DNESKA 16

                                                               1
                                      DNESKA 16 
      (V.R.: Věra Rysková, 95 let. VD.: Václav Dobiáš, 91 let.)

  
   14.11.09.  Věra vzpomíná na naše mládí v Úvalech: Bydlili jsme ve Smetanově ulici v domě s krásnou zahradou, kolem louky a do kopečku  háj  a pod ním ihned pěkný rybník – s válcovým mlýnem pana Prokůpka. Byla to idyla našeho mládí.
   Věra pak vzpomíná dál: Byla to aurea aetas, teď sedím v pokoji a vzpomínám, jak jsem se jednou v našem rybníku topila. My jsme totiž chodili na ten  rybník v zimě bruslit. Jednou se stalo, že se pode mnou prolomil led a já byla skoro celá ve vodě.  Na štěstí jsem se trochu zachytla kolenem ledové kry, volala jsem na Jitku, která se mnou také bruslila. Ta chtěla ihned přivolat nějakou pomoc. Já jsem však nerada dělala senzace a poradila jsem jí, aby si lehla na led a pomohla mě vytáhnout nahoru. To se podařilo. Pak mě maminka vysvlékla, vysušila, oblékla a oděvy dala uschnout. Tak se u naší hodné maminky sušívali často i cizí „ztroskotanci“.
   A  ještě Úvaly. Vzpomínám na velikonoce a na našeho tatínka. Za námi holkami jezdili kluci pro vajíčko za pár ran pomlázkou. Byli  to  hlavně kluci Elčknerovi, kteří s námi i jinak kamarádili. Vzpomínám, jak náš otec - přísný ateista a odpůrce takových zvyků - stál u vrátek a přísným pohledem koledníky odháněl. Jen těm nejodvážnějším se podařilo s druhé strany proniknout přes plot a pak se vše odbylo a oni odcházeli s vajíčkem.
   A ještě Úvaly: vzpomínám na svou první lásku. Byla jsem již na gymnáziu, když jsem se zalíbila  milému  hochovi Karlu Horákovi. Skoro denně za mnou přijel na kole, vzal mě na rám kola a zajeli jsme do našeho háje. Tam mi dal pusu a zase jsme se vrátili. Jeho otec,  místní lékař, něco tušil a snažil se to nějak překazit. Ale asi vše dopadlo dobře, protože Karel jezdil za mnou  dál. 
                                                                                              .
                                                                                               V.R.
15. XI.O9. Čtu Ivana Klímu: Moje šílené století. Je to skutečně osud naší generace, jsou zde všechny naše politické omyly, i to, co je zavinilo – Mnichov, nacisti, pak Rusové – komunistická diktatura,což
                                                       2

vedlo k desorientaci mnoha lidí. Popsal jsem to již ve svých Fragmentech. V knize je však i mnoho objektivních dokladů a přiléhavé srovnávání příbuznosti – velmi těsné – nacismu a komunismu. Všechny  snad i dobré myšlenky tak často selhávaly i v dějinách - docházelo k násilí – např. i v křesťanství, i v v jiných vírách atd. Stačí vůbec zamyslet se nad krutou historií lidstva, je to skoro stále historie válek a násilí. Sbohem zločinné 20. století. Zda se ale, že se něco do budoucna polepší? Problémy ve světě spíše narůstají, a to z nejrůznějších příčin.

                                                                                                  V.D.

   17.XI.09. Oslavujeme 20 let od „sametové revoluce“. Konečně jsme se zbavili těch dvou diktatur, je to jiné, svobodnější každým směrem, těmi směry dobrými i nedobrými. Všechno se nějak uvolnilo a jak to bývá, tak i ti vykutálení na tom získávají. Ale není lepšího uspořádání než demokracie, ovšem musí mít dobré mantinely, zvláště právní… Nejhorší je současná korupce a kriminalita, pokleslejší úroveň často i ve vztazích mezi lidmi.
   Ale chci nejprve vzpomenout těch prvních 20 let naší 1. republiky – 1918 – 1938 -. Jaká to byla doba, volnost, přístup na školy, do toho naše mládí, dychtivé mnoho poznat, vyrůst v rozumné lidi, studovat, zapojovat se do života. Vše bylo nějak delší. Těch prvních 20 let jako by bylo o mnoho delší něž těchto současných 20 let – l989 – 2009. My jsme žili  v dobré rodině s rozumným a obětavým otcem a s dobrou, citově založenou a děti chápající matkou. Byl to tehdy bohatý život, školy, cestování, první lásky a cítili jsme jaksi tu toleranci 1. republiky. Pro nás to vše končilo tím neomluvitelným Mnichovem, pak přepadením Čech se změnou v Protektorát a nakonec 17. listopadem 1939 zavřením vysokých škol a odvozem studentů, bydlících ve studentských kolejích, do koncentráku.  Ta okupace byla i pro mnohé další vězněním nebo jiným utrpením a pro mnohé to byla smrt. Co bylo mrtvých po té druhé světové válce!
   Pak jsme musili nějak přežít obě diktatury. Ta druhá – komunistická - se uchopila moci až po převratu 1948. Jenže postupně se ukázalo, že to byl také pěkný podvod. Nechci o tom už psát, vše je již známo.
  
                                                      3
    Nyní žijeme druhých 20 let opět v demokratické zemi.  Je zajímavé, jak těchto druhých 20 rychle uběhlo. Jsme podstatně starší, ti narození před r. 1918 nebo trochu po tomto roce, jsou dnes devadesátníci. Někdo trochu méně někdo trochu více. Asi to souvisí i s věkem, že je v životě mnoho poznaného, že je člověk ke všemu kritičtější a zkušenější, není jaksi všechno nové, jak tomu bylo v mládí. Člověk bere svobodu jako dobrou, i když ji už nemůže naplno využívat pro svůj věk.  Jsme kritičtější, vidíme některá negativa. Člověk má při tom velkém technickém rozvoji stále více obavy i o naši Zemi, kterou rychleji „vybydlujeme“. Člověk vidí např. to množství aut, které nás obklopuje ze všech stran. Zemi vyčerpáváme stále více … Vidíme i mnoho nedobrého, korupci,  kriminalitu, nedokonalé zákonodárství…
   V prvních 20 letch (1918-1938). bylo všechno před námi, v těch druhých (1989 – 2009). je mnoho již za námi.  Je jen dobře žít podle vlastních  možností aktivně.

                                                                                                     V.D.

    28.XI.09.  Náhody v životě.   Věra také často mluví o náhodě, o jejím zvláštním významu a také vzpomíná na V+W a Ježka s jejich písničkou „Život je jen náhoda, jednou jsi dole, jednou nahoře“.
    Vzpomínám na velkou náhodu, která ovlivnila můj život. Do primy a sekundy jsem jezdil z Úval do Prahy do reálky, což byla střední škola jako gymnázium, ale bez latiny. Vychovávala žáky spíše pro technické obory a netrvala 8, nýbrž 7 let. Já jsem skutečně směřoval na techniku, zajímalo mě tenkrát vše, co souviselo s elektřinou. Sám jsem s p. Junkem, který bydlil blízko, dělal malé elektromotorky na baterky, později i navíjel cívky pro malá rádia na sluchátka atd. Bylo to velké „hobby“, byl jsem tím hodně zaujat.
  Ale náhle vše dopadlo jinak. Otec byl přeložen do Nového Bydžova, kde bylo jen reálné gymnázium a naše  právě nová reforma posunula
latinu až na tercii, takže jsem mohl přímo přestoupit                                                       do tercie bydžovského  gymnázia.  Pomalu ale jistě jsem začal uvažovat o medicíně. Když jsem chodil do kvarty, byl otec znovu přeložen do Prahy a já jsem začal chodit do gymnázia v Křemencově

                                                   4
ulici. Bylo to Masarykovo reálné gymnázium. Tam už jsem pomalu o ničem jiném moc neuvažoval, a to přesto, že mě hodně zaujala literatura, naši básníci i romány a světová literatura. Figurovali zde meziváleční básníci, jako Halas, Nezval, Holan, Seifert, Toman, Kainar a Orten, s některými jsem se i trochu znal - a další z té doby. Mnohé verše jsem uměl nazpaměť a něco mi i dosud zůstalo v hlavě (91 let ). Dále pak to byl K. Čapek, Tolstoj, Dostojevskij , Maupassant, Flaubert, Čechov, Fallada, Steinbeck, Hemingway a mnoho dalších, později také Böll, Klíma atd. Vím, jak např. Tolstého Vojnou a mír jsem byl zaujat na několik týdnů a pak i let, osoby přede mnou figurovaly a já znovu a znovu prožíval děje s Pierrem, Natašou Rostovovou atd.  Nebo Anna Karenina. Ale nakonec jsem se skutečně rozhodl pro medicínu.
   Nastoupil jsem na lékařskou fakultu KU, absolvoval první zkoušky a pak nacisté naše vysoké školy zavřeli na 6 let. Až po válce jsme se ženou Libuší medicínu dostudovali. Medicíně jsme zůstali věrni a byli jsme šťastni, že nás další politické události nevytrhly z tohoto milovaného zaměstnání. Medicína je obor, kde se zobrazuje lidský život, osud, tíže, nemoc, ale i radost z  uzdravení a to vše ve své prosté nahotě, bez jakéhokoli většího závoje. A jediná snaha je zde  pomoci co nejvíce,  jak to jde…
  Ale to všechno jsem popsal již jinde.
  A život jde dál, blíží se Vánoce 2009 a s tím i konec roku. Oslavujeme také v prosinci narozeniny moje a některých z naších dětí, ale i vnuků a i pravnuků. Život pokračuje stále  dál..             
                                                                                                  
                                                                                                   V.D.
                                                      
     30.XI.09. Včera jsme v  rodinně Michala oslavili narozeniny, bylo nás několik „jubilantů“.  Přijeli také naši „Fejti“ z N. Plesu, což je obec bezprostředně vedle Josefova. Naše malá pravnučka chodí do Josefova  do 2. třídy.
   Tak se mi znova vybavují moje dvě Tereziánsko-Josefovské pevnosti. V obou jsem byl, vždycky v trochu jiné situaci.
   Terezín: v r. 1941 jsem tam byl jako vězeň  nacistického režimu. Tam ještě nebylo ghetto, zřejmě se o něm teprve uvažovalo a v r. 1942 je už začali plnit našimi spoluobčany t. zv. židovského původu  My
                                                    5

jsme tam v létě 1941 zažili přepadení SSSR Němci – ač mezi oběma diktaturami byla právě platná podivná smlouva o neútočení. My jsme
si říkali, teď začíná porážka nacistů.  Byla to pravda, ale trvalo to dlouho, déle dokonce než tam kdysi dostal na frak 1812   Napoleon.
   A ta moje druhá pevnost stejného původu byl Josefov. Tam jsem se dostal z kliniky v HK jako vedoucí interního oddělení. Vydrželo to tam 10 let, kdy přišli Rusové v r. 1968 a nemocnici zabrali. Tím přepadením dostal SSSR a celý komunistický režim  punc  skutečného zla a byl to začátek jejich konečné prohry. Ale i to trvalo dlouho...
   Tak to byly  moje dvě Tereziánsko- Josefovské pevnosti.

                                                                                                     V.D.

    Je právě 1.XII.09 a Věra píše o našich rodičích, ale vzpomíná i na naše další předky z obou stran. Je to hezké a člověk si uvědomuje, jak život běží a běžel a jak je nám všem v něčem podobný.  Musíme být za vše  vděčni.
   Pak se opět obrací k moudru našich V.+W a cituje: - Voskovec píše v r. 1977 malíři V. Komárkovi: - Musíme být také hrdí – ne pyšní –   ale hrdí na to, že něco umíme. A hlavně, že to umět, je pro nás to hlavní – nikoliv vydělávat nebo být „slavný“-. Dávám to do uvozovek, neboť pojem slávy je volovina a přízrak. Je jenom krásný, že když něco uděláte jen proto, že chcete nebo musíte a někomu jinýmu to pomůže či se zalíbí - dostane se vám asi nejlepší odměny, co je na světě k dostání.  Čili: získat si přítele nikoli penízem či večeří  ( ač i to je velmi cenný dar bližnímu v pravý okamžik)  - nýbrž úplně   privátním projevem něčeho, co cítíte a věříte a  chcete  tomu dát  svou vlastní formu. Čili znovustvoření světa. My všichni (nejen umělci – ale my snad nejvíce ?) se snažíme znovu svět stvořit. A to je ta nejkrásnější sranda a marnost a zároveň svátost. Nemyslíte? -.
   Co je moudra na kousku papíru!
   Citace je z knížky Kronika Voskovců – Wachsmannů Adrieny Borovičkové, což je Voskovcova neteř.

                                                                                             V.R.              3.XII.09 jsme dostali dopis od Věry. Věra se tam dotýká manželství,
                                                       6

které v naší době poněkud ustupuje do pozadí, ale stále má svůj význam. Myslíme si všichni, že  má trvalý význam, zvláště když jsou v rodině děti. Věra k tomu cituje jednak Wericha a ještě něco vybrala na jiné téma z dopisu Jaroslava Ježka.
   Tedy Werich Horníčkovi: - My se sešli, když jí bylo osmnáct a mně  devatenáct a dneska je mně  jednašedesát a jí bude šedesát. Já nejsem matematik, ale to se dá snadno spočítat… Chápete pane, že takové manželství, to není vždy hladká cesta, přijdou úseky, které  jsou obvyklé jak v Československu, tak i jinde… A právě v tom je ten celý kumšt a celej ten vtip, že v manželství, když si dva rozumějí a mají se rádi, dovedou si odpustit.… A zaplať pánbůh, že se nám to povedlo, protože člověk nemá dva životy a když se  jednou život povede žít společně takhle dlouho, tak může člověk jen děkovat – Pánubohu – prosím, když někdo věří na Pánaboha. A když někdo nevěří, tak taky-  zaplať pánbůh -.
  A ještě něco z Jaroslava Ježka, kterého se obětavě ujala v USA jeho žena Fany, která byla z dávnější české enklávy v USA: - Všechno je dnes šílený otazník (to bylo za války, kdy Ježek s V+W emigrovali před nacismem do USA). Já ale věřím, že nakonec vše dopadne dobře, protože si to ani jinak nedovedu představit a mám důvěru v ty lidi, kteří mají krásné a upřímné oči. Nakonec musí přece jenom dobro zvítězit nad zlem a s tím zlem musí být zúčtováno -.
                                                                                                  
                                                                                                    V.R.

      6.XII.09. Tak už je zase všechno pomalu o rok dál a mně je 91 let.   Vzpomínám Jiřího Ortena na jeho verš o ubíhání času:

      Zeptej se maminky, zeptej se chladné vody,
      Jež rychle uhání, jež rychle utíká …

   Tak všechno utíká, ale buďme rádi, dokud hlava myslí, že si můžeme ještě vyměňovat názory a dopisy s Věrou a přáteli. Jak příjemná a vlídná bývají slova v dopisech …
   Konečně se začíná trochu hlásit i zima, snad utlumí trochu ty současné virózy, hlavně tu cizí a novou mexickou chřipku. Asi se


                                                    7
všichni těšíme na jaro, už nechodíme bruslit a nejezdíme na běžkách.
   Už taky pociťujeme, jak s léty ubývá sil, jak začínají být dlouhé i ty kdysi krátké cesty, po kterých jsme chodívali.
       Už jenom hledíme, jak v dálce kvete vřes,
       Na trávu na lukách, kde v dálce je náš les,
       My jenom hledíme, už bychom nedošli,
       Už ne, už ne …
  
   Živote,jsi ještě krásný a žádoucí.                                             V.D.


       Dneska – 6.XII.09 si vzpomínám na blížíce se Vánoce. Na to, jak náš tatínek – zapřísáhlý bezvěrec – nedovolil nám vánoční stromek. My jako ještě malí jsme záviděli ostatním dětem, co stromeček doma měly a chodili jsme po známých rodinách je navštěvovat  Tatínek byl vůbec důsledný a já jsem málem dostudovala už v primě Reálného gymnázia Elišky Krásnohorské v Praze, protože jsem jednou ze zkoušky z přírodopisu neuspěla. Nazývala jsem totiž Lelka Kozodoje – Kozokojem. (On ten název je historický a pro nás dost nezvyklý). Na obecné škole jsem byla bez problémů a tak si tatínek myslil, že asi budu maturovat se samými jedničkami. Tak mě chtěl z gymnázia vzít, že se na studie nehodím. Tatínkovi to rozmluvil  náš latinář, prof. Cyril Stejskal. A já jsem nakonec po létech docela v pohodě odmaturovala.
   Po maturitě jsem vstoupila na nově vzniklou Pedagogickou akademii, kterou jsem vystudovala a to mi taky poradil můj bývalý prof. Stejskal. Ta akademie byla vlastně předchůdcem Pedagogických fakult – po válce. Za 1. republiky měli učitelé na obecných a měšťanských školách jen středoškolské vzdělání. Já byla ve svém zaměstnání šťastná, mám ráda děti a moje „řemeslo“ mě těšilo celý život. Cyril Stejskal byl můj ochránce i záchrance – děkuji.
                                                                                                V.R.
     Další vzpomínka na hodného člověka, což byl náš rodinný lékař MUDr. Rössler. Byli jsme 4 děti Dobiášovy. Měli jsme pěkný domov. Zlatou maminku a starostlivého tatínka. Jako děti jsme byly  - 
                                                     8

myslím, docela hodné děti – bez nějakých větších problémů. Občas jsme měli chřipku nebo angínu, nic tak vážného, jenom Veník měl jednou spálu a ležel v nemocnici Na Bulovce…
   V Praze 7., kde jsme bydlili, ordinoval p. MUDr. Rössler. Když někdo onemocněl, přišel p. Dr. Rössler k nám do bytu, v kuchyni zamíchal polévkou a v pokoji nám na záda přiložil svoje studené ucho, dal teploměr, proklepal nás a vyslovil ortel: - angína, čaj, kloktat a zůstat pod peřinou. (Antibiotika tehdy nebyla). Také ve své ordinaci – v čekárně měl misku s čokoládovými bonbóny a normální pokojový nábytek. My jsme se vždycky k našemu p. doktorovi těšili. Nejen my, ale asi všichni pacienti. Nikdy na Vás, na Vaše dobré srdce, laskavý přístup a moudrost, pane doktore, nezapomeneme – my stařenky a starci – bývalé děti Dobiášovy.

                                                                                                V.R.

   7.XII.09. A ještě  vzpomínka na našeho pečlivého a pokrokového tatínka.  On pro nás děti vynašel i pokrokové – pokusné školy. Václav a Jitka navštěvovali školu v Praze 7 – Na Zátorech. Václava tam učil p. učitel Žitný a Jitku p. učitel Mařík. Říkalo se té moderní škole pracovní! Já jsem chodila také v Praze 7 – ale U Studánky k pí učitelce Kühnelové. Tam byla hlavně pěstovaná estetické výchova. Už prostředí nebylo obvyklé. Žádné lavice, nýbrž bílé stolky a židličky a knihovnička dětských knížek a laskavá pí učitelka. Také jsme každý rok jezdili na jeden měsíc na venkov. To bylo něco neobvyklého. Až daleko později vznikaly tzv. školy v přírodě. Ale i v zimě jsme byli v Krkonoších. Byl to pro děti velký dar. A jednou se dokonce podařil zájezd do Terstu, kde děti spatřily poprvé moře… To byla  dvacátá léta. Tak jsme postupně my děti absolvovaly první léta cesty ke kultuře!

                                                                                                  V.R.

   Dneska v prosinci si vzpomínám, jak se narodil můj bratr Václav. Náš pošetilý tatínek mu chtěl dát jméno Mikuláš, protože se narodil právě na Mikuláše. Ale naší moudré mamince se Mikuláš Dobiáš                                     
                                                     9

nelíbil a chtěla uctít památku svého milovaného bratra Václava, který zahynul v 1. světové válce. A tak mám milovaného bratra Václava – Veníka, s kterým si moc dobře rozumíme a  s  kterým máme mnoho společných zájmů. Máme se rádi. Je to bratr náš, co nadělil nám Mikuláš.

                                                                                                   V.R.

      Dneska 8.XII.09 si vzpomínám, jak se častovaly paní Horníčková s paní Brodskou. Obě herecké rodiny bydlily  v domě na rohu Veletržní a Bubenské v Praze 7. Horníčkovi nad Brodskými. Ráno paní Brodská – matka Vlastimila, čistila na schodech hromadu bot a čekala, až se otevřou nahoře dveře a vyjde matka Miroslavova Horníčka. Pozdravily se a pí Brodská se hned chlubila, kde právě Vlastimil filmuje, aby pí Horníčkovou trochu pokořila. Podařilo se a pak spokojeně sebrala vyčištěnou obuv a odešla do bytu.                                                                                                                        
                                                                                               

                                                                                                    V.R.
                                                 


      Dneska – 12.XII.09. Letos poprvé napadl sníh. Už jsme myslili, že s tím globálním oteplováním letos sníh snad vůbec neuvidíme. My staří můžeme mít i trochu obtíže, je-li více sněhu a pod ním je třeba i námraza, kloužeme. Tíže se nám vychází na ulice, musíme s hůlkou dole s bodlem, je to všechno přeci jen trochu složitější. Ale přece jen patří k naší zeměpisné šířce i sníh. Jsme na to zvyklí po generace a my od svého dětství – bylo by nějak smutno bez něho v těch tmavých prosincových dnech, takže vítáme bílý sníh. Jsme rádi, že žijeme právě tady, v  této zeměpisné šířce v naší zemi, kam  sníh patří.

                                                                                                   V.D.

    13. prosince 09 – Věra vzpomíná na Úvaly.  Bylo to naše šťastné dětství a mládí. Za naší zahradou byl blízko rybník pana mlynáře
                                                      10


Prokůpka a v zimě, jakmile zamrzl, našroubovali jsme si na boty naše „šlajfky“ a hajdy na rybník. A už se jelo. Zkoušeli jsme i první krasobruslařské triky, holubičky vsedě na jedné noze a často přímo na zadku, dále přeskoky a pod. Slečna mlynářová s námi nebruslívala, ale kráčela netečně kolem rybníku se svými džeksnami na polévané kluziště k sokolovně. U nás pro 3 děti tak moc na vstupné nebylo a rybník byl zdarma. Tatínek bral slušný plat, ale na celou rodinu, to se musilo trochu šetřit a pak, on chtěl hlavně dopřát svým dětem vzdělání,  které se jemu - z chudé rodiny – nedostalo, ač on na to určitě měl! Žili jsme v dobré rodině a jak Werich říká: - Když člověk žije s ženou 54 let, tak mu to připadá, že hraje na staré a vzácné housle. A když pak o ty housle, přijdete, tak byste je bral i s těmi písničkami, které hrály proti vaší vůli -.. A píše dál: - Žena mi byla víc jak padesát let kamarádem. Teď občas neví, co dělá.. A dále: mám dceru, která se nešťastně provdala a rozvedla, takže malá Fanča vyrůstá bez táty. A další smůla:  před 18 ti léty mi našli v krku rakovinu, nemohl jsem pořádně mluvit a pak mi začalo vynechávat i srdce a přidělali k němu baterku – krokoměr, pace-maker –.  Jednou jsem už byl v klinické smrti a zase mne vzkřísili. Ale nechci umřít, nechci, protože jsem zvědavý, jak to se světem jednou dopadne -.                             .
                                                                                                 
                                                                                                   V.R.

   Dneska 16.9.09. si vzpomínám na horor, kterým jsem prošla na začátku školního roku 1926, kdy jsem šla do primy Reálného gymnázia Elišky Krásnohorské v Praze 2 – Pštrosově ulici. Měli jsme si zakoupit zeměpisný atlas, ten byl ale drahý. Dostala jsem od rodičů 100 Kč. Nevím, co jsem dělala, ale tu stokorunu jsem ztratila, což pro nás byl velký obnos. Obdivuji rodiče, že mě nezpohlavkovali. Oni nás vůbec nikdy tělesné netrestali, ale bývalo důkladné domlouvání, že si občas člověk myslil, že by byl lepší ten pohlavek. Jak to dopadlo s tím atlasem? Koupila jsem nakonec levnější z antikvariátu.

                                                                                                   V.R.

                                                    11
  
24.XII.09.  Vzpomínám, jak jsme na gymnáziu vždy o prázdninách čundrovali s dvěma spolužáky jako nomádi. Měli jsme jen spací pytle – doma vyrobené a šli jsme pěšky, a to nejčastěji až na Slovensko. To byla naše veliká láska. Vzpomínám na prázdniny v r. 1935, kdy byl u nás mír a kdy člověk naprosto netušil, co ho čeká a co musil prodělat v té strašné II. světové válce, na kterou se již Německo připravovalo. Lidé vůbec myslí hlavně na blízkou budoucnost a klidně si žijí své dny.
  A tak jsme kráčeli směrem na Slovensko. Tam jsme pak stoupali do kopce po silnici, která se pod vrcholem skláněla rychle k Harmaňci a do Nízkých Tater. Ještě před vrcholem jsme potkali asi 3 cikánské vozy, muži pracovali na silnici, ta byla ještě štěrková. ( po čase jsme tudy kráčeli nebo později už jeli i autem po asfaltu). Ale tenkrát před vrcholem byly ty cikánské vozy. Všichni tam přítomní byli velmi přátelští, nic na nás nechtěli, naopak říkali slovensky, že takto vydělají na chleba a že postupně takto sjíždějí silnice a opravují je. Bylo to pro ně – staré nomády – asi docela přirozené. Byl to takový nezapomenutelný obrázek.
.        - Majte sa dobre -. A vy také!
    Taková vzdálená zkušenost. Vždycky, když jsme tudy procházeli nebo projížděli si na naše nomády vzpomenu.  
                                                       
                                                                                         V.D..
                                                                                                        
     Poznámka ke Štědrému dnu v r. 09. Štědrovečerní pohodová nálada, stromeček, vánoční klid, dárky z celé rodiny byly  hojné. A já jsem si říkal s Petrem Bezručem – když mu taky bylo už kolem 90 let:  
    Ke konci žití svého
    I stužkonosku modrou viděl jsem….
Vysvětlení: Stužkonosky jsou krásné můrky, při rozpjatých křídlech se objeví pěkná červená stužka. Ty stužkonosky s modrou stuhou jsou velmi vzácné a stěží je kdo spatří.
   A my – staří rodiče taky k devadesátce jsme v duchu spatřili svou neobvykle širokou rodinu  (je nás se všemi i malými 31 lidí!)  a přitom celá ta široká rodina žije bez svárů, a v přátelství. Tak jsem si
                                                    12

uvědomil, že to je na dnešní dobu zvlášť neobvyklé a že tedy i my jsme  „na konci žití svého i stužkonosku modrou viděli“.

                                                                                                     V.D.

     A ještě Štědrý den 2009:  Věra v  dopise vzpomíná na naši maminku, jak to byla citově založená žena - maminka s přirozenou inteligencí -  bez velkých škol. Nemívali jsme vánoční stromeček pro tvrdý ateizmus našeho otce, jak nám, malým dětem, to bývalo líto. Oceňuje naopak otcovu skromnost, obětavost, snahu dát všem 4 dětem vzdělání. A to je vzpomínka na naši rodinu. Štědrý den nyní prožívám u stromečku v Kytlici se svými blízkými: Ivana, Petr, Verunka, Milan, Honzík a já,  milé dárky - šest lidí, jako bývalo u nás doma – později už také u stromečku.
                                                                                                       V.R


    Dneska – 26.XII.09 mi Míša připomněl historku z dávných let našich dětí, kdy se hromadně jezdívalo na sběr chmelu. Bylo to někdy v šedesátých letech, kdy jsme cestovali Ifou navštívit Lenku na chmelové brigádě. Bylo to tenkrát z HK do Pnětluk u Žatce. Jeli jsme v sobotu (ještě pracovní) a musili jsme cestou někde přespat. To ale nebyl tehdy takový problém, měli jsme lůžkovou úpravu a spávali jsme tak tolikrát. Tenkrát nějak ani nehrozilo pozdější přepadávání a okrádání, to se v pozdějších dobách nějak více rozrostlo. Usídlili jsme se s autem v jakémsi údolíčku – někde asi za Mladou Boleslaví – to už bychom nenalezli – a zalehli.
   V tichosti a v pohodě jsme usínali, když tu šli asi ze zábavy nějací chlapci kolem nás a v dobré náladě si přečetli poznávací značku na našem autě, volali: - Kluci z Hradce, spěte sladce! -. Tak jsme se sladce vyspali a pokračovali v cestě. Lenku jsme hned našli mezi  ostatními spolužačkami a spolužáky – věděla, že přijedeme. Tak jsme se s nimi poveselili, snad jsme ani nebyli protivní rodiče s příkazy, co ano a co ne – jak to bývá. Nakonec jsme vzali zpět do HK jednu z dívek, která tam nějak trochu onemocněla a rodiče byli již vyrozuměni, že jim ji domů dovezeme.                        V.D.         
                                                                                                 
                                                   13
   Na samém konci roku 2009 Věra píše několik krásných výňatků z V+W: - Musíme být také hrdi – ne pyšní – ale hrdi na to, že něco umíme  a že to umět,  je pro nás hlavní – nikoliv vydělávat nebo bejt „slavný“. Dávám to do uvozovek, protože celej pojem slávy je  volovina a přízrak. Je jenom krásný, že když někdy něco uděláte jen
proto, že chcete a musíte – a někomu jinýmu to pomůže nebo se zalíbí – dostane se vám asi nejlepší odměny, co je na světě k dostání. Čili získat si přítele nikoli penízem či večeří ( ač i to je velmi cenný dar bližnímu v pravej okamžik) – nýbrž úplně privátním projevem něčeho, co cítíte a věříte a chcete tomu dát svou vlastní formu. Čili znovuvytvořením světa. My všichni  - (nejen umělci, ale ti snad(?) nejvíce)  se snažíme znovu stvořit svět. A to je ta nejkrásnější sranda – a marnost – a zároveň svátost. Nemyslíte?

   A další citát z V+W: - O přátelství: Voskovec říká: - Jan umřel a velká porce mne umřela s ním. Bylo by to břemeno k neutažení vláčet s sebou vlastní částečnou mrtvolu.. Jenže život a osud má svá mystéria a vyzná se v mandragorách a elixírech. Ten kus mne, co s Janem umřel, je vyvážen kusem Jana, který žije dál ve mně. Aspoň v tu chvíli, co tu budu. A nejen ve mně, nýbrž v tisících či statisících i miliónech srdcí a myslí těch, kdo ho milovali a milují dál a jsou zdrcující většinou daleko mladší než já, což je báječné. A přece ho miluji z vás všech nejvíc, protože ho nejvíc a nejhlouběji znám. To je moje velký a nádherný štěstí a poklad! -.        
                                                  
                                                                                                                                                    A ještě malý doušek: Werich píše o gymnáziu, kam společně chodili. ( Pozn.: bylo v Křemencově ulici, ale Voskovec vyšší třídy studoval v Dijonu a W. přestoupil na Smíchov  V.D.).    W.: - Když se to vezme kolem a kolem, každá školní budova je vlastně směsí utrpení a srandy. Pro žactvo i učitelstvo. Zdá se, že vzdělávání nevědomých takzvanými učiteli probíhá jako bitva vedená se střídavým štěstím.

                                                                                           V:R.
  
                                                    

                                       
                                                   14
                                    
                                    Zde začíná rok 2010 !

    Dneska – 2.1.2010 – přišla smutná zpráva:
   
Dnes – 2.1.2010  - těsně po poledni  jsme se dozvěděli, že nám navždy odešel Vláďa Bouček.
   Telefonovala nám to Lenka z Benešova. Odešel pokorně a v tichosti, jaký on byl po celý život: pokorný, mírný, obětavý, milující umění, zvláště hudbu, literaturu a básně, které jsme si občas recitovávali. Miloval pravdu a upřímnost. Vzpomínáme…
   Já musím vzpomenout našeho seznámení. Dostal jsem se po několikaletém věznění za  tzv. Protektorátu z nacistického vězení a
poněvadž byly vysoké školy zavřené a já nemohl pokračovat v medicíně, dostal jsem se do – pro mne neznámého městečka Votice. Bylo to štěstí. Tam jsem se seznámil s Lenkou a Vláďou Boučkovými, kteří také jako ještě nedostudovaní magistři farmacie pracovali na náměstí v lékárně. Oni se mne velice příjemně ujali, což mi ulehčilo to podivné období po věznici a nyní v neznámém městě. Byl jsem rád. To ale se stalo také trvalým životním osudem. Za Lenkou dojížděla občas Libuše – její blízká přítelkyně a vzdálená sestřenice. Tak jsem se seznámil se svou současnou ženou. Naštěstí i ona chtěla studovat medicínu, tak jsme se všichni – za té války, ale v tom pěkném městečku a v okolí s krásnou přírodou - dobře sžili a svým způsobem v té strašné době byli šťastni.
    Konečně po skončení války jsme se všichni dostali do Prahy a na studie. Naše přátelství bylo trvalé, i když jsme se mohli vidět už jen méně často, ale přesto jsme byli stále spolu. Ještě větší vzdálenost nastala, když jsme se přestěhovali do Hradce Králové. To už jsme všichni pracovali na svých místech, dopisovali jsme si a dělali jsme dle možností nezapomenutelná setkání v okolí Prahy, v Kersku, v Poděbradech u Labe, pak v Holubově a v Říčkách a opět v Praze a v Hradci. Nebylo asi nikdy mnoho takových trvalých přátelství, jaké mezi námi vzniklo . Pak byly děti na obou stranách a ty nás  také braly  navzájem jako rodinu.

  
                                                   15
A tak chci říci, že jste oba byli našim trvalým doprovodem v životě, Ty, Vláďo,  a Ty, Lenko.   Děkujeme!
     A Vám všem v rodině chceme vyjádřit upřímnou soustrast!

                                                                                                  V.D.


    V pátek – 8. 1. 10 přišla velká vánice. V Benešově měl právě pohřeb náš starý přítel  Vláďa  Bouček!
   Vánice byla velká a ještě se časem stupňovala. Byla otázka – jeti, či nikoliv? -. Náš Míša to risknul. Já musil na zubní, ale dále:v tak neklidné situaci bych měl své srdeční arytmie, které už vím, za jakých okolností přicházejí.  Tedy Míša s Libuškou a Jiřinkou pak jeli z Prahy. Stále ale padal sníh. Vše absolvovali dobře, Lenka – nyní již vdova po Vláďovi - byla ráda, že tam byli i všichni naši. Vše dopadlo dobře a důstojně. Všichni měli radost ze setkání při té smutné příležitosti. Ale sněžit nepřestávalo. Měl jsem starost, jak dojedou. Ale kolem 22 hodiny byli doma. Vzpomínali jsme a přáli jsme devadesátníkovi příteli Vláďovi, že zemřel v klidu ve spánku a odešel tiše a pokorně, jak to odpovídalo jeho povaze a životu.

                                                                                                    V.D.

   A ještě k předešlému připojuji vzpomínku na rok asi 1927-28 .
Tenkrát byl prosinec a Vánoce také bez sněhu. Ale skoro ihned po Novém roce nastala zima, padal vytrvale sníh a pražská doprava měla co dělat, aby mohly jezdit aspoň tehdejší tramvaje. Všude vedle chodníků byly kupy sněhu a my děti jsme dostaly školní prázdniny, protože se ani dobře ne,mohlo jít pěšky do škol a někde i do zaměstnání. My jsme si to pěkně užívali. Pamatuji se na ten roh ulice Bubenské a Šternberkovy v Praze 7., kde jsme bydlili, jak jsme dováděli, sáňkovali a radovali se.. A pak, vydováděni, jak jsme šli k mamince na jídlo a do jejího tepla a jak nám tam bylo dobře a jaká byla maminka                                                                  
                                                                                                    V.D.

 
                                                       16
  
9.1. 2010 Jeden den důchodkyně Věry Ryskové, které bude zanedlouho 95 let!
   Vstávám ráno různě, až dcera Ivana zavolá: - Mámo, pojď se umýt!. Dbá na moji hygienu, že „abysem“ nebyla nechutná a odpudivá stařena.  Tak to je péče o moje tělo. O duši už pečuji sama: - píšu si každý týden s rodinou svého bratra a vzpomínáme na dětství a mladá léta atd. Zapisujeme i současné zajímavé události a tak si vše vyměňujeme. Svými zájmy jsme si oba velmi blízcí.
   Jinak luštím i křížovky, čtu hodně a vypisují si i mnohá |“moudra“. Vzpomínám opět na Werichovu úvahu o manželství a houslích, o čemž jsem už psala. Je to moc pěkná úvaha. Když manželství vydrží až do konce, je to jako hra na staré dobré housle…
   Potom mě Ivana pozve na oběd. To si vzpomínám na našeho tatínka, který byl na krátkou dobu v DD v Praze 8. Tam nemohl pochopit, že se tam ti staří lidé baví jen o nemocech a o jídle.
   Po obědě si trochu odpočinu, někdy i vleže. Potom píšu dopisy a vzpomínky, štrikuju a poslouchám ČR 2, a to nejen zprávy, abych byla „in“, jak je to teď v módě, dále  také že tam zvou zajímavé hosty.
No a po večeři vyslechnu rozhlasovou pohádku a po výzvě: - hupky, dupky do postýlky - jdu spát.
   Díky mé Ivaně žiju moc dobrý a pěkný život i v daném věku! Jsem jí za to vděčná.

                                                                                                  V.R.

   10.1.2010. Vzpomínka na našeho kocoura Fanouše, který nás chtěl obdarovat!
    Večer přinesl v hubě živou myš. Tu okamžitě dostala moje klidná dcera Ivana hysterický záchvat. Lítá po místnosti a ječí a ječí. Její dcera Verunka to se zájmem pozorovala a pak v pravý okamžik vytrhla myš Fanoušovi z huby a oknem vyhodila. Tak skončil náš příběh s myškou. Snad to i ta myška přežila tak, jako my doma.

                                                                                                     V.R.

                                                       17
  18.1.2010. Vzpomínám na Paříž.  Byli jsme tam vysláni v r. 1947 na pár dní jako medici, abychom doprovodili po zdravotní stránce repatriační vlak Čechů s rodinami, kteří se po 2. světové válce vraceli do vlasti.  V Paříži jsme musili asi něco přes týden čekat, než se to všechno sejde z různých koutů Evropy, ale i Ameriky a i z jiných konců světa. Měli jsme čas na prohlídku Paříže, galérií i celého města. Měli jsme naprostou volnost a chodili jsme buď v malých skupinkách nebo sami. Já chodil se svou Libuší. Paříž byla zachována, nic nějak  pobořeno, neboť byla včas vyhlášena otevřeným městem.
   Vzpomínám na nezapomenutelné setkání. Byli jsme v Bonapartově ulici, kde byl také náš konsulát. Tehdy v Paříži působil ještě náš Voskovec jako kulturní atašé. Do Ameriky se odstěhoval až po r. 1948. Na  tom konsulátu jsme se chvíli zdrželi a tam nám vyprávěl jeden Čech – vracející se k nám, jak působil léta jako cukrář v Alžíru, jak to tam bylo složité, jak to bylo úplně jiné prostředí i problémy než ve Francii. Alžír byl tenkrát jedním departementem Francie. Bylo to pro nás  zajímavé a nezvyklé si to všechno představit – jiné zvyky, jiná zločinnost, jiné náboženství atd… Pak jsme vyšli a skoro naproti v té ulici Bonaparte byl menší obchod s obrazy - s originály i reprodukcemi malířů. My jsme se domlouvali s prodejcem francouzsky, nechtěli jsme samozřejmě žádné originály – na to jsme vůbec neměli. Ale byly tam krásné reprodukce: Degas, Van Gogh, Gauguin atd. Bylo toho hodně. My si vybírali a mezi sebou jsme mluvili samozřejmě česky. Tu z pozadí vystoupil menší pán: - Vy jste Češi! Já jsem Zrzavý! – Tak jsme zde viděli svého milovaného malíře..  On sám nás chvíli pozoroval a pak prohlásil: - Musím říci, že děláte správně, lepší dobrá reprodukce než špatný originál! - . Rozloučili jsme se a měli jsme radost z toho setkání. Ty reprodukce máme dodnes u nás doma. Opouštěli jsme pak Paříž a jeli vlakem opět přes  zničené Německo. Bylo to dost strašné, jak na některých místech ještě lidé žili  v troskách.  Jenže, co jsme mohli říkat jiného, než: - poděkujte si svému šílenci – milovanému Hitlerovi -. Ale ne všichni si to jistě zasluhovali. Mnozí nevěděli, k jakému konci to vše tenkrát povede.

                                                                                              V.D.


                                                     18

    23.1.1010.  Vzpomínám na ta „Nomen – znamení, o kterých jsem už psala Jako o pí Rodinové, Kostrounové, Mizerové, pí Třískové a panu Prknovi a pod.
   
   Vzpomínám si ale ještě na pěknou příhodu“ mne rodila porodní asistentka paní Podnecká. Ani mě nestrčila pod necky! Dala mě pěkně do plenek a zavinovačky. A maminka si vše pěkně pak už ohlídala, měla z prvního miminka radost. Potom ještě z dalších tří miminek také, i když jí to přineslo hodně práce a starostí. Ale i tu radost, kterou dovedla rozdávat plnými hrstmi, i když život neměla snadný. Ona však dovedla v každé situaci najít to pěkné a kladné.
  
   A ještě jedno „nomen - omen“: nedávno k nám přišel instalatér p. Rybář zajistit potrubí, aby nám voda v zimě nezamrzla. Neodvážila jsem se ho zeptat, zda se na to řemeslo dal skrze to jméno.
 
     Tak nám přináší sám život věci k zasmání.

             Snad smích a veselí nám ještě nezdanili
             Všemocní chlebodárci …

                                                                             Karel Toman.

                                                                                                     V.R.

    2.2.2010. Tak zima nepolevuje. Jsme teď doma, pro obědy do své školy nechodíme, je týden pololetních prázdnin.  Nedávno byl zápis do prvních tříd obecných škol.  Z naší rodiny se také sávají školáky od 1. září 2010 také dva potomci, a to Anička od Pavla a Irenky  (od Lenky) a Matyáš od Terezky a Radka (od Míši). Těší se …
   Já si také vzpomínám na svůj zápis do první třídy. Šel jsem s maminkou do Holešovic do školy Na Zátorech, pan učitel Žitný byl vlídný, ale já se pořád držel maminky  brečel jsem. Proč? Já chtěl být i 

                                                     19

ve škole i u mé maminky, ale také jsem se těšil na školu. Tak to v životě chodívá, je to taková schisis (rozdvojení).

  Pak se také dostavili tak Chadimáci, kteří přijeli z Říček, kde lyžovali Bylo to prima.
   Nyní jsme ještě dostali Tvůj milý dopis, který nás potěšil a ten citát z V+W ihned připojuji: V tom posledním dopise od Veníka jsou vzpomínky a kus našeho života. Voskovec píše Werichovi něco podobného: - A proč to je, že člověk vzpomíná?  Mne to sere a mučí. Je to nevyhnutelné, když vstoupíš do určitého věku. Nebo je to tím, že nežiješ, jak žít máš, když jsi byl !naplno“? Nebo oboje? Nebo je to závratnou rychlostí změn doby?

                                                                                         VD.+ V.R.


                        




  




                
 



                                                    20

    Přidáváme ještě čtyři přílohy – články, které byly otištěny v  Hradeckém Deníku vloni (09) a letos (10), a to péčí pana kolegy  a přítele doc. Dr. Brandejse z Pedagogické fakulty Hradecké univerzity.