOMÁŠ  FREJKA. U toho rodičovská  rubrika - otec Ludvík Frejka, smrt 3.prosince 1952, oběšení - strangulatio. U toho  tužkou  připsáno "popraven jako zrádce."
            -      -       -
            Nyní  v čase  poposkočím o zhruba osm roků vpřed , přes celý Atlantik, z Bíliny do New Yorku, k informaci z názvem "Od věšení vlastního tatínka k politickému azylu":
Na Kolumbijské univerzitě náš populární, leč nepříliš přístupný profesor Zbigniew Brzezinski v přednášce, zrovna se zabývající patologií stalinismu ,se zmínil  o Pavliku Morozovovi,  poněkud přitroublém  vesnickém synkovi na sovětizované Rusi či Ukrajině let třicátých.  Jako  věrný věřící pionýr udal své rodiče, s fatálními ovšem následky, a sousedi nevlídně zareagovali a udavače snad připravili o život. Čímž se mu dostalo posmrtného povýšení do pantheonu těch nejsprávnějších  modelů  bolševických ctností.  Vznikly básně, písně, knihy, snad i opera a vhodný balet.
Brzezinski se pak zmínil o herostratovské slávě, dosažené Čechem Tomášem Frejkou,  jenž se veřejně domáhal popravy vlastního otce a soud mu milerád vyhověl.
Globální mediální pozornosti tak dosaženo.  Následný profesorův přednes jsem přerušil zvednutím ruky a oznámením,  že dotyčného jsem dost dobře osobně znal.
            Napřed Frejkův dopis, uveřejněný 25.listopadu  1952 v Rudém právu:
            Předsedovi Státního soudu v Praze:
            Vážený soudruhu:
            Žádám pro svého otce  ten nejpřísnější trest – trest smrti. Teprve nyní si uvědomuji, že tento tvor si nezaslouží být zván člověkem, poněvadž postrádá jakékoliv cítění a lidskou důstojnost a stal se tak mým největším a nejzavilejším nepřítelem.
            Slibuji, že budu pracovat kdekoliv a vždy jako oddaný komunista. Uvědomuji si, že má nenávist ke všem našim nepřátelům, ke všem těm, kteří se snaží zničit náš stále bohatší a radostnější život, a zejména nenávist vůči  mému otci mne bude vždy posilovat v boji  za komunistickou budoucnost našeho národa.
            Žádám, aby tento dopis byl předložen mému otci a abych, pokud možno, mu jeho obsah mohl  sdělit osobně (Je to česko-anglicko-český překlad. Slova tedy nemohou být všechna přesná, ale za správný smysl sdělení ručím.)
            Ludvík Frejka, původním jménem Freund, narozen 1904 v Liberci v německo-židovské rodině, studoval ekonomii v Berlíně,  člen německé komunistické strany, pak té československé, pracovník na ÚV KSČ , za války v Anglii, po válce přednosta národohospodářského odboru Kanceláře prezidenta Gottwalda.
            Otec Frejka byl oběšen, jak synáček požadoval.  Ozvali se pochybovači o autenticitě dopisu a také se říkalo, že mladý Frejka, poté co byl donucen k sepsání dopisu, spáchal sebevraždu.
            Na podzim 1953 - necelý rok po procesu čtrnácti obviněných protistátního zločineckého centra vedeného Rudolfem Slánským, z nichž jedenáct  popraveno 3. prosince 1952 -  jsem se s Frejkou setkal na vojně u stejné roty 66.technického praporu v severočeské Bílině. Nikdy se moc ke slovu nehlásil, do manuálního úsilí se nehrnul, vyhledával spíš společnost pár univerzitních absolventů než dělnickou třídu, a  dobře uměl anglicky . O svém rodinném původu se nezmiňoval  a jen náhodou jsem se na velitelství  při sortýrování papírů dostal k Frejkově evidenčnímu listu. Dumal jsem, zda a jak se siroty pozeptat na pravé důvody jeho uvědomělého  dopisovatelského činu. Byl-li donucen, určitě bude muset mlčet a pravdu mi neřekne.  Nebo udal doopravdy a pak nazaváhá udat zdroj dotazu. 
            Ve své knížce „Malá doznání okresního soudce“ (Sixty-Eight Publishers  Toronto. 1974) jsem se o Frejkově  záležitosti rozepsal  na šesti stranách, jež zde nebudu opakovat. Jen tedy velekrátce:  Jeho jsem se přece jen zeptal a  on odpověděl, že k napsání té hanebnosti ho nikdo nenutil, v otcovu vinu věřil. (Tehdy jsem měl potíže pochopit, proč se režim tak macešsky zachoval ke svému náramnému propagačnímu nástroji. Kontrarozvědčík Václav Keltner mi to zpřesnil: „Člověče, co myslíš, takovej parchant Frejka, dyť ten neváhat pověsit vlastního tátu!  A takovym lidem máme věřit, že nezradí při první příležitosti? Jo, využili jsme ho a pak jsme ho kopli do prdele, poněvadž, hajzl jeden, nic jinýho si nezasloužil.“ Tak pravil dělnický kádr, čímž potvrdil mé pozdější pravidlo správné proporce: mamutí dimenze Frejkovy služby popřela její věrohodnost.)
            Nemohu vyloučit eventualitu, že syn psal dopis  z otcova popudu,  aby si  neznemožnil vlastní budoucnost.  Možné to je, však tam jsme v kruzích „lidí zvláštního ražení“, že ano. Lidí, kteří s oprátkou  na krku ještě stačili provolávat slávu KSČ -  jejich věšitelce. V jinými svědky nepotvrzeném zdroji jsem se dočetl, jak  Frejkova matka, kovaná ultrabolševička, při poslední návštěvě v cele smrti svému manželovi odsouzenci spílala, soptila, běsnila, do té míry, že  přítomný dozorce  se ji snažil uklidnit slovy, že už v příštích okamžicích tento bídák bude mrtvola.
            Po naší vojenské službě bránit vlast beze zbraně, s použitím lopaty, jen jednou jsem se s Frejkou setkal, a v Americe. když rukopis Malých doznání byl u nakladatele,   mi,  rovněž jen jednou, telefonoval.. Tvrdil mi, že na náš rozhovor , popsaný v původní anglické verzi knihy (The Judge in a Communist State) se nepamatuje a že se vlastně nikdy neudál. Nevyhověl jsem jeho slušné žádosti oněch pár stránek z českého vydání vypustit. Tvrdil, že by mu to dělalo  potíže v manželství.  Odpověděl jsem mu, že odstraněním zmínky o hanebném dopisu  přece  nemůže popřít jeho existenci, své autorství, jímž se ve světě tehdy tolik proslavil.
Každý z nás nepochybně již slyšel druh obhajoby  vraha vlastních rodičů, domáhajícího se přiznání polehčujících okolností s ohledem na skutečnost, že on je teď ubožáček sirotek.  Polosirotek Frejka, tolik tehdy slibující  vždy do neumdlení bojovat  za komunistickou budoucnost svého národa,  tuto národnost pozměnil,  stal se z něj americký občan,  však kdo by měl mít větší nárok na přiznání politického azylu – komunisté mu přece popravili otce.
Zájemce pátráním na googlu se ale mezi odkazy na jeho počínání nic o jeho minulosti nedozví. Stal se demografem, odborníkem v oboru populačních  záležitostí.  Senior Associate of the Population Council, New York (1969-1991),  poté Senior Population  Expert United Nations, Economic Commission for Europe, Ženeva, Švýcarsko. (1991-1996). Autor mnoha vědeckých statí, knih, mezi nimiž  memoáry z doby jeho jinošství  určitě nebudou.
            Trvalou adresu má na Floridě, na luxusním ostrově Sanibel, k němuž vede několik kilometrů dlouhý most.
            -     -     -
            Celkem snesitelné přežívání v  omšelém zámku na kopci  městečka s několika hospodami, nulovou kulturou, smrdutým severočeským ovzduším a řekou či spíš říčkou  zcela černé barvy , s jedovatým obsahem.
            Odtud došlo k důkladnému přesunu: Praha, stověžatá matička,  centrum přemnoha kulturních  náramností.
            U  takového plusu i značné minusy. Napřed Liboc, blízko ruzyňského letiště a vězení, poté  cosi jménem Šmukýřka v oblasti Košíře. Ubytování v dřevěných barácích, do nichž úspěšně promikal  vichr a mráz,  venku 20 i víc stupňů Celsia pod nulou, pracovní obuv pravidelně přimrzla k podlaze.  I za takových podmínek muselo pokračovat naše budování  dvouposchoďových bytovek  zaručeně bídné  kvality a trvanlivosti. Maltu jsme mísili s vřící vodou, na to klást cihly, když došlo k oblevě,  takové zdivo se začalo pohybovat.  Nicméně, plán se tak plnil.  Při kopání a betonování základů jsme si vypomáhali zaplňování prostoru s použitím pokácených stromů, čímž se plnila norma, nikoliv však pravděpodobnost,  že takové bytovky se vbrzku nezřítí.
            V létě jsme se též museli tužit při vykládání železničních vagonů, což byla dřina značná. Zvednout pytel cementu, některý se protrhl a nahé naše torso popálil.
            Jako pracovní oděv jsme fasovali vetché někdejší mundury příslušníků Rommelova Afrikakorpsu, kdoví, jak ze Sahary na Šmukýřku doputovaly.  Někteří z nás si stěžovali:  teplota a pot  pracovníků  probudila hibernizující  pouštní blechy, jež se pak pustily do zuřivého zakusování.  Tuhle zkušenost, pokud k ní někde doopravdy došlo, potvrdit nemohu.
            Dobře jsem si rozuměl s bojovníky maďarské národnosti. Líbil se mi jejich ležérní postoj k naší  pseudomilitaristické existenci, se zřetelným příbuzenstvím s Josefem Švejkem, na rozdíl od našich  německých neodsunutých spoluobčanů, kteří se svou  tentonskou důkladností  plnili a překračovali normy a leckomu z nás tak lezli na nervy.
            Na Šmukýřce nás byla jedna rota v síle či slabosti zhruba sto mužů.  Bylo v eminentním zájmu  velitele, většinou s hodností nadporučíka, aby se plán plnil a tak měl i záruku pobírání nikoliv nepodstatných premií.  Docházelo však k občasnému střetu požadavků a priorit  . Náhlé příkazy z vyšších míst, nařizujících poplach s pořádně dlouhým nočním pochodem a tím i hrozbou plnění plánu a pravděpodobnosti kýženého vedlejšího příjmu. Důstojník z povolání a budovatel s privátní motivací takto v důkladném rozporu.
            Vybavuje se mi vzpomínka na rozprávku v očekávání  jedné takové nokturální buzerace. Nade mnou na palandě  odpočíval sudetský Němec z České lípy,  specialista na práci s dlaždičkami.  Otázku, co si o takovém  cvičení myslí, jak že je zvládne,  on odmávl jako banalitku a rozpovídal se o svých zkušenostech na východně frontě.
            "Hele,  jestli ti to nebude vadit, zastřelil jsi  nějakého Rusa, řekl bys mi to?" zeptal jsem se a věru se dozvěděl: "Samozřejmě, že řeknu, proč bych se žinýroval? Stalo se víckrát než jednou. Například při ústupu u Visly, na kopci s kulometem jsme je kosili, jedna vlna za druhou. Tehdy jsem jich dostal, odhaduji, že jich padlo asi tak sedm set. Jo, to byly jiný časy!"
            -     -     -
            Tohle byla doba let 1954 a 1955 s pražským pobytem  a mým úsilím co nejspěšněji  uniknout údělu manuála, zpět někam do kancelářské pohody. Dát si záležet na správné taktice a strategii v jednání sa lampasáckou vrchností. Pozor na jejich mindráky, tudíž zdůrazňovat jejich znamenité neexistující kvality.  Neublíží občasná zmínka o vlastních, jakkoliv pofidérních nedostatcích, nejistotách,  s žádostí u  komandanta o radu.  Nejeden důstojník měl rozvodový problém, co  spíš byla má specialita. Jsem zde k službám, připraven, soudruhu veliteli.  Jeden z podvelitelů, po několikáté obdařen  venerickým neduhem, se potýkal s hrozbou  vyhazovu, ztráty pohodlné kariéry, takže jsem mu psal umně formulovaná odvolání.
            Podařilo se mi získat přesun k jakési práci účetního ve vojenské firmě Konstruktiva v Karlíně, kam jsem  spolu s rovněž plzeňským vojínem Josefem Novým (po srpnu 1968 trvalou adresou ve Švýcarsku)  pravidelně tramvají dojížděl.
            Na velitelství jsem zcizil dostatečné množství  Opušťáků ("Povolení k opuštění vojenského prostoru" - tak nějak), po maximální dobu asi jednoho týdne,  vše orazítkoval, falešným podpisem velitele opatřil, potřebnou dobu použití vyplnil,  50 takových formulářů  vystačilo na celý rok.
            Konzerty, opery, divadlo hudby,  jam session s Vlastou Průchovou, nikdy dřív a ani poté jsem si  tolik kultury neužil. A nejen takových slastí.  Třeba jsem seděl s krásnou slečnou v luxusním baru a přistoupil číšník s ponurou zprávou, že přišli dva páni, velmi se dožadující mé identifikace.
            Ale ovšem, nechť vstoupí. Lítačka, kontrola,  dva oficíři, dychtící  se mě zmocnit.
            Předložil jsem věrohodně vypadající  povolení, s rozčarováním mi ho vrací,  před sebou měli frajera doktora práv , hodnost vojína s černými výložkami, si tam s krasavicí popíjí, na což zareagovali se zřetelnou příchutí  třídní závisti až zášti "To my si nemůžeme dovolit."
            Lahodný to paradox:  branci s puncem politické závadnosti na tom byli finančně líp, poněvadž kromě párkorunového žoldu pro každého, za své budovatelské úsilí pobírali  plat, byť brutálně krácený různými srážkami jakož i okrádáním vlastními  veliteli.
            Bylo na mě, abych nakvašené lampasácké dvojici odpověděl. Učinil jsem tak jednim slovem "Ano."
            Vyhýbal jsem se ale riskantním  provokacím. .  Velmi populární tehdy byla soutěž na veřejnosti oficíry ignorovat, jim nesalutovat a čím vyšší  šarže, tím víc bodů v soutěži získáno. Na Václavském náměstí jsem byl svědkem, jak  přehlédnutá poddůstojnice slovenské národnosti se  natolik natolik popudila, že usilovala o  zatčení provinilců..
Pamatuji  i tento zážitek: tamtéž kráčel plukovník, proti němu se blížil  odvážlivec pétépák. Plukovník, v pravé ruce aktovku, automaticky ji dal  do levé ruky, aby tou pravou mohl odpovědět na zasalutování, jež ovšem automaticky předpokládal.  Jenže k němu nedošlo,  hazardér ho ignoroval, v chůzi pokračoval, ignorovaná  veličina  překvapením ztuhla,  náramná to podívaná.
            Svátek pracujících, první máj 1955. Nakomandováni do útvaru , pochodem vchod směrem  ke  kopytu před Národním muzeem. "A zpívat, zpívat!" poručeno nám bylo.
            Zmohli jsme se na skandování "Nechce se nám chodit pěšky, koupíme si koloběžky."
            Téhož roku se konaly svobodné volby s předem zaručeným stoprocentním výsledkem - perfektní podporou jednotné kandidátky pracujícího lidu. Volby bez volby, šarádu  tajného rozhodování za plentou nahradila volba demonstrativní, hned se hrnout k urně , do níž , každému na očích, vsunout svůj hlas - důkaz aktu  dobrovolníka nevolníka.
            V něčem se ale soutěžit muselo: tedy aspoň v účasti, být co nejdřív stoprocentní.  Agitátoři  neopominuli ani nemocnice, oddělení  kritické péče, aby i pacienti na smrtelné posteli dali svůj hlas radostné budoucnosti,  na níž  se již nebudou muset podílet. 
            . Volba to v neděli,  na Šmukýřce po  notném popíjení  předešlého večera jsme ještě pospávali, když  námi začali  cloumat agitátoři, abychom si rychle pospíšili, že jsme   ti nejposlednější, kteří ještě  neuskutečnili své  čestné občanské volební právo,   jež bylo naší povinností.
            Ve slavnostně vyzdobené ubikaci jsme slyšeli: "Tady, soudruzi,  chcete-li podpořit mír,  odmítnout válku,  vhoďte tady , ale ovšem také byste mohli jít támhle"  -támhle v koutě za miniaturní plentu. A někteří frajeři se skutečně odebrali tím kádrově riskantním směrem. Tam  přeškrtávali jména kandidátů a připisovali doporučení typu "DĚTE DO PRDELE, VY VOLOVÉ."
            Pak se výsledky sečetly, a rovněž jsme byli neomylně stoprocentní,  však proto byla totalita tak předvídatelným divadélkem.
            -       -       -
            Retrospektivně jsem si spočítal, že za své  dlouhodobě opakované podfuky s řádně orazítkovanými a mnou zfalšovanými podpisy na Opušťácích,   bych si byl zasloužil  převýchovný trest za mřížemi v trvání aspoň 100 let. 
            Vzdor bolševickému doktorátu, získanému úsilím v hanebné době stalinismu, nedosáhl jsem povýšení ani na svobodníka, s jednou frčkou. Až do posledního okamžiku stále pouhý vojín, avšak s všelijak pořízenými výhodami. Tou nejviditelnější byl před ubikacemi na Šmukýřce parkující můj malý roztomilý automobil Topolino. Několik takových po válce v tehdy ještě vlastní autodílně otec zakoupil z přebytků italské, spolehlivě vždy prohrávající armády. To tehdy byla prestižní záležitost, porovnatelná s nynějším majetnictvím zaoceánské jachty.
            S Topolinem jsem jezdil na občasné služební cesty s dodávkou  tajných a ovšemže zbytečných písemností  na všelijaké  pétépácké adresy . Nebyl jsem v Mimoňi u 51.PTP, . byl jsem ve Svaté Dobrotivé u 52.PTP, praporu s šesti rotami, z nichž pátá a šestá byla tzv. kněžská, a všem velel  zuřivec kapitán Bedřich Ťoupalík, jenž vítával  nové příchozí vřelými slovy "S Vašimi hlavami vydláždíme silnice, vy nepatříte nikam jinam než na Bory nebo na Pankrác." Tito svěřenci pak budovali, zvelebovali VVT (Vojenský výcvikový tábor) Jince.  S Ťoupalíkem jsem neměl příležitost se potkat,  stačilo mást nižší důstojnictvo svým Topolinem u brány,  předáváním důvěrných depeší  vojínem s černými výložkami s nulovou hodností.  Touž zkušenost jsem vychutnával při zájezdech do Nepomuku k bázi s jménem  Zelená hora či něco tak podobného.
            -       -       -
            Konečně návrat do civilu, s Topolinem ze Šmukýřky do rodné Plzně, kde  jednou z nejprvnějších zastávek byla návštěva okresního soudu, abych se jim ukázal a při té příležitosti si poněkud postěžoval  nad údělem, jehož se mi dostalo. Že já, příslušník pokrokové inteligence, jsem uvízl v kolektivu  ideologicky tolik pomýleném..
            Ocenil jsem reakci jednoho zvlášť kovaného soudruha: "Hele, něco ti řeknu - máme bordel v zemědělství? Máme, samozřejmě - tak vidíš. Máme bordel v průmyslu,  v administrativě? To taky, že jo. A pak bysme se měli divit, že máme bordel  v armádě?   Nic si z toho nedělej."
            Rozloučili jsme se s optimistickou představou dočasnosti obtíží růstu.
            Návrat k roli soudního čekatele, obor právo civilní, zejména rodinné, při té příležitosti můj vlastní bleskurychlý rozvod.  Byl to rok padesát šest, zrovna doba maďarské revoluce,  když se mi podařilo přeslechnout rozprávku dvou soudruhů, zabývajících se  mou osobou.  Jeden vyjádřil svůj  podiv, co já jako  maloburžoazní typ, dokonce  bývalý Pétépák, tam teď u soudu dělám, proč se mě dosud nezbavili,  někam  do výroby k manuální práci poslali, a ten druhý přikyvoval,  že se mu to taky nezdá, načež  ale dodal , že slyšel,  že tenhle Ulč má ochránce někde moc nahoře , neví se tedy, kdo že za tím - něco v tom smyslu.
            Zbystřil jsem a rozhodl se  takovou fámu ovšem  kultivovat.  Při nejedné pak příležitosti  jsem  nepřeslechl narážku takového zvědavce a snadno ji dešifroval. Nechtěl jsem udělat dojem, že nechápu, ale že spíš chápu, leč nic samozřejmě nepovím. S ničím konkretním se nevytasím, natož abych se tím vytahoval. Na plzeňském gymnáziu byl student,  nějak spřízněný se  slovenským Laco Novomeským. S ním se  nezřídka oháněl a různé výhody dostával. Pak po odhalení takového strýčka každý se od něj distancoval.  V mém případě   zmínka o předpokládané, leč nijak zjištěné  konexi do nejvyšších míst se dostala i do kádrového spisu u soudu ve Stříbře, kam jsem byl jako plnotučný soudce delegován a jak se mi jednou poštěstilo zjistit. Jak  asi po mém úprku takový  kádrový materiál dopadl?  Jen tolik vím,  že krátce poté došlo ke zrušení okresního soudu ve  Stříbře, poněvadž došlo ke  zrušení celého okresu Stříbro.  Pohltil ho sousední Tachov.
            -    -    -
            Nejednou jsme se zabývali   tématem s otazníkem, zda kdo vůbec mohl být věřící, autentický komunista - onen typ, který, i kdyby prozřel,  by i nadále se   s tak  nesmyslnou  vírou  bez přinucení ztotožňoval. Jeden prokurátor, když už byl hodně opilý, mi pošeptal,  že jsou jen dva druhy lidí -  loajální spolehliví soudruzi a proti nim škůdci, nepřátelé lidu. Ale ve skutečnosti to všechno jsou buď dobří nebo špatní herci.. Pak tedy záleželo na  úsilí, jak  v takovém umu vyniknout.  Krátce před svým zločinným upláchnutím z totalitní klece  jsem  absolvoval soudcovské zkoušky z marxismu-leninismu. Předsedala jim  náměstkyně ministra spravedlnosti soudružka Michlová, dělnický kádr. Snažil jsem se na ni udělat  ten nejznamenitější dojem a s vervou herce na prknech, jež znamenají svět, přesvědčivě jsem chrlil potřebné fráze, všemožné liturgické kraviny. Proletářská náměstkyně  mě pochválila a v ministerském oběžníku mě dala za příklad hodný následování. Režim jsem nejen zradil, ale i  zesměšnil.
            Též jsem využil jeho  slabosti, o níž  vesměs převládalo přesvědčení, že je jeho silou.          Byl to můj  úspěšný manévr  na turistickém zájezdu do východního Německa, s předstíráním že my dva ( tím druhým byl   kamarád, spoluprchající Miloš Koenig,  lékař, židovský absolvent Auschwitzu) jsme výpravu hlídající estébáci - za předpokladu, že ti autentičtí si netroufnou zjišťovat,  zda někdo nebyl poslán, aby také je kontroloval.
            Zlému, mstivému, permanentně podezíravému  režimu se nepodařilo všechny nás zničit. Na našem klasickém gymnáziu dlouhou  pétépáckou zkušenost,  rozhodně míň příjemnou, než byla má prošvejkovaná varianta, úspěšně zvládli například Karel Pexidr,
posléze přece jen vystudovaný právník,  též spisovatel a hudební skladatel .  Zdeněk Mraček se dovedl vrátit ke studiu mediciny,  stal se z něj neurochirurg, posléze profesor  v tak náročném  oboru a po  listopadovém sametovém kotrmelci i  primátor rodného města. František Jenč emigroval a v Německu se stal  profesorem fyziky na univerzitě v Marburgu. Já šel do zámoří, získal druhý doktorát na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, začal rovněž profesorovat, psát a cestovat.
                                                                        -     -     -
            Před 30 lety, v roce 1982  došlo  k podepsání mezinárodní smlouvy UNCLOS (The U.N.Convention of the Law of the Sea), kodifikující  předchozí existující konvence jakož i pravidla obyčejového práva (International customs, as evidence of a general  practice accepted as law), se značným soustředěním na exploataci mořských zdrojů,  nejen lovu ve vodách, ale získávání minerálů  a zdrojů energie z mořského dna.
Rovněž ochrana prostředí, ochroženého činností rostoucího množství plavitel.
            Tato konvence vešla v platnost v roce 1994  , poté co ji ratifikovala Guyana jako 60. stát.  Dosud  ji ratifikovalo států 165 včetně Cook Islands a Niue. V roce 1978 na oněch Cookových ostrovech  v jižním Pacifiku  mezi archipelagy Tahiti a Fidži, tamější premiér  Sir Albert R.Henry, mě jmenoval svým  poradcem. Pobyl jsem tam  řadu  měsíců, přepisoval ústavu a spolu jsme pak měli odletět do Venezuely, kde v Caracasu se konalo další kolo toho UNCLOS zasedání. Takže jsem se těšil, jak tam zasedneme u stolů v abecedním pořádku - Cook Islands, Cuba, Cyprus, Czechoslovakia, a jak já se tam půjdu jakožto ostrovní domorodec představit  delegaci znormalizovaných kádrů.. Leč nemělo se tak stát. Doma na Raroronze došlo k jakémusi převratu,  premiér Henry byl svržen, já z ostrova zmizel, poté jsem se neúspěšně pokoušel v OSN intervenovat. State Department ode mne požadoval, abych se registroval jako agent of a foreign government, což jsem odmítl s odkazem na skutečnost, že kategorie agentů vlády svržené neexistuje.  Nedávno jsem se dočetl , že na seznamu Chronological list of overseas representatives of Cook Islands, Prof.Otto Ulc  je stále uveden jako CI Honorary Representatives to the UN.)
            -     -      -
            S vojenskou tématikou jsem v tomto textu začal a s ní i míním skončit. S výhodou Západočecha, neosvobozeného Rudou armádou, víc než o Duklu či Buzuluk jsem měl  značně větší zájem  o Normandii a Monte Cassino.  Při první příležitosti se vydal na místa tehdejšího vyloďování, Omaha Beach. A fantazíroval jsem o válce v Pacifiku.
            S ní jsem pak po letech měl příležitost dost podrobně se seznámit.  První zastávkou byl Guadalcanal, onen Stalingrad pacifického bojiště, kde došlo v obratu, k zastavení  vpřed se hrnoucí japonské mašinérie,  a téměř poslední místem důkladného střetu byl atol Truk v Mikronésii,  mohutné tehdy námořní báze, v níž za útoku v únoru 1944, třicet šest lodí, včetně dvou křižníků a čtyř torpedoborců  skončily na dně zátoky a dál tam permanentně dlí.
            Po těchto bojištích jsem poprvé šmejdil v roce 1971 a prozatím naposled tak učinil v roce 2008,  na palubě a měsíc trvající plavbě právě s takovými zastávkami: Guadalcanal, Rabaul na ostrově New Britain,  Nová Guinea, Guam, Saipan, Iwo Jima, Okinawa.
            Na nostalgickém zážitku  se podílelo téměř sto veteránů, většinou, ale ne výlučně Američanů. S mnohými  jsem se tam potkával a přeptával. Armáda, námořnictvo, letectvo, námořní pěchota, dobyvatelé ostrovů, s největšími ztrátami.
            Dal se se mnou do řeči veterán a započal otázkou, zda jsem taky od Guadalcanalu.
            K vylodění první divize těchto marines došlo  v srpnu 1942 čili v době, když jsem byl dvanáctiletý hošík.  Takto jsem odpověděl, aniž bych se pouštěl  do obtížně pochopitelného vysvětlování,   že  na opačné straně barikády třídně rozděleného světa jsem měl přikázáno tehdejší socialistickou vlast  bránit lopatou.
            KONEC