DNESKA 13

                                         
                           Vzpomínání a myšlenkování.
                                            2008
    8.9.08.  Na pár dní byli u nás na návštěvě Lorenzovi z Chotěbuzi -  Cottbusu. Jsou to naši staří němečtí přátelé – známost a přátelství trvá již 30 let. Tento rok je právě tím 30. výročím. Poznali jsme se náhodou jednou v létě v Prachovských skalách. Bylo to nejprve na jedné vyhlídce, kde jsme pozdravili česky: dobrý den a oni také, ale s tím známým německým přízvukem. Tak jsme se poznali, promluvili jsme německy a když jsme vysvětlili, že máme stan dole u Jinolických rybníků, přijeli večer, mluvili jsme spolu u ohýnku, opékali buřtíky . U jiných stanů byly také ohýnky a byl to takový letní romantický večer. A od té doby, kdy jsme si vyměnili adresy, jsme si dopisovali a pravidelně se navštěvovali, a to střídavě: my u nich, oni u nás a pomocí těchto návštěv jsme navzájem poznali mnoho krajin, přírody i historických památek. Byli jsme a oni také na mnoha místech, kam bychom se asi nikdo nikdy nedostal. To všechno nás navzájem obohacovalo, seznámili jsme se vzájemně i s jejich rodinami a oni s našimi. Stejně jako my si např. velmi  oblíbili naše Říčky. Tak uplynulo  30 let a když jsme se v HK po této době loučili a navzájem si děkovali, já jsem pronesl slova, která jsem  právě v tuto chvíli pociťoval:
 
   Vy jste mně -  bývalému vězni za nacismu - pomohli poznat také tu druhou, lepší stránku Německa. Nechci tvrdit, že všichni Němci, s kterými jsem se setkal tenkrát v tom nacistickém Německu, byli zlí. Byli tam i dobří, ale někteří byli neuvěřitelně zlí. Zlo v lidech bylo nacismem podporováno. Ale to je všechno pryč a právě vy jste nám pomohli poznat slušné normální Německo. Byl to dar.  Poznali jame dobré přátele, mnoho jsme viděli. Díky za to vše.
 
   Vzpomínám i na to, že i v Rusku, ještě za stalinského krutého režimu, jsem poznal dobré lidi, hlavně to byli někteří ze skupiny studentů a studentek dějin umění v Petrohradě, kteří mě tak dobře doprovázeli po celou tu dlouhou dobu   (2 roky) po muzeích, okolní přírodě, zvali mě i do rodin, např. na jejich Vánoce - Nový rok. Díky dobrým lidem se dalo žít i mnoho poznat. Pak jsme si dlouho psávali. Ale někteří již zemřeli. Takový je život…
 
   Díky všem dobrým lidem, kteří nám dokázali poznat svět z té lepší stránky. On sám - ten svět - má i tak dost svých problémů a defektů…
 
                                                                                                              V.D.
  
    29.9.08. Přišel pěkný a zajímavý příspěvek od Miloše:
    Byl jsem jeden z těch, kteří se narodili v rozmezí let 1920 až 1925. Mé dětství v nové Československé republice bylo šťastné. Stejně tak i u převážné většiny mých vrstevníků. V nově ustavené republice za prezidenta T.G.Masaryka, a to i přes některé nedostatky z minulé doby, byla znát snaha překonat je demokracií a vyšší sociální spravedlností. Byla vychovávaná mravnost, úcta k rodičům, učitelům, lidem vzdělaným, ale i lidem řemeslným a umným, i k jejich dílům. Dbalo se na školské vzdělání a na znalost našich bohatých dějin. Bylo postaveno vskutku více pěkných školních budov, které dosud dokonale slouží ku vzdělání. V takovém duchu vyrůstala moje generace.
  
   Až po nástupu Hitlera k moci v Německu se do mírumilovného vývoje začala vkrádat válečná tématika. Štvaní ze strany nacistického Německa se stávalo stále silnější a drsnější. Záměrně bylo mezi prvními namířeno právě proti naší malé republice Byly uměle vyvolány incidenty v našem pohraničí proti občanům, žijícím na území s Německou menšinou (Henleinovci). Docházelo k násilnostem, provokacím, k mučení i zabíjení mnoha našich občanů, jako poštovních zaměstnanců, učitelů,  redaktorů i četníků. Pak přišel Mnichov. Lež a zlo zvítězilo – byli jsme ponecháni na pospas nacistickému Německu.
 
   Pro mne se všechno změnilo. Ze světla naděje a ideálů zbyla pro mne jen ta nejtemnější tma. Z krásného dětství jsem již jako jinoch vyrostl právě do takové doby. A do té hrůzy pak celá moje generace. A to vše v době, kdy mladý člověk sní o tom, jak bude prožívat plně svůj život, plný energie, nápadů a co všechno prožije, učiní a dokáže. Namísto  toho všeho se ocitá v bezmocné a beznadějné situaci, nepochopitelně hrůzné a vražedné. Byla okupace a bylo po ideálech. Nastalo hromadné zatýkání, popravování, odvážení lidí do koncentráku… Všude jen příkazy a zákazy. Nebylo snad rodiny, ve které nebyl některý její člen postižen. Z mé strany zemřeli dva bratři mého otce v koncentráku a můj bratr byl vězněn v proslulém krutém vězení v Terezíně. Byly neuvěřitelně šílené chvíle, zvláště za heydrichiády, kdy v rozhlase každý večer při zprávách hlásili desítky popravených. Byly i vypáleny obce.
 
    Já byl přikázán na práci v chemické továrně v Německu – v Sasku. Můj případ dopadl ještě tak, že jsem – na rozdíl od svých mnohých, stejně nasazených, dopadl dobře. Kolik ale jiných nuceně nasazených se kdy vrátilo? Já byl nasazen v továrně pod krycím názvem Blaufarbenwerke. Zde se tavila arzénová ruda. Pracoval jsem u komor, kterými byl hnán arzénový prach. Celé pracoviště bylo obsypáno jemným arsenovým práškem unikajícím z komor. To se brzy projevilo na mém zdravotním stavu. Nastalo těžké dýchání,  svědění a olupování kůže na celém těle, hlavně však v obličeji a kolem očí. U lékaře jsem byl označen za simulanta. Od trvalého poškození zdraví mě zachránil mladistvý organismus a poměrně nedlouhá doba pobytu na tomto pracovišti.
 
     Můj přítel Vladimír Šedivý prožíval daleko těžší chvíle. Byl nasazen v Berlíně. Zde prodělal asi 340 neuvěřitelných leteckých náletů. Vyprávěl, jak  často praskaly i padaly části stropů v labyrintech protileteckých bunkrů, v nichž mladí lidé nalézali svou smrt. Též mi vylíčil, jak pro nějaký přestupek byl vězněn ( přidávám: to byly asi vězeňské tzv. výchovné tábory a ti věznění měli na zádech EL ( Erziehungslager ). Odtud se mu podařilo uniknout kanálem od hromadné latríny, který vedl ven. Co musil při tom vytrpět, když se prodíral kaly a fekáliemi na tzv. svobodu!
 
   Jedna z necitlivějších a nejsmutnějších vzpomínek zůstává u osudu nuceně nasazeného přítele Bruno Tichého. Studoval na gymnáziu v Kolíně a v r. 41 maturoval. Pak asi rok pracoval na poštovním úřadě. Odtud pak rozkazem pracáku byl nasazen na práce do strojírenského závodu v Berlíně. Než vylíčím jeho smutný osud, musím říci, jaký to byl člověk. Jeho maminka byla francouzského původu, otec byl inženýrem  v petrochemickém závodě v Kolíně. Snad se podaří toho kudrnatého mladíka s přimíchanou francouzskou krví přiblížit. Bruno byl neobyčejně jemný a příjemný mladík. Dovedl rozdávat radost, a to již samotnou svou přítomností. Nedovedl být hrubý, nedovedl někoho urazit. Ihned zapadl do prostředí více lidí a uměl vnést i do zachmuřených duší lepší náladu. A jak dovedl zpívat! Rád a často všude zpíval. Vlastně se zdálo, jakoby celá jeho bytost zpívala. A tento zpívající přítel, plný života a snů o kráse se ocitl v beznadějně hrůzné situaci. Stal se jedním z  těch tisíců nasazených lidí, člověkem bez jména, jen s číslem a tedy otrokem bez práv a podřízen jakýmsi drábům v uniformě i bez ní. Žil v nouzových  ubytovnách plných štěnic, bez většího nároku na odpočinek a pod stálou hrozbou bombardování. Zpráva o konci života Bruno Tichého vychází od jeho maminky, která ji získala od jiných totálně nasazených, ale vrátivších se domů: - V prvých dnech mrazivého ledna 1945 se i tak strašné podmínky staly již nesnesitelnými. Stále větší útisk a silnější nálety přinášely jen hromadnou smrt. V tomto šílenství a zmatku, kdy mnohé tovární haly ležely již v troskách a nikdo nevěděl, kam se má vlastně podít, byl zcela zdecimovaný Bruno chycen. Stalo se tak v blízkosti rozbombardované továrny. Byl chycen nacistickými pochopy z transportu smrti. Zde byl po strašných útrapách jeho zpěv umlčen. Tak zahynul nadějný mladý muž na samém konci války!
    Tvůj čistý zpěv, Bruno, věř – stále zní přes kontinenty, oceány a hory, osloví zítřek i nekonečnost vesmírného času, vstoupí do srdcí lidí jako chorál a prostoupí srdce lidí příštích pokolení radostí ze života, pokorou před velikostí přírody a touhou žít v míru, ne ve válkách.
.
    My šťastlivci, kteří můžeme ještě žít, jsme poznali, co je to nacismus, fašismus a válka. Zesílil v nás cit a láska ke svým blízkým a ke své rodné zemi.
                                                                                                               
                                                                                                                M.D.
                                                                                                                      
 
    2.října 08. Píše Věra z Kytlice, že obdržela důchod, který nutně potřebuje. A dále: důchod jsem ihned schovala do tašky před fenkou Cilkou, která žere i papíry a nerozlišuje je od bankovek a už jednou mi značnou částku důchodu sežrala - to už jsi, babičko, ale říkala -.
 
  Taky přišla mladá sociální pracovnice zjistit, do jakého stupně je moje tělesná schránka zchátralá, aby dceři Ivaně poskytla správný obnos za práci na péči o mne. Vzpomněla jsem si na Svěráka, jak hraje, že má slintavku, aby odradil jiné Pražáky od koupě vesnické chalupy. Sama jsem si řekla, že postačí, když přišmajdám s holí. Odpovídala jsem způsobně na kladené otázky a ta paní pilně zapisovala. Do tří měsíců prý oznámí výsledek. Tak jsem zvědavá na kolik korun mě ohodnotila!
                                                                                                                    V.R
  
    8.10.08. si vzpomínám, jak jsme rádi chodili do jedné části našeho města na druhé straně Labe pěšinkou přes větší louku, kde pak je obloukovitě přemostění teplovodu přes Labe, po kterém je možné přejít přes řeku. Někdo se mě tenkrát zeptal: - Nebojíte se tudy chodit? -. To už se tu a tam lehce přepadávalo – šlo o peníze. Ale my jsme nic takového nezažili. Krásná čistá cesta, zeleň, keře, stromy a luční květiny. Dnes je tam ta louka pořád, ale už bychom tam nešli. Báli byste se? Asi ani tentokrát ne, ale teď vlastně bychom se přece jen báli, protože už až do konce nedojdeme. Ach ty nohy nějak nechtějí, je tu věk!
 
  A také už bychom v zimě nechodili k tomu malému svahu u Šimkových sadů – blízko Lékařské fakulty - kde naše 3 děti sáňkovaly. Dětí tam bylo více, veselí a pokřikování… My rodiče jsme stáli „nahoře“ a  těšili se z dětí a navzájem jsme se seznamovali.
    Už ani tam nedojdeme pěšky. Ale i ten malý svah už je zarostlý a už ani neslouží dalším dětem a rodinám. Všechno je pryč, všechno je už trochu jinak.
 
   A od nemocnice vedla alej různých pěkných vysokých stromů. Krásná – dvouřadá - s cestičkou uprostřed. Tam jsme někdy chodívali s dětmi naproti Libušce, která šla k večeru z práce na dětské klinice. Dnes je tam jakýsi dálniční okruh, ale tu alej ponechali uprostřed okruhu stát. Jsme rádi, jezdíváme tam občas autobusem z města a vidíme je,  stále pěkné stromy. Končí až před mostem přes Labe a  tam je právě vidět ten malebný soutok Labe s Orlicí.
 
 
   Z práce jsem častěji chodíval přes kopec s názvem Nový Hradec. Když jsem prošel domky, byla přede mnou lučinatá krajina s okrajovým lesem a s dvěma rybníky se jmény Datlík a Roudnička, které jsou v řadě  za sebou. Vpravo nahoře je hvězdárna. Dnes hvězdy skoro nikdy nevidím, jen občas ty největší a nejjasnější.
 
    Ale rádi jsme v našem milém bytě,  někdy sedáme na balkóně. Děti, vnuci i pravnuci zajdou  za námi. A my jsme pořád ještě dva!                   
                                                                                                         V.D.
 
                                                                                                                                     
 
      9. října 08. měli svatbu náš vnuk Vojta se svou dívkou Zuzkou.   Znají se už dlouho a mnoho společného prožili doma i v daleké cizině (USA, Kanada, Rusko – Petrohrad, část jižní Evropy, pak i Turecko). Oba také právě dokončují obory z geologie. Svatba byla pěkná, také počasí přálo a šlo dokonce se hřát na slunci. Vše se odehrávalo po předchozích obřadech v evangelickém kostele v Třebechovicích v lesní restauraci v Bělči. Tam to známe ještě z mládí a dětství našich dětí. Tam jsme se jezdili koupat do nedalekého rybníku, nejprve na kolech, pak naším prvním autem. Bylo to milé, přívětivé a pro nás známé lesní prostředí. Lesní pension s restaurací –  prostý a  velmi přívětivý. Starý mlýn u rybníka  je už zbourán. I na ten rybník vzpomínáme: s rákosím, žábami, občas tu plula vlnivě vodou i užovka s vystrčenou hlavičkou. Prostředí našeho mládí…
   Vojta i Zuzka jsou velmi - myslíme - dobří a vlídní.  Celá rodina a příbuzenstvo z obou stran bylo neformální, milé a přátelské. My jsme předali takovou malou gratulaci:
               Zuzko a Vojto, jsme rádi, že takto spojujete své životy, že společně zakončujete svá studia, že jste se již předem dobře poznali a mnohé už zažili, společně cestovali a poznali cizí země, a to často za pohnutých okolností, což je lepší, neboť člověk, svět i lidé i příroda se poznají navzájem jaksi více zblízka. Je to zkušenost trvalé ceny, člověk se umí dokonale spojit s přírodou i zemí a životem na ní. Je to trvalé bohatství. Je dobře, že jste ne vždy za lehkých a snadných okolností pracovali v cizině, že jste se dovedli chopit - bylo-li třeba - jakékoliv práce. Že jste se naučili nepohrdat žádnou prací, lidmi, přírodou. To je Váš společný vklad.
   Měli jste také štěstí, že jste se naučili angličtinu, toto moderní esperanto, a to nejen knižně, nýbrž i  prakticky ze života. Myslíme si sami o té angličtině toto : každý má svůj neoddělitelný mateřský jazyk, který je trvalou hodnotou. Nad  ním by měl být ještě další jazyk, více universální dnes už asi pro celý svět. Že to historickými okolnostmi získala angličtina, je výsledek četných okolností. Kdysi to byla latina, ale ta byla jen pro vzdělance. Angličtina také dává možnost pracovat v četných částech světa. A není špatné znát i jiné jazyky, každý má své zvláštností i kouzlo, ale těžko se jen tak sám od sebe stane universálním.
   A je pěkné, když se člověk pak ve vhodný okamžik rád vrací domů, do své země, do své ulice v městě, kde rostl, je to pořád ještě jeho ulice, bývalá škola a hříště i bývalí kamarádi, s kterými vyrůstal. Člověk se tam vrací jako dítě k mamince, k otci, sourozencům.
   Přejeme Vám, aby Vám vzájemná láska vydržela, aby z Vás vyzařovala. Aby to byla radost ze společného života. Rádi Vás kdykoli uvítáme.                                                                                       V.D.
 
 
    12.10.08. je prakticky rekonstrukce našeho domu dokončena. Bydlíme zde již skoro 29 let a teď – po té rekonstrukci – jsme jak v novém. Ten byt ale zůstal, něco podstatně vylepšeno, ale dá se říci, že nezměněno: nová okna, zateplení a vkusná fasáda a tak je nám zde ještě příjemněji.  Bydlíme dost na konci města jako ta Nemocnice na kraji města, se stromy, bez velkého provozu aut, z balkónu vidíme i kousek kopce s lesem – říkáme „naše hory“. I dvě břízky, které jsme si kdysi přivezli z našich Říček, vyrostly v pěkné stromy. Vidíme na ně. Takže i kousek milovaných Říček s chalupou.
 
   Jsme v bytě dlouhodobě a dobře zabydleni, ten byt je jaksi našim otiskem a my jsme asi zase otiskem toho bytu. A skoro všechnu naši rodinu máme v blízkém okolí. Zatím se neptáme: quo usque tandem, ponecháváme to běhu života a přírodě.
 
   Jsme pořád rádi, že si dopisujeme s Věrou. Ona u mne otevřela takový ten literární sklon, aspoň dopisový. Je to prima. Je jen málo lidí, s kterými by si člověk tak mohl dopisovat, líčit, uvažovat, sdělovat atd. S Libuškou si všechno řekneme přímo, zde by dopisování mělo malý smysl.  Je  v tom  rodina, generace, sklony, porozumění. A to by člověk hned tak někoho blízkého nenašel. Proto díky Věře!
 
                                                                                                          V.D.
 
      4.října 08. - si vzpomínám, jak jsme přemýšleli o původu jména Kytlice. Už jsem to jednou psala, že asi od německého Kytle = sklenářská suknice, kterou tam nosili (jako ve Skotsku) zdejší skláři. Jednou psal Horníček Werichovi: V Kytlici 26. srpna atd. Jan Werich, když byl už taky poučen o kytli, odepsal: Ve Fraku 1.září. Zřejmě si vzpomněl na tu kytli.
   Jana Wericha ve fraku si dovedu představit, ale Horníčka v suknici coby fešného Skota ne.
 
   I to je úsměvná vzpomínka a vzpomínky jsou jediný ráj, z kterého nemůžeme být vyhnáni. A další vzpomínka: co režimů jsme prožili a v těch zlých obdobích jsme se v kultuře drželi docela dost obstojně, kulturní svět se vždy ve vhodné chvíli nějakou oklikou  prosazoval a dostával se dál od našich malicherných humen. Bylo to často něco, jako „Smějící se slzy“                                                                 V.R.
 
 
    17.10.08. Tak nám vyhořel kus našeho mládí: Levé křídlo výstaviště a trochu i ta pěkná obloukovitá čelní budova, která patřila také mezi symboly našeho dětství, je poškozena.  Bylo to na okraji Stromovky, kam jsme chodili s maminkou, rodiči a sourozenci i s kamarády. V blízkosti se odehrávala velká část našeho dětství, byla to snad naše brána do života. Bydlili jsme  tam velmi blízko.
 
    A já si zrovna v noci říkal něco z památky na Úvaly, kde jsme také jeden čas bydlili:
 
                     Stýská se mi po válcovém mlýně pana Prokůpka,
                     stýská se mi po rybníku, po cestičce do školy.
                     Po mamince stýská se mi nejvíce.
 
   Tak to je zase  kousek našeho zmizelého dětství. Ráno hlásili ten zničující požár na výstavišti, další kus našeho zmizelého dětství a štěstí.
 
                                                                                                         V.D.
 
    13.10.08. – čtu knížku Smoljaka a Svěráka Járu Cimermana, kapitolu o jménech a taky jsem vzpomínala, jak se mi v jedné třídě sešli: Kašparová a Šašek. Byla to vůbec veselá třída. Jednou jsem se ptala ještě v první třídě na křestní jména rodičů. Malá Liduška si nemohla vzpomenout na  křestní jméno maminčino. Nabádám ji: - Vzpomeň si, jak jí říká tatínek -. Liduška se rozzářila a vyhrkla: - Roztomiloušku!-.
   V jiné třídě jsem měla Anděla, bohužel bez křídel. Na rodinném výletě v Divoké Šárce sletěl ze skály a dosti se pohmoždil. Anděl bez křídel! A jak již jsme si kdysi také psali, jak si slečna Třísková pomohla, když se vdala za pana Prkna,
 
                                                                                                         V.R.
 
    18.10.08. Včera jsem dostala Veníkův a Libušin dopis. Zvlášť mě potěšila ta Skácelova vzpomínka na první školní den, jak chodí okounět před školní budovu a dojímá se hlavně prvňáčky, kteří si na zádech nesou „zbrusu nové tašky“, které jim trčí kolem ramen jako křídla, někdy se zdá, že na to přijdou a odrazí se od země a obloha bude plná vznášejících se a poletujících dětí. Krásně to vyjádřil pan Skácel. Já – jako učitelka - dávno penzistka - dosud každý první den nového školního roku stojím u okna a děti doprovázím očima a přeju jim  šťastný a veselý nový školní rok. Snad se také jednou vznesou k nebi.                                                                                        
                                                                                                       V.R.
 
 
  
 
     19.10.08.  V době, kdy mi je již pěkně přes 90 let a všichni mě oslovují babičko, vzpomínám na našeho tatínka, který ani ve stu letech „nebyl“ dědeček pro cizí lidi. Jednou k nám šel na návštěvu soused a pozdravil: - Dobrý den, dědečku -.  Odpověď zněla důrazně a zřetelně: - Dobrý den, vnoučku! -. Od těch dob se náš soused Karel vždy předem zeptal: - Je váš dědeček doma? -. A když byl, Karel zacouval a odcházel. Takový měl „respekt“.
 
                                                                                                        V.R.
 
    19,10.08 si ještě vzpomínám na maminku. Když teď všude řádí chřipka, je to jaksi znovu aktuální. Při naší chřipce maminka nacpala všechny postižené děti do manželských postelí, přikryla, navíc přes čela postelí přehodila těžkou deku. Pod ní k posteli na štokrle postavila hrnec s vařící vodou, abychom se správně podrobili léčbě pocením. Náš obětavý tatínek,  který se s námi pod tou dekou taky potil, nás hlídal, abychom nevyváděli.
 
                                                                                               V.R.                                
 
      Ještě 19.10.08. Takové zamyšlení: To dnešní „mlado“ je jiné, než bylo za našeho „mlada“. Oč jsou jiní ti naši mladí – vnuci, pravnuci a všichni – než jsme byli my, asi o 3 generace starší. Mezi starými a mladými byl vždy nějaký rozdíl, tentokrát při tom technickém skoku, který nastal, je to ještě více patrné, než jindy. Za našeho mlada začalo vysílat rádio – zázrak! Až dosti později přišla televize s jedním programem. Také zázrak. Nám to tenkrát vynahrazovala četba, divadlo, filmy. Dnes – při všech těch nových a dokonalých novotách se spíše používají mobily, SMS se posílají a e maily, Internet je vůbec informací pro všechno a pro všechny, zavádí se spousta programů na TV – protože to umožňuje současná digitalizace. Pro nás byla velká vymoženost obyčejný telefon.
 
   Trochu to ale snad lidi odděluje. Mladí dřepí u počítačů, dorozumívají se na dálku vším možným, internet umožňuje v tomto směru skoro všechno. Dopisování a přímých kontaktů trochu ubývá. Tak se život mírně odosobňuje, mizí trochu bližší vztahy si myslím.
                                                                                                      V.R.
                                                                                                                    
 
     28.10.08.  Právě je ten slavný den – vznik ČSR, která už – bohužel – dávno neexistuje.
 
    Ale my jsme se právě v tento den dověděli horší zprávu, a to, že Věra je v nemocnici v Děčíně. A to s  bolestmi břicha, byla přijata na chirurgii. S p. Dr. Kolářem jsme mluvili o té někdejší operaci tlustého střeva, jak to probíhalo, že nebyly po operaci žádné známky metastáz atd. Vlídný pan Dr. Kolář po vyšetření volal, že skutečně se nejedná o střevní, nýbrž o gynekologickou záležitost a že Věru přeloží na gynekologii. Tam se zjistilo, že nešlo o zhoubnou komplikaci, ale o závažný zánět, byla podrobena menší, ale v jejích letech významné operaci, hned zaléčena a snad ji brzy pustí domů. Ivana nás bude o propuštění informovat. Jsme moc rádi, že to dopadlo tak pozitivně.
     
                                                                                                                                                                                      
                                                                                                        V.D.
 
    7.11.08. jsme dostali příznivou zprávu, že se Věra vrátila z nemocnice v Děčíně, kde ji odoperovali po gynekologické stránce, to, co bylo potřebné. Antibiotiky doléčili také ten postižený úsek peritonea za dělohou. Je doma, bude ještě jezdit na kontroly, ale už to vypadá dobře, mluvili jsme telefonicky a zdá se, že se vše  upravuje, už se pohybuje, posazuje a podle rozhovoru má o všechno zájem. Tak se těšíme, že si budeme nadále každý týden dopisovat. Takže vše dopadlo dobře a ta Tvá Ariadnina nit Tě zase vyvedla ze všech úskalí  labyrintu života. Drž se jí ještě stále!                                              V.D.
 
                                                                                                                               
 
   15.11.08. Ti posílám pro potěšení malou básničku J. Suchého, bude Tě asi zajímat, je tam i Mahulena!
 
       Ve jménu fantazie – možno si leccos dovolit:
 
 
    Na forbíně se motá mlynář
    A jeho dítě s brýlema
    A Harpagon je veterinář
    Co léčí něčí dilema
 
  
    Figaro sbírá nedopalky
    Už jich má plnou etuji
    Spejbl je blázen do Rusalky
    Která se koupe v Metuji
 
  
   Othello škrtí Mahulenu
   Radúz má něco s páteří
   Don Juan marně hledá ženu
   A láteří a láteří.                                                                     V.D.
 
    Vzpomenu ještě na 6.12.08.- Garni – studentský hotýlek v HK. Tam jsme se všichni sešli, jen asi 2 chřipky chyběly. Bylo nás 31, velká rodina. Všechno bylo v pohodě a dostal jsem skutečně náročné dary – např. nový přenosný počítač (notebook), abych prý mohl psát i v Říčkách, malou televizi do kuchyně, hůlku, mnoho knih a řadu jiných radostí. Kdo může za to, že se dožije devadesátky? Jsou to geny a ještě jiné věci, co v životě člověka potkají, snad optimismus, radost, že jsme s Libuškou stále v pohodě, že jsou naše velké rodiny v pořádku a že jsme s Libuškou přes všechny možné i nemožné překážky mohli dostudovat a pracovat pro lidi. Byli jsme šťastní. Přežili jsme také obě ty hanebné diktatury, mohli jsme pracovat, i když nás později z klinik vyprovodili. Ale u zaměstnání jsme zůstali a to bylo hlavní naše štěstí.
 
   Pak jsem dostal poštou dost přání a byly návštěvy. Rozloučil jsem se k té devadesátce se svými diabetiky, kterým jsem stále dělal jakéhosi odborného poradce, a dívky, co ke mně chodí na výuku EKG, ty se nedaly odradit a hned si zvolily další datum na leden 09.            V.D.
 
    12.12.08.  Tak už máte po oslavování těch devadesátin a Libuška shání dárky pro houf vnoučat i pravnoučat.
   My tu jsme zasněženi a zachumeleni skoro až pod střechu (Kytlice – Lužické hory, to my v HK po sněhu ani památky – pozn. V.D.) Snad se to počasí trochu opět po těch suchých létech trochu vzpamatuje!
   Vzpomínáš, jak naše maminka před Vánocemi vše vypulírovala hadrem, vodou a mýdlem a hlavně vlastním potem – bez dnešních moderních pomůcek. Dále, jak tatínek – důsledný bezvěrec – nedovolil nám ani žádný stromeček – i když to lze nahlížet jako národní zvyk.
 
                                                                                                      V.R.
 
  13.12.08.   V této vánoční době vzpomínáme na naše rodiče a na celé rodiny.
 
   Jsme rádi, že jste byli,
   Díky za to, že jsme Vám patřili,
   Díky za všechno, co jsme od Vás získali,
   Díky za to, co jsme u Vás nalezli: štěstí a lásku –
   A Vaši obětavost!
 
   Naši pravnučce Verunce – to je rodinka Terezky, která bydlí na Novém Plese, kde není škola a ona chodí do Josefova – se ve škole moc líbí. V Josefově je i dost Rómů. Ona se ze školy moc raduje. A můj Josefov se takhle v další a další generaci vrací. Působil jsem tam 10 let, ale naše bývalá nemocnice, kterou v r. 68 zabrali Rusáci, zeje dosud prázdnotou. A my jsme všechny diktatury přežili a měli i dost radosti z pěkných divadel a humoru. Byl s námi Werich, Suchý, Horníček, Šimek, Grossmann, Šlitr a jiní a jiní. (Snad smích a veselí nám ještě nezdanili všemocní chlebodárci. – K. Toman).
   Píšeš, Věro,  o našich vládních předácích, jak skoro každý zpychne i zbohatne, jak mnozí spíše myslí více jen na sebe než na obyčejné lidi. Je to tak: -Honores mutant mores! -. A teď do toho ta krize – bude mnoho nezaměstnaných, jako tomu bylo v létech 1929-32. Pamatuji, co tátů bylo v Holešovicích bez práce, dostávali pak stravenky…
 
                                                                                                      V.D.
 
 
     13.12.08. Naše současné bydliště je už hotové. Libujeme si to nové zateplení domu, nových oken a pěkného vzhledu celého baráku. Máme se tu dobře, je tu stálé takové konstantní teplo a přitápíme jen dle potřeby.
   Pozoroval jsem ty stavební dělníky, pracovali v sobotu i v neděli, asi aby se to do zimy stihlo – a stihlo. Někteří byli Ukrajinci, domlouval jsem se s nimi rusky. Oni asi pojedou na jejich Nový rok - jejich Vánoce, domů. Mám pro tu jejich dělnickou práci pochopení, je to dřina a ještě k tomu ve výškách, i když je značně ulehčena moderní technikou. Vím ale, co to je. Pracoval jsem jako vězeň na dolech, pak na naší chalupě v Říčkách v dobách, kdy nebylo možno práci nějak zadat zkušenějším dělníkům. Nebyly ani firmy, málo materiálu a málo peněz. Ale naše domy jsou teď funkčně i vnější úpravou výtečné. Díky - na  poslední léta našeho žití! A kolem v blízkosti máme dost stromů, kde pozorujeme různé ptáky – holuby, kosy, straky – ty jsou nejkrásnější - dále některé vzácnější, které neznáme.
 
       Přiletí pták, s ním píseň, radost a smích, s ním přijde vše, co těší v truchlých dnech… (K.Toman).
 
                                                                                                         V.D.
 
   14.12.08. Byli jsme na očkování proti chřipce. Ráno bylo trochu mrazivé a já upadl. Libuška to takto zaznamenala: Veník hned před domem předvedl, že zase skáče přes kaluže. Já se obyčejně spíše opatrně něčeho přidržím, ale Veník naopak hop přes stavební výstražnou pásku a už ležel na zemi s krvácejícím obličejem v záhonu: tržná rána, odřenina na čele a z brýlí osmička! Naštěstí byl dopad měkčí než samotný chodník, kosti naštěstí neutrpěly. Docela mladí dělníci – Ukrajinci – ihned pomohli vstát a byli dost vykuleni. Všechno se ale upravilo, brýle Veník narovnal, skla vydržela, krev jsme tišili kapesníkem a pomalu to ustalo, takže jsme přišli na polikliniku na očkování docela v civilním stavu. A byli jsme naočkováni!
 
                                                                                                          V.D.
 
                                                                                                                  15.12.08.  Jak teď v zimě žijeme. Děti z nás dle možností dělají výměnkáře. Někdy nám dojdou i pro oběd, abychom neklouzli! Nakupují větší nákupy a je nám to docela příjemné. Hodně nakupuje Lenka, pak Marta a Míša. Ale Míšovi zadáváme jen těžké jednodušší věci, jako brambory, mléka, vody. On by třeba hladkou mouku nerozeznal tak přesně od hrubé a hrubou by nám nekoupil, aby nás neurazil!
 
   Jsme také rádi, když nás děti kdykoli navštíví na popovídání. Marta např. teď masíruje Libušku, takže jsou obě  pořád hezčí – Libuška i Marta. Tak jsme tedy dost doma. To je halt : c‘est la vie.
 
                                                                                                      V.D.
 
 
    Nyní –16.12. 2008 - skoro již před Štědrým dnem je silně zamlženo, trochu déšť. Přečetl jsem si něco z Halase, i z jeho života a rodiny. Teď jsem se vrátil k Puškinovi – rusky -  trochu k Oněginovi, ale i ke Kapitánské dceři a pod. A pak ten náš Erben, to je taky krásný básnický dokument věčného a opakujícího se života.
 
   A já jsem rád, že už všechno zase pokračuje, že Věra už píše, že je její zdravotní krize po operaci překonána, má už zase své pěkné písmo. Tak budeme pořád pokračovat.
 
   Já byl dnes v naší laboratoři na odběru krve. Známé dívky – laborantky se ke mně chovaly mile, jako vždy, jako kdysi, když jsem ještě byl s nimi ve spojení při ordinacích a byli jsme dobře známí. Já sice nevěděl přesně, jak se jmenují a všem jsem říkal Evo. Ale nezlobily se a  srdečně mi gratulovaly.
 
   Pak jsem vycházel z polikliniky ven a viděl jsem 3 dozorkyně se třemi trestankyněmi. Vedly je na vyšetření. Taky mi  tak kdysi vodívali ze zdejší věznice dozorci muže, dozorkyně  ženy. V ordinaci je odpoutali, já je vyšetřil, napsal nález a trestanci dostali znovu pouta. Jedna vlídná dozorkyně, která mi vodila ženy, mi říkala: vy s nimi jednáte tak mile. Já: pro mě to jsou pacientky jako každý jiný. To ostatní není moje věc ( i když vím, že někteří doktoři se ptávali, co kdo provedl apod.).
 
   Ta dozorkyně pak šla na mateřskou dovolenou a po čase mi přivezla ukázat své miminko.
                                                                                                  V.D.
 
      17.12.08. Taky jsme poslouchali a koukali se v televizi na výklad bible – starý zákon, nový asi bude někdy příště, byl zatím jen zmíněn. Hlavně si člověk uvědomil, jak jsou lidé pořád  - nechci říci stejní, ale podobní. Hodní, zlí, tolerantní, netolerantní, bojují o své území, ale pak bojují i za zcela jiné, zištné i cizí zájmy. Mnoho obrazů, které se staly: Noe a potopa světa, Sodoma a Gomora, mstivost a zase touha po spravedlnosti. Bratři skoro umučili Josefa a ten jim to nakonec odpustil. Zkrátka, je ten svět pořád podobný, jen ten rozsah se  technikou mění: např. holocaust – zplynování lidí – samozřejmě kyanovodík  byl k vraždám ve velkém v Osvětimi používán pod názvem Cyklon B.
  Takže pokrok může lidem pomáhat i je kultivovat, ale právě tak sloužit zločinu a umělým katastrofám, Jen příroda to někdy taky dokáže: Tsunami, Tungzunský meteor a jiné přírodní katastrofy.
   Ale jsou i menší problémy: Na internetu si vše najdeš . to je dobře. Ale zároveň to může u mnohých vést k tomu, že se děti tolik nebudou učit něco si pamatovat, protože vše je v internetu. Tak každé plus má i své mínus. Ale s tím nic nenaděláme…
    Svým dopisováním si stále trochu budujeme cestu dopředu, abychom se netočili jen v kruhu jenom stálých vzpomínek.
 
   Včera -22.12. 08. Byl u nás Vojta se Zuzkou - nová Dobiášová. Bylo to moc milé. Zuzka nám ukázala promoční diplom, ten jsme rádi viděli, na promočních diplomech je nadále latina – které mládež už skoro nerozumí. Tak jsme jim ukázali naše historické promoční dokumenty k porovnání. Bylo to dobré, oni jsou takoví zvídaví a pohodoví.
 
                                                                                                     V.D.
.
     24.12.08. je Štědrý den, jsme doma, teď po částečných návštěvách našich rodin. Od zítřka ale budou pokračovat všichni další.
    Pustili jsme si na DVD Říčky s přírodou, dětmi, v zimě i v létě. Natočil nám to náš milý Bohouš. Teď jsem tam hodil klasické Labutí jezero, ten nejslavnější Čajkovského balet. Dočkali jsme se také slavné Tiché noci, svaté noci, té slavné písně, kterou složili narychlo cestou v Alpách učitel a regenschori, když šli do vesnice Obersdorf, kde měli hrát na varhany, ale cestou se dověděli, že tam právě mají varhany poškozeny. Tak píseň zapívali a zahráli na housle. Dnes je to světová píseň.  Byla to pohoda, snažili jsme se nepřejíst, něco jsme také popili.   Večer byl pohodový.
                                                                                                    V.D.
 
   25.12.08.  Dopoledne si  čtu Lustiga: Zloděj kufrů. Převážně se to odehrává v Terezínském ghettu, jde hlavně o mladé a dospívající lidi, ale i o ty ostatní. On to dobře popisuje – ty puberťáky, píše i o dívkách, co tam poprvé dostaly menses a staly se ženami. Ale pro koho, pro jakou budoucnost? Pak tam postupně vzniká mnoho otazníků, neboť snad všichni už vědí, že odjezd transportem na východ znamená smrt v plynové komoře v Osvětimi. Ničení Židů v plynu navrhl asi v r. 1941 Heydrich na nacistické konferenci v Berlíně poblíž jezera Wannsee. A co bude s nimi zde v Terezíně? A co s rodiči? A přitom všem zatím ten pokračující život v tom ghettu. Je to realistické, dojemné, občas trochu filosofické a hlavně obecně lidské. Já jsem znal Terezín, ale to tam ještě nebylo ghetto, zrovna ho nějak začali plánovat. Znal jsem mnoho lidí, co zmizeli v tom plynu nebo pak i na pochodu smrti atd. A to byl národ Goethův, Schillerův, Herderův, bratří Grimmů atd. atd. a poválečná krize po r. 1918 tomu zlu dost hladce napomohla (viz romány Hanse Fallady). Krize jsou skoro vždycky vhodnou půdou pro extrémy!
 
    Vánoce probíhají - je pěkné počasí - dokonce sluníčko a venku jen trochu mrazu, asi jen -2. Sníh nikde, ale to jsme si zvykli, že je tady o vánočních svátcích sníh jen málokdy. A do Říček už za ním nejezdíme, jen naši potomci. Je tam moderní lyžařská dráha se sedačkami, v létě to dodělávali, sledovali jsme  to.
 
   Večer byl na 2. programu TV pěkný pořad o Karlu Čapkovi, pak koncert Čajkovského - a nakonec o těžkém, ale úrodném životě Jaroslava Ježka. Zemřel v New Yorku ještě mlád na selhání ledvin. Ta dívka, co si ji vzal – a měli se rádi a stali se manželi - se o něj starala, byla snad anděl. Jak moc a do poslední chvíle o něj pečovala. Byla z české dávnější emigrantské  enklávy. Plně se mu obětovala, takže nebyl nakonec osamělý! On už pro nemoc se nemohl pohybovat po Státech s V.+W.
 
     Snad tím končíme pomalu s tradičními svátky. „- Už je duše zase smutná po slavnosti, jste v pracovně sám a už tu není hostí -“ (V. Nezval).
 
                                                                                               V.D.
 
     Věra píše také ještě k Vánocům 2008: Nomen Omen.  Od Ježíška jsem dostala knihu: Voskovec a Werich aneb války s lidskou blbostí. Hned jsem ji prolistovala a nad jednou fotografií jsem si vzpomněla na svoji spolužačku Květenku Pastyříkovou. Její otec asi v době, než se maminka vzpamatovala z porodních bolestí, dával novorozencům jména podle dní a měsíců narození. V této knize je taky jedna fotografie Nedělky Pastyříkové, jedné z Jenčíkových girls, tanečnic z Osvobozeného divadla. To Květa dopadla s květnem ještě nejlépe. Nejhůř dopadl Zářík, který ještě ke všemu zářil svými zrzavými vlasy. On svůj osud nakonec vyřešil dobrovolným odchodem ze světa. Trochu tvrdá cena za otcovu pošetilost. Tak se taky válčí s lidskou blbostí.
                                                                                         V.R.                           
                                                                                                            
 
    25. 12. 08. Často vzpomínám také na některá naše rodinná nedorozumění. Tak na příklad, jak se mě můj brácha Veník ptal, co to znamená loule. Tak si to propojil z písničky: Lví silou, letem sokolím… Tedy loule! Maminka zase zpívala: Pánbů nám pomůže třeba z malého věna. Nebylo mi jasné z jakého hověna nám pomůže. A ještě se kdysi malý Veník ptal tatínka, co to je vezba. On otec si zpívával: U nás ve Zbuzanech – tancujójó. Tak to byla ta „vezba“. Proč tu vezbu měl by kdo tam v lastně zanechat?                          V.R.
       31.12.08. Často  si vzpomínám na rodnou Roudnici n. Labem. Život naší .rodiny byl dost pestrý. Časté stěhování a nová místa i města. Tak ale k věci. Mě ale ještě v peřince přestěhovali do Prahy 7 – Bubenské ulice na rohu Šternberkovy. Tam jsme prožívali své útlé mládi, Vzpomínám, jak jsem toužil po koloběžce, jak Líba, naše kamarádka měla velice pěknou koloběžku a já ji pak dostal také. Před námi jezdila tramvaj č. 6 a naproti bylo staré Holešovické nádraží za takovou dlouhou ohradou, podle které jsme s mladší sestrou Jitkou pak chodili do školy Na Zátorech. Byla to dělnická čtvrť a pamatuji si na tu kdysi světovou krizi – z let 1929, 1930, která se táhla pak ještě nějaký další rok. Co lidí – také otců mých spolužáků - bylo pak bez práce.
    Vzpomínám našeho obětavého otce, který chtěl udělat něco pro zdraví dětí a tak postavil v Úvalech v idylickém koutu u rybníka a Prokůpkova válcového mlýna menší domek. Jezdili jsme tam vlakem na víkendy. Ale  otec se později rozhodl postavit tam vilku, kam jsme se potom přestěhovali. Já pak s mladší sestrou Jitkou jsem tam chodil do obecné školy, já již jen do páté třídy. Pak jsem jezdil do reálky do Prahy. Na to vše často vzpomínám. Pamatuji, jak maminka balila domácí věci k tomu stěhování do Úval.
   Úvaly byly pěkný venkov, s přírodou, plaváním, kamarády, a v zimě i s menším lyžováním. Na rybník jsme chodili v zimě hodně bruslit. Byla to idyla lesů, vod a strání. Zůstalo to v nás už na celý život. Vilka to byla pěkná, ale stala se po 3 letech taková nečekaná změna. Otec byl přeložen do Nového Bydžova a maminka zase balila. Já měl snad osudové štěstí, neboť z druhé třídy reálky jsem mohl bez jakýchkoliv formalit přestoupit do bydžovského reálného gymnázia. Náhoda přímo osudová, neboť později ve mně zrála myšlenka jít na medicínu. Z reálky bych býval nemohl, nebyla tam latina.. Tak někdy osud něco zařídí za člověka sám.                                       
   Vzpomínám na nové spolužáky, život na malém městě, koupání v létě, bruslení a lyžování v zimě, výlety do okolních lesů, luk, odkud byly vidět Krkonoše a Orlické hory. První výlety dál. S jedním spolužákem jsme šli pěšky do Kuksu, na kole jsme jezdili do okolí, často podél Cidliny, na jejíchž zátokách kvetlo množství žlutých stulíků. Prožíval jsem něco, co připomíná Drdovo Městečko na dlani. Bylo tam i pěkné divadlo, kde naše Věra jednou hrála v Zeyerově Radúzu a Mahuleně.
   Vzpomínám na velké prázdninové cesty, které jsem podnikal se svými dvěma bydžovskými spolužáky, se spaním venku a s nevelkým množstvím peněz. Došli jsme tak nejen například do Jeseníků, ale i na Slovensko. Dnes by se mi to zdálo trochu odvážné cestovat se spaním venku. Ani kola jsme tenkrát nepotřebovali, chodili jsme stále pěšky, často po tenkrát prašných silnicích, ale ještě bez velkého dopravního provozu. Já byl už tenkrát také velký čtenář a stále jsem si půjčoval knihy v místní knihovně v N.Bydžově a potom v Praze. Už v tercii a kvartě jsem měl mnoho načteno z české i cizí literatury.
   Ale ani zde jsme dlouho nepobývali, otec byl opět přeložen do Prahy – zase jsme bydlili v Praze 7 - na Letné -, maminka zase balila a my jsme přešli na jiná gymnázia. Otec nakonec vilu v Úvalech prodal, byla to asi dost velká finanční zátěž pro otce, který vždy dělal vše pro děti, pro jejich vývoj a studium. On sám byl z chudé rodiny, velmi nadán, ale na vyšší školu se nedostal pro chudobu . To byla jeho hlavní motivace, aby děti měly možnost se vyvíjet a studovat, aby měly školy, které jemu, tak nadanému, nebyly dopřány.
   V Praze jsem chodil a pak maturoval na Masarykově gymnáziu v Křemencově ulici. Miloval jsem Prahu. Skoro zásadně jsem všude chodíval pěšky a dělal jsem i takové větší cesty do školy, jako na příklad pěšky přes Letnou, přes Hrad až na Petřín a pak teprve k mostu Legií a k Národnímu divadlu – a cestami již blízko do Křemenčárny. Snad jsem se nikdy neopozdil.
  Pak už jsem začal život v Mladé kultuře s letními tábory, se vstupem na medicínu, pak zavření vysokých škol Němci a moje věznění. To vše je již popsáno v mých Fragmentech. Nechci se opakovat.
   Chtěl bych ale poukázat na to, že někdy obtížný život plný změn dovedl obohacovat život dětí, na které v naší rodině bylo vždycky pamatováno. Vliv vlídné a mateřské maminky a pečlivého a starostlivého otce, vlastně i vliv úplné rodiny, jaký má pro děti základní význam. Všechna ta místa, kde jsme dočasně žili, byla pro děti obohacením. Ty v péči rodičů nepoznaly plně všechny obtíže s tím spojené. A tak ty různé hlavně také ekonomické obtíže rodičů děti snad ani nepozorovaly a ještě na tom získávaly nové a nové zkušenosti.                                                        
                                                                                        V.D.                              
        
                                     Tak  končí rok 2008.