Dopis mým milovaným vnučkám a vnukům

Až tento dopis budete číst, budete možná již dospělé a dospělí. Nyní jste ještě děti a máte svých starostí dost, tak jak to v dětství a mládí bývá, ale věřte, že my prarodiče i vaši rodiče vám chceme předat do života jen to nejlepší. Stáří je čas vzpomínání a já se nyní vracím na začátek, abych vám předala pár informací a vzpomínek ze svého života a přiblížila vám dobu, ve které jsem trávila dětství, dospívání a mladá léta.

Jak jistě víte, nebo budete vědět, v minulém století, ve kterém jsem se narodila, postihly Evropu a celý svět dvě strašné světové války, které zdevastovaly státy, jejich obyvatele, mezilidské vztahy a hodnoty, které člověk k životu potřebuje.
Já jsem se narodila v Liberci jedenáct let po skončení druhé světové války, tedy v době míru a budování socialismu. Strašná padesátá léta, kdy v naší krásné zemi, tehdy ještě Československu, vládl teror, který rozpoutali hloupí, závistiví a moci chtiví lidé, kteří ovládli naše země po těžkých válečných létech. Tito lidé si říkali a dosud říkají komunisté a hráli si na všeobecnou spravedlnost, tj. bohatým brát a chudým dávat, tak jako tomu je v pohádce, ale toto nebyla pohádka, to byl drsný život, a kdo se režimu znelíbil, byl tvrdě potrestán (vězení, popravy, perzekuce apod.).

Nicméně mně, jako miminku to bylo jedno a moji rodiče i prarodiče se snažili žít tak, aby si pokud možno s komunistickým režimem nezadali. Nebyli nikdy členy komunistické strany a u nás se vždy s úctou vzpomínalo na prvního československého prezidenta T. G. Masaryka, i když se o něm na veřejnosti nesmělo hovořit. Můj dědeček bojoval v první světové válce jako voják Rakousko-uherské armády „za císaře pána“, ale brzy zběhl do československých legií, na základě kterých mohla vzniknout naše samostatná Československá republika. Ve druhé světové válce byl dědeček účastníkem protifašistického odboje, za což prošel mnoha koncentračními tábory v Čechách i v Německu. Naštěstí vše přežil, i když s podlomeným zdravím, ale mohl se vrátit k rodině, tj. k mé babičce, mému tatínkovi a mému strejdovi.

Mí rodiče se v Liberci nenarodili, dědeček se sem přistěhoval s rodinou z Chotěboře, kdy mu bylo nabídnuto místo soudního úředníka u okresního soudu a mohl si v Liberci koupit dům po odsunutých Němcích. Tatínek se svým bratrem zde dokončili středoškolská studia. Strejda, tátův bratr, pokračoval ve vysokoškolských studiích, tatínek šel na vojnu a pak do práce. Moji prarodiče si nemohli dovolit vydržovat na studiích oba syny.

Moje maminka, vaše prababička, kterou jste někteří z vás ještě poznali, přišla do Liberce ze Slovenska, kdy se vdala za tatínka a společně založili rodinu v domě, který dědeček v roce 1945 koupil.

Mé dětství bylo krásné a šťastné, přestože moje vrozená srdeční vada mě omezovala v pohybu. Z toho důvodu jsem nemohla plnohodnotně navštěvovat školku od raného věku a čekalo se, až budu moci podstoupit operaci, bez které bych se dožila maximálně puberty.  Abych přeci jen mohla školku navštěvovat alespoň rok před školou, nastoupila moje maminka do té školky jako nekvalifikovaná učitelka a poté dálkově vystudovala střední pedagogickou školu. Nakonec se jí toto neplánované povolání stalo celoživotním posláním.

Můj nástup do první třídy byl drsný. Byla jsem vyjukané, hubené dítě a nás bylo ve třídě 30 dětí. Měli jsme velmi přísnou učitelku v předdůchodovém věku. Byla štíhlá, vysoká, v šedém upnutém kostýmu a brýle jí činily ještě přísnější. Prý byla manželkou důstojníka. Měla tzv. kouzelnou hůlku, kterou nám pořád hrozila. Já jsem se učitelky hrozně bála, ale přitom jsem strašně toužila, aby si mně všimla. Měla jsem pocit, že jsem úplný aucajdr. Dědeček pro mě chodil po obědě do družiny, takže jsem neměla možnost si hrát s ostatními dětmi. Na první třídu nevzpomínám moc ráda. Ve druhé třídě už to bylo lepší. Dostali jsme jinou učitelku, vlídnější a já jsem poté stejně půl roku strávila po nemocnicích.

Tehdejší politické zřízení nešetřilo ani děti. Všude vládla kolektivizace, maminky byly vyhnány do továren a do práce. Mateřská dovolená byla stěží 3 měsíce a pak děti musely jít do jeslí a školek. Existovaly i celotýdenní jesle a školky, což byl pomalu dětský domov. Od první třídy jsme byli angažováni v tzv. Jiskřičkách, od třetí třídy pak v Pionýru s rudými šátky na krku. Naštěstí jsme si jako děti neuvědomovaly, co je na nás pácháno. Někteří vedoucí byli rozumní, ale mě toto organizované trávení volného času nikdy nebavilo. Po operaci, která dopadla pro mne dobře, proto teď mohu psát tento dopis, jsem se postupně začlenila do dětského kolektivu a už jsem určitě nebyla aucajdr. Našla jsem si kamarádky i mimo školu a bylo to fajn dětství. Tím, že jsme v jednom domě žili s prarodiči, měla jsem hodně příležitosti si ulevit od přísného režimu mé maminky. Dědeček byl velký vypravěč a moc se mi věnoval. Tím, že nebyla televize, lidé se více navštěvovali tak normálně, posousedsku. Já jsem lapala každé slovo a ani jsem nedutala. S babičkou a dědou jsme si dělali, zvláště v zimě, večery při svíčce, kdy jsme jedli brambory na loupačku s máslem, nebo babička na plotně pekla topinky, bože to byla dobrota, ani se mi nechtělo domů k rodičům. V létě jsme pak sedávali na dvorku na lavičce a pozorovali vlaštovky, večer pak světlušky a hlavně jsme si pořád vyprávěli. Taky jsme jezdili k příbuzným na vesnici tzv. do kraje, což byly vesnice okolo Jičína, odkud babička a děda pocházeli. Tím, jak děda prošel v první válce skoro půl západní Evropy, znal výborně jazyky, tj. německy, trochu italsky i francouzsky. Vyprávěl mi o cizích zemích, o zemětřesení, které zažil na jihu Itálie, a já se vždy bála, aby válka nebo zemětřesení nepřišly do naší země.

A najednou byl rok 1968 a zemětřesení a málem válka přišla v podobě ruských tanků. Bylo mi 12 let a ten 21. srpen si naprosto přesně pamatuji i to, co tomu předcházelo. Pár dní před ruskou okupací jsme se s rodiči vraceli autem z Německa, tehdy Německé demokratické republiky, kde jsme trávili dovolenou u Baltického moře. Vždy jsme jezdili přes Görlitz, Zhořelec a Frýdlant, což bylo nejblíže. Když jsme se vraceli po známé trase, najednou jsme již téměř na hranicích narazili na obrněná auta, která stála napříč silnice, a německý voják nám řekl, že je objížďka, protože se koná vojenské cvičení a že musíme jet na Drážďany, což byla zajížďka 100 kilometrů. Tatínek měl benzínu tak akorát, protože německé peníze (marky) jsme už utratili (byly na příděl) a počítali jsme s tím, že natankujeme už doma v Čechách. Byly to nervy, jen tak, tak to naše stará Oktávie vydržela do Hřenska, kam jsme dorazili těsně před zavírací dobou, tj. před osmou hodinou večerní. Tenkrát nebyla tak hustá síť čerpacích stanic, navíc otevřených non stop, to neexistovalo. No a za tři dny pak vojsko dorazilo i do Liberce, takže žádné cvičení, ale příprava na vpád. Naši ten den šli do práce a já s babičkou jsme vyrazily do fronty na chleba, mouku a mléko. Lidé měli ještě velmi dobře zažito, jaký nedostatek potravin byl za války a každý se běžel předzásobit. Byla to hrozná doba, která podlomila zdraví i mým rodičům, kteří byli rádi, že přežili následné šikany a prověrky. Naši přišli domů až večer, naprosto psychicky zdecimovaní vyprávěli, že ve městě jsou mrtví lidé, že tank pobořil dům na náměstí. Mimo jiné zastřelili i maminku mého spolužáka, který se už do naší školy po prázdninách nevrátil. Lidé se v té hrozné době sjednotili, všichni byli v šoku. Ti, co byli v komunistické straně, hromadně ze strany odcházeli, což jim v budoucnu dost přitížilo. Ale žít se muselo dál. Když jsem přišla na střední školu v roce 1971, tak jsme měli štěstí, že náš třídní učitel byl velmi rozumný, bývalý vysokoškolský učitel, který byl z politických důvodů odejit na střední školu. Celé čtyři roky nad námi bděl a všechna děvčata, která chtěla studovat na vysoké škole, se díky jeho posudku na školu opravdu dostala. Tehdy nestačilo mít dobré studijní výsledky, budoucí student musel mít i dobrý kádrový profil. To já jsem neměla, tak jsem se na vysokou školu ani nehlásila. Ale abychom mohli bez problémů vystudovat střední školu a získat maturitu, museli jsme hromadně vstupovat do Socialistického svazu mládeže (SSM). Já jsem byla poslední ze třídy, kdo přihlášku podepsal, kdy mi třídní vysvětlil, že pokud tak neudělám, budu mít problémy dostudovat (to bylo ve druhém ročníku). Sice jsem byla ve svazu, ale ani jsem si nezakoupila kroj, prostě jsem se ztratila jako řadový člen. Některé spolužačky to braly jinak, ale většina z nás byla pasivní, jak to jen šlo. Do prvomájových průvodů jsem většinou přišla na sraz a pak po přepočítání jsem se prostě „vypařila“. Nesnášela jsem hromadné nátlakové akce. Vyrostla jsem v demokratické rodině s demokratickými názory a s dědečkem, který každý večer na svém stařičkém rádiu chytal zahraniční rozhlas a měl tak přehled jak se věci opravdu mají.

Zlomem v našich životech byla „Sametová revoluce“. Najednou jsme se nadechli, začali jsme cestovat na Západ. Zjistili jsme, že všude žijí lidé jako my, že nic není zadarmo a že jsme my, Češi a Slováci vlastně velmi pracovité národy a pokud je motivace, člověk pracuje rád, neřeší přesčasy a kolik mu to vynese peněz. Bohužel ne vždy naše vlády s námi jednaly férově, opět se mlžilo, kamuflovalo, rozkrádalo a děje se i dodnes, ale dobu temna bych už opravdu zažít nechtěla a vám bych to samozřejmě nepřála.

Teď, když nám to už čas a důchodový věk dovoluje, zaměřujeme se s vaším dědečkem na pátrání po našich kořenech, odkud jsme, kdo byli naši příbuzní, chceme se podívat do míst, kde můj dědeček bojoval jako legionář za svobodu naší vlasti. Máme plno plánů a vám slibuji, že to není poslední dopis, který vám napíši.

Mám vás moc ráda.
Vaše babička Alena
Březen 2019