Věno

Na jaře roku 1934 žili v jednom městečku v českém pohraničí dva mladí lidé, kteří už nevěděli, jak dál. 
Jedním z nich byl Karel, jednatřicetiletý muž a čerstvý sirotek. Žil na statku se svými sourozenci. Statek byl zadlužený tak, že to jeho otec neunesl a zastřelil se. Jeho žena zemřela krátce poté a jejich děti zůstaly samy.

To Marie pocházela z úplně jiných poměrů. Byla celkem bohatá, její rodina totiž vlastnila povoznictví a ona sama od šestnácti let jezdila do města s povozem a vydělávala si. To jedno jaro ale byla hrozně nešťastná - právě se rozešla s mužem, se kterým tři roky chodila a vypadalo to, že už zůstane úplně sama.

Teď už vlastně nikdo neví, jak se to tehdy stalo, ale za pouhých šest neděl od toho nešťastného rozchodu se konala svatba. V té chvíli to byla svatba z rozumu, která zachránila oba dva. Marie nejenže přinesla do domu ženskou ruku, ale také svým věnem splatila dluhy a vyplatila Karlovy sourozence, kteří si potom našli vlastní bydlení, a na oplátku získala rodinu, kterou si přála. První dcera se jim narodila tři roky po svatbě a následovalo ji pět dalších dětí.

Dnes už jsou oba po smrti, takže se jich nemůžu na jejich vzpomínky zeptat. Moje babička je ale přesvědčená, že její rodiče se upřímně milovali přesně tak, jak si to slíbili v kostele, který později navštěvovali jejich děti, vnoučata i pravnoučata. Strávili spolu jednatřicet let, během války společně několikrát čelili smrti a po komunistickém převratu bojovali dál. Pradědečka porazila v roce 1965 rakovina a prababička ho přežila o dvanáct let.