DNESKA 12

                                           
   Dneska - 19.května 2008 – nám naše Jitka, Jitulinka, udělala radost i po smrti. Sešli jsme se Věra (93), Veník ( skoro 90), Miloš (84) – sourozenci, pak dále Jana a Mirek - její děti - dále Libuška, Michal, Dana, Marta s Lenkou, Ivana s Verunkou, Blanka, Aninka, Gábinka a Olinka v Praze u Ďáblického hřbitova, abychom se s Jitkou rozloučili – na rozptylu její urny. My nejstarší Věra a Veník Jitčini sourozenci se scházíme asi už naposledy. Je to tedy málem historická sešlost.  Nejdřív jsme se zúčastnili rozptylu. A potom v restauraci snad se jménem Radost (?) jsme zavzpomínali na dětství a mládí, a to hlavně na náš pobyt v Úvalech. Pode mnou se  jednou na bruslích probořil led a já asi dvanáctiletá spadla do vody. Hodná sestra Jitka mi chtěla pomoci a já – nevděčnice, jsem jí ještě diktovala: - Nekřič a podej mi ruku. Lehni si na led a tahej! -. Tak mi zachránila život.
   Měli jsme se všichni čtyři sourozenci rádi. Když přinesl tatínek ještě malou Jitku od lékaře s nohama v sádře, všichni jsme v předsíni seděli a brečeli. Nejméně si z toho asi dělala Jitka. Zanedlouho se odrážela chodidly ve zvlášť upravené stoličce o zem a drandila po celém bytě. Klouby se jí nakonec spravily, už se nekolíbala jako kachnička a byla zase artistkou. Když jsme čekali na nádraží na vlak – nejčastěji do Úval – metala přes zábradlí kotrmelce. Byla obdivovaná všemi cestujícími. Škoda, že už tehdy nevládlo ekonomické myšlení, mohli jsme vybírat a vydělat alespoň na jízdenku. No artistka. A v dospělosti fešanda. Vždy dokonale oblečená, upravená. Když jsem k ní šla na návštěvu, vždy jsem se vymydlila, pečlivě oblékla do slušivých hábitů – snažila jsem se. Marně. Vždy našla nějakou „chybu“, rozepnutý knoflík, rozvázanou tkaničku … Všem pomáhala  -  Byla moc šikovná (po mamince). Na všechny své tři děti všechno ušila, upletla – moc pěkně a vkusně. I naší Ivaně ušila hezké „promoční“ šaty.
   A to byla naše Jitulinka – „legrační jméno“. Sama tak ohodnotila oslovení, kterým ji volala naše sousedka.
   Tak budeš, milá Jitko, ve vzpomínkách s námi, dokud budeme žít my, Tvoje děti, vnuci, sestra Věra a bratři Veník a Miloš.
   Pak jsme se vrátili domů s Ivanou a Verunkou, která týž den obhájila právě doktorandskou práci.
                                                                                                            V.R.
    Doplněk V.D. My jsme byli také jako rodina doprovodit naši sestru Jitku na hřbitov v Praze – Ďáblicích.  Místo samo na nás působilo až překvapivě důstojně, spíše jako pěkně udržovaný park. Položili jsme květiny a vraceli jsme se tiše všichni zpět.
 
                                                                                                                                                                                                                            
           
 
 
           Do té dálky zní jen naše                             
            sbohem Matko, sestro! 
 
            My z hřbitova tiše jdem,          .
            Ty  jsi  zde už doma
          
            My se vracíme,
            ale už bez Tebe, Jitko.
 
   Pak bylo vlídné pohoštění a my jsme poznali mnoho nových, mladších členů naší širší rodiny, promluvili skoro s každým, někdy se vzpomínkou, někdy i o zdravotních problémech. Věra byla nejstarší, ale hlavně již opět po léčebném zákroku vidoucí. Takže  hned budeme pokračovat v psaní. Bylo to harmonické a pěkné setkání.
 
                                                                                                                     V.D.
 
   Dneska  - 26.5.08 jsem dočetl Klaunovy názory od Heinricha Bölla. Velmi mě tam zaujala příhoda, kde onen hrdina Klaun měl sestru Henriettu, která byla starší a ke konci války, kdy Hitler vyzval celou Hitlerjugend , aby všichni šli na obranu Německa. Z obou stran už byli jak Rusové, tak Zápaďáci blízko. Onu sestru Henriettu viděl, jak odjíždí v tramvaji k protiletecké obraně na západ – někam k Rýnu. A to ještě nevěděl, že je to naposled. Matka – nacistka a i jinak v rodině dost bezcitná řekla, že musí všichni bránit Německo. A tam tedy byla Henrietta zabita. Matka – nacistka ihned po válce obrátila a dala se do nějakého výboru pro rasovou snášenlivost. Pěkné a rychlé obraty lidí. My jsme byli v těch místech. Já po válce v r.1947, kdy byl přes Rýn zachován jen jeden prozatímní most a z Rýnu čouhaly jen konce komínů různých lodí a parníků. Tak tam někde asi zůstala Henrietta.  Kolikrát viděl Klaun nastupovat dívky na té stanici, kde naposled viděl Henriettu, míval nutkání na ně také zamávat. Ale to už bylo po válce. Pak jsme byli s Libuší a Lorenzovými v Koblenzi, to je v těch místech, ale to už bylo v r. 2000 a vše už bylo jiné, v pořádku…
 
                                                                                                                         V.D.
 
   Když se teď připomínají ty osmičky - ty slavné i neslavné - , tak já jsem také dítětem osmiček: 1918, 38 maturita, 48 promoce, 58 odchod na primariát do Jaroměře, 68 – vyhnání z Jaroměře Rusáky a teď tedy – pokud vydržím, 2008. Taky dobré i nedobré osmičky. Ale to je jen hra a náhoda.
 
                                                                                                                         V.D.
 
 
    31.5.08. – Tedy poslední květen – Byl první máj … a už není. Jsme vlastně opět v polovině roku a zase budou Říčky a léto v plné zelené a barevné podobě. Už si ale uvědomujeme, že náš pohyb je stále o něco obtížnější. Ale tak to i má být – přírodou je tak zařízené. Když Žilka chtěl našemu dědečkovi  přijít v Říčkách zahrát k jeho stoletým narozeninám na flétnu, tak se otec radikálně vzbouřil, že ho vyhodí. Musili jsme  Žilku varovat. Tak z toho sešlo… C´est la vie! 
   Mně asi pustí někdy později Labutí jezero v klasickém provedení – to stále okouzlující. Máme to na DVD. Pokud ovšem do té doby vydržím. To člověk nikdy neví. Miluji Čajkovského a Puškina snad mezi prvními klasiky.
 
                                                                                                                         V.D.
    Dneska:   1.6.08. probíhá u nás rekonstrukce domu – okna, zateplení atd. Je to spojeno s různými obtížemi. Naše děti mnoho pomohly a nám mnoho usnadnily. Chvílemi jsme byli jaksi „přesouženi“, jak říkávala o unavených lidech naše pí Špinková, když jsme u ní bydlili v Olbramovicích za války - v létech 1944 – 45. Přesto si uvědomujeme, jak by se člověk v našem věku nerad někam stěhoval, protože ve svém bytě o všem ví, kde co má a kde si vypracoval za ta léta určité stereotypy na všechno, že třeba i v noci ví, že třeba i  v noci nalezne potřebný vypínač a dovede se všude orientovat. Proto se starým lidem tolik nechce někam se stěhovat. Ty stereotypy mu vlastně usnadňují život i v tom pokročilém věku.
   Ale zase, když je to nutné a člověk už ani při těch návycích na vše nestačí a přidají se i větší zdravotní obtíže, je ideální, když starý a často již opuštěný člověk může zůstat u někoho v rodině, kde není cizota. Tak to v životě chodí – i ta změna je někdy nutná. Je to pak štěstí bydlit u hodné dcery nebo syna v jejich rodině. Je zkrátka u „svých“.
                                                                                                                       V.D.
 
    2.6.08.  Ta trochu komplikovaná rekonstrukce našeho paneláku se trochu u nás už vleče, ale asi to bude pěkné – na těch našich pár let, co nám ještě zbývá . Na náš věk je to přece jen trochu stres  při veškeré pomoci dětí, vnuků…  Všude, kde jsme bydlili, bylo něco i když samozřejmě různorodého. V Olbramovicích – válka, v Praze vytoužené studium a pak mé odvelení do Petrohradu na 2 roky, Libuška byla na vše sama. Pak Hradec Králové, Libuška už taky dostudovala za velkého vypětí. Ale ta vůle, že bude dětskou lékařkou ji neopouštěla a zvítězila. Pak krásná doba v HK s malými dětmi, výlety na kolech do okolních lesů, pak autem do okolí a nakonec chalupa v Říčkách. Ovšem, jak to v životě bývá i tak byly drobné kolize – s dětmi i zaměstnáním. Já dokonce jsem byl odsunut z té toxikologie – kterou jsem studoval v Petrohradě –  na dějiny medicíny, které mně byly snad bližší než práce se zvířaty Asi jsem se nikdy nedovedl rezolutně postavit proti žádostem, které na mně byly trochu vynucovány. Až v r. 1955 jsem se dostal k vytoužené pořádné medicíně na interní klinice v HK, a to k prof. Jurkovičovi. Snad jsem i takto zpožděný něco dohnal, stal se pak primářem v Jaroměři, ale po přepadení Rusy, kteří zabrali naši nemocnici, nastal návrat opět do HK. Skončil jsem a přesluhoval převážně na Poliklinice v HK, kde nastalo relativní ustálení. Ale i Libuška byla z kliniky odsunuta – také jako já pro nesouhlas s ruskou okupací – a musila jezdit do nemocnice do Pardubic. Později se vrátila také na „moji“ Polikliniku v HK.
   Pak děti dorostly, my se přestěhovali sem, do toho paneláku, o kterém píši na začátku. Celkově je to velmi pěkné místo a HK je velmi přívětivé město. Tak si říkáme – ty byty, ty jejich stěny by mohly vypravovat, ale hlavní je to, že jsme se my i celá rodina dokázali ze všech obtíží dostat. A naše rodina je teď na české poměry převeliká: 3 děti, 7 vnoučat, 11 pravnoučat.
   A tak jsou i věci, chyby, snad i ublížení, které by člověk rád vzal zpět, ale to už nelze.
 
                                                                                                                      V.D.
   Dneska 4.6.08. Věra napsala své „Malé příběhy“:
 
   1.Mé dívky (Ivana a Veronika) právě vezou autem v kýblu do lesa zmiji, kterou chytly na zahradě. Je to přece chráněný tvor!
 
   2. Navštívil mě hoch z Ústavu a ptal se, jsou-li to moje zuby, ty, co mám v ústech! (v devadesáti třech letech !).
 
   3. Slečna Třísková si velmi polepšila – provdala se za pana Prkna.
 
   4. K.Čapek:  - Neboť oči jsou božský nástroj a nejlepší část mozku. Co všechno se dá očima pořídit. Žádný jiný smysl není tak cenný jako naše oči!   (Pozn.V.D.: Věře se právě po oční operaci vrátil zrak!).
 
                                                                                                                     V.R.
 
  Dneska   5.6.08. Eva Hrádková psala, že se jí ujmul ten bodlák, co dostala u nás v Říčkách jako semínka. Jsme rádi. Ten bodlák má svou historii. Kdysi jsme měli sjezd internistů v jedné rekreační chatě v údolí pod Tatrami, těsně před Svitem. Tenkrát ta dolina byla plná těch bodláků a byl už podzim, takže pěkně línaly. Nabral jsem jich dost do kapes a převezl do Říček, kde se ujaly, ale objevily se jako rostlinky asi až po 2 létech. Tak máme kus toho milovaného Slovenska u nás v Říčkách – a teď i Eva na chalupě. To je radost.
 
                                                                                                                        V.D.
 
    Dneska – 6.6.08.  Takové malé zamyšlení: tam, na předválečném Slovensku jsem často viděl ten chudší život, o trochu snad chudší, než u nás v Čechách. Pamatuji si stále docela jasně, jak ženy na příklad u Váhu praly prádlo, klacíky do něho šlehaly na břehu a pak ho máchaly v té vodě. To bylo např. u Váhu nedaleko pod Strečnem. A tak vzpomínám i na naše maminky. Praly na valše, žehlily, neměly ledničky, neměly elektrolux a další pomocníky v domácnosti. Musily šetřit a umně vařit - často i z mála. Ne, nelze to dobře srovnávat s dnešní dobou, která život v mnohém usnadňuje. Jenom lidé se nijak moc nelepší…
 
                                                                                                                      V.D.
   Dneska – 7.6.08. – U nás v HK na nádraží jsou k vidění ty vagóny, v kterých lidé musili cestovat na smrt, nejčastěji z Terezína do Osvětimi. Jsou tam i četné fotografie obětí! Aby se nezapomínalo na ten kus strašné historie. Lidé tam byli nacpáni, ani sedět nemohli několik dní, tak byly přeplněny. Často nemohli ani ke kýblům, aby vykonali svou tělesnou potřebu. Čtu Ivana Klímu: Soudce minulosti, který o Terezíně také píše, i o těch transportech na smrt. On byl v Terezíně ještě jako kluk. Víme o tom mnoho, ale nikdy ne vše…
   Tak trochu jsem si zafilozofoval o té dávné touze lidstva po rovnosti, svobodě, bratrství. A kolikrát to v historii selhalo. Ve svém mládí jsme si myslili, že socialismus má něco takového v sobě, ale nakonec jsme poznali, že to byla jen iluze, že i to těžce selhalo, neboť všechny ideologie provádějí jen lidé. Co krutosti přinesl nacismus. To jsme ještě věřili v komunismus. Rusové nás se spojenci osvobodili. I Churchill uznal význam ruských vojáků v této válce. Až později jsme se dovídali, jak krutý a nacismu podobný byl stalinismus! A z vděčnosti k našim osvoboditelům jsme si ten jejich socialismus trochu i idealizovali. Ale jaká chyba. A konečnou ránu dali Rusové nám v r.- 1968 tím, že nás v noci přepadli. Tím i jejich tehdejší ideologie končila.
   Tak jsem se zamýšlel: Kristus byl vlastně židovský disident, odvrátil se jaksi od Starého zákona více k humanismu pro lidstvo. Kolikrát ale to křesťanství také selhalo. Jak pak selhalo i francouzské revoluční : liberté, egalité, fraternité! A šlo by jmenovat daleko více podobných příkladů. A časem lidstvo taky na všechno zapomíná a může se někde začít znova a znova s krutostí. Co si lidé pamatují z historie starého Řecka – snad ještě tak Tróju, Odysseu  -  ale mnoho jiných událostí si už nepamatují, pak z římských dějin – Caesar, co všechno okupoval - a co Hanibal ante portas. Nic lidem nepomohlo. Pomůže něco do budoucna? Spíše ne, protože na Zemi je stále těsněji a to vždy přináší více obtíží a často i  nepřátelství.
    V každém je od přírody kus dobra, neutrality a agrese. Záleží, jakou cestou se dá buď sám, nebo jak může třeba tu část agresivity posílit špatný režim – nacismus, stalinismus a jiné podobné diktatury.  Tak, a co dál.? Sám vítám, že vzniká EU. Doufejme, že současné potíže jsou počáteční, ale kolikrát jsme už doufali! Vzpomínám na Jiřího z Poděbrad, který jako první navrhl něco jako Spojené evropské státy. Rovnost je vlastně – nebo má být – skutečně jen před zákonem, jinak nikdy nemůže odpovídat různosti lidí. A teď, kdy je na jedné straně kus svobody a může se prakticky cestovat, kam se chce a je mnoho jiných kladů, je možno svobodně se vyjadřovat, proč je ale tolik agresivity, a to té velké i té malé, takže se člověk bojí večer někam vyjít. Přepadá se i ve dne. Ovšem, jsou i velká zla, jako korupce, velkokrádeže atd. Asi bude muset být daleko přísnější soudnictví a vyšší tresty, nevím, co ještě, ale svět se asi i při té globalizací také více komplikuje. „Ze všech špatných způsobů vládnutí, je snad přeci jen demokracie stále ta nejlepší“ (Churchill). Ale člověk nikdy neví, kolikrát jsme se už v životě mýlili1
                                                                                                                       V.D.
 
   Dneska 9.6.08. Výňatek z korespondence V+W. Jde o Werichův dopis Mistru Shakespearovi: - Kdybyste dnes psal hry, vážený Mistře, našel byste i dnes potřebné postavy se stejnou snadností jako ve své době. Dostatek nájemných vrahů, nadbytek pomlouvačů, lidí lačných moci, úslužných katů, donášečů, dvorních šašků bez moudrosti i s moudrostí, kuběn, kurev, nafrněných paniček, jen sáhnout, Mistře, vše je jen tak na dosah ruky a můžete si vybrat. Poctivých a statečných a věrných, to znáte přece ze zkušenosti i jako herec, proč že se tito hrají člověku hůř než ti špatní? Protože vzorů je míň mezi námi, asi tak ve stejném poměru jako za Vašich dob! -  Pěkné a přiléhavé, že?
                                                                                                                        V.R.
   Poznámka: Myslím, že to dokonce částečně a vhodně koreluje s tou mou předešlou úvahou. Jsme asi všichni tak nějak na jednom drátě!
 
                                                                                                                    V.D.
 
    Dneska – také 9.6.08 píše Věra další „Dneska“. - Věruška v říši divů-: Ta říše divů je v Kytlici. Kytlice je vesnice v severních Čechách. Čechy jsou v Evropě. Evropa je na zeměkouli. Tak na té zeměkouli, v Kytlici, žije moje dcera Ivana v roubené chaloupce s Kolinkou (Kolombínou), Cilkou, Ginou a Betkou. To jsou psi. Tři velcí, černí, bernští pastevečtí a malá Kolinka (Kolombína). S kocourem Františkem a papouškem Lubošem. Ten je hlídací. Jakmile  někdo vezme za kliku chalupských dveří, začne hulákat tak, že by vzal nohy na ramena i ten nejotrlejší lapka. Všichni se mají rádi. Ale právě nedávno si Cilka pošramotila imago. Sežrala značnou část babiččina důchodu. Peníze ležely na stole. Cilka miluje papír a dokonce se jím někdy i živí. Zbaštila nám už i několik dopisů. Bankovky od obyčejných papírů  zřejmě nerozlišuje. Holt pes! A tak se vrhla na důchod, na který nemá ještě ani věk, ani nárok.
   Abychom pátrali v jejích exkrementech, je zbytečné. Bankovky budou mít zcela jinou podobu, nikde by nám je nevzali. Budou neplatné. A tak nám nezbývá, než se smířit s osudem, uskrovnit se, abychom s tím zbytkem, co nám Cilka nechala, vyšli. To je přece maličkost, že ano? To není žádná oběť!
 
                                                                                                                        V.R.
 
                                                                                                                                                                                                                       
 
 
     Dneska 15.6.08 jsem si vzpomněl na Halasovo: Já se tam vrátím…
   Chtěl bych se tam také vrátit, Františku!
 
   Vrátím se tam, kde mne přivítá kukačka, zelené louky, rybník a splav, cesta kolem rybníku, kde stojí Prokůpkův válcový mlýn, ta cestička kolem říčky, kterou chodí děti do školy. Já se tam vrátím ke všemu, ke své mamince, k otci, ke svým sestrám a bratrovi, ke všemu, co už bylo tak dávno…
   Ale vrátím se i do té Prahy, do Bubenské, kdy bylo dětství, kde byla koloběžka, i na tu cestu podél trati, kudy jsme chodili do školy Do té naší ulice, která je dnes jiná, přeplněná auty a i jinak pozměněna.
    Vracím se i do Nového Bydžova s tím pěkným historickým náměstím, s putováním po okolí a v zimě s lyžováním a dalekými obzory Krkonoš a Orlických hor.
 
    Pak přišla léta té nejhorší – dosud – války. Bydlili jsme v Praze, kde jsem tak těsně přilnul k literatuře, hlavně v k těm velkým básníkům, kteří mocně ovlivnili naše mládí. Nato pak ta válka, ta velká lidská katastrofa. Ale nesmím vynechat Votice, kde jsme se seznámili s Libuškou, mezi námi rychle nějak přelétly jakési elektrony a brzy jsme se vzali. Byly to společné zájmy, literatura, příroda, perspektivně medicína. A jsme spolu šťastni již skoro 65 let. Připomínají to naše děti, vnoučata i pravnoučata. Ještě tu zatím jsme…
 
   A vracím se i do Josefova, kde byla „moje“ nemocnice, odkud nás v. r 68 vyhnali Rusové. Pevnost mi připomínala také tu terezínskou Malou pevnost, kde jsem také za války byl.
 
   Teď z milého města HK se vracíme do Říček, do těch hor, které nám tolikrát kreslily v modravé dálce obzory. Tam všude se vracíme.
 
    A dosud si říkám s Františkem Halasem: Já se tam vrátím ! I když už převážně jen ve vzpomínkách a myšlenkách.
 
                                                                                                                       V.D.
   Dneska – 24.6.08 mi Věra napsala kousek o pocitech svého stáří – 93 let! – Nejhnusnější účinek pokročilého věku je násilné krácení času : měsíců, dnů i hodin. Co dřív vzalo minutku, bere teď hodinku, každý krůček trvá čas -. To je surovost, neboť času, kterého stejně ubývá, je ještě méně. Zkrátka stárnutí je svým způsobem proti lidskosti.
                                                                                                      V.R.                                                               
 
.
 
      Dneska – 25.6.08. – Mám pláč i smích v jednom uzlíčku. Znovu a znovu si čtu dopis od Jitky z r. 2004. Přinesla mi ho z nemocnice Jana. Pěji chválu na vynález písma a Jitčinu obdivuhodnou houževnatost – psala prý ten dopis celé dopoledne. To si umím představit. Zaplaťpánbůh, že nejsme ještě všichni esemesková generace! Tak to je ta moje velká radost.!
  Slzím nad tím, že Jitka – sama v nemocnici – má starost o mé zdraví, že doufá, že se ke mně zase později nějak dostane, a to s tím chodítkem s občasnými přestávkami a odpočinkem by mohla ke mně dojít. Ale že to nebude asi brzy … Že myslí, co bude dál a tak … - Oni všichni říkají, že jsem jejich nejúspěšnější pacientka. Tak nevím. I ten psycholog se chodí dívat a prohodí nějaké slovo. To se nechlubím. Myslí asi, jestli jsem ještě živá nebo jestli jsem se už nezbláznila.  A stejně na tom všem úspěchu  má zásluhu rehabilitační pracovnice Jitka od Jiřinky. Až s ní budeš mluvit, poděkuj jí ! –
   Tak to je naše Jitulinka, stále ta malá holka, s pláčem a smíchem v jednom uzlíčku. Musím ji obejmout za to, že je statečná, že to všechno vydržela od 20. ledna 2003 do dubna 2004! – Prozatím!
 
                                                                                                                      V.R.
 
      Dneska – 24.července 2008 -  vzpomínám tady v Kytlici n a přátelství s Bělo a Miroslavem Horníčkovými. Poznali jsme se vlastně náhodou. Jejich Honzík nastoupil do vzdělávacího procesu ke mně do 1 B v r. 1955 ve škole U Studánky v Praze 7 vlastně omylem. Patřil do áčka. Přišel do mé třídy s kamarádkou Milenou Sušírovou. Taková šťastná náhoda! Honza nejdřív myslil, že jeho úkolem je nejprve bavit třídu. To se mu dařilo a mně trvalo dosti dlouho, než se mi podařilo přesvědčit ho, že do školy se chodí, aby z něj byl vzdělaný člověk, nikoliv bavič.
   Jednou k nám o prázdninách přijela vlakem Běla s Honzíkem do Kytlice, kterou znali již z vyprávění Vl. Brodského, který tam měl chalupu., zrovna proti nám za potokem. No, přišli-nepřišli- přijeli totiž na koňském povoze. Nevěděli, že  v Kytlici je zastávka a vystoupili o stanici dříve – ve Mlýnech – a šli pěšky. Takové zmatky byly Bělinou specialitou. Na silnici se nad nimi smiloval nějaký hodný kočí a zavezl je až k nám. Tady se jim zalíbilo. Honza si hned rozuměl se spolužačkou naší Ivanou, a Běla tu taky byla spokojená. A poněvadž byla ženou činu, hned si zamluvila byt u paní Šebíkové a od té doby zde Horníčkovi trávili všechna prázdniny. K moři nejezdili, to by tu mohli být jenom jeden měsíc! Pro nás to přátelství bylo velké štěstí a radost. Ty večery u krbu u Horníčků nebo u nás, byl dar od života. Běla byla vzácný člověk, vlídný, laskavý, vždy ochotný komukoli pomoci. Byla moudrá. Pamatuji se, jak Mirka pečlivě vypravovala na besedy do okolních obcí a když ho vypulírovala a vypustila, prohodila: - Zase ho budou olizovat - !
    Ale čas utíká a bývá i nemilosrdný a krutý. Mirek, Honza ani Běla nejsou už mezi námi a já chodím na kytlický hřbitůvek k jejich hrobu s kytičkou. Zavzpomínat. Taky na to, jak jsme o Vánocích šli společně do kostela na půlnoční. My s bělou vpředu, muži za námi a Mirek nás ohodnotil:Věruš a Běluš, duo harmonik. To se moc líbí mému vnukovi Honzovi a říká mi také Věruš.
 
                                                                                                                      V.R.
 
   2.9.08. Snad je dobře, že jsme tolik vzpomínek, úvah i perspektiv napsali. A my jsme se teď už zase vrátili z Říček do nově zrekonstruktovaného domu i technicky nově vybaveného, tak i to je taková jakási nová perspektiva.
 
                                                                                                         V.D.
 
      Podzim 2008.