V RODNÉ ZEMI TÉŽ S LECČÍMŽ SE POTKÁVAT

            V  RODNÉ  ZEMI  TÉŽ  S  LECČÍMŽ  SE  POTKÁVAT
            Letos jeden měsíc stráven v končinách dávného mládí: několik přednášek , interview, zejména   při příležitosti  šedesátého výročí  takzvaných "plzeňských událostí" - oné reakce na ožebracující měnovou reformu v roce 1953.  Však tehdy došlo  ke zcela první revoltě proti  komunistickému způsobu vládnutí  v celém bloku  satelitních lidových demokracií - 17 dní před mediálně zdaleka víc ve světě zaznamenaným povstáním  v  NDR, prvním německém státě dělníků a rolníků. 
            Ve Stříbře, západočeském městečku s nynějším počtem osmi tisíc obyvatel, jsem  koncem padesátých let v roli  soudce v záležitostech občanského práva uděloval socialistickou spravedlnost, než se  mi podařilo upláchnout k západním imperialistům.
Nyní, na jednom ze setkání , všemožném povídání, jsem dostal dotaz, zda se mi někdy po původním domově přece jenom nestýskalo.
            Neměl jsem potíže s odpovědí, ve smyslu, že litovat by se dala jen nevyhnutelnost uplynulého mládí . Jinak vůbec nic.  Naopak, radikálním zmizením do neznáma se život  mnohonásobně bohatil, například seznámením s velikány Tigridem, Peroutkou,  Hostovským, Škvoreckým , Voskovcem,  s osobnostmi takového kalibru, s nimiž bych se na tamější rurální výspě určitě nepotkával. Rovněž by se nebyla vyskytla příležitost k vystudování v jiném oboru, s možností nahlédnutí  do doslova většiny států světa, okusit  radovánek na řadě ostrovů ve vzdáleném pacifickém oceánu.
            Převládaly pocity úlevy z úniku všemocné vládnoucí partaji, bolševickému zakalení, zarputilosti, zlobě.  Toť v národě  s trapně značným procentem členství v takových řadách - s precedentem mohutného komunistického vítězství ve svobodných volbách roku 1946. Nikde jinde se něco tak potupně unikátního nepovedlo. A nyní,  po listopadovém kotrmelci 1989, s jednou již generací zkušenosti  s demokratickým  pluralistickým počínáním,  nepřevládá přílišný zájem  vrtat se v tak nepříjemné minulosti, vážit příčiny, hanebnosti totalitní doby, podrobit inspekci  notně potřísněné prádlo národa  údajných, humanisticky orientovaných holubic.
                                                            -      -       -
            Z plejády pramálo či vůbec nijak potrestaných vrahů, mučitelů kalibru estébáka Máchy (kněz Toufar obětí), vyšetřovatelů  Doubka  či Kohoutka, mordýře Picha-Tůmy, uskrovním se soustředěním na dvě postavy, jimž se přece jen dostalo jakési mediální pozornosti. Jakkoliv odlišný byl jejich závěrečný osud, oba  pojilo dychtění  po generálské hodnosti.  Toť tedy oficíři Karel Vaš a Josef Hruška.
            V počtu způsobených mrtvol Vaš byl bezkonkurenční numero uno. Narozen 1916 na Podkarpatské Ukrajině v židovské neproletářské rodině,  dožil se velebného věku 96 roků.  Jeho krvelačnou celoživotní ságu  ve výtečném filmovém zpracování, s příhodným názvem "Vrah z povolání", vytvořil mladý brněnský filmař a historik Pavel Paleček.
(NP uveřejnil pochvalnou recenzi  12.2.2013).  Neochvějný marxista-leninista,  oddaný Sovětskému svazu, jeho tajným službám, kde po původním pobytu v gulagu se dal k dispozici  Stalinově OGPU-NKVD, v jejíchž službách  pak nadále setrvával. Jako příslušník zvláštních oddílů, pověřených střílet vlastní vojáky, čímž zabránit jejich případnému pokusu o dezerci. V roce 1945 Vaš poslán do Prahy, s odpovědností  zatýkat československé občany a předávat je do sovětské péče.
            "Nabádal jsem podřízené, aby používali násilí. Nemohl jsem svou nenávist krotit," jeho upřímná slova. Když už bylo po válce, vycvičil a komandoval jednotky vybraných zabijáků, dával příkazy k zastřelení německých civilistů. V Postoloprtech jich zlikvidovali víc než tisíc.  Třikrát víc obětí než v Lidicích. "Byli jsme nejen vojskem národních osvoboditelů, ale i  vojskem národních mstitelů. Jestliže to nutnost vyžadovala, používalo se i násilí. Výslechy byly krátké. dělaly se excesy, to byla normálka." Další Vašova slova.
            Začátkem padesátých let měl Vaš možnost pořádně se vyřádit. Tehdy v hodnosti majora zatkl generála Karla Janouška, velitele  československých letců R.A.F. v bitvě o Anglii. Z role prokurátorské přešel do role soudcovské, v níž vynesl kolem 150 rozsudků s mnoha šibenicemi. Nejlíp známá a oprávněně hanebná byla jeho role  v justiční likvidaci generála Heliodora Piky - jehož zásluhou  došlo  k propuštění   gulagu tisíce Čechoslováků a Rusínů a tedy i tohoto Vaše..
            V době slánskiády , v níž došlo k věšení  jeho předchozího nadřízeného  Reicina,  Vaš byl odsouzen na doživotí a odseděl si pět a půl roku, s vírou  v nádhernosti komunismu nezviklanou. "Nikdy jsem nedoznal lumpárnu, nikdy jsem nedoznal porušení zákona." Jeho slova. V roce 1956, kdy jeho oběti ve věznicích skomíraly, byl rehabilitován, shledán bezúhonným a obdržel odškodnění ve šlechetné výši. Poté si udělal druhý doktorát, na filozofické fakultě UK přednášel dějiny dělnického hnutí. Polistopadové pokusy přece jen ho potrestat selhaly, Vaš vítězoslavně jásal a napsal knihu"Moje perzekuce v právním státě." V závěru filmu své celoživotní počínání shrnuje: " Na co jsem pyšný? Byl jsem vždy na straně lidského pokroku. Humánního, humanistického pokroku." A vzdor takovým zásluhám , jím dychtěné povýšení na generála se nikdy nedočkal.
            Ještě hůř dopadl Josef Hruška, narozen 1883, důstojník podplukovník z povolání. Mým zdrojem je video, délka 56 minut, s názvem "Šeřík, spravedlnost a čas"  dokumentární film  o justiční vraždě  dvou studentů práv - Karla Bacílka a Borise Kovaříčka, v roce  1949, ve vyprovokovaném procesu se studentskou skupinou Šeřík. Film vznikl v roce 1995 v režii Marii Šandové.
            Na levé straně před vchodem na právnickou fakultu v Pařížské ulici je pamětní deska s jmény obětí v procesu, postihnuvším přes 60 obviněných. Nikdo z nich nestřílel,
násilí se nedopouštěl.  Pouze se provinili důvěrou v onoho proradného oficíra, který v naději na generálské povýšení vymyslel ono neexistující podzemní hnutí a se souhlasem, podporou  5.oddělení  hlavního štábu ministerstva národní obrany se akce rozjela. Hruškovým nadřízeným kontaktem byl podplukovník  Richard Misík, jenž ho obdařoval   mnohými materiálními výhodami. Rostoucí počet mladistvých idealistů byl vlákán do takové provokace.Z přítomnosti na pouhé  jedné nevinné schůzce  se zrodil velezrádný zločin s mnohaletým potrestáním.
            Mám tu před sebou  kopii první stránky dopisu na rozloučenou odsouzeného Borise Kovaříčka:
                        Praha, Pankrác, dne 23.května 1949
                        (8 hodin před popravou, t.j.v 21 hodin)
            Hallo drahouškové,
            tento dopis je na rozloučenou se všemi příbuznými a známými. Úvodem:
Všichni hlavu vzhůru! To zač zemřeme, brzy zvítězí; jde o to, aby Vy všichni venku  jste byli pevných nervů.  Nemusím jistě zdůrazňovat, že to, co bylo v novinách, je  absolutní nepravda. Časem vše jistě vyjde najevo..
            Ale dost politických úvah (stejně to asi cenzurují).
            -      -      -
            K popravě oběšením - či, přesněji , pozvolným uškrcením  došlo 24.května 1949.
            Týž úděl téhož dne ale postihl i generálského povýšení se nedočkavšího  provokatéra Hrušky. Příliš věděl, příliš způsobil, a pro něj tehdejší justice vymyslela  spáchání zločinu velezrady, vyzvědačství; zák.č.231/1948 Sb.
            Podivný výsledek oné hanebné doby.
            KONEC