TAKOVÉ STAROSTI SI NEPŘÁTI

Ota Ulč

Člen Českého PEN klubu Ota Ulč pro Národní kroniku SENSEN.

            V předchozím textu ("Potřeba vykročit potřebným směrem") jsem započal tristní zmínkou o patrně nekonečné sěrii portrétů  s jmény dobrovolníků, kteří  zvolili kariéru v uniformě amerických  obrojených sil a jejichž  život hodně předčasně  dohasl - v Iráku, Afghánistánu a podobně hanebných končinách.
            Nepotlačitelným se stává přesvědčení  o oprávněnosti tzv.Broderova zákona, že úřad amerického prezidenta je ten nejobtížnější na světě a kdokoliv o něj projeví zájem, se tím automaticky diskvalifikuje s oprávněným předpokladem  mentální poruchy.
K mému úžasu a spíš i úděsu, této mety dosáhl údajný černoch - syn matky bělošky, který  do roku 2004 uváděl keňský přístav Mombasu jako místo svého narození, což posléze změnil v Honolulu na havajském ostrově Oahu. První případ v historii Ameriky, kdy kandidát se svou kampaní zamířil do ciziny (Berlín), svět se zjančil, v Oslu Oslané ho ocenili Nobelovou cenou míru, tehdy s nikoliv nepravděpodobným předpokladem, že dostane též Nobeláčka v oboru mediciny, za slib, že přestane kouřit.
            Každopádně, v roce 2012 dosáhl zázraku svého znovuzvolení.  The Economist, britský mediální zdroj z nejsolidnějších, v úvodníku "How to save Obama's second term" (25.5.2013:13) uvádí tři závažné úkoly,  vyřešitelné pouze za podmínky politické spolupráce Demokratů s Republikány, ve Washingtonu však téměř k nenalezení. Tou jsou 1.imigrace,  status odhadovaného počtu  dvanácti milionů  v USA ilegálně žijících vetřelců (senát potřebný zákon odhlasoval, druhá komora - sněmovna reprezentantů  tak dosud neučinila a vyhlídky jsou nevalné),  2.tzv.entitlements - hrůzně nákladná oprávnění  ve třech podobách - Social Security, všeobecně vyplácené penze, Medicare, zdravotní pojištění pro seniory, Medicaid, totéž pro nemajetné, 3. daňová reforma, za nynějších podmínek, kdy  zhruba polovina národa platí všechny výdaje federace, kdežto druhá polovina se veze zadarmo, toliko pobírá požitky, za podmínek, že vzdor k mohutně přibývajícmu počtu obyvatelstva současně ubývá počet legitimně zaměstnaných pracovních sil.
            Jiná, donedávna kontroverzní témata - potraty , do maximálně nejvyššího stadia těhotenství,  zákonodárné a justiční hádanice o oprávněnosti  manželství homosexuálů a lesbiček, -  už vesměs pozbyly svě urgentní důležitosti..  Velmi potentním diskusním tématem, víc než ona nekonečná otázka rasová, je tzv. IRS (Internal Revenue Service - berní úřad,, instituce  nepominutelná, nemilovaná), jež se zabředla do skandálu, charakterizovaného jako unambiguously outrageous - "nepochybně nedvojsmyslně  ohavného, odporného. "
            Je nejen americkým zvykem domáhat se od eráru dosažení  výjimky z daňové povinnosti. Toho například dosáhlo  nakladatelství 68 Publishers Josefa a Zdeny Škvoreckých v Torontu. Dárci si  věnovaný obnos  mohou odečíst z daní, proč tedy dát anonymnímu eráru, když mají možnost přispět na mně sympatický ůčel?  A tento všeobecně obávaný, nenáviděný moloch federální mašinerie byl přistižen při nezákonné diskriminaci  politicky konzervativních žadatelů o udělení  požadované výjimky z daňového postihu. Těm se zásadně nevyhovovalo.
            Poprask, kongresové vyšetřování , prozatím s větším dopadem než v případě zabití velvyslance Stevense spolu s dalšímu třemi Američany  v libyjském  městě Benghazi. K události došlo měsíc před prezidentskými volbami 2012, Obamova administrativa ať už z jakýchkoli důvodů se nepostarala o včasnou evakuaci  ohroženého personálu a následnou tragedii  lživě  opakovaně se snažila vysvětlovat nikoliv jako akt al-Kájdy, ve volební kampani  po úspěšném Osamy bin Ladena  prezentované jako úspěšně zdecimované organizace, ale jako výsledek  spontálního projevu nevole proti jakémusi antimohamedánskému videu v Kalifornii , které nikdo neviděl, o něm neslyšel.  Takto  nehorázně opakované lhal prezident, ministryně zahraničních věcí Hillary Clintonová a Obamova velvyslankyně u OSN, Susan E. Riceová.  Republikáni v Kongresu  nemíní tuto záležitost v klidu pohřbít.
            Došlo již k značnému umenšení prezidenta Obamy: z image Ich bin ein Berliner se přetvořil  v Ich bin ein big talker, jak nejen mediálně zaznamenáno  na shromádění představitelů G - 8 v severoirském Belfastu:  jednoznačně pohrdavý  Putinův postoj, jeho manérismus, taktéž počínání členů čínské delegace k nepřehlédnutí.
            -     -      -
            V roce 1979  jedna katastrofa za druhou postihly muslimský svět:  teokratická revoluce v Iránu, svržení šáha,  doprovázeno  přepadem amerického velvyslanectví a dlouhodobým zajetím (444 dní) diplomatů ,  sovětská invaze v Afghánistánu, džihádisté ultrafanatici v Saúdské Arábii v Mecce přepadli nejpovažovanější mohamedánský svatostánek.
            Invaze Saddama Husseina v Kuvajtu, jeho promptní porážka v první  této válce,
následovalo osm let hodné krvavé irácko-iránské války,  vrcholný imám Chomejni donucen k pokorné iniciativě domáhat se míru. Poučil se, že dogmatická zatvrzelost se  nevyplácí, může přijít sakramentsky draho.
            Útok 11.září 2001, s největšími ztrátami na životech na americkém území,  předčivšími   výsledek japonského útoku na Pearl Harbor v roce 1941. Bushova war on terror,  tažení proti  amorfní al-Kájdě bez zřetelné adresy.  Obamovým zásadním principem bylo urychlené ukončení  války jak v Iráku, tak Afghánistánu, tohoto nevítaného Bushova dědictví.
            Vyřešení války v Iráku: Obama své slovo dodržel, v roce 2011došlo  k odtažení americké armády z Bagdádu. . Po této zprávě dobré, ale následuje ještě jedna zdaleka víc nedobrá: Obnovení vnitřní sektářského sváru, Sunnité versus Šíité.  Iránem mohutně podporované šíitské milice prošly remobilizací, zatímco al-Kajda v Iráku (AQI)  se soustředuje  na šíitské cíle. Vznikající chaos komplikují povstalci z řad bývalé vládnoucí strany Baath, útočící na znovustvořené  vojenské jednotky Iraqi Security Forces  v severní oblasti kolem Mosulu, třetí největší metropole země.  Dochází k mobilizaci   extrémistů  v obou táborech. Notná vina spadá na premiéra  Nuri al-Malikiho, razantně prosazujícího šíitské zájmy, vylučujícího  prominentní  sunni představitele z významných rolí užitečné vládní koalice. Bývalý vicepremiér Tariq al-Hashemi žije v exilu,  v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti.
            Od ledna 2013, al-Kájda (AQI) spolu s ISI (Islamic State of Iraq),  se angažují v mnoha útocích na cíle od Bagdádu  na jih k Basře. Šíitské milice se revanžují vražděním sunnitů jakož i tak zvaným morality  killing ("mravnostním zabíjením" - například prodejců alkoholu), mordováním  ve vlastních šíitských řadách. K takovým AQI/ISI iniiativám dochází téměř každý týden. Kromě střelných zbraní  , populární  jsou IED (Improvised  Explosive Devices), hojně namířené proti  příslušníkům USA a iráckým bezpečnostním jednotkám.
           
            Šíitské milice   na mnoha místech dávají přednost  tzv. extrajudicial killing čili vraždění bez cavyků. K tomu si vypomáhají zřízováním  falešných bezpečnostních  stanovisek, kontrolou průkazů,  únosy z automobilů, z veřejných míst, s kulí do hlavy  a odhozením  na vhodném smetišti. Mezi oblíbenými  obětmi jsou učitelé, obchodníci s údajně mravně závadným zbožím.
            Šíitské milice si jako cíl vybírají sunnitské mešity. Sunnité se stejně tak revanžují. Malikiho úmyslná politika, namířená proti  sunnitskému obyvatelstvu,  je jednou z hlavních příčin nynějšího  nežádoucího stavu. Washington  už nemá důvod se domnívat, že by v Bagdádu měl  sympaticky si počínající vládu.  Nejen hlavní město  znovu připomíná tvrz, náboženské, zatvrzele separované  oblasti. Tato vláda nemá ani ministra národní obrany, ani vnitra. Maliki rovněž  nemá schopnost  či ani vůli , aby odmítal podporovat iránský režim v Teheránu,, podporující  v Syrii Assadův režim.
            Taková je tedy nynější situace v Iráku, Američany již opuštěném, vlastnímu osudu zanechaném.
            Z Afghánistánu  teprve příští rok 2014 odejdou. Se zárukou  všemožných dalších bolehlavů:  al-Kájda, všelijak se rozlézající,  taktéž tomu s Talibánem.  Komplikace v Sýrii , vývoj v nukleárně ambiciozním Iránu, a jako prozatím úplně nejposlednější jsou výbuchy nevole v Egyptě,  též  již zřetelně  se otřásajícím..
           
Obamovou, značně zdůrazňovanou prioritou bylo urychlené ukončení  Bushova dědictví  - války jak v Iráku, tak Afghánistánu.  Prioritou  ovšem zůstával Irák, nikoliv Afghánistán, zcela nefunkční  zflastrovaný kmenový slepenec, polonegramotné společenství, pohřebiště iluzí už z dřívějších století,  potvrzeno zkušenostmi, od britské po sovětskou -  a nyní tedy americkou. Potýkat se  s nepřítelem se středověkou mentalitou v prostředí ,v němž se hlasuje kolektivně, s ženskou populací od hlavy k patě důkladně zabalenou ,  bez jakýchkoliv práv, započít a úspěšně zvládnout  onen zapeklitý úkol tzv.nation building – vytváření dosud neznámé, neexistující identity národa? Afghánistán je přece nefunkční amalgám, v němž loajalita končí na úrovni kmenové loajality. V tamějším světě  legitimita centrální vlády nikdy neexistovala.
            Obama není  tím prvním nájemníkem Bílého domu,  který svádí nynější potíže na svého předchůdce.  V tomto případě aby se vrátil od Republikána George W. Bushe ještě dál zpět ke svému stranickému příslušníkovi Demokratu  Billu Jeffersonovi Clintonovi.
V roce 1994, tedy v začátcích jeho prezidentování, se totiž zrodil Talibán, což v nějaké řeči  znamená „Studenti.“  Skupina seminaristů, v reakci proti hanebnému počínání místních  despotů  úspěšně povstala, zmocnila se provincie Kandahar, poté i hlavního města Kabulu a v roce 1998 již ovládla devadesát procent celého Afghánistánu. Načež tito studenti  s vervou se pustili do bizárního ultrapuritánského počínání - se zákazem vzdělávání ženského pokolení, jejich školy vyhazovat do povětří, též zákaz hudby, všemožných radovánek, a  provinilce trestat bičováním či veřejnými popravami na sportovních stadionech.
            Talibán svým fanatismem,  extrémismem. si ovšem příliš popularity nezískává. Obyvatelstvo se krutostí jeho postihu oprávněně obává, aniž by ale pociťovalo příliš sympatií vůči  orgánům státu, jeho absolutní korupci, s činiteli proslulými svou  neschopností  zaručit aspoň minimální podmínky bezpečnosti k možnostem přežití.
            -     -      -
Talibán poskytl prostor internacionálně motivované al-Kájdě,  kde trénovat její bojovníky. Do Afghánistánu se po svém vypuzení ze Súdánu uchýlil i Osama bin Laden. Z této báze al-Kájda plánovala a uskutečnila úspěšný útok na americké velvyslanectví v Keně a Tanzánii, se ztrátami 200 životů a 4000 zraněných.
Taliban vládl  od roku 1996 do 2001, doby, kdy došlo 11.září k útoku v New Yorku na mrakodrapy a ve Washingtonu na Pentagon. Došlo ke smetení Talibanu jednak zásluhou  domorodé tzv.Severní aliance, jednak  invazí amerických branných sil.
            Válka v Afghánistánu je ta zcela nejdelší v dějinách USA - už trvá déle než  obě světové války dohromady. V době prezidenta Obamy tam zhaslo přes 2000 amerických životů, a daleko  víc jich utrpělo celoživotní invalidní zranění,  Afghánistán stojí americké poplatníky  100 miliard dolarů každý měsíc. V období od roku 2002 do 2010, USA utratily 19 miliard dolarů na propagaci rozvoje Afghánistánu. V kontrastu s pouhými devíti procenty domorodců s přístupem k základnímu lékařskému ošetření,  v současné době již dvě třetiny všech Afghánců mají takovou příležitost.  Za vlády Talibánu  900.000 hochům a  naprosto žádným dívkám  se umožnilo jakési školní vzdělání.  Nyní, podle údajů  United States Agency for International Development,  do školy již chodí  víc než sedm milionů mládeže, a z toho 35 procent dívek,Talibánem k analfabetismu odsouzených.
            Po tak výtečné zprávě  ta méně příznivá.  Za poslední dva roky došlo k údajnému zbudování 2.281 škol, z nichž ale téměř jedna polovina (47%) jsou potěmkinovské projekty bez vlastních budov.            
Hamiždný prezident Hamid Karsai na Obamovo oznámení o připravovaném odchodu Američanů zareagoval slovy , že to bude "okamžik  štěstí pro Afghánistán" (NYT, 23.6.2011). V zemi nijak nadšeně působící  NATO koalici Karzai charakterizoval jako okupanty, sledující své vlastní, afghánskému národu škodlivé cíle.
Vyřešení afghánského konfliktu, bude-li někdy nějaké,  záleží do značné míry na situaci v sousedním Pakistánu, kde Talibán nachází  své přístřeší, kam se v případě nutnosti stáhnout, kde jejich velitelé mají svou trvalou adresu.
Severní Waziristán, ústřední pakistánskou vládou nezvládnutelná oblast, je  hlavní bází džihadistů  s ambicemi vytvořit globální kalifát. Příležitost k poklidnému přežívání notně znesnadňují  drones - ona bezpilotní letadla ,  účinně dirigovaná z velké dáli americké nevadské pouště, s nepříznivým dopadem na životnost v Pakistánu se vyskytujících  talibánských kádrů.
V létě 2013 se začala blížit realizace jednání s bojovníky Talibanu o vyřešení konfliktu. V Kataru, jeho hlavním městě Doha, došlo k otevření jejich political office, primární báze. Dosud nevyřešen zůstává požadavek  přerušení kontaktů s al-Kájdou.
Obamovo  závazné rozhodnutí do konce příštího roku 2014 stáhnout svá vojska z afghánského území   mnozí vojenští stratégové pokládají za větší omyl, než jakého se kdy dopustil jeho předchůdce Bush. Generál Čas se tak stává spojencem nepřítele. Slovy  Thomase Donnellyho,  spoluředitele  Marilyn Ware Center for Security Studies u American Enterpise Institute, " V takových válkách   je čas důležitější než síla jeho vojska."(The Weekly Standard, 1.7.2013:24).
-      -       -
V projevu 23.5.2013  na National Defense University , prezident Obama ujišťoval své posluchače, že zásluhou jeho administreativy  se mohou nyní cítit bezpečněji ve své zemi. Tvrzení obtížně ověřitelné: koncem loňského roku 2012, ISAF (International Security Assistance Force), orgán  paktu NATO,  přestal zveřejňovat statistiky k potvrzení stavu  setrvávajícího násilí.  Například pakistánský Talibán  TTP nepozbyl svého explozivního potenciálu, vzdor fiasku v květnu 2010 s pokusem explodovat bombu na Times Square v New Yorku.
Al-Kájda, se svou bezpečnou bází ve dvou afghánských provincicích (Kunar a Nuristan)  má několik teritoriálně odlišných filiálek:
AQAP, fungující v oblasti arabského poloostrova, v roce 2011 se zmocnila kontroly  podstatné části Jižní Jemenu.
AQI v Iráku.
AQIM  v islámském Maghrebu. Značný úspěch dosažen v Mali. Tam Francie dodala vojenskou pomoc, al-Kájda se stáhla z měst do pouštních končin.
Al-Kájda  známa jako Shabaab v Somálsku, vojensky se potýkající s africkými jednotkami zejména z Keňi a Etiopie.
Al-Kájda v Iránu (velitelem kuvajtský Muhin al Fadhli)  a v Sýrii (radikální ůtvar al-Nusrah jako nejznamenitější spolubojovníci).
State Department nabízí odměnu 5 milionu dolarů za informaci , jež by vedla k zatčení Američana  Jehada Mostafy, reprezentujícího  al Zawahiriho  v Somálsku.
Reprezentanti všech těchto filiálek  přísahali věrnost al Zawahirimu,  nástupci zesnulého bin Ladina.
Síla al-Kájdy  není  v její centralizaci. Sice ústředí  vypomáhá s komunikací, aniž by ale rozhodovalo o day-to-day aktivitách.
Obama ve svém dřív již zmíněném projevu (National Defense University)  ujišťoval, že  al-Kájda jak v Afghánistánu, tak Pakistánu spěje ke své porážce. Tvrzení tak sebevědomé  vyvolá pochyby o  podobně optimistickém vývoji v Sýrii, v Iránu, a Egyptě,  prozatím tím posledním střediskem  právě propuknuvších svárů.

            Irák, Afghánistán, Taliban, al-Kájda, čímž se počet oprávněných bolehlavů nejen amerického prezidenta nevyčerpává.  Dalším důkazem poslouží Sýrie, nyní již  po víc než dva roky  třeskutě si počínající. Tamější občanská válka ve státě  s dvaceti miliony  neboli dvojnásobkem počtu obyvatel České republiky  již stála sto tisíc zbytečně zmařených lidských životů a miliony nedobrovolných uprchlíků  do nevlídného exilu.
Na rozdíl od většiny  svých islámských sousedů, Sýrie , zejména zásluhou své úrodné oblasti  u řeky Eufratu , je  schopna se ze svých zdrojů uživit.  V 16.století  tuto oblast pozřela turecká ottomanská říše,  po první světová válce se dostala do  francouzské mandátní  správy z pověření  Ligy národů v Ženevě.  Nezávislosti dosaženo v roce 1946,  a naděje na  zdárný demokratický stát pohřbeny v roce 1963 zavedením  vojenského režimu.
            Povstalci nyní  usilují o  svržení již čtyřicet let trvající  diktatury  vládnoucí  rodinné dynastie Hajiz al-Assada.  Ten  se zmocnil vlády v 1970  a vládl 39 roků, až do své smrti v 2000, kdy tato moc zůstala v rodině. Prezidentem se stal syn Bašar, původním povoláním v Británii působící oftalmolog.
            Většina států světa jakož i globálních mediálních zdrojů se netají svými sympatiemi ve prospěch povstalců. Výjimkou  jsou  sousední  Irán a vzdálenější Rusko a Čína, nadále s otevřenou, jakkoliv   méně štědrou náručí.
            Jak se  mohl prosazovat ruský zájem obhajobou  vesměs zdiskreditovaného syrského režimu?        Eliminací alternativ  jsem se  prozatím proklopýtal v závěru, že převážila nebezpečná závažnost  islámského náboženského radikalismu, spolu ks kremelskými sympatiemi  pro zachování  statu quo,  vojenský autokratický režim  s dominantní rolí strany Baath, strany nacionalistické,  dost i socialistické (podstatná část průmyslu znárodněna), rozhodně sekulární  a racionálněji  počínající, než je tomu v případě nezvládnutelných náboženských  fanatiků.
            Složení syrské společnosti:  naprostá většina (90%) Arabové,  87% muslimové, většina jich sunnité . Etnickými menšinami jsou Kurdové, Arméni a Turci. Významnou skupinu tvoří Alawité (13,5%), odnož šíitů, s některými křesťanskými tradicemi.  Alawité, o nichž mi odborníci tvrdí, že jejich arabština je okamžitě rozpoznatelná,  mají hlavní slovo ve státě, komandují armádu,  dominují  režim.
            Po staletích nepřetržité nadvlády sunnitů taková tedy změna.
            Nyní aby se zejména Washington potýkal s notným dilematem:  jak proti syrské, nábožensky vesměs tolerantní vládě, leč spojence fanatického iránského režimu, podporovat povstalce nesjednocené, zřejmě nesjednotitelné, mezi nimiž se  zvlášť značně prosazují ty nejradikálnějsí, antidemokraticky militantní skupiny.  Ta nejagresivnější , jménem Nusra Front, do jejíchž žoků plynou značné finanční částky od zahraničních dárců, je ta jediná, jíž se dostalo pocty uznání  (an explicit stamp of approval) od al-Kájdy, jejíž je přímou iráckou odnoží. Teď tedy  Američané by rádi dali dohromady koalici,  v níž prominentně figuruje  ona Nusra Front, Washingtonem označená jako teroristická organizace, zaslouživší se  o velké množství teroristických útoků a sebevražedných explozí.  Další džíhádská složka jménem Sahaba Army of Levant přispěchala s prohlášením, jakou že bylo jejich ctí, když je  americká vláda rovněž označila za  teroristickou organizaci.             
            Na světě je odhadem 1,4 miliardy muslimů  sunnitského přesvědčení.  Prozatím jen menšina je ztotožňována  s označením Salaf , nejblíže slovu "předchůdce." Patrně nejpregnantnějším  vyjádřením této víry je čtyřsloví " Minulost je naše budoucnost."  Svět zamrzlý v čase. Není místa   pro hudbu, umění,  jakékoliv rozptýlení .Západ, zejména USA, považován za nepřítele nejzarputilejšího, Osama bin Laden hodnocen jako Salafista nejpříkladnější. Salafisté donedávna  měli malý zájem o politické uspořádání - zda demokracie či diktatura.  Uznávají totiž  pouze suverenitu Boha.  Nyní však  z všemožných konců do Sýrie přijíždějí, bojovat proti Assadovi.
            Podařilo se jim najít spojení k převažující islámské škole wahhabismu z 18.století,  k saúdským fondům, k získávání příznivců, z řad milionů gastarbeiterů  zejména  v Emirátech. Slovy  Mancefa Marzoukiho, prezidenta  Tunisu: " My tady před sebou máme skutečné nebezpečí.  Salafismus je  něco jako rakovina.  Čím déle budeme čekat, tím daleko obtížnější bude léčba."
            Jak se pak v takovém světě vyznat?
            -       -      -
            Ještě před nedávnem nebylo slyšet hlasy, předvídající  pravděpodobnost, že Assadův režim by se mohl udržet či dokonce zvítězit.  Řady jeho nepřátel rostly,  příbývalo  jak přeběhlíků z domácích řad, tak dobrovolných bojovníků i z velkých dálav. Sympatie  světa byly převážně na jejich straně. Západní NATO aliance, zejména Velká Británie a Francie, jim vyjádřily podporu nejen pouhým slovem . Povstalci
zejména bažili po  materiální podpoře Američanů.  Po delším váhání, se zdůvodněním  Assadova údajného  použití chemických zbraní ,včetně vysoce jedovaté substance sarin (což on vehementně popírá), Washington  projevil větší ochotu  dodávkou zbraní, označených jako "lehké,"  což vylučovalo  dodávky požadovaných  protiletadlových raket. Za takových okolností aby dárci počítali s eventualitou, že  dodávek by se mohli zmocnit džihádisté, jak se již stalo v jednom chorvatském případě.
            Assadovi se dostalo označení genocidního zloducha, všeobecně zatracovaného vyvrhela, s pramalou pravděpodobností   mírového vyřešení konfliktu. Bez úspěchu proběhla mezinárodní konference v Istambulu, s ujišťováním o přípravách další konference v Ženevě
            Assadův režim, v defenzivě proti převládající globální a nikoliv jen mediální podpoře, se stal příjemcem 300 raket od Putina.  Hlavním zdrojem podpory je ovšem Irán,  jeho vojenští poradci  jakož i neméně zkušení příslušníci jeho Revolučních gard.
K tomu dlužno připočíst  šíitské jednotky (2.000+ mužů) Hezbollahu z Libanonu.
            Zatímco povstalci ovládají  značnou část zejména severních rurálních oblastí,  téměř všechna města, zejména jejich centra, jsou nadále  pod kontrolou  Assadových jednotek (6.000+ mužů).  Ty začátkem června 2013 docílily  významného vítězství  zmocněním se města s podivným jménem Ousayr, 30.000 obyvatel, v blízkosti libanonské hranice.. Takový triumf je ovšem vítanou vzpruhou  Assadovu režimu,
pravděpodobnost  kompromisního vyřešení poklesla: "Armáda, nikoliv dialog, bude tím správným řešením, "  taková byla odpověď z Damašku, jakkoliv oslabeného  mohutnou inflací, dezercí v armádních řadách, včetně mezi generály a plukovníky.  
            Protivládní opozice neustupuje od svého zásadního požadavku Assadovy rezignace, jenže stále se nedaří dohoda na vytvoření Syrské národní koalice,  syrská vláda v exilu stále v nedohlednu. Podařilo se ale  přeběhnuvšího generála  Selima Idrisse  jmenovat do funkce vrchního vojenského velitele.
            Nejlepší bojovníci  mají pověst těch nejvíc protiamericky motivovaných.
Rovněž neprospívají dobré pověsti rebelů jejich krutosti, jako například nedávná poprava čtrnáctiletého chlapce pro spáchání zločinu - vyřknutí údajně nevlídných slov o proroku Mohamedovi.
            Obama prozatím hodnotí   syrskou situaci jako stalemate čili stav nevyřešený.
            -       -      -
            Přežití Assadovy vlády značně závisí  na podpoře Iránu,  silného státu, v porovnání s tamějším sousedstvím.  Nelze zcela pominout  ironii nedávné historie: po osmi letech trvající irácko-iránské války, krvavé řezničiny obludných rozměrů,  takoví nepřátelé se přerodili ve spojence.
            Irán obtížně zápolí s dilematem koexistence teokracie a demokracie - dvou vzájemně se vylučujících  sil. Nejvyšším vládcem v zemi je ayatolláh Ali Khamenei, jenž se znepřátelil  s právě končivším prezidentem Ahmadinežádem, v podmínkách podstatného  ochuzení národa (postiženého téměř 50% roční inflací).
            V letošních  prezidentských volbách, z celkem 6 kandidátů, schválených
vrcholnou muslimskou hierarchií,  naprostou většinu hlasů  (51%) získal  Hassan Rohani,  rovněž náboženská postava, avšak s pověstí pragmatika, aniž s  příliš zřetelnou lidskou tváří . (Jemu se například přisuzuje preference "zabít jen několik,  ale tím zastrašit velké množství." ) Saeed Jalili,  ultrakonzervativní kandidát, nejvíc se těšící sympatiím  vládce Khameneiho , získal necelých 11%  hlasů.
            Euforie, způsobená Rohanino vítězstvím, bude postrádat punc permanence. Rohani je znám svým působením ve funkci  reprezentanta, obhajujícího nukleární ambice svého státu.  Kýžená meta dosažení jaderné bomby se odhaduje na maximálně osmnáct měsiců. Poté by se tedy mělo rozhodnout, zda dojde k mnohokrát opakovanému ujišťování Ahmadinežáda o totální likvidaci  Izraele , oné odporné "sionistické entity." 
            -       -       -
            Poněkud odlišně, leč  rovněž s nepřekypující dávkou sympatie, se o Izraeli a jeho obyvatelstvu jako potomků opic a prasat vyjadřuje  Mohammed Morsi, nynější hlava státu Egypta,  druhého největšího příjemce  americké zahraniční štědrosti: ročně 1,6 miliardy dolarů,  a letos navíc s podarováním více než sto stihacími letouny F - 16,  a desítkami mohutných tanků typu Abrams.  
            Morsi,  nejvyšší představitel  Muslimského bratrstva, organizace založené v roce 1928 a až donedávna  se nepodílející na správě státu, nyní po volbách s dosaženou většinou 51% hlasů , avšak se stoprocentním odvrácením  od  preferencí oné téměř druhé,  nábožensky méně zanícené poloviny egyptského národa,  projevuje pramálo státnických schopností.  Jakž tak přežívající ekonomika zaznamenala spěšný úpadek - kolaps zájmu zahraničních turistů hodně zřetelným příkladem. Naopak značně vzrostla náboženská intolerance vítězného režimu.
            V prvních dnech druhé poloviny letošního roku 2013, velitelství armády  dalo Morsimu ultimatum, aby kvůli své neschopnosti rezignoval, což však nemínil dobrovolně učinit a takovým dilematem přispěl  k nemalému počtu starostí amerického prezidenta. Krátce  po svém vlastním volebním vítězství 2008, Barack Hussein Obama přece odspěchal do Kahíry s nyní tolik proslulým projevem, v němž velebil  mohutný civilizační  přínos islámu Americe, čímž zřejmě, až nepochybně, mínil obohacení mohamedánskými  školami,  nemocnicemi,  vědami a uměním, prozou a poezií,  přívalem Nobelových laureátů.
            Takže  nikdo neví, co vlastně bude. Další takové starosti.