Moje pomlázka

Na pomlázku před sedmdesáti roky jsem se zároveň těšil i netěšil. Radost z toho,jak budu prohánět s kamarády holky mě kazila povinnost, kterou mi určili rodičové. Měl jem totiž obejít rodiny stálých zákazníků, kteří nakupovali v našem obchodě. Většinou měli malé holčičky, které se nebránily ani neutíkaly. Toto tenkrát bylo tak nějak pod mojí klukovskou důstojnost a dbal jsem na to, aby se to nedozvěděli moji kamarádi, s kterými jsme po kostele naháněli naše vrstevnice.

Obléci jsem si musel vyšívanou košili, kterou jsem zdědil po bratránkovi z Moravy a ta se mi vůbec nelíbila. Starší sestry mě ještě popichovaly: "Bublíčku, to ti to dneska sluší!"  Tak mi totiž říkala maminka, když jsem byl maličký a jako správnému klukovi se ten bublíček vůbec nelíbil.

Měl jsem to vymyšleno tak, že se vytratím z kostela, košíček na pomlázku jsem měl schovaný v živém plotě a stihnu to tak, že se zúčastním honičky holek po mši. Byl to takový sprint, stíhal jsem,pouze jednou jsem musel rodinu navštívit až před obědem. Totiž právě když jsem chtěl zaklepat, strhla se v bytě prudká hádka,a tak jsem raději vycouval.

V košíčku kartáčky na zuby a drobnost z obchodu vystřídala malovaná vajíčka a pamlsky. Toto jsem znovu ukryl ve skrýši, kterou jsem měl v živém plotě a s radostí se připojil ke kamarádům. To už mi ani ta vyšívaná košile nevadilla.

Když v padesátých letech otci obchod znárodnili, já to přivítal,protože jsem národnímu podniku nemusel už dělat reklamu.