Rodiče radostně i smutně

Moji rodičové
 
Otec František a matka Julie pocházeli každý z jiného konce Republiky. Otec se narodil v Přerově a Matka v Milevsku. To, že se sešli, byla náhoda, ale tak už to v životě bývá.
Rodiče tatínka – děda byl obuvník a babička měla agenturu. Vychovávala a posléze doporučovala služky do zámožných rodin. Měli dvě dcery a dva syny. Mladšího dali vystudovat na kněze a starší, jež byl mým otcem, se vyučil drogistou. Po vyučení nastoupil jako praktikant do drogerie ve Vsetíně. Nebyl tam sám a vyprávěl, že když nastoupil někdo nový, začalo se ztrácet zboží, hned byl nováček podezřelý a obyčejně dostal vyhazov. Toto otec ustál a protože majitel drogerie vlastnil vůz Laurin a Klement, se kterým i tak trochu taxikařil, udělal si otec takzvaný „vůdčí list“, který starší kolega už měl. O nedělích měli střídavě služby a vozili příležitostné zákazníky nebo rodinu šéfa. Laurinka však způsobila, že otec dostal také vyhazov. Protože v neděli neměl mít službu, zdržel se u zábavy a asi něco popil. Kolega si údajně hodil marod, a tak otec dostal příkaz, aby odvezl čtyři učitele, kteří měli pěvecké vystoupení. Otec pravděpodobně usnul, nevytočil zatáčku a Laurinka skončila v řece Moravě. Nebylo to ve vysoké rychlosti a hloubka vody byla do výšky dveří. Učitelé, kteří měli na hlavách buřinky, zůstali důstojně sedět po prsa ve vodě a řeka Morava tiše plynula kolem. Auto vytáhl přivolaný kravský potah a otec přirozeně dostal padáka. Jak se ocitl v dalekém Milevsku, nám nevyprávěl, ale tamní majitel drogerie si ho oblíbil tak, že se stal takřka členem rodiny.
Rodiče matky Julie měli dva syny a dvě dcery. Poměry rodiny nebyly valné, vlastnili malinký domek a děda vykonával různé práce na stavbách jako betonář. Měl ale revolucionářské názory, a tak často o práci přišel. Byl však organizátorem proslulých Milevských maškar a to byl podle vyprávění nejméně 14 dní nezvěstný. Nejstarší sestra se brzo vdala, starší bratr studoval v Praze, mladší se vyučil malířem písma a pokojů a z obou bratrů se stali vynikající malíři. Nejmladší Julie se vyučila dámskou krejčovou a byla hezká. Ucházel se o ní zámožný a o mnoho starší žid. Rodiče byli nápadníkem nadšeni, ale bratři složili báseň, která začínala: „Poprstein je velký lord, koupil naší Julče dort…“. Julii se však líbil mladý drogista, se kterým randila. To se ale nelíbilo rodičům, a tak Julču odvezli do 20 km vzdáleného Sedlce, kde byla vdaná její sestra. To ovšem mladého drogistu neodradilo a dále svoji lásku navštěvoval na vypůjčeném kole. Přes protesty rodičů se 25 letý František s 19 letou Julií vzali.
Zaměstnavatel otci doporučil, aby se osamostatnil, protože má podnikatelské vlohy. Jednou přišel obchodní cestující do Milevska a ten otci sdělil, že v Červené Řečici se pronajímá krám s bytem. Sice předtím tam dva obchody zkracovali, ale nebyli to drogerie, které v Řečici scházeli.
Mladí manželé se vlakem vypravili do 80 km vzdáleného Pelhřimova a došli pěšky 11km do Červené Řečice. Krám se jim zalíbil, byt už méně, ale přesto se s domácím dohodli a na dluh začali podnikat. Bylo to v roce 1928, začátky byly těžké, ale po čase se začalo dařit vzhledem k nesmírné pracovitosti. Matka si udělala zkoušky jako drogistka, a tak mohla být v krámě, zatímco otec v sezoně pomáhal sedlákům. To přinášelo nejen zákazníky, ale i živobytí. Jednou, když byl otec pryč, zastavil na náměstí před krámem autobus, který vezl herce z Prahy na vystoupení do Brna. Herečky navštívily drogerii a obdivovaly pleť devatenáctileté matky. Ptaly se, jaký krém používá. Máti byla potěšena a svěřila se, že žádné krémy nepoužívá, že je to příroda. Když to hrdě vyprávěla otci, ten ji nepochválil, naopak ji pokáral, že jim měla nabídnout drahé krémy. Vnutil mu je „cesťák“ (obchodní cestující) a tetky na vsi na ně neměly. Otec také dodával drahé italské víno majiteli továrničky. Na skladě míval pár lahví, jelikož nikdo celou láhev nekupoval a jen občas si dal „dvoudecku“. Jednou přijel kočí, že pan továrník čeká návštěvu a potřebuje nutně dnes 6 lahví italského. Jenomže na skladě byla pouze jediná a jedna otevřená. Kdyby se otec přiznal, že víno není, pan továrník by koupil jinde. Naštěstí otec vypité italské lahve nevyhazoval. Protože sám míchal z lihu a trestí kořalky a likéry, vyznal se v chutích. Kočímu řekl, aby přijel odpoledne, že mu mají víno dovést. Ochutnal otevřené víno a zjistil, že je to chutí obyčejný Vermut, pouze to italské je sladší. Proto český Vermut přisladil, zašpuntoval, matka nasadila staniolové krytky a odpoledne kočí víno odvezl. Nebylo to tak, že by chtěl zákazníka ošidit, ale nechtěl ho ztratit. Kupodivu byl pan továrník spokojen, naopak poslední várku pochválil a i hostům víno chutnalo, ale dále si rodiče vino napodobovat nedovolili.
V roce 1931 se narodila první dcera Eva a za dva roky Vlasta. Protože obchod prosperoval, rozhodl se otec pro koupi motocyklu. Zakoupil ho v Pelhřimově a byla to anglická pětistovka značky Duneld s loďkou, aby mohla cestovat celá rodina. Po dlouhých letech mi prodejce, 82 letý pán vyprávěl, že otec byl na jízdu tak nedočkavý a přestože byl v březnu ještě sníh, motorku si ihned odvezl. Zároveň vyprávěl, že otce napálil, protože motorka byla poruchová a nemohl se jí zbavit.
Rodiče se jeli pochlubit se strojem do Milevska. Matka s malou Evou seděly v loďce. Silnici šněroval opilý vandrák a otec na něj zatroubil. On mu zahrozil pěstí. Po ujetí 3 km si postavil motocykl hlavu, a že dál nepojede. Zatímco otec motocykl opravoval, dohonil je vandrák. Napadl je slovy: „Kdybys pracháči chodil pěšky, nemusel bys bejt zašmírovanej.“ Konečně šel Duneld našlápnout, a tak pokračovali v cestě. Když dohnali pocestného, neopomněl otec zatroubit, ale po 2 km opět motorka ztichla. Vandrák se opět smál a došlo až ke strkanici. Tato strastiplná cesta rozhodla o tom, že již nikdy motocykl. Proto se otec vypravil do Prahy a z továrny Aero si přivezl jednoválcový vozík Aero 500 zvaný „Cililink“, který si toto jméno vysloužil, protože při startování „zazvonil“. V továrně si získal známé a přes ně po půl roce a zaplacení ujetých kilometrů, vyměnil Aerovku za silnější dvouválcový typ Aero 662. Vozítko bylo dvoumístné otevřené a mělo v kufru po odklopení krytu dvě pomocné sedačky. To otci moc moc nevyhovovalo, a tak si nechal v Krasonově zhotovit zavřenou karoserii, aby se dalo jezdit v nepříznivém počasí s dětmi. První cesta Aerovkou byla opět do Milevska. Byla pochopitelně bez poruchy, protože autíčko bylo nové. Otec matky se nechal povozit po městě, kde měl hodně známých. Otci nařídil, když přijížděli ke kamarádovi, aby zatroubil a zastavil. Pyšně hlásil: „Tohle je auto toho gregoristy, co ho má naše Julča“. V roce 1934 vyšel z továrny Aero nový typ. Byla to populární třicítka – uzavřená limuzína s litrovým dvoutaktem a sportovním vzhledem. Stála asi 30 tis, což bylo dost peněz. Továrna svému zákazníku nabídla, otec neodolal a tmavomodrá Aerovka se stala doslova členem rodiny. Otec mohl uplatnit svůj talent pro rychlost a jeho oblíbené rčení bylo, že musí být pánem silnice. Vysoká rychlost se mu ale nevyplatila. Jeli navštívit rodiče do Přerova a na rovině u Devíti křížů měli těžkou autonehodu. Protijedoucí auto se postavilo přes silnici a Aerovka do něj narazila. V autě značky ČZ jely dvě ženy – matka s dcerou. Údajně řídila dcera, která neměla vůdčí list. Když viděla auto proti, zazmatkovala, šlápla na brzdu a auto se postavilo přes silnici. Otec vyprávěl, že ze „Zetky“ byl pravý úhel, ale ženy to přestály takřka bez zranění. Horší dopadli rodiče, otec měl zlomenou nohu a matka prorazila čelní sklo a její kolena byla otištěna v plechu nádrže, která zasahovala do vnitřku auta. Přestože vina byla na straně žen, viníkem byl prohlášen otec. Když si totiž najal advokáta – svého známého, ten mu sdělil, že případ je předem prohraný. Trefili totiž ženu a dceru významného právníka, který měl dlouhé prsty, a soud by nevyhráli. Tak naše stála bouračka 30 tis korun a to byly v roce 1936 velké peníze, ale opět to finančně přestáli.
V roce 1938 jsem se narodil já – konečně kluk, ovšem zároveň do neklidné doby Mnichova a protektorátu. Válečná léta se nevyhnula Červené Řečici. Byla tu německá posádka a probíhal výcvik vojáků před nasazením na frontu. Původně to byli Jugoslávci, které Němci násilně odvedli. Měli tvrdý výcvik a hlad, a tak prosili v krámě o jídlo, ale to za války nebylo jednoduché. Vojáci byli vděční za bramborovou polévku. Kupodivu i Němci z Wermachtu měli hlad a prosili o jídlo, ovšem kdyby to viděli důstojníci, následoval by tvrdý trest.
Aerovka šla „na špalky“, protože byla obava, že Němci budou zabavovat auta, otec odmontoval kola a ukryl je na půdě. Stejně by za války nemohl jezdit, takže auto pod plachtou odpočívalo 6 roků. Přišli první květnové dny roku 1945. Pražské povstání začalo 5. května a rádio volalo o pomoc rozhlasu. Kde je fronta se nevědělo, městečkem projížděli Němci, ale mládenci už zabílili vápnem německé nápisy. Potom asi 7. května se objevili první Rusové. Od Pelhřimova přijelo obrněné auto a motocykl s loďkou. Lidé měli obrovskou radost, a když po silnici na Prahu projížděla další vojenská vozidla a tanky, bylo náměstí podél silnice stále plné lidí, kteří mávali a zdravili se s vojáky. Rusové neustále jezdili na Prahu a v řečiském zámku byl pro raněné vojáky odpočinkový tábor. Popálený tankista Alexej dal otci radu, že až pojedou jednotky trénu, mohli by rabovat. Poradil, aby se zeptal, jestli jim to povolil Stalin. Vyslovení generalissima působilo zázračně.
Obchod za války i po ní měl nevýhodu v lístkovém systému, který se uplatňoval u koloniálu, a zboží se vydávalo proti potravinovým lístkům. Zboží muselo být pokryto ústřižky od zákazníků. Pro nás děti to znamenalo, že v neděli jsme museli pomáhat s lepením drobných ústřižků vodním sklem na archy, které se odevzdávali. Chodili kontroly z berního úřadu a bylo zle, když se zboží nedostávalo. Otec jednou utekl pokutě zásluhou trochu praštěné zákaznice. Chybělo mu 5 kg cukru, které prodal bez lístků, protože zákazník vdával dceru. Kontrolor byl nekompromisní a otec v očekávání průšvihu, jako hledal cukr a černým pláštěm se otřel o pytel mouky. Přišla zákaznice, vzala smetáček, poskakoval za otcem a volala: „Zastavte pane materialista, máte bílou sedínku“. Byla to legrační scénka, kterou sledoval kontrolor a neudržel smích. Potom řekl otci: „Chlape máte štěstí, dejte si ten cukr do pořádku, protože já už se tak dlouho nenasmál, jak vás ta bába oprašovala“.
Po revoluci za pomoci přátel byla slavnostně uvedena do provozu naše Aerovka. Válku přežila až na baterii. Ta přes dobíjení nedržela, a tak se auto nechávalo na kopci nebo se muselo roztlačit. Mělo sice kliku, ale ta byla uvnitř auta a použití bylo nejen obtížné, ale i nebezpečné, protože motor kopl a klika vyletěla. Dalším problémem byl nedostatek benzínu, a tak se míchal s petrolejem a docela i s terpentýnem. Co vycházelo z výfuku, to by dnes ochránci ovzduší nezkousli. Otec si navážil zboží a pak naložil mě a spolužáky a provezl nás. Vešlo se nás tam 6, a když otec odstavoval auto, dal plný plyn, vypnul klíček, znovu zapnul a následovalo obrovská rána. To provozoval do té doby, než rozpáral výfuk.
Nevyhovující bydlení a neshody s domácím se rodiče rozhodli řešit tak, že si postaví rodinný domek na parcele na konci vesnice. Potom se ale naskytla možnost zakoupení zbořeniště statku přímo na náměstí. Tam chtěl otec postavit rodinný dům s obchodem, na který měl plán. Bylo to začátkem roku 1946 a projektant ho přesvědčil, že podle Košického vládního programu se budou podporovat subvencemi živnostníci a nabídl mu projekt velkého domu. V přízemí byl obchod a v patře bydlení, které se nedalo srovnat s bydlením v nájmu. Otec se hned za pomoci kamarádů a nás děti dal do likvidace zbořeniště a přípravy stavby. Ručně byl vykopán velký slep a po vyřízení formalit zahájena stavba. Nastoupila parta zedníků pod vedením políra. Otec nepoučen udělal chybu. Protože musel odjet pro zboží, odevzdal jim na týden 5 litrů režné kořalky a litr rumu. Při příjezdu se zděsil, na práci nebylo sáhnuto, naopak opilí zedníci se mezi sebou poprali, a tak je ihned vykázal. Druhý den přijel mistr polír a snažil se omluvit s tím, že se to nebude opakovat a že dva největší výtržníky propustil. Otec se nechal obměkčit a kořalku vydával na den a po částech. Pak stavba zdárně pokračovala, ale v roce v 1947 rozplynula na subvenci a vlastní prostředky ukázali, že projekt je zbytečně veliký. Pomocí půjčky od švagra se podařilo dostat stavbu pod střechu a pokračovat omezeně. To ale už byl rok 1948 a po něm pro obchodníky špatné časy. Soudruzi z nich nadělali kapitalisty a nastalo znárodnění. Drogista se stal zaměstnancem Chemodrogy národní podnik a za zboží a vybavení drogerie dostal pár korun. Na matku byla přepsána pumpa benzínu a nafty. Protože obě sestry studovali na gymnáziu v Pelhřimově, z příjmu rodičů zbývalo málo, přesto občas ještě něco přibylo na stavbě. Definitivním koncem investic do stavby byla měna v roce 1954 – začínalo se takřka od nuly. Já vycházel ze školy, tenkrát nebyly místa, a tak jsem odešel do Ostravy. Tam jsme se měli vyučit údržbáři, ale změnili nás na rychloraziče v dole. S kamarády jsme z učiliště utekli a to byl velký prohřešek. Teprve po půl roce, kdy se nás snažili vrátit a honili jako nezaměstnané flákače, jsem za trest nastoupil v papírně do trojsměnného provozu a vlastně tam vydržel jako dělník až do důchodu.
O rozestavěný dům na atraktivním místě se začalo zajímat družstvo Jednota, která převzalo obchod otce od Chemodrogy. Nabídla rodičům, že objekt odkoupí tak, že jim sežene rodinný domek v Pelhřimově a doplatí hodnotu penězi na vázaném vkladu. Matka onemocněla a šla do invalidního důchodu. Plat otec byl kolem tisíce korun, důchod matky činil 468 korun, já vydělával málo přes 600 korun a tyto příjmy nestačili na pokračování ve stavbě. Matce v nemocnici v Jihlavě ukázal doklad, že jí na žádost místních soudruhů byl zkrácen důchod na polovinu 234 korun. Protože nesouhlasí s režimem. Já odešel na vojnu a rodiče dál jednali o prodeji stavby, ale Jednota úmyslně záležitost protahovala a na otci si vymínila souhlas, že začnou přípravné práce na stavbu obchodního domu. To byla chyba, před kterou jsem rodiče varoval dopisem z vojny, ale bylo pozdě, protože Jednota hned začala s dostavbou. Na základě toho objekt spadl pod novou vyhlášku číslo 80, která umožnila, že objekt byl vyvlastněn bez náhrady a na to Jednota čekala. Vyrozumění přišlo ve formě pár řádků na čtvrtce papíru a nebylo přes snahu rodičů odvolání.
Zabavením stavby nekončilo příkoří páchané na rodičích, které předtím Jednota neustále vychvalovala. Protože rušili malé prodejny v okolních vsích, zbylé průmyslové zboží soustředilo v Červené Řečici s tím, aby otec něco prodal, pak bude zboží přebráno, částečně dáno do bazaru a zlikvidováno. Z toho se neuskutečnilo nic a zboží bylo dáno prodejně k tíži. Na prodejně byla v tu dobu s otcem učnice, která buď špatně počítala, nebo si brala peníze z pokladny. Následovalo manko přes 10 tisíc a tato částka právě převyšovala limit pro soud a otec dostal půl roku podmínku a pochopitelně částku splácet pěti sty korunami po dobu dvaceti měsíců. To byl konec obchodníka, který sloužil k plné spokojenosti zákazníků z Červené Řečice přes třicet roků. Dále přišla výzva k okamžitému vystěhování stodoly, která byla prodána a měla se za týden zbourat. Ale ke dvou místnostem v nájmu, kde nás bydlelo pět včetně malého dítěte, nebylo žádné příslušenství, kde se dalo složit topivo a garážovat auto. Po pohrožení, že věci vystěhujeme do parku k soše Masaryka, nám národní výbor sehnal pronájem jiné stodoly. Jednota ještě dále trvala na vystěhování z bytu a byla nám nabídnuta jedna místnost bez příslušenství v chudobinci, který vlastnil národní výbor, a tam jsme se měli vystěhovat i s malým dítětem. Se ženou jsme dojeli na ředitelství Jednoty a teprve po intervenci jsme dostali čas sehnat si bydlení. My mladí jsme si u příbuzných vypůjčili 22 tis a za 35 tis koupili starý domek a po nutných opravách jsme se nastěhovali a rodiče vzali  s sebou. Otec nastoupil do Agrostroje do trojsměnného provozu jako dělník, a to pro něho v 59 letech nebylo jednoduché, protože musel dodělávat chybějící roky. Za rok se nad ním slitovali a léta si dodělal jako skladník v závodní jídelně Agrostroje. Po odchodu do důchodu pracoval jako brigádník ve státním statku a do obchodního domu, který mu Jednota doslova ukradla a na kterém se nadřel, už nikdy nevkročil.
Dodnes zbývá otázka proč lidé, kteří z toho nic neměli, dokázali tak ubližovat.