Dopis vnoučkovi

Naše mládí bylo poznamenáno válkou a ani po válce nebyl žádný blahobyt. Tím více jsme si vážili několika hraček a ani jídlo nebylo kvalitní. Proti dnešku jsme ale většinu času byli venku a nejčastější otázkou bylo : Mami, můžu jít ven?“ Před tím jsme ale museli splnit úkoly jednak ze školy a i rodičům jsme museli pomáhat. Venku nás čekali kamarádi a spousta klukovských her. Po jaru hra na vojáky, cvrnkání kuliček, hra na schovku a jak se trochu oteplilo, boty dolů a chodilo se bosky. K tomu patřila ukopnutá čechulka u palce, odkud tekla červená krvička. V létě jsme chodili do lesa na borůvky, houby a hlavně se koupat k rybníku, kde jsme s dokonale vyřádili. Na podzim jsme si u ohýnku pekli brambory a pouštěli vlastnoručně vyrobené draky. V zimě bruslení na rybníku, sáňkování a stavění sněhuláků. Když byl opravdu nečas, rádi jsme četli hlavně dobrodružné knihy a chtěli se podobat románovým hrdinům. Vážili jsme si učitelů i když jsme občas dostali pohlavek, či rákoskou přes ruku nebo na zadek. To byl tenkrát platný povolený výchovný prostředek a brali jsme to jako samozřejmost. Ve škole vzniklo přátelství na celý život a dosud se jednou za rok scházíme se spolužáky. Vy máte vzhledem k pokroku úplně jiné možnosti a možná, že Vám schází ten pobyt venku. Raději vysedáváte u počítače. Při tom obdivujete akční hrdiny a hrajete počítačové hry. Tím se připravujete o ten “venek“, ale i o kamarády. Ani na knížky času nezbývá. Je to škoda, a proto Ti posílám několik rad. V první řadě poslouchej rodiče, kteří to s Tebou určitě myslí dobře. Ve škole dávej pozor, získáš vědomosti pro celý život. Pečlivě si vybírej kamarády, opravdové přátelství je důležité. Udržuj si vždy dobrou náladu a každý den se na něco těš. Často se směj, protože smích je nejlepší lékař a zdraví je nejcennější dar. Na závěr Ti přeji zdraví, štěstí a co nejkrásnější mládí. 

Děda Franta.