Má vzpomínka na vojnu

V osmdesátých letech jsem byl studentem Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT. Hlavní mojí motivací k studiu oboru tak vzdáleného literatuře a psaní byla vedle pošramoceného kádrového profilu zoufalá snaha vyhnout se nutnosti jít na dva roky na vojnu. A protože jsem se později, ač aktivní sportovec, dobral modré knížky, zůstalo mou jedinou vojenskou zkušeností absolvování vojenské katedry završené měsíčním cvičením v Malých kasárnách v Liberci.
Do libereckých kasáren jsme dorazili v červenci – pod vedením našeho plukovníka a majora – vysokých vojenských šarží, po celý rok dobře zašitých na katedře v Husově ulici, kde sami sobě a jednou týdně i nám veleli.

Jakožto studenti jaderné fyziky jsme byli přiřazeni k chemikům. Naším hlavním úkolem bylo provádět průzkum zamořených území a zakreslovat do mapy místa jaderných výbuchů. Když chemik průzkumník ve své blízkosti zpozoroval jaderný výbuch, bylo jeho prvním úkolem zmáčknout stopky. Následně si měl lehnout patami k výbuchu a změřit čas příchodu tlakové vlny. Po jejím odeznění pak bylo jeho úkolem vstát a určit výšku atomového hřibu. Z naměřených údajů už bylo pouhou hračkou vypočítat, v jaké vzdálenosti a jak silná atomová bomba vybuchla. V praxi hlášení vypadalo zhruba takto: „Ve vzdálenosti 5 kilometrů, severoseverozápadním směrem, vybuchla atomová bomba o síle 30 tun TNT (rozuměj trinitrotoluen).“ Během odpoledního výcviku běžný průzkumník změřil a zakreslil zhruba pět podobných výbuchů. Soudruzi si zkrátka příští válku představovali jako první světovou, akorát že s jadernou municí.
Když jaderná munice došla, používal nepřítel chemický arsenál. Naším úkolem pak bylo provádět průzkum zamořených území. K tomu měl sloužit obrněný transportér sovětské výroby brdm2rch. Lampasáci mu říkali „bé er dé em dva er chá“. My jsme je ale občas dráždili použitím přesnějšího, ač hůře znějícího „brdmdvarch“. Na to vždy následovala majorova přednáška: „No, soudruzi, je to v zásadě správně, ale my v praxi tomuhle stroji říkáme bé er dé em dva er chá…“
Obrněný transportér byl určený k pohybu na území zamořeném chemickými látkami jako yperit, sarin, soman… Bylo výslovně zakázáno a životu nebezpečné jej během průzkumu opustit. Soudruzi ze sovětského svazu však zřejmě při výrobě udělali někde chybu, protože v transportéru při jízdě fičelo, až jsme si museli stahovat čepici přes uši.
A jak probíhal samotný průzkum? Úkolem bylo změřit hodnoty zamoření  a označit zamořená místa žlutými praporky připevněnými vzadu na autě. Praporky se daly vstřelovat ovládací pákou umístěnou uvnitř transportéru tak, že se zabodly do země. Každý praporek měl na sobě kapsu, do které se měl vložit papírek s naměřenou hodnotou. Potíž byla, jak do praporku papírek vložit, když se během průzkumu nesmělo vystoupit. Vojenské řády k tomu říkaly, že papírky s naměřenými hodnotami se mají do praporků vložit před zahájením průzkumu. Během průzkumu se pak už měly jenom vystřelit. Když se můj zvídavý kolega zeptal, jak můžeme předem vědět, co naměříme, pohyboval se myslím na hraně vyloučení z katedry. Po nezvykle dlouhé chvilce zamyšlení mu plukovník odpověděl: „Soudruhu, to už jste měl dávno vědět! Na to se mě ani neptejte!“

Nedílnou součástí výstroje chemika průzkumníka byla plynová maska. S tou jsem měl zásadní potíž. Velikost masky se určovala změřením vzdálenosti od kořene nosu po bradu. Já však po svých židovských předcích zdědil neslovanský tvar hlavy, a tak mi vždy vyšla maska největší velikosti – číslo 3. Když jsem si pak masku nasadil, mohl jsem mezi tváře a plášť masky strčit celou dlaň. Životní nutností se mi tak stalo vyhnout se jakémukoliv ostrému cvičení, byť by se mělo jednat jen o slzný plyn.
Další neoblíbenou součástí výstroje chemika průzkumníka byl neprodyšný gumový komplet, který umožňoval bez obav se vyválet třeba i v kádi s yperitem. Dílo zkázy však namísto bojového plynu mohlo vykonat červencové slunce. Průzkumník se v obleku rychle přehříval a spolubojovníci ho měli každých dvacet minut kropit studenou vodou. Během půldenních cvičení jsem naštěstí nikdy nestihl oblek navléknout. Když šel major kolem poprvé, byl jsem zrovna v počáteční fázi oblékání a oblek mi sahal sotva po kolena. Když šel kolem podruhé, sahal mi oblek opět po kolena, to už jsem jej ale sundával.


Během měsíčního pobytu v kasárnách jsme nebyli přímo podřízeni vojenskému režimu. Nebyli jsme vojáky, ale stále ještě studenty. Mohli jsme se jim na to všechno klidně vykašlat. Jenomže pak bychom museli na dva roky na vojnu.
Mne a ještě jednoho kolegu, ač jsme jako nevojáci nebyli oprávněni nosit zbraň, postavil na konci měsíce velitel posádky jako noční hlídku k zadnímu vchodu kasáren. Zpočátku všechno probíhalo dobře. Zalezli jsme do plechové boudy u zrezlých vrat a kolega – zkušený fyzik – naladil pomocí drátu a plechu Svobodnou Evropu. Kolem desáté večer se však před boudou objevili tři vojáci základní služby, asi mazáci. Vypadali dost netrpělivě, když jsme hned nepochopili, že je máme pustit ven. Hlavou nám sice proběhla obava, co bude s naším absolvováním katedry, až se na tohle přijde, ale rušit zaběhnutý pořádek kasáren jsme nemohli. Do půlnoci jsme pak vrata otvírali ještě asi dvacetkrát. Dělali jsme to ochotně a bez řečí. Jediný, koho jsme důkladně prověřili, byl samotný velitel. Jistě přišel jen zkontrolovat naši bdělost. A mohl to být zamaskovaný nepřítel.

Na cvičiště jsme se z kasáren přesouvali pěšky přes okrajovou část Liberce. Plukovník s majorem jezdili autem. Rozhodující tak pro nás byl hned první přesun, který měl stanovit jakousi časovou normu. Rozhodli jsme se, že to vezmeme přes obchod a hospodu. Bylo ovšem třeba zpacifikovat několik našich kolegů, kterým už začal mozek zelenat. Jednoduše jsme jim pohrozili hrubým násilím. Slíbili, že nic neřeknou a zabrali se do debaty o fyzikálních a filozofických aspektech vojenského pochodu. Vůči těmto politicky nespolehlivým kolegům jsme se pak měli na pozoru zejména před závěrečnými zkouškami. Od civilní pracovnice katedry kdosi vyzvěděl, že otázky přiřazené ke jménům jsou již zamčeny v trezoru. Kolega z Liberce pak na noc objednal zámečníka – my spolehliví jsme se na něj složili. Zámečník se dostal do kasáren přísně střeženým zadním vchodem a trezor otevřel. Otázky i se jmény tam opravdu byly. Ještě během noci jsme je přepsali a zase vrátili. My spolehliví jsme potom u zkoušek excelovali, zatímco zezelenalí kolegové jaksi neměli svůj den. Oproti nám působili mnohem rozpačitěji.


Zašívárna soudruhům z katedry skončila, když byl jako velitel ČVUT jmenován generálmajor Vondrák – převelený tam přímo z generálního štábu, protože se mu prý při vojenském cvičení ztratilo dělo. Vondrák byl svině velkého kalibru. A tak nás při matematické analýze probírané v Husově ulici jednou vyrušil hluk ze dvora. Vykoukli jsme z okna, a co nevidíme: major a plukovník pochodují na dvorku pořadovým krokem a generál jim velí vpravo a vlevo v bok!
Před generálem si nemohl být jistý nikdo. S oblibou se totiž skrýval v záloze. Kamarád z jiné fakulty mi vyprávěl, jak cvičili pořadový krok. Takové cvičení pořadového kroku se může v nepřítomnosti velitelů zvrhnout v leccos. Nám se například pořadový útvar po odchodu plukovníka během několika vteřin rozpadl na „zajíček v své jamce…“. Podobně tomu bylo i u nich, když se náhle žene ze zálohy generálmajor Vondrák a řve: „Slunce!, slunce!“ Později se ovšem ukázalo, že řval: „Z funkce!, z funkce!“

Jsem rád, že jsem tu modrou knížku dostal až dodatečně. Absolvování vojenské katedry nakonec stálo za to. Inspirace bylo vlastně víc, než buzerace. Vždyť tolik absurdity by se nikdy nedalo vymyslet.