Dneska - Dětství v Úvalech

14.11.09.  Věra vzpomíná na naše mládí v Úvalech: Bydlili jsme ve Smetanově ulici v domě s krásnou zahradou, kolem louky a do kopečku  háj  a pod ním ihned pěkný rybník – s válcovým mlýnem pana Prokůpka. Byla to idyla našeho mládí.

Věra pak vzpomíná dál: Byla to aurea aetas, teď sedím v pokoji a vzpomínám, jak jsem se jednou v našem rybníku topila. My jsme totiž chodili na ten  rybník v zimě bruslit. Jednou se stalo, že se pode mnou prolomil led a já byla skoro celá ve vodě.  Na štěstí jsem se trochu zachytla kolenem ledové kry, volala jsem na Jitku, která se mnou také bruslila. Ta chtěla ihned přivolat nějakou pomoc. Já jsem však nerada dělala senzace a poradila jsem jí, aby si lehla na led a pomohla mě vytáhnout nahoru. To se podařilo. Pak mě maminka vysvlékla, vysušila, oblékla a oděvy dala uschnout. Tak se u naší hodné maminky sušívali často i cizí „ztroskotanci“.

A  ještě Úvaly. Vzpomínám na velikonoce a na našeho tatínka. Za námi holkami jezdili kluci pro vajíčko za pár ran pomlázkou. Byli  to  hlavně kluci Elčknerovi, kteří s námi i jinak kamarádili. Vzpomínám, jak náš otec - přísný ateista a odpůrce takových zvyků - stál u vrátek a přísným pohledem koledníky odháněl. Jen těm nejodvážnějším se podařilo s druhé strany proniknout přes plot a pak se vše odbylo a oni odcházeli s vajíčkem.
   A ještě Úvaly: vzpomínám na svou první lásku. Byla jsem již na gymnáziu, když jsem se zalíbila  milému  hochovi Karlu Horákovi. Skoro denně za mnou přijel na kole, vzal mě na rám kola a zajeli jsme do našeho háje. Tam mi dal pusu a zase jsme se vrátili. Jeho otec,  místní lékař, něco tušil a snažil se to nějak překazit. Ale asi vše dopadlo dobře, protože Karel jezdil za mnou  dál. 

Věra Rysková