DNESKA - Náhody v životě

28.9.2009.  Náhody v životě.   Věra také často mluví o náhodě, o jejím zvláštním významu a také vzpomíná na V+W a Ježka s jejich písničkou „Život je jen náhoda, jednou jsi dole, jednou nahoře“.
Vzpomínám na velkou náhodu, která ovlivnila můj život. Do primy a sekundy jsem jezdil z Úval do Prahy do reálky, což byla střední škola jako gymnázium, ale bez latiny. Vychovávala žáky spíše pro technické obory a netrvala 8, nýbrž 7 let. Já jsem skutečně směřoval na techniku, zajímalo mě tenkrát vše, co souviselo s elektřinou. Sám jsem s p. Junkem, který bydlil blízko, dělal malé elektromotorky na baterky, později i navíjel cívky pro malá rádia na sluchátka atd. Bylo to velké „hobby“, byl jsem tím hodně zaujat.

Ale náhle vše dopadlo jinak. Otec byl přeložen do Nového Bydžova, kde bylo jen reálné gymnázium a naše  právě nová reforma posunula latinu až na tercii, takže jsem mohl přímo přestoupit do tercie bydžovského  gymnázia.  Pomalu ale jistě jsem začal uvažovat o medicíně. Když jsem chodil do kvarty, byl otec znovu přeložen do Prahy a já jsem začal chodit do gymnázia v Křemencově ulici. Bylo to Masarykovo reálné gymnázium. Tam už jsem pomalu o ničem jiném moc neuvažoval, a to přesto, že mě hodně zaujala literatura, naši básníci i romány a světová literatura. Figurovali zde meziváleční básníci, jako Halas, Nezval, Holan, Seifert, Toman, Kainar a Orten, s některými jsem se i trochu znal - a další z té doby. Mnohé verše jsem uměl nazpaměť a něco mi i dosud zůstalo v hlavě (91 let ). Dále pak to byl K. Čapek, Tolstoj, Dostojevskij , Maupassant, Flaubert, Čechov, Fallada, Steinbeck, Hemingway a mnoho dalších, později také Böll, Klíma atd. Vím, jak např. Tolstého Vojnou a mír jsem byl zaujat na několik týdnů a pak i let, osoby přede mnou figurovaly a já znovu a znovu prožíval děje s Pierrem, Natašou Rostovovou atd.  Nebo Anna Karenina. Ale nakonec jsem se skutečně rozhodl pro medicínu.

Nastoupil jsem na lékařskou fakultu KU, absolvoval první zkoušky a pak nacisté naše vysoké školy zavřeli na 6 let. Až po válce jsme se ženou Libuší medicínu dostudovali. Medicíně jsme zůstali věrni a byli jsme šťastni, že nás další politické události nevytrhly z tohoto milovaného zaměstnání. Medicína je obor, kde se zobrazuje lidský život, osud, tíže, nemoc, ale i radost z  uzdravení a to vše ve své prosté nahotě, bez jakéhokoli většího závoje. A jediná snaha je zde  pomoci co nejvíce,  jak to jde… Ale to všechno jsem popsal již jinde. A život jde dál, blíží se Vánoce 2009 a s tím i konec roku. Oslavujeme také v prosinci narozeniny moje a některých z naších dětí, ale i vnuků a i pravnuků. Život pokračuje stále  dál..             
                                                                                                   
30.9.2009. Včera jsme v  rodinně Michala oslavili narozeniny, bylo nás několik „jubilantů“.  Přijeli také naši „Fejti“ z N. Plesu, což je obec bezprostředně vedle Josefova. Naše malá pravnučka chodí do Josefova  do 2. třídy.
Tak se mi znova vybavují moje dvě Tereziánsko-Josefovské pevnosti. V obou jsem byl, vždycky v trochu jiné situaci.
Terezín: v r. 1941 jsem tam byl jako vězeň  nacistického režimu. Tam ještě nebylo ghetto, zřejmě se o něm teprve uvažovalo a v r. 1942 je už začali plnit našimi spoluobčany t. zv. židovského původu  My jsme v létě 1941 zažili přepadení SSSR Němci – ač mezi oběma diktaturami byla právě platná podivná smlouva o neútočení. My jsme si říkali, teď začíná porážka nacistů.  Byla to pravda, ale trvalo to dlouho, déle dokonce než tam kdysi dostal na frak 1812 Napoleon. A ta moje druhá pevnost stejného původu byl Josefov. Tam jsem se dostal z kliniky v HK jako vedoucí interního oddělení. Vydrželo to tam 10 let, kdy přišli Rusové v r. 1968 a nemocnici zabrali. Tím přepadením dostal SSSR a celý komunistický režim  punc  skutečného zla a byl to začátek jejich konečné prohry. Ale i to trvalo dlouho...  ak to byly  moje dvě Tereziánsko- Josefovské pevnosti.
 
Je právě 1.XII.09 a Věra píše o našich rodičích, ale vzpomíná i na naše další předky z obou stran. Je to hezké a člověk si uvědomuje, jak život běží a běžel a jak je nám všem v něčem podobný.  Musíme být za vše  vděčni.
Pak se opět obrací k moudru našich V.+W a cituje: - Voskovec píše v r. 1977 malíři V. Komárkovi: - Musíme být také hrdí – ne pyšní –   ale hrdí na to, že něco umíme. A hlavně, že to umět, je pro nás to hlavní – nikoliv vydělávat nebo být „slavný“-. Dávám to do uvozovek, neboť pojem slávy je volovina a přízrak. Je jenom krásný, že když něco uděláte jen proto, že chcete nebo musíte a někomu jinýmu to pomůže či se zalíbí - dostane se vám asi nejlepší odměny, co je na světě k dostání.  Čili: získat si přítele nikoli penízem či večeří  ( ač i to je velmi cenný dar bližnímu v pravý okamžik)  - nýbrž úplně   privátním projevem něčeho, co cítíte a věříte a  chcete  tomu dát  svou vlastní formu. Čili znovustvoření světa. My všichni (nejen umělci – ale my snad nejvíce ?) se snažíme znovu svět stvořit. A to je ta nejkrásnější sranda a marnost a zároveň svátost. Nemyslíte? - Co je moudra na kousku papíru! Citace je z knížky Kronika Voskovců – Wachsmannů Adrieny Borovičkové, což je Voskovcova neteř.