Dneska 20

                            DNESKA 20
                         V.R. – Věra Rysková a bratr V.D. – Václav Dobiáš.                      
 
 
 
    20.3.11. Ach ty nohy, ach ty nohy. To říkával náš otec, když mu táhlo na 100 let. A ty běhaly, ó, ty běhaly.To mně se chodilo ještě dobře. A teď to chápu v těch skoro 93 letech (dožiji-li se jich). Dnes dojdu asi tak jen do našeho nákupního střediska – asi 200 – 250 m a nazpět. To už je dostatečná procházka. A ty moje nohy taky běhaly a běhaly!
   Ale je neuvěřitelné, že ty otcovy nohy chodily všude pěšky, nejen do zaměstnání, ale i do českých krajin, do Roudnice, do Úval atd. Chodil kdysi i kolem Sarajeva .
   A ty mé nohy? Jako student jsem chodil pěšky na Slovensko přes celou Moravu, do Vysokých Tater, do Nízkých Tater, do Jeseníků, do Krkonoš a Orlických hor – ani na všechny ty cesty , které jsem podnikal se svými dvěma kamarády nevzpomenu. Bylo to poznání, poznání krajiny, lidí, přírody.
Spali jsme venku v takových primitivních spacácích, ani stan jsme neměli, jen občas, když bylo třeba deštivo a všude mokro, poprosili jsme o nocleh někde ve stodole. Vždy se ptali ti majitelé – rolníci – zda nekouříme – nekouřili jsme.  To abychom snad nezapálili jejich stodolu.Tak to šlo skoro celá příznivá období vyššího gymnázia. To nejde ani všechno popsat.
   Později – již s rodinou a 3 dětmi -  jsme jezdili autem, ale to spaní ve spacácích nám zůstalo, jenomže to už jsme měli i stany. Ale to bezprostřední spojení
s přírodou nám stále zůstávalo. Tak jsme procestovali skoro všechny naše kraje i blízkou cizinu.
  Ale kde jsou ty nohy? Ty nohy! Jak říkával tatínek. A přece, vše ještě trvá v nás, v našich vzpomínkách a v našich myslích.
 
   Pak však do toho vstoupila chalupa v Říčkách a začalo velké budování. Pěkné místo, pěkné léto i pěkná zima. Přesto jsme aspoň na část svého cestování nezapomněli. Ale vždy jsme se rádi vraceli do své chaloupky a svého Hradce Králové. Ale za tu dobu se skoro všechno změnilo, i stromy, oblaka, příroda i četní ptáci… 
   A Věra vtipně dodává: oni i staří  Římané měli podobně s nohama obtíže, jinak by je nenapadlo napsat: - Ó genua, genua…-. A dále píše, že se snad už taky dopajdá po svých na tu konečnou, nato píšu: - Festina lente -.
 
                                                                                                          V.D.
 
 
   Věra píše 1.4.11:   Ivana právě přijela plačící od zvěrolékaře s fenkou Barunkou, která spolkla rukavici – ale příslušnou operaci u zvěrolékaře
                                                                        2
nevydržela. Zemřela. To je život – lidí i zvířat. To vzájemné soužití přináší radost i žal , hlavně na venkově a obohacuje  rodinu i zvířenu. Já mám taky teď na klíně našeho kocoura a u nohou dva psy. Nad námi létají kosi, sýkorky… Jenom vrabce už delší dobu postrádám. Jaro se hlásí, sluníčko se snaží, ale je ještě dost slabé. Ale už jsou před námi zase velikonoce s jarem jako každý rok!
  
   Dále vzpomíná Věra, jak náš otec – bezvěrec – nechtěl, aby se u nás slavily Velikonoce a také ani Vánoce.. My děti jsme toho litovaly, ale prakticky to dopadlo vždycky tak nějak uspokojivě – o Vánocích nás pohostily maminky našich spolužáků, u nichž byl stromek a o Velikonocích se vždycky chlapci nějakým trikem k nám přeci jen dostali a my jsme s Jitkou na ten zadeček taky  ten velikonoční „výprask“ dostaly, ač tatínek přísně hlídal vchod a okolí a všechny chlapce odháněl.
   Jsou to dávné vžité lidové zvyky a člověk nemá být strohý dogmatik!
 
                                                                                                                           V.R.
 
   Dneska – 25.3.11. Ještě cítím tikot svého srdce. Kdy vlastně začalo tlouci? Bylo to asi již v 2. měsíci ještě v mojí mamince. Tiká stále jako dobré hodinky. Je to tak, že se po celý život samo nabíjí a vybíjí, a to pomocí kladných a záporných nábojů - různých iontů. Velkou roli zde hraje na příklad draslík, ale i další prvky. Příroda má mnoho zázraků a to srdce k nim patří. Tak tiká po celý život, pokud neztratí schopnost obnovovat svou energii.
                                                                                                                           V.D.
     
    27.3.11. Na začátku tohoto týdne padla na Libušku výrazná únava, která se zvětšovala. Bylo i nechutenství a nakonec silné bolesti na levé straně hrudníku, takže Libuška pomýšlela snad  i na zlomeninu žebra či podobně. Nakonec se vynořila červená vyrážka po celé té bolestivé straně a tak už jsme to měli: pásový opar – herpes zoster. Ten už před více léty měla. Je to velmi bolestivé, svědivé. Jde o virové onemocnění, které se šíří po nervech a nakonec se projeví onou vyrážkou. A to se ty viry nedovedou ani samy množit: musí vlézt do jádra jiné buňky, předat jí svou informaci (DNA) a pak se teprve rozmnoží a napadnou pak další buňky. Jsou takoví zákeřní.
 Zahájili jsme léčbu, ale onemocnění se vleče dlouho. Ten virus je svízelný. Soudí se, že trvaleji žije v nás a projeví  se takto občas při nějakém oslabení imunity. Tak pokračujeme v léčbě a pomalu se to lepší, ale – jak to u tohoto herpesu bývá – jen velmi, velmi pomalu. Musí být trpělivost a tu Libuška má. Je také zajímavé, že po vyléčení a vymizení těch vyrážek na té postižené straně  trvá dlouho  zvýšená citlivost. Ale to už bývá přeci jen snesitelnější. Je dobře, že toto onemocnění obyčejně neohrožuje život -  pokud nenastanou další komplikace. 
                                                                                                                          V.D. 
                                                                                                                                                                                                
                                                                3
  
 
   3.4.2011. Libuška právě oslavuje své 89. narozeniny. Osmička už  zmizí a dopředu se dostane devídka. Jsme sami dva, děti příjdou postupně,  to najednou ani pro „mnoho nás“ nejde. A my dva jsme stále rádi, že jsme ještě   spolu. Chvílemi si čteme – jeden druhému - chvílemi píši tato tzv. DNESKA. Něco také na internetu, ale s tím si já pořád strašně málo rozumím. Děti nám hodně pomáhají, leccos zvládáme dosud i sami a kéž by to tak ještě nějakou dobu vydrželo.
   Žijeme v dobrém, čistém a pěkném městě, které posvětili svými stavbami takoví velcí stavitelé jako Gočár, Kotěra a další. Hradec Králové vyrostl ještě před válkou za starostování moudrého primátora Ulricha. Stal se „salónem republiky“. Je opravdu skvělý,  pěkně obnovované staré město s četnými historickými památkami, pěkné  budovy a celky jako museum, Masarykovo náměstí  na náměstí republiky, náměstí Ulrichovo, nádraží, velmi zajímavá secesní vodní elektrárna na Labi, soutok Labe s Orlicí s krásným parkem a velice pěknou Fakultní nemocnicí, to jsou poklady. I ty domy, co vyrostly jako paneláky později, byly snad lépe organizované, než v jiných městech. Nyní, kdy se zateplují a dostávají barvu snad opravdu město nekazí.
  Známe jiná města, na prvním místě je jistě Praha, nádherný je i Petrohrad, Paříž, Istanbul a jsou další města, která lze jmenovat, ale pro život se nám zdá Hradec Králové velmi vhodný. Není ještě moc přeplněný, ještě zde se dá procházet i v centru města půvabnými ulicemi a vyzařuje zde skoro všude taková celková dobrá pohoda.
  My sami bydlíme v paneláku – již zatepleném a krásně upraveném a máme zvláštní štěstí, že jsme dost na okraji města. Vidíme do přírody, do stráně za loukami s lesíkem.
   Když jsme se sem v r. 1951 přistěhovali – byl jsem sem přeložen na lékařskou fakultu – ani jsme zprvu moc o Hradci Králové nevěděli. Měli jsme jen hrubou zeměpisnou představu a něco z historie ze školy. Ale s léty jsme se sžívali stále více s tímto naším městem i s jeho na přírodu bohatým okolím. Žije se tu dobře.
                                                                                                          
                                                                                                                                V.D.
 
 
 

1. Nemiluji tu kriminalitu ve velkém ani v malém.  Kdo by se také z něčeho

takového radoval!  Je toho nyní snad  více než dříve. Zvláště ta menší, to přepadávání babiček a dědů na ulici, okrádání lidí různým předstíráním, že se jde do bytu něco zkontrolovat atd. atd. Vzpomínám si, jak jednou jsme čekali v Berlíně na vlak do Cottbusu na nástupišti Lichtenberg.
                                                                     4
 Čekalo tam více lidí. Když jsme nastupovali, vytvořil se trochu takový pres, ale ten za mnou se mi zdál zvlášť silný. Když jsem se v kupé podíval do zadní kapsy, byla peněženka pryč. To si nás vyhlídli již předtím nějací páskové a zesílili ten pres, aby mohli jaksi nepozorovaně krást. Tak jsem zůstal bez peněz. Naštěstí jsem měl doklady v jiné kapse a ty tam zůstaly. Jinak by asi byly obtíže s policií, abychom dostali provizorní náhradu, jinak bychom musili v Berlíně asi dost dlouho čekat, řešit vše s policií a jet jiným vlakem. Naštěstí jsme tam byli se svými přáteli z Cottbusu, kteří nás nutnými penězi zabezpečili. Jak se podivné zlo a velké dobro   v populaci prolíná. Díky našim německým přátelům jsme pak později odcestovali domů.    
 
                                                                                                                              V.D.
 
  
     Dneska  6.2. 11.  Život na venkově byl přírodě šetrnější a bližší.  Neničil krajinu. I odpady se využily jako hnůj na pole, přebytečné dřevo se spálilo, trávu  vypásla zvířata. Byl jakýsi bezodpadový hospodářský kruh. Ovšem  moderní doba nemůže dobře  žít v tak těsném životě s přírodou. Dříve nebyly plasty, které při hoření vypouští i jedovatý fosgen, nebylo tolik strojů a třeba také aut s nevhodnými výpary, které pak dýcháme. Nevyčerpávala se Země jako dnes: lesy, nafta, odpady, radiace atd. atd. Naposled se nebezpečí radiace projevilo  při té katastrofě v Japonsku.
    Také lidí bylo méně – před válkou se mluvilo asi o 2 miliardách, dnes se mluví o osmi a ještě asi přibudou.  Kam zmizel ten uzavřený kruh starého venkova, kde se prakticky všechno vhodně využilo? Bylo to něco, čemu se říká: - bezodpadové hospodářství -. Ten nekonečný světa kruh … Byl to život se zvířaty, což lidi obohacovalo. Příroda přináší stále hodně zajímavých jevů k přemýšlení. A když vidíme i ty negativní jevy, jak se lehčeji rozmnožují, jak se vše kladné i  pro ně dá využít pro negativní jevy – mafie, defraudace a podobně – . A co dětí a lidí  šlo do plynu! To bylo zlé, ale ani dnes toho není málo. My tu válku a to  bezohledné rasistické pronásledování  nosíme natrvalo v sobě.
   Co bude dál?
 
                                                                                                                          V.D.
  
 
 
 
   Dneska 8.4.11. a nejen dneska, nýbrž stále a furt mám jedno velké přání: dočkat  se ještě narození pravnoučátka! To by byla největší radost mého „starověku“.
                                                                                                                            V.R.
                                                                        5
   Dneska - 9.4.11. se dívám na fotografii, kde na lavičce sedí naše maminka s přítelkyní paní Krásnou. Je to ztělesněná pohoda.
                                                                                                                             V.R
 
  Dneska 11.4.11. si říkám, co znamenají vlastní jména. V jedné tříé třídě žáka Šaška, žačku Kašparovou. Římané říkali: nomen – omen (jméno – znamení).Znovu si vzpomínám na paní Rodinovou, která, když měla muže na vojně a přišla k dozorčímu se slovy: Prosila bych Rodinu. Ten ochotně pravil: „To beru!“
   Znovu také vzpomínám na rodinu a jména dětí v rodině mé spolužačky Pastyříkové. Tam otec dával jména podle měsíců nebo dnů jejich narození, takže. Květa byla  vlastně Květenka, hůře na tom byly ostatní děti: Nedělka, Sobotka. Nejhůře dopadl synek ze září: Zářík, který byl navíc zrzavý. Ten nějak neunesl svůj osud a odešel dobrovolně ze života.
Jinak ještě vzpomínám na spolužačku Mizerovou, které mi bylo líto, že její táta je Mizera!
 
                                                                                                                             V.R.
 
 
 
 
 Dneska 16. 4. 11. Vzpomínám, jak jsme s Verunkou jednou viděly jít starou babičku obtížně kolem pošty. Verunka poznamenává „– chudák babička, to my jsme ještě čiperky, viď babičko“ - . Co si asi myslí teď, když mě v mých 96 letech vidí?   Tempora holt mutantur a  my s nimi!
 
                                                                                                                             V.R.
 
 
 
 
 
   Dneska – 19.4.11. si vzpomínám, jak jsem za svého mlada sportovala  v Roudnici n.L. Po maturitě na gymnáziu a po maturitě na Státní pedagogické akademii jsem skoro celý rok čekala na umístění, které jsem nakonec dostala v Roudnici n. L. To jsem brala ráda, je to moje rodné město, žila tam babička a
mnoho příbuzných. Mé praktikantství spočívalo v tom, že jsem se účastnila vyučování u některého učitele – seděla jsem v poslední lavici a sledovala učební proces. Za to jsem dostávala 300 Kč měsíčně. Bydlila jsem u příbuzných a v blízké vesnici bydlila moje teta Lidka, maminčina sestra. Tam jsem chodívala asi  6 km pěšky. Jednou mému roudnickému bratranci se mě zželelo a půjčil mi 
                                                                 6
 
kolo. Já jsem sice již párkrát na kole jela, ale jízdě se to moc nepodobalo. Ale naštěstí jsem u tety přistála do kupy hnoje, takže  se mi nic nestalo.
 
                                                                                                                         V.R.
    Dneska – 23.4.11.  si vzpomínám, jak jsem se v r. 1934 málem stala houslovou virtuózkou. Po maturitě na reálném gymnáziu jsem  se přihlásila na Státní pedagogickou akademii, chtěla jsem se stát osvícenou účou k radosti  žáků i žaček. Při přijímací zkoušce jsem se však musila pochlubit hrou na housle. Sama jsem hrála na klavír a housle jsem se musila nějak doučit. Celé prázdniny jsem chodila na housle a cvičila a cvičila. Náš dům byl skoro vyklizený – byly prázdiny a já jsem hrála a divila se, že smyčec skáče po jiných strunách, než jsem si přála. Při zkoušce si pak p. prof. Liebich rval vlasy a udělil mi korepetici za měsíc. Druhá zkouška dopadla tak, že to p. profesor vzdal a já jsem slíbila, že do třídy nevkročím s houslemi, že budu raději jen předzpěvovat.
 
                                                                                                                              V.R.
 
   Dneska 25.4.11. – vzpomínám, jak mi malý vnuk Honzík vyznal lásku. Šli jsme jednou v Kytlici na hřbitov navštívit hrob Horníčkových a sousedky paní Vítkové. Honzík se zeptal,  kde budu mít hrobeček já. Když jsem mu řekla, že můj popel bude v urně, zamyslel se a pravil: - Babičko, hrobeček musíš mít! My Ti ho uděláme! -. To mě velice dojalo…
 
                                                                                                                            V.R.
 
    1.5.11. Ta samota, ta samota, pane doktore, to si nedovedete představit. Dovedl jsem, byl jsem opakovaně v německém vězení za 2. světové války v samovazbě. Přesto, to bylo přeci jen něco jiného. Ale lidé opuštění cítí také samotu… Ta samota, ty nekonečné hodiny o samotě …
   Jednou jsem měl službu a dle plánu jsme jeli ke staré paní – píchnout insulín. Ona by si ho dovedla stříknout asi i sama, ale zřejmě potřebovala aspoň tento malý styk s lidmi. Hned mi vyprávěla, jak jí umřel syn, tady zemřel na tomhle otomaně, pravila s lítostí. Popřál jsem upřímnou soustrast. Jenže, když jsme již jeli  zase k dalšímu pacientovi, prozradila mi sestra:- Víte, ono je tomu už 20 let. Ale ona to stále opakovaně  znova znova vypráví…
 
   Jiný den jsem měl opět odpolední a večerní službu. Volali mne k paní v malém domku v přilehlé oblasti v Roudničce. Paní ležela v posteli, byla celá ochablá, ale nešlo o nějaké nové postižení. Přesto jsem jí nabídl, že zavoláme pohotovost – odmítla, že přijde její dcera -.  Prosila o napití vody, která byla mezi četnými nečistými nádobami na plotně. Našel jsem a podal. Pravím, kdo jí vaří? Ale ona
                                                                    7
dcera vždycky navaří na více dní, ale já stejně skoro nic nejím. A znova:  - ona brzy přijde -. Že  skoro nic nejí, to bylo vidět. Znovu jsem jí nabídl nemocnici – opět odmítla. Že přijde brzy ta dcera.
 
   Tak také může vypadat opuštěnost,  A tak jsme jezdili od jednoho k druhému. Nebylo to všude tak špatné, jinde bylo vidět, že se i děti starají… Viděli jsme různé formy života ve stáří. Často nám bylo smutno…
 
                                                                                                                         V.D.
 
   4.5.11 – vzpomínám na naši rodinu. Ten život tenkrát v naší rodině se pořád ve vzpomínkách vrací. Byli to tito členové rodiny: tatínek František, maminka Marie, a 4 děti: Věra -1915, Václav – 1918, Jitka – 1920, Miloš – 1924. Maminka dbala o naši sytost, oblečení, slušné vychování a tatínek zase o naše vzdělání. Já jsem absolvovala obecnou pokusnou školu U studánky v Praze 7, kde působila paní učitelka Kühnelová, Veník a Jitka chodili do pracovní školy Na Zátorech v Praze 7 k učitelům p. Žitnému a k p. Maříkovi. Byly to velmi pokrokové školy s měsíčním pobytem na venkově s rozvíjením pracovitosti, vědomostí a slušného chování. Já jsem potom absolvovala RG El. Krásnohorské a po maturitě jsem absolvovala Státní pedagogickou fakultu a stala se učitelkou. Veník po maturitě na Masarykově RG šel na medicínu, ale válka mu překazila studium na plných 6 let ! A sám byl také vězněn. Po válce dostudoval a pracoval jako internista a později jako primář v HK. Jitka absolvovala v Brně  Ústav pro učitelky ženských prací a stala se učitelkou na příslušných školách. Miloš absolvoval průmyslovku.
                                                                   
                                                                   
   Byla to velká oběť:
     
 
    dát čtyřem dětem vzdělání a to jen z úřednického platu. Kdyby nás byli poslali třeba do učení, měli by to lehčí, ale otec dbal velice na vzdělání,které jemu v mládí pro chudobu rodiny nebylo dopřáno.   To vše si uvědomujeme plně až teď, kdy už není  komu poděkovat!
 
                                                                                                                                V.R.
 
   5.5.11 Píšete Veníku a Libuško, že jste rádi, že Vaši potomci rádi jezdí na Vaši chalupu v Říčkách. Já jsem taky ráda, že se v naší chalupě žije. My jsme koupili polorozbořenou chalupu v Kytlici v r. 1949 a pak šly skoro veškeré peníze na opravu a úpravu chalupy. Vy jste koupili chalupu v Říčkách v r.  1956, byla také polozbořená  a dalo hodně práce i financí dát ji do  dobrého stavu. Tak to je podobný úděl a osud obou našich rodin.
                                                               8
  A ještě malá poznámka – jméno Kytlice nepochází od německého Kytle – části oděvu,nýbrž od  jména tehdejšího majitele.
 
                                                                                                                             V.R.
 
   6.5.11. Vzpomínám, jak jsme dobrovolně kdysi za I. republiky slavili 1. máj, jak jsem mávala s radostí i prezidentu Masarykovi a co z toho potom udělali komunisti po válce. Sami jsme to zprvu také nemohli pochopit, tu postupnou deformaci, kterou založili Lenin a pak důsledně provozoval Stalin, a to přímo i zločinecky. Stejně si počínal – v jiném prostředí – jako Hitler!  My jsme si myslili, že socialismus je ochranná síť pro všechny – nezaměstnané, studenty atd. Ještě jsme netušili, co je to za zločinnou deformací v tom SSSR! O tom se podobně zmiňuje i Werich.
 
                                                                                                                                V.R.
 
    7.5.11 jsem náhodou vyštrachala z pozůstalosti útlou knižku o Roudnici n. Labem. Je to moje a Veníkovo rodné město. S hrdostí si říkám, že hora Říp, pod kterou je Roudnice,  je naše posvátná hora, kde spočinuli naši prapředkové s praotcem Čechem a když uviděli tu zem, oplývající strdím a mlékem – zůstali. A my jsme  jejich potomky.
 
                                                                                                                                V.R.
 
   8.5.11 si říkám, že k nejkrásnějším lidským vlastnostem patří : SOUCiT a VLÍDNOST. Moc by pomohly v těžkých situacích, do kterých se často lidé bez viny dostávají.
                                                                                                                                 V.R.
                                                                   
 
 
 Dneska 12.5.11 si vzpomínám na  život u nás kdysi doma a v duchu si před spaním povídám s maminkou, tatínkem i sourozenci. Teď tady o mne pečuje Ivana a jsem jí vděčná.
  Také si vzpomínám na to, jak jsme se seznámili s Horníčkovými. Já jsem ve své třídě učila jejich – dnes už zesnulého – syna. My jsme kdysi před válkou bydlili v Praze 7 – Bubenské ulici a tenkrát bydlili nablízku Horníčkovi a teprve po válce vznikla Kytlice,  kde jsme po odsunu Němců koupili polozbořenou chalupu. Tam, také s chalupami zakotvili Brodští, Stehlíkovi a Horníčkovi.
   Musím se ale vrátit do té Bubenské. Tam se proti nám nastěhovala rodina Krásných z Moravy a s nimi vzniklo celoživotní přátelství. My jsme se skamarádili s jejich dcerami – Libuškou a Evou a rodiče byli rovněž velmi
                                                                       9
 
přátelští. Maminka  a pí Krásná byly přítelkyněmi až do náhlé smrti paní Krásné…
   Také ráda vzpomínám na své umístění po všech studiích do Roudnice n. Labem,kde jsem byla jako praktikantka. Pan učitel Herynk ale byl zároveň starostou, takže musel  často dříve odejít a předal výuku mně. Bylo to štěstí, byla tenkrát velká nezaměstnanost a mnoho dostudovaných vysokoškoláků bylo déle bez práce. A kromě toho byla Roudnice mým a bratrovým rodištěm v Libušině ulici. Ještě si vzpomínám, jak hoši venku mě škádlili. – Ukradli ti Vaška! – Běžela jsem domů a byla šťastná, že se můj Venoušek na mne usmívá z kolébky.
   Ještě malá vzpomínka na to vyučování. My jsme měli za povinnost hrát na housle. Sama jsem hrála na piáno, ale housle? To bylo peklo a nakonec jsem slíbila zkoušejícímu na Fakultě, že hrát nikdy nebudu. Prostě nikdy se ze mne nestala virtuózka na housle a s dětmi jsme si jen zpívaly.
 
                                                                                                                        V.R.
   Dneska – 13.5.11  Tady v Kytlici si občas připadám jako Alenka v říši divů. V chalupě se pravidelně ozve jednou za den, nebo i v noci rána neznámého původu. V noci přilétá helikoptéra do blízké chalupy a na louce se v noci rozsvítí a zhasíná světýlko. Mimozemšťan?? Vrcholem bylo, když včera večer zapadalo slunce. Jeden zářící kotouč plul na západ a druhý na východ. Pak oba spolu zapadly. Viděla to i Ivana. Nevím, co by tomu řekl nějaký astronom ?
                                                                                                                             V.R.
 
 
   Dneska -  14.5.11 vzpomínám opět na Úvaly – na naše šťastná mladá léta. Ten půvabný kus krajiny, rybník, louka a pak svah s lesem a pod ním třešňovka, kde jsme si kupovali lacino třešně. Nad rybníkem dominoval Prokůpkův válcový mlýn. V rybníku jsme plavávali, v zimě bruslili a někdy se i trocho „topili“ a maminka nás pak sušila i s cizími mokrými dětmi u  kamen. Bylo to  pro děti také štěstí a  ráj.
                                                                                                                              V.R.
 
 
                                                                   
 
       Když mne  v r. 1951 pozvali na lékařskou fakultu do HK , kde zavedl tehdejší ministr Čepička  Vojenskou lékařskou akademii a mezi jiným bylo nařízeno jednou týdně se sejít v  tělocvičně a cvičit. Musilo se ale začít již v 6 hodin ráno, aby se všude stihlo normální zaměstnání. Pověřen cvičením byl p. prof. Š. ze zdejšího gymnázia. Byl to profesor tělovýchovy a zeměpisu. Chodili jsme,  ale ne všichni. Bylo nás dost málo, kteří jsme to dodržovali. Jenže p. prof.
                                                                    10
Š. nám vždycky vytkl, že ostatní nechodí. Postupem času výčitky zvětšoval, až byl trochu i vzteklý. Dostávali jsme to my, kteří chodili. My, kteří jsme za nic nemohli a tak se stával ranní tělocvik nejvíce jakousi nepříjemností. I my z té dost malé skupiny jsme postupně přestávali chodit. I já jsem si nakonec řekl, k čemu tohle vede: za  to my právě můžeme? A tak jsem si taky řekl: - Sbohem armádo!-.
 
 
                                                                                                                        V.D.  
   17.5.11. Libuška si po obědě trochu lehla, já usedl na lavičku, když  tu směrem k té lavičce obtížně kráčela stará paní. Šla těžce, byla štíhlá a šla o dvou holích velmi pomalu. Udělal jsem jí místo na lavičce a ona si ráda přisedla. A dali jsme se trochu do hovoru. Ona je částečně ochrnutá po dávnější autohavárií, kdy byly postiženy hlavně  krční obratle. Shodli jsme se na tom, že jen těch aut je tolik, že se člověk bojí přejít vozovku. Potvrzuji to a říkám, že Karel Čapek napsal málo knih, které by patřily do kategorie sci-fi, ale že ty jeho knihy byly prozíravé: RUR – technika vyrobená lidmi se začne sama stavět a ohrožovat své tvůrce – lidi. A což to není? To množství aut a celé techniky je dnes skutečně už trochu problematické. Ona přitakala připomněla i Krakatit! Byla pěkná diskuze: lidí je na zemi stále více – 8-9 miliard. Před válkou se ještě mluvilo asi o 2,5 – 3 miliardách. Země dle výzkumné studie stačila  to všechno uživit a unést, byla v rovnováze už v r. 2003! A tak  jsme mluvili dále. Lidstvo vyčerpává zemi, ničí ovzduší, vody i moře, přírodu, vyčerpává zemi po všech stránkách – např. uhlí, naftu. plyn.  Narůstá kriminalita, zločinnost, mafie. Sport se namnoze stal otázkou peněz a fandové ničí leckdy skoro celé okolí. Vzniklo mnoho negativních jevů. Zvládnou lidé tuto situaci, dokáží to, aby vše přišlo trochu nazpět – k přírodě, ke klidnějšímu životu, k tomu, aby nebyla země tak vyčerpávaná a aby se lidstvo stalo aspoň trochu ukázněné?
    Kde je to pradávné desatero? Vždyť to byl návod ke slušnému chování a byl vždycky  překračován… Vždy nakonec vítězily ty  dravé  živočišné pudy. Či  jak?
                                                                                                                               
                                                                                                                              V.D.                 
 
 
                                                                  
 
   17.5.11 Věra: říkám si s Jaroslavem Ježkem, že život je jen náhoda. Věřím ve šťastné seznámení se s  Horníčkovými. Jak už jsem psala, učila jsem zcela náhodně jejich syna. Pak jsme se blíže seznámili. My jsme si mezitím nalezli s Brodským a Stehlíkovými v Kytlici svou chalupu, kterou skoro rozbouranou jsme léta dávali do pořádku.  Běla
                                                             
                                                              11
 
Horníčková jednou jela s námi a rozhodla také pro  chalupu v Kytlici. Tak se naše přátelství utvrdilo ještě více. Byl to pěkný život o víkendech a prázdninách v Kytlici. Říkávali jsme, že každý trochu blázní , že pojede do Jánských lázní, ale nám se nejvíce líbí vesnice  - Kytlice! Je to tu půvabné.
  Dále opět vzpomínám, jak na konci války nás zachránili Rusové. Když nás tenkrát v Bráníku přepadli nacisti a vyvedli muže, že je zastřelí, přiblížili se už Rusové a Němci utíkali na západ. Takové to byly i šťastné náhody.
 
                                                                                                                          V.R.
                          
                                                                                                                                                         
 
   21.5.11. Vzpomínám na různé pacienty. Jednou  přišla na vyšetření na kliniku do ambulance mladší paní, že je poslaná k vyšetření hlavně štítné žlázy. Tak jsem ji vyslechl a zapsal anamnézu a říkám: - prosím odložte si horní polovinu -. Ona na to:- já se vám nesvléknu, pane primáři -. Já na to, co tedy mohu pro ni udělat. To nechtělo se jen kouknout na štítnou žlázu – lehce zvětšenou. To chtělo celkové vyšetření, srdeční akci atd. atd. Tak vás pošlu aspoň na odběr krve, abych mohl aspoň trochu zhodnotit funkci štítně žlázy. Ale ona, že na odběr krve nepůjde. Zarazilo mě to.
   Co to bylo, snad příslušnost k nějaké sektě? S tím jme se rozešli. Co jsem mohl dělat?                                                                                                                  V.D.
                                                   
 
 
     Dneska – 24.5.11 – je pěkný květnový den. Na našem balkónku je již slunce a hledím, do naší široké „zelené“ ulice a průhledem mezi domy koukám na louku za domy, která přechází do kopce s lesíkem. Nahoře je prastarý dřevěný kostelík se hřbitovem, který asi mnoho pamatuje. Kdysi zde byli pohřbeny i některé oběti té války u HK – 1866. Kostelík ale už přerostl stromy a my jej ze zdola už jen tušíme, nevidíme. A dojít se tam podívat už nejsme schopni. Vsjo v prošlom…, jak říkají Rusové.
   Ale také jsou tam vidět  - kromě celkové zeleně, které je v HK všude plno – i naše dvě břízky. Přivezli jsme je z Říček asi před 20 léty jako malé „sazenice“ a dokonce jsme měli strach, aby nám je nevzali sekačkou při sekání trávy. Byly malinké.  Ale rostly a dnes jsou z nich dvě pěkné a statné  „naše“ břízky, které svými vrcholky dosahují až k vršku čtyřpatrových paneláků naproti.  Jsou naše, ale už nejsou naše. Patří do té hradecké obecné zeleně. Ale my je vidíme a máme radost, jak vyspěly.
 
                                                                                                                            V.D.
                                                                      12
   Dneska 25.5.11 Chci sdělit několik zajímavostí a úvah. Ještě jsem Vám nenapsala, že  26.5. jdu do Vinohradského divadla na Cyrana. Vzniklo to tak: Když jsem byla posledně v divadle s Kudláčkovými na Dopisech V.+ W,  tak vedle mne náhodou seděl  známý spisovatel a dramaturg Pavel Kohout  a dal se se mnou do řeči. A sám mě pozval na Cyrana, z kterého udělal muzikál. Těším se, i když nevím, jak tam došmajdám. Ale s holemi a za pomoci druhých snad ano. Půjdou se mnou moji hodní Kudláčkovi, kteří mne dovezou z Kytlice do divadla a zase nazpět.
     Pavel Kohout mi slíbil vstupenky a poslal hned 3! Je to pro mne štěstí, těším se a  považuji to za zajímavou a moc hezkou příhodu.
                                                                                                V.R.
                                                    
   Ke stejnému datu – 24.11. -  ještě přidávám::Ten Čapek  v tom spisku Ratolest a vavřín musí být zajímavý, jak jsi mi napsal. Nedávno jsem si říkala, jak některé rodiny mají více talentovaných dětí: tak Josef Čapek byl pěkný malíř a Karel velký spisovatel. Jsem ráda, že ještě to všechno tak zvládám, ale nechť tedy res sponte sua fluant.  Dost často teď vzpomínám, jak ti naši rodiče zakončili život dost náhle, myslím, že k nim byl život a ten odchod ze života milosrdný – rychlý.Snad i vy souhlasíte, že skutečně netrpěli. Já si vzpomínám na tatínkovu poslední větu: - Udělejte mi kafíčko takové, jaké mi dělala Věruška!-.
   Přeji vám, že váš pravnuk Míša studuje lékařství, že malá Anička je čtenářka a že i u jiných ty naše zájmy budou nějak pokračovat! A ještě dovětek k tomu požáru u Jiřinčiných vnoučat. Je to hrůza, ale hlavně že se zachránily životy. To je nakonec vždy nejdůležitější. Všechno ostatní se dá nahradit, - životy ne! A ještě, tatínek vyprávěl, jak u nás v Roudnici, kdy jsem byla ještě miminko, taky hořelo – asi od lihového vařiče. Ale vše se zachránilo tenkrát, nebyla žádná velká škoda. Těm Jiřinčiným potomkům shořel všechen nábytek, ale znova: životy zůstaly – a to je hlavní.
 
                                                                                                             V.R.
 
 
    Dneska 29.5.11  : Poslouchám ČR 2 s lidovou muzikou. Vzpomínám, jak jsem za  „mlada“ při takové muzice vymetla mnoho vesnic kolem Nového Bydžova, kde jsme tenkrát bydlili. Chodila jsem do gymnázia v N. Bydžově.
       Tancovalo se každou neděli. V pondělí pan prof. latiny D. zjišťoval účast na tancovačkách. Byla jsem mezi všemi účastníky až do konce „sezóny“. Pan profesor mě vyzkoušel z latiny – já ji  měla a mám dosud ráda – ale při tom tancování mi to trochu vázlo. Žádná sláva to nebyla. Já ale chodila i nadále tancovat. ( Poznámka V.D: Tancovala krásná panna celičkou noc mezi jiřinama . Fr.Halas: Naše paní Božena  Němcová).
 
                                                                        13
  Jsem hrdá také na to, že o naše Dneska je mezi vzdělanci zájem. Potvrdil to i Pavel Kohout, když se mnou o takových věcech mluvil.
                                      
                                                                                                                          V.R.
 
 
 Dneska 1.6.11. Vzpomínám v naší „roubence“ v Kytlici, jak jsme zde kdysi trochu hospodařily tři „holky“. Byla to Lenka s Ivanou a já. Jednou Lenka loudila na Ivaně barevnou kuličku. Ta ji svírala v dlani a říkala: - Němá, němá -.  A Lenka se na mne obrátila se slovy: - Víš, Věro, že ti tvá Ivana taky lže? -. Je to tak – vzpomínky jsou to jediné, co ti nikdo nemůže vzít! To řekl někdo moudrý a je to pravda. My musíme být vděčni, že ty naše jsou dobré, žádné tragédie. Na Martičku  vlídnou a laskavou taky ráda vzpomínám. A na vašeho Michala taky. Jsou moc hodní, takoví blízcí. Ať se jim všechno dílo daří a jsou zdrávi! To hlavně do těch 100 let!
  Jsem ráda, že ten poslední úsek životní cesty mi poskytla v Kytlici Ivana. Jsem v Kytlici se zvířenou a svou rodinou. Jsou tu jiné radosti i starosti než v Praze. Díky Ivaně je zde všechno upravené, tráva posekaná, takže kolemjdoucí se často zastaví a mnozí i fotografují naši roubenku. My se nadýmáme pýchou. Dobře, že roubenka zůstává v rodině. Tak těch kladů je víc – než záporů!
                                                                                                                              V.R.
 
                                                                                      
 
   A ještě k Dneska 1.6.11.  Já si teď stále více myslím, že ti lidé, kteří věří v Boha, že třeba ten odchod ze světa mají snadnější. Dělá to snad i to, že máme tady kostel na kopečku a že se na něj dívám… Vzpomínám si ,jak jsem jako malá předškolačka chodila občas v Praze 7 z Bubenské ulice k Sv. Antoníčkovi na Strossmayerově  náměstí. Sedla jsem si do první řady a koukala na ministranty v bílých řízách. Moc se  mi to líbilo.
                                                                                                                                 V.R.
 
   Dneska 4.6.11. jsme byli pozváni k Míšovi a Daně do Žiželevse – oslavovali své narozeniny (58 a 59 ). Autem nás tam zavezl Míša. Mají to tam pěkné a byli jsme - jako obvykle – ve vzdušné místnosti, kde je i krb,  příjemný chládek s pohoštěním. Sešlo se více členů obou rodin a my tedy také. Míša dostal nový notebook s mnoha možnostmi. Koupili ho Vojta se Zuzkou, když byli nedávno v New-Yorku. Míša měl radost z ještě dokonalejšího zařízení – pochopitelně. My s Libuškou už po dalších kombinovaných přístrojích netoužíme, jednak protože by nám to trvalo, než bychom si to nové osvojili. Pro naše potřeby stačí, úplně to, co máme a také už co tak nějak ovládáme. A co nám pro naše potřeby úplně postačuje: notebook, tiskárna a internet. Dali jsme se do řeči, že vlastně my moc
                                                                  14
děkujeme našim dětem a vnukům, kteří nás naučili s těmi přístroji i v  tomto pozdějším věku trochu zacházet. Vojta prohlásil, že vidí, že je moc málo lidí v našem věku, kteří by se do toho pouštěli a dokázali to používat. To nás potěšilo a Vojta vtipně dodal:  - Ona je to vlastně taková druhá současná gramotnost -. Byli jsme rádi, ale bez našich potomků a jejich zacvičování by to všechno bylo daleko těžší. Tedy díky!
                                                                                                                        V.D.
 
       
    Dneska – 6.6.11. Hledím z našeho balkónku v HK na kousek protější stráně, vpředu je louka a pak se to zvedá do stráně s lesíkem. Už jsem to popisoval. Já teď ale vidím v tom i kousek našich Říček, podobná krajinka, i když v těch Orlických horách je všechno trochu mohutnější.  A  jsou pěkně vidět také ty dvě břízky, které jsme přivezli před více léty z Říček jako malinké stromky a nyní jsou to dokonalé břízy, sahající až do 4. patra protějšího domu. Jsou pěkně statné. Rád se tam často zadívám , vzpomenu si na naši chalupu v Říčkách a také o celém tom dlouhém životě, který ještě žijeme.
   „Oči rukou stíně, dívám se tiše po krajině“ ( Z čínské poezie )  .
                                                                                                                           V.D.
                                                  
   Dnes – 10.6.11., v pátek – jsme natrefili v prodejně na první pěkné třešně. Libuška se do nich hned pustila a já, když se podívám tou jednou štěrbinkou v paměti, vzpomínám na tu dobu našeho seznámení v r. 1943 – za války – jak jsem se už trochu seznámil s Libuškou a já čekal tenkrát na její příjezd rychlíkem z Prahy do Olbramovic, kdy jsem předtím dostal z nějakého statku pytlíček třešní – bylo také jaro, byly už také první třešně – a Libušce jsem je podal a dodnes koukám, jak je s chutí všechny snědla. Pamatuji i na to, že měla na sobě něco jako pepita – kabátek, sukni, blůzu? - A dnes je tomu již 78 let! A pak jsme spolu proletěli celým životem. Nalezl bych v těch Olbramocích u nádraží ještě několik těch peciček? Kéž jí třešně chutnají, jako tenkrát – v době našeho prvního seznamování!
 
                                                                                                                              V.D.
  
   14.6.11. jsem opět pootevřel okénko paměti. Kdysi – asi koncem 70. let – jsme byli v Istanbulu. Netušili jsme, jak pěkné a zajímavé je to několikamiliónové město. Má úplně evropský charakter. Sotva jsme přijeli lodí do „Zlatého rohu“, už byl vidět velký chrám: Aia-Sophia, taková historická krásná církevní stavba. Pak jsme vyšli do čistých ulic, všechno bylo civilní, žádné zahalené ženy atd. V prvních letech po 1. světové válce mnoho zmodernizoval Ata-Türk – Otec Turků: odloučil zcela církev od státu  (šlo hlavně o islám ), zavedl latinku,
 
                                                                    15
zakázal mnohoženství … Byli jsme skutečně v moderním městě. I přes ten most do Asie jsme jeli. Na konci mostu nám na poště dali razítko: we are in Asia a zase jsme se vraceli. Byl to ale dlouhý a krásný most  přes moře.
   Pak jsme měli volno a určený sraz na vytyčeném místě, kde čekal autobus. Libuška se rozhodla jít se známými na bazar, kde se prodávalo všechno možné a já se šel projít. Obdivoval jsem město a zacházel jsem do ulic, abych viděl co nejvíce zajímavostí – až jsem zabloudil. Kde je to stanoviště našeho autobusu? Taky se blížil čas návratu. Co teď. Tak jsem se rozhodl, že někoho oslovím– snad nejlépe anglicky – snad nějakého taxikáře: - Do you speak english or german? - což je tam asi z cizích řečí nejčastější. Ale na štěstí jsem se zeptal jednoho mladíka, zda náhodou nemluví taky německy. Mluvil, dělal dokonce průvodce cizincům. Měl jsem štěstí, mohli jsme mluvit, vyptával se na naši zemi a dovedl mě až k našemu autobusu. Bylo to před hlavní poštou. Tak jsem byl moc rád a vděčen tomu mladíkovi.
   Libuška se vrátila z bazaru také s pěknými zážitky: někdo z prodejců dokonce vzpomněl našeho Dubčeka, že je tam teď velvyslancem. To byl už Dubček „odložen“ a jen krátce ho tam nechali. Nám  ale bylo příjemné, že Dubčeka znají.
   A tak jsme po 3 dnech opustili Istanbul a směřovali do Athén.
   S chutí sledujeme seriál: Tisíc a jedna noc. Je nám ten Istanbul pořád povědomý.
                                                                                                                              V.D.
    Dneska 15.6.11 – jsem si vzpomněla, jak jsem za svého „mlada“ dostala od jednoho kamaráda knihu a tam byly verše: -
 
            V upomínku kolegyni,
             Své nejlepší přítelkyni,               
              Kterou mi sám vybral osud –
              Měl jsem ji a mám rád dosud … (Morávek
   To přání se ale nijak nerealizovalo… Dnes by mi napsal: kolegyni – důchodkyni! Časy se holt mění.  I Římané to věděli: - Tempora mutantur et nos mutamur in illis -. Poznámka: - Jen aby se ty časy měnily trochu k lepšímu, než k horšímu -.
                                                                                                            V.R.
 
   Dneska – 16.6.11. – si vzpomínám na našeho „vznešeného“ strýce Otu, tatínkova bratra, který se vyšvihl na ředitele nějakého chemického koncernu. Měl rodinu: dvě dcery a syna. V Bubenči měli vilu a vše zařízené – služku, zahradníka atd. Hodně četl, měl velkou knihovnu. S námi se nestýkal – nevíme, zda nějakým nedorozuměním ze strany našeho otce nebo Oty – nebo obou. Náš dědeček – tedy tatínkův i Otův otec na Otu moc pyšný nebyl – trochu se asi vymykal dědovým představám o proletářské skromnosti? Nevíme. Ale víme, že se Otovi, který mluvil přísně spisovně,  posmíval : -On nemohe!-. Ota totiž říkal
 
                                                                     16
 
zásadně : - já nemohu a ne tak jaksi lidověji – nemůžu-. Takže to zůstalo : On nemohe!
                                                                                                                            V.R.
 
   17.6.11. Pootvírám další okénko z paměti. Před válkou jsem chodil, do Strakovy akademie sportovat. Teď tam sídlí vláda – už tam tedy nechodím, už dávno ne -. Ale ten palác na břehu Vltavy věnoval v r. 1920 studentstvu bývalý šlechtic Petr Straka. Chodilo tam hodně studentů. Vzpomínám si, že tam chodila i vyznamná běžkyně Koubková.  Později jsme se dověděli, že ona se cítila spíše jako muž a po odborném vyšetření se zjistila hormonální odchylka. Udělali z ní muže – a všechna její  vyznamenání zrušili -.  S takovými případy jsem se i později setkal, když jsem krátce pracoval u prof. Hynieho na sexuologii.
                                        
                                                                                                                          V.D.
 
   Dneska  - 21.6.11 – si vzpomínám na Vás, Hrádkovi a přemýšlím, proč jsme o sobě tak dlouho nevěděli. Naštěstí nás Věra  nakonec seznámila. A je to moc dobře. My máme  tolik   společných zájmů i názorů, všelijak si pomáháme jsme rádi, že Vás máme. Jsme zřejmě stejné krevní skupiny a litujeme, že jsme se seznámili až  v posledních létech. Snad to cítíte podobně, neboť to i z Vás vyzařuje. Máme i ta spíše už poslední léta Vámi osvěžena a ozvláštněna. Je to dobře a kéž to tak ještě nějakou tu delší dobu vydrží ...
                                                                                                                            V.D.
 
  Dneska – 22.6.11. – přišel, Libuško  a Veníku váš dopis.prodíral se mezi auty po silnici a došel až ke mně do Kytlice. Jsem ráda. Pořád si říkám, že to naše dopisování a to, že si rozumíme, a máme se rádi, je dar od dlouhého  života. Snad si to zasloužíme. Ten balíček dopisů jsem si schovala, třebas se ještě bude hodit.
  Jsem furt jak František z Asissi: kocour mi sedí na klíně a přede a fenka   Kolinka mi sedí u nohou. Nevím, zda to je štěstí nebo pohroma, že mi ze všech přátel zbyli jen ti dva. To je holt ta naše dlouhověkost – ty geny po tatínkoviTaky, že nám to ještě trochu myslí, že nesedíme jako stařečkové, nekroutíme si palečky  a nekoukáme do blba. Já sedím, čtu, poslouchám ČR 2, štrikuji, koukám na zázraky přírody, poslouchám ptactvo nebeské a je mi fajn. Na víkend přijíždí Verunka  ze Suchdola a Honzík se taky zastaví. Jen ti pravnoučci mi chybí – moc.  Ale buď, babko, pokorná, nemůžeš všechno chtít! Buď ráda, že žiješ v Kytlici v roubence a že se o tebe pečlivě stará Ivana.
 
                                                                                                                   V.R.
 
 
                                                                      17
  Dneska – 23.6.11 – si vzpomínám na našeho pečeckého dědečka Františka. Pečecký byl proto, že bydlil v Pečkách na dráze – nikoliv, že by byl pekař. Byl otcem pěti dětí, tak si zaslouží také vzpomínku na den otců – 1. června! Jeho nejstarším synem byl náš otec – taky František. Babičku jsem nepoznala,když  jsem se narodila, tak již nežila. Dědeček žil v malém domku na velkém dvoře na okraji Peček s pětatřicetiletým nejmladším synem Josefem a s kozou – živitelkou, která mu dávala denně mléko, z kterého dědeček vařil  roztodivné pokrmy jako brambory s mákem nebo knedlíky se skořicí… To mi u něho moc chutnávalo. Té kozy jsem se bála. Ta vždycky číhala, kdy se vydám přes dvůr ke vratům, rozběhla se a porazila mě. .Neměla jsem ji proto moc ráda. Dědeček jí domlouval, ale marně.
   Pozemský život dožil dědeček u nás. Naše hodná maminka přibrala do naší početné rodiny i péči o dědu. Pečovala o něho až do konce.  Tak dědečku žiješ v našich vzpomínkách jako : Franz Dobiáš - Ein Schuhmacher und Revolutionär dazu -. On si zatloukáním floků do rozbitých podrážek svých spoluobčanů vydělával na živobytí. V hlavě si ale stále vytvářel obraz nového světa bez válek, bez vykořisťování a svět spravedlivý pro všechny lidi.
                
                                                                                                                           V.R.
 
  27.6.11. Věra si vzpomněla na paní Junkovou, která u nás bydlila v Úvalech. Hned jsem se k ní rád přidal, neboť to je nezapomenutelné. Pan Junek byl výpravčí, paní Junková matkou dvou kloučků, ten starší chodil se mnou do třídy. Ona byla původem sudetská Němka, byla to hodná paní a dobrá matka, ale bylo až zvláštní, že se až do svého konce nenaučila slušně mluvit česky… Považovala se však za Češku, protože „muža“ byl Čech, děti chodily do Sokola a do českých škol. Její některé výrazy byly tak slavné, že s námi jdou celým životem. Na příklad, když maminka něco dobrého uvařila a dala jí  to ochutnat, tak říkala: - Vy jste moc dobrý vařečka. Stejně tak při nějakém pečivu, že je maminka moc dobrý pekárna apod -. Taky Věra si vzpomíná, jak někde na zahradě jí paní Junková utrhla kytičku a pravila: - Vera, dej si ta kytka do dýry -.
   My jsme si na to  zvykli a měli jsme ji i celou rodinu rádi. P. Junek zase byl takový kutil s elektrikářskými věcmi  Naučil jsem se s ním  dělat na baterku elektromagnety i malý elektrický motorek. Bylo to pro mne moc cenné.
   Velký rozruch byl pak, když ji nacistické úřady nutily, aby se hlásila k Němcům, když je ze Sudet. Naprosto je odmítla: -že je Češka, že má muže Čecha a děti že jsou Češi s českými školami. Pak se jí zeptali – a nejste vy snad Židovka? Odpověděla : leider nicht – bohužel ne!                                                                                           
                                                                 
                                                                                                      V.R.+ V.D.
  
 
                                                             18
  Dneska - 29.6.11 – si vzpomínám,  kolika školami jsem prošel. Tak nejprve obecnou na Zátorech v Holešovicích, kam chodila převážně mládež chudších dělníků v tomto prostoru. Bylo to pěkné, viděl jsem i kousek  chudšího života, pak
 v té krizi počátku 30. let bylo mnoho otců i bez práce, dávaly se jejich rodinám tzv. stravenky. A některé takové spolužáky jsem i měl. P. učitel Žitný byl pokrokový učitel, který nás dovedl i přibližovat těžkostem té doby. Měl takové sociální cítění.    Tam jsem chodil do své 4. třídy, pak jsme se přestěhovali do Úval, kde otec postavil rodinnou vilku a já tam vychodil 5. třídu. Bylo to zase jiné – venkovské prostředí. Nebyla tam cítit ta bída tehdejší krize, chodili jsme tam do školy v létě i bosky a  bylo to celé takové domácí.
   Pak jsem začal denně jezdit do reálky v Dušní ulici v Praze 1. Líbilo se mi tam, měli jsme moc dobrého profesora na přírodopis a ten mne občas požádal, abych na výuku přivezl z Úval nějaké květiny, aby mohl učit názorně. Dělal jsem to rád a sám jsem poznával trochu šířeji naši přírodu. Dokonce jsem dostal od tehdejšího časopisu Vesmír takové uznání za zájem o přírodní vědy…
   Ale na konci 2. třídy v r. 1933 byl otec přeložen do N. Bydžova a já musil z reálky, naštěstí tenkrát bez problémů pokračovat na reálném gymnáziu v N. Bydžově. A byla to zase změna, zase jiný duch menšího a pěkného města, noví kamarádi a nová příroda. Přes louky byly vidět Krkonoše a Orlické hory. V létě – život na plovárně, v zimě bruslení – nejčastěji na zavodněných a zamrzlých rozsáhlých loukách.  Bylo to báječné. Prospěchem jsem moc slavný nebyl – lomcovala mnou taky už trochu puberta. Dodnes se některým profesorům omlouvám za drobné výtržnosti. Ale poznání toho kraje, života v malém městě s okolní přírodou zůstalo ve mně dodnes. I s kamarády jsem později cestoval po republice – skoro vždy pěšky a byli jsme i na Slovensku. To byli dva hoši z Bydžova.
  Ale opět změna  - v r. 1934 se otec vracel zaměstnáním do Prahy a já v půli kvarty jsem musil opět přestupovat na další gymnázium. Dostal jsem se do Masarykova gymnázia v Křemencově ulici v Praze 2. Brzy jsem si zvykal na nové profesory i spolužáky. Kamarádili jsme všichni a já se brzy zapojil mezi průměrné žáky naší třídy. Nadále mi však zůstal zájem o přírodní vědy  a pak hlavně o literaturu. Četl jsem a četl, učil se básně nazpaměť atd. Měl jsem náhodou také spolužáka Prokopa Bernáška – syna Karla Tomana (pseudonym) a synovce Rudolfa Kremličky - moderního malíře – Ludvíka Kremličku.. Takže to podporovalo mé hlavní zájmy : přírodní vědy, literatura s  básněmi a výtvarné umění… Dále se mnou chodili spolužáci (bylo to chlapecké gymnázium) s četnými zájmy. Byl to sport, bruslení (ještě na zamrzlé Vltavě!), volejbal i basketbal. Pak sportování ve Strakově akademii, hlavně běhání. Ta Strakovka tehdy patřila studentům jako dar  pana Straky. Dnes je tam vláda.
   Ale blížila se maturita, nejprve písemky, pak ústní. Moc jsem se – snad kromě češtiny – neproslavil, ale prošel jsem. A co dál?
  
                                                                   19
Zvítězila medicína, ale ani to nebylo jednoduché. Bylo to v r. 1938, kdy jsme vstupovali k zápisu již za tak zvané 2. republiky  po tom  hanebném  Mnichovu.  Přesto jsme studovali, v prvním roce složili biologii a fyziku, když na začátku 2. roku došlo k událostem kolem Opletalovy smrti  k  17. listopadu a nato k zavření vysokých českých škol. Tak zase konec. A tak jsme se k dokončení medicíny vrátili až  po válce! Nebylo to lehké. Já to měl snadnější tím, že na medicínu vstoupila i moje žena Libuše a oba jsme studovali i odpromovali … Tak - všechno bylo dost složité a já – přes všechny ty různé školy – jsem byl snad zkušenější, ale ne o moc chytřejší! Takový je život …
 
                                                                                                                    V.D.
 
 Dneska  -   1.7.11 – si ještě vzpomínám na seznámení se s našimi Hrádkovými. Seznámila nás moje sestra Věra – všichni již byli v pokročilejším věku. Jsou  to: Eva a Zdeněk. Eva je moje sestřenice, kterou jsem prakticky vůbec neznal a i Zdeněk – její manžel -  je s podobnými zájmy i myšlenkami jako my. A tak jsme se stali důvěrnými přáteli, všelijak se doplňujeme a rádi se navštěvujeme. Jsme šťastni, že jsme se našli !!!
                                                                                                                       V.D.
 
 
 
  Dneska – 3.7. – Vzpomínám na naši rodinu – s otcem a maminkou a čtyřmi dětmi. Otec se staral, aby všechny děti studovaly, když byl nějaký problém, řešil se domluvou, tělesné tresty u nás neexistovaly. Tak se péčí rodičů podařilo, že všechny děti dosáhly přiměřeného vzdělání.
   Teď ve svých 96 letech mám různé zdravotní obtíže, ale jsem v péči své dcery Ivany a já si ještě mohu vzpomínat, uvažovat a psát si dopisy s Veníken, což nás oba těší. Ten můj bratr – Veník je stár 93. Jsme oba rádi, že si můžeme sdělovat své myšlenky …
   On Veník a já jsme se narodili v Roudnici n.L. a zvláště nás těší ten historický poklidný kraj s Řípem a s tou naší národní historií, která je pak zmiňována v pracích našich význačných umělců a spisovatelů.  Josef Hora dokonce pocházel z Roudnice a naše maminka ho dokonce trochu znala z papírnictví, kde prodávala a on si tam kupoval  potřebné papíry a pera i inkoust… a naše mamin ka ho dokonc e trochu znala z pAPŮÍRNICTVÍ,                                V.R.
é tresty u nás neexistovaly.
                                                                                                                         V.R.
 
                                                                  
 
   Dneska – 17.7..11. – vzpomínám ještě na strýce Otu– otcova bratra, který se dopracoval do vedení nějakého chemického koncernu. Měl na kraji Dejvic
                                                                     
                                                                      20
 
pěknou vilu a rodinu se 4 dětmi. Měl tam i velkou knihovnu a já jsem si u něho půjčoval knihy. Z dětí mi byla nejbližší Berta… Ale pak přišla válka a já byl zavřen v německých věznicích a když  jsem se vrátil, navštívil jsem Bertu,  která
 měla v té době nervově poškozenou dceru Dagmaru, která byla však mentálně velmi dobrá.  Dokonce jsme ji po vyšetřená v HK vyjednali operační zákrok u  našeho známého neurochirurga v Bratislavě – Na Kramárech. Operace přeci jen trochu zlepšila její stav…
 
                                                                                                                          V.D.
 
                                                                                       
          Dneska – srpen 2O11 –Vzpomínám opět na  Úvaly, jak jsme tam užívali léta, jak se tam opakovaně pálil Jan Hus – jako vzpomínka na tu naši tragickou historii, jak jsme se  my děti  zúčastňovaly. Ta památka snad pomalu mizí. 
  Letos máme podivné léto, chladné a\ deštivé, takové to léto bez  léta. Myslím hlavně na menší děti, že si toho moc neužijí…
                                                                                                                           V.R.
 
   Dneska srpen 2011 – Říkávalo se proti věku není léku. Nyní se právě dočítám, že se chystají platby za některé operace: křečové žíly za 10 tisíc, náhradní kloub 20 tisíc a podobně. Ještě to není všechno upřesněno. Já bych za kolena musila dát 20 tisíc! Tak to už spíše došmajdám na tu konečnou po svých a zdarma!
…
                                                                                                                           V.R. 
    Dneska – 19. srpna 2011.    Ještě pro radost Věře pár říkánek pro Aničku, která se  ji hned naučila nazpaměť:
 
Šla Anička na houby,
Jestli ona zabloudí.
Nezabloudí, neboj se,
Ona houby přinese.
 
 
Poslali ji pro vodu,
Přinesla jim jahodu.
Kde máš vodu, Aničko?
Bylo jí tam maličko.
 
 
                                                                                                           V.D.
                                                                      21
 
  Dneska, 20.srpna 2011 – Přemýšlím o našem bytě v HK. Je pěkný a na pěkném místě. Mnoho jsme tam sami vylepšili, žije se nám tam dobře. Jak člověku přibývají léta, nechce už moc věcí v životě měnit. Máme balkón s výhledem a sluncem, jsme spokojeni. Neradi bychom náš byt opouštěli. A v myslií s námi žijí stále i naše Říčky…Ovšem, příroda si jednou zařídí své…
                                                                                                                       V.D.
 
   DNESKA – srpen 2011. Dnes je takový trochu dušičkový den a já vzpomínám na odchod ze světa našich rodičů. Maminku zradilo v Mariánských lázních srdíčko, a to na procházce. Bylo jí teprve 61 let. Tak jsme najednou osiřeli.  Odešla nám laskavá, vlídná a obětavá a opravdová maminka! Byli jsme náhle bez maminky – my 4 dospělí lidé: Věra,Veník, Jitka, Miloš. Bylo to  smutné loučení.
   Tatínek se dožil 101 let!!! Poslední dobu bydlil u mne. Do poslední chvíle sledoval život, dění ve světě – měl o všechno zájem… Až jednoho rána mne nepoznal a řekl  mi: - Paní, udělejte mi tak dobré kafíčko,  jako dělala Věruška.
   Zavolala jsem lékařku a ta jej dala převézt na Bulovku. Druhý den jsem ho navštívila, ale to už mě nevnímal… Další den skonal.
   Děkujeme Vám rodiče, maminko i tatínku, za lásku a obětavost i péči, kterou jste nám věnovali a pomohli jste nám v různých životních situacích. Zůstáváme Vám vděčni!
 
                                                                                                                      V.R.
 
   Dneska – srpen 2011. Tuto kapitolu bych nazval:
                                                      - Na tenkých ledech -
   Prožili jsme 20 let první republiky. Přišel Mnichov a ocitli jsme se v nejistotě. Pak nás obsadil  Hitler a my všichni jsme se ocitli v ještě větší nejistotě, nazval bych to první tenký led. Také nastala první zatýkání, na podzim již studentské demonstrace při pohřbu Jana Opletala. Tajné odboje proti nacistům, zatčení i naší odbojové skupinky  - nacistické koncentráky a věznice.
   Když jsem se vrátil z vězení po 2.5 roce, dostal jsem zaměstnání ve Voticích. Přijel jsem – neznámý do neznámého města, mezi neznámé lidi. Ale  dvojice  mladých lidí: Lenky a Vládi Boučkových - také  vysokoškoláků nemohoucích nyní studovat - se mne ujala a brzy jsem se seznámil s jejich přítelkyní - Libuškou. Bylo zajímavé, jak jsme brzy nalezli naše společné zájmy: - literaturu, umění a společnou  touhu po studiu medicíny. Libuše sňala ze mne ty negativní zážitky, všechen ten stesk. Já jsem už měl před zavřením vysokých škol první zkoušky.  Po roce známosti jsme se vzali a bydlili v Olbramovicích u tratě, za kterou byl SS-Gebiet – cvičák pro SS - Eintritt verboten – vstup zakázán! Nevěděli jsme, co se tam všechno děje.  Až později jsme se dozvěděli, že se tam konaly i popravy různých vězňů, které si ti SS-mani zvali z koncentráků na práci.
                                                                     22
Tak jsme žili dvojnásobně na tenkém ledu té nesmyslné,  nejhorší a nejkrvavější 2. světové války.  Prožívali jsme tam naše prvá léta společného života.  Bylo to skutečně paradoxní –  naše štěstí v takové í situaci…
  
   Ale konečně přišel konec té strašné války, přišlo osvobození, my jsme mohli konečně studovat  a zprvu jsme ani netušili, že jsme se ocitli opět na dalším tenkém ledu stalinského zločinného pseudosocialismu. Nebyl to lehký život, studium, dvě děti a mne pak odeslali na 2 roky do Petrohradu. Libuška studovala s velkými obtížemi, ale byla houževnatá a obdivuhodně dokončila svá studia. Oba jsme se pak dostali na Lékařskou fakultu do HK.
   Bylo to šťastné období s rodinou a již s třemi dětmi. Dělali jsme výlety na kolech do blízkých lesů – taková rodinná pohoda, později jsme měli první auto a rozjeli se  poznávat náš  kraj. Pak přišly Říčky – chalupa s mnohými závadami, ale pustili jsme se do toho. Nebylo to nijak snadné, nebylo moc materiálu na opravy, ani možnost nějaké větší odborné pomoci, ale postupně se vše vyvinulo v pěkný venkovský domek v krásné krajině Orlických hor. Chalupa pro celou rodinu…
   Přišel srpen 1968 –  okupace „našimi přáteli“ !!! A to byl konec a trvalý rozchod se Stalinským pseudosocialismem. Postupně jsme se o tom  podvodu dovídali. Byl definitivní konec.
  Byli jsme postupně oba vypovězeni ze svých  klinik FN. Naštěstí jsme však zůstali při své medicíně, i když na jiných pracovištích a už jsme neměli jakousi  vysokoškolskou perspektivu. Ale vydrželi jsme a byli spokojeni hlavně i s tím rezolutním rozchodem s danou politickou situací. Pracovali jsme oba jako odborní lékaři na poliklinice. Žili jsme tedy opět na tenkém ledu pseudosocialismu.
  
 
 
 Konečně přišel převrat v r. 1989 – přechod k demokracii. Také Sověty se začaly měnit pod vedením Gorbačova. U nás zvítězil jako prezident – disident Havel. Ovšem ta mladá demokracie dělala vzápětí různé chyby, vznikaly mafie, zlodějny a defraudace. Teprve později se to snad bude  pomalu napravovat. Byli jsme opět na slabém ledu mladé  demokracie. Jenže pomalu se dal do negativního pohybu skoro celý svět – Irak, Afganistan, ale i ničení kulturnějších měst v Norsku, ve Francii, v Řecku, v Londýně, ale i  nebezpečí na běžných ulicích s přepadáváním a mnoha krádežemi. Kriminalita ohrožuje celou civilizaci. Dost skupin, žijících na okraji civilizace a často bez zaměstnání se těžko podřizuje dané civilizaci.
   Ale jde i o jinou otázku: před  válkou jsme se učili, že je na světě asi 2-3 miliardy obyvatel. Dnes se mluví asi o 8 miliardách. A vzniká otázka – stačí naše Země na tolik obyvatel k obživě? Prý asi v roce 2003 se počítalo, že je t.č.
 
                                                                   23
vyrovnaná rovnice mezi počtem  obyvatel a přiměřenými schopnostmí Země  je uživit. Od té doby ale obyvatelstva stále přibývá.  Jak toto regulovat zatím nikdo
neví. A tak jsme se ocitli opět na jiném tenkém ledu. Vyčerpá lidstvo svou Zemi jedinou  úplně? Naši Zemi i v  dědictví  nám danou? Jsme všichni opět na trochu tenkém ledu?
 
                                                                                                                            V.D.
 
 
                                                                         
    Dneska – 27. .srpna  2011  vysvitlo skutečně  slunce po všech těch zamračených dnech a prudkých deštích s bouřkami. Dnes skutečně slunce hrá na andělské trouby… Snad skutečně přicházejí letní dny. Ať žije léto! A Věra ještě vzpomíná, jak někdy bývala taková horka i na jaře, takže se na pár dní zavřely i školy. Říkalo se tomu „vedřiny“.
   Ale my už brzy opustíme chalupu – zazimujeme ji a vrátíme se do našeho také milého HK.
   Musíme se vracet a v neděli odjíždíme. Počasí bylo  silně proměnlivé. Jako když se trochu bouří i  nespokojená příroda. I chaloupka je již uzavřená s dřevěnými  okenicemi v oknech a  je jaksi smutnější. Ale přesto bylo tu překrásně a snad na to místo v našich klidných a idylických Orlických horách nikdy nezapomeneme. Ať ten obraz zůstane v  paměti i našich potomků. Je to naše „kaloupka“, jak prohlásily kdysi  ty ještě malé děti. Bylo to v r. 1956 a je tomu nyní 55 let!
       
  Už odjíždíme …
 
                                                                                                                               V.D.
 
   DNESKA 21. 12. 11.    Je zimní nesmělé sluce a prodlužuje naše stíny . Jsme ještě dva, jsme ještě spolu. A co bude pak, kdyžádné slunce již neprodlouží naše dva stíny? Ale přijdou jiní s zimními prodlouženými stíny na cestě.
                                                                                                                             V.D.