100. výročí školy Na Hájích ve Slaném – II.

Jmenuji se Marie Hůlková (rozená Hamplová), narozena 8. 12. 1933, bytem ve Slaném, žákyně obecné školy dívčí v roce 1940 – 1944 a měšťanské školy dívčí v roce 1944-1949. Škola byla osmiletá, nepovinný byl jednoroční kurz.

 

Naše školní léta byla poznamenána okupací a 2. světovou válkou. Škola Na Hájích byla obsazena německým vojskem, a tak obecná škola dívčí byla umístěna do dnešní zvláštní školy, kde byl řídícím učitelem pan Josef Chládek.

 

V první třídě jsme měly výbornou paní učitelku, paní učitelku Procházkovou. Naše první učebnice se jmenovala “Poupata“. To byla nezapomenutelná krásně ilustrovaná učebnice. Ve druhé třídě nás učil řídící pan učitel Chládek. A ve třetí a čtvrté třídě byl naším třídním učitelem výborný pedagog, pan učitel Bauman. Na začátku vyučování nám hrál na housle národní písně.

 

Kromě klasických předmětů – čeština, počty, vlastivěda, zpěv, ruční práce, tělocvik a náboženství byla povinná němčina, na kterou chodila dohlížet inspekce. Nám dětem bylo nařízeno “hajlování“ (heil, Hitler!) se zdviženou pravicí. Díky shovívavosti našich učitelů se to příliš nedodržovalo, ale když byla ohlášena inspekce, musely jsme povstat a zvednou pravici k hajlování. V dalších hodinách po odchodu inspekce, když přišel pan řídící učitel do třídy a my jsme poslušně zvedaly ruce, vrhl na nás zlostný pohled a mával rukou, abychom se posadily. Dnes, když na to vzpomínám, uvědomuji si, jak odvážné to od něho bylo.

 

I jiní učitelé v nás nenápadným způsobem pěstovali vlastenectví formou básní a národních písní, z nichž některé byly zakázány (např. “Hej, Slované“). Protektorátní vládou nám byl vnucován nacismus, Hitler nám byl líčen jako osvoboditel a ochránce. Jednou přijel do Slaného protektorátní ministr Emanuel Moravec, který měl v divadle projev k žactvu. Jelikož jsme se do divadla všichni nevešli (děvčata i chlapci), stáli jsme na chodnících kolem okresáku a jeho projev nám byl přednášen pomocí tlampačů. Byli jsme malí, moc jsme tomu nerozuměli, ale nakonec jsme byli donuceni zazpívat sborově německou hymnu “Deutschland, Deutschland, über alles“. Česká hymna se nezpívala, ta byla tabu.

 

Učebnice a sešity byly nedostatkové. Některé byly pouze školní, které se nám do lavic během vyučování pouze půjčovaly, jen jedna do lavice. Ty učebnice, které nám byly zapůjčeny i domů, měly na poslední straně rubriku, kde bylo uvedeno jméno žákyně a rok ve kterém učebnici používala. Na konci roku jsme učebnice odevzdávaly a dostávaly učebnice do vyššího ročníku, podle toho, jak jsme učebnice odevzdaly zachovalé. Byly jsme tak vedeny k tomu, abychom si učebnic vážily a zbytečně je neničily.

 

Také sešity byly nedostatkové. Proto jsme nosily břidlicové tabulky v dřevěném rámečku. Jedna strana byla červeně linkovaná, určená pro psaní a počty. Opačná byla pouze černá, na kreslení. Psalo se tužkou, která měla místo tuhy křídu, a na mazání jsme měly houbičku.

 

Vysvědčení muselo být psáno včetně známek v českém, ale i v německém jazyce. Škála známek byla od jedné do šesti.

 

Jelikož byl přídělový systém potravin na tzv. potravinové lístky, bylo zavedeno vaření obědů ve škole. Vařili nám dobrou bramborovou polévku zahuštěnou kroupami a k tomu krajíc chleba (buď suchý, nebo namazaný marmeládou z řípy). Vařilo se v suterénu školy, kam jsme také utíkaly při vyhlášení leteckého náletu. Byl vyhlášen nejdříve první stupeň - to bylo nebezpečí náletu, a pak druhý stupeň – nebezpečí bombardování. Ohlašovaly ho houkáním sirény ve městě. Byly jsme tak vycvičené, že při ohlášení náletu jsme popadly tašky a oblečení a utíkaly do suterénu. Také jsme prodělávaly nácviky nasazování plynových masek na obranu proti chemickému náletu. Byly jsme děti, moc jsme si nebezpečí neuvědomovaly. Teprve když byly bombardovány Kralupy, Praha, Pardubice a zvláště pak Drážďany, kdy bombardovací letadla létala nízko už nad naším městem a zář z hořících Drážďan byla vidět nad obzorem, nám bylo úzko. Dodnes mi houkání sirén a hukot letadel připomíná tuto děsivou dobu.

 

Moc zábavy jsme si v těchto válečných letech neužily. Všechno bylo zakázané. Zákaz shromažďování, zákaz různých slavností i divadel s českou tematikou. V biografech se promítaly před samotným filmem žurnály o vítězném válečném postupu německých vojsk a potápění “brutto registrovaných tun nepřátelských válečných lodí“. Bavily jsme se pouze veselohrami s Vlastou Burianem. Na školní výlety se samozřejmě také jezdit nemohlo.

 

Ve městě cestou do školy a ze školy jsme potkávaly německé vojáky, kteří pochodovali a zpívali německé pochodové písně, z nichž mi utkvěla píseň “Hajdy, haj du hajda“ a také jsme potkávaly vystrašené židy, než je odsunuli do Terezína a koncentračních táborů. Museli mít na oděvu připevněnou žlutou židovskou hvězdu. Některé z nich jsem znala i osobně.

 

Večer po setmění jsme zůstávali všichni raději doma, zvláště v roce 1942, kdy bylo vyhlášeno tzv. “stanné právo“, tj. zákaz vycházení. Pouliční světla nesměla svítit kvůli náletům a všechna okna musela mít dokonalá zatemnění černými roletami nebo tmavými závěsy. Kdo tento příkaz nedodržel, byl pokutován. Pokud někdo musel ven, svítil si baterkou, která musela mít světelnou clonu. Město se tak ponořilo do úplně tmy. Rádia byla opatřena plombou, aby lidé nemohli poslouchat cizí (anglický nebo ruský) rozhlas. Přes tyto zákazy se ale cizí rozhlas v češtině poslouchal, abychom se dozvěděli, jak postupuje fronta. Bylo to nebezpečné, protože za to bylo mnoho lidí odvlečeno do koncentráků.

 

Ve druhé třídě jsem těžce onemocněla zápalem plic. Penicilin tenkrát neexistoval. Byla jsem převezena do kladenské nemocnice. Tam vedle mě ležela paní z Lidic u Kladna. Byla na mě moc hodná. Navštěvoval ji manžel, otec a dva synové. Jednomu nebylo ještě 14 let. Nosili mě pro pobavení knížky. Já jsem se z té nemoci jako zázrakem uzdravila, ale když byly 10. června 1942 následkem atentátu na Heydricha Lidice vypáleny, byli u zdi Horákova statku postřílení všichni muži, včetně těch, které jsem v nemocnici poznala. I ten ani ne patnáctiletý chlapec, který mi nosil knížky. Později jsem se dozvěděla, že ani paní Hejmová, moje známá z nemocnice nepřežila transport v nákladním vagóně do Osvětimi. Tu hrůzu jsem si několikrát připomněla návštěvou památníku vypálených Lidic a pomocí fotografií zde umístěných jsem hledala tyto mně známé lidi. Vždy mě až zamrazilo.

 

Taková byla naše dětská válečná léta. Ale naštěstí děti nevnímají všechny události tak jako dospělí. Dovedou se bát, ale též zapomenout a žít svým dětským bezstarostným životem. A tak to bylo i s námi. Samozřejmě jsme nebyly jen vzorné děti a vzorné žákyně. Samozřejmě jsme zlobily, některé méně, některé více, ale přesto všechny jako téměř většina dětí. Nejvíce se zlobilo o přestávkách. Braly jsme si navzájem sešity a učebnice, házely je po sobě nebo jsme si navzájem vysypávaly školní brašny na zem či do odpadkového koše. Pak následovala honička po třídě ukončená bitkou. Rády jsme se “hastrošily“ oblečením z věšáku na stěně za lavicemi a postižená děvčata se honičkou domáhala svého šatstva. Také jsme rády napodobovaly některé neoblíbené kantory a kantorky. Dozor během přestávky vždy prováděla učitelem určená žákyně, která měla za úkol ty zvláště zlobivé a neukázněné zapsat křídou na tabuli. Tato určená dozorkyně však byla terčem útoků. Zapsané zlobilky vybíhaly k tabuli, mokrou houbou smazávaly svá jména, a pak po dozorkyni houbu házely. Často se stávalo, že útok mokrou houbou schytal právě vcházející učitel.

 

A pak následovaly tresty. Stání nebo klečení v koutě, sezení v poslední tzv. “oslovské lavici“, pobyt po vyučování ve škole – zvaný poškoláctví. Při něm musela žákyně napsat mimořádný úkol z počtů, češtiny apod. Udělovaly se také domácí tresty – třeba 100x napsat, že nebudu napovídat, opisovat, vyrušovat při vyučování apod. Byly povoleny i malé tělesné tresty – zatahání za vlasy, za uši. Pan učitel držel v ruce rákosku, která sloužila jako ukazovátko, ale zároveň měla výchovný charakter: rákoskou přes ruce. Učitelé tyto tresty používali jen výjimečně, ale myslím, že byly účinné, bez dlouhého a zbytečného kázání jsme se na delší dobu uklidnily. Nenapravitelné zlobilky měly na vysvědčení sníženou známku z chování.

 

Ve 4. třídě jsme na konci školního roku skládaly zkoušku do měšťanky. Jelikož dívčí škola Na Hájích byla stále obsazena německým vojskem, byla měšťanská škola dívčí spojena s chlapeckou na Komenského náměstí. Zkoušky se dělaly z češtiny, počtů a samozřejmě z němčiny. Paní učitelka Pivoňková nám němčinu napovídala tak, abychom to všechno pochopily a neudělaly chybu. Některá děvčata, co zkoušku neudělala nebo nebyla z prospěchových důvodů ke zkoušce připuštěna, pokračovala dále až do 8. třídy obecné školy, děvčata, která propadla, měla povinnou docházku do 14 let.

 

Chození do měšťanky “Na Komendě“ bylo omezené. Bylo nás děvčat a chlapců (i ze vzdálenějších obecných škol z okolí Slaného) na tuto školu moc. Ve třídách byl nadměrný počet žáků a o třídy jsme se střídali. A po Vánocích musela být i tato škola včetně hostinců a různých veřejných budov uvolněna pro ubytování tzv. “národních hostů“. To byly především německé, ale i české rodiny, které byly evakuovány před blížící se válečnou frontou. Blížil se i konec války. Takže abychom neztratily kontakt se školou, chodily jsme si až do května 1x týdně pro úkoly do sálu občanské záložny – dnes je to oddací síň městského úřadu. Byly tam stoly, u kterých vždy stál učitel, ten nám krátce vysvětlil učební předmět a zadal nám úkol, který jsme za týden odevzdaly.

 

Ukončení druhé světové války jsme přivítaly společně s celým národem s velkým nadšením. Válka sice skončila, ale lidské utrpení ne zcela. Škola Na Hájích, kterou opustili němečtí vojáci, byla použita jako lazaret pro osvoboditelské vojsko. Takže jsme nadále měly jen provizorní vyučování. Střídavě jsme se chodily učit do sálů v hotelu Grand. Byla tam stojací tabule a stolky s židlemi pro žáky. Pokračovaly jsme tam i po prázdninách, jelikož ve městě vypukla epidemie tyfu. Infekce se dostala do vodovodních sítí zejména v Lázeňské ulici. Byl to důsledek nemocných vojáků a propuštěných vězňů z Terezína. Než bylo vyhlášeno proti této zákeřné chorobě veřejné očkování, zemřelo ve Slaném hodně občanů. Takže než se tato nákaza zlikvidovala a škola Na Hájích byla řádně vydesinfikována, mohly jsme do školy Na Hájích chodit až v říjnu.

 

V té době začínají moje vzpomínky na tuto nezapomenutelnou školu. V té době to byla škola pouze dívčí, a sice od 1. třídy obecné do 4. třídy. Potom následovala čtyřletá škola měšťanská plus nepovinný jednoroční kurz, který navštěvovala zejména děvčata, která chtěla pokračovat studiem některé střední školy (obchodní akademie, zdravotní školy, nebo hospodářské školy dívčí – tzv. rodinky).

 

Ředitelem byl pan učitel Antonín Hýka. Učili nás odborní učitelé: paní učitelka Pivoňková, Čandová, Švehláková, Kosová, Chalupová, Jungmannová, bývalé ředitelky paní Ježková, Pacáková, Černušáková a učitelé Ptáček, Ludvík, Domkář.

 

Učební předměty byly tradiční: čeština, matematika, zpěv a hudební výchova, tělocvik, biologie, chemie, fyzika, zeměpis, dějepis a také náboženství, které nás učily paní katechetky. Byly jsme rozděleny podle náboženství: do třídy A byla zařazena děvčata katolického vyznání, do třídy B ostatní náboženství. Ruční práce, vaření a zdravovědu nás učila paní učitelka Kosová, která jako mladá žena měla pro nás velké pochopení, a proto byla velmi oblíbená. Naučila nás plést (i šály a rukavice), zašívat ponožky, šít a vyšívat zástěry, noční košile, halenky. A vaření, na to jsme se velmi těšily. Konalo se v dnešní školní kuchyni. Učily jsme se nejen běžná jídla – polévky, omáčky, knedlíky apod. ale také péci dorty, cukrářské výrobky a také vyrobit zmrzlinu. Náš ročník začal chodit Na Háje až od 2. třídy, protože 1. třídu, jak jsem popsala, vzhledem k válečným událostem jsme absolvovaly provizorně. Za námi byl jeden ročník prázdný, jelikož školní docházka byla prodloužena na 9 let, byla zavedena 5. třída obecné školy. Nám byly jako náhrada zavedeny již výše popsané jednoroční kurzy.

 

Vybavení tříd bylo prakticky stejné jako v době předválečné. Ústřední topení neexistovalo, topilo se ve vysokých kamnech, pan školník Hrbáček musel denně nanosit uhlí, topit a vybírat popel. Podlahy byly dřevěné, záchody suché, teprve později splachovací. Šatny nebyly. Velký pokrok znamenalo zavedení školního rozhlasu a elektrického zvonění. Učebnice byly stále nedostatkové, takže jsme si je kupovaly od vyšších ročníků, teprve později se daly koupit v knihkupectví nové.

 

Velké uvolnění nastalo v kulturním životě. Četly jsme knihy dříve zakázané, zpívaly písně, které byly též dříve zakázané, navštěvovaly divadla a kina, kde se hrály a promítaly i zahraniční filmy a veselohry (Valčík na rozloučenou, Laurel a Hardy, Zloděj z Bagdádu apod.). Ovšem některé filmy byly v této době mládeži nepřístupné. Svoji činnost obnovil Sokol a Skaut. Většina z nás se zúčastnila poválečného všesokolského sletu. Kromě školních besídek jsme vystupovaly s literárními a tělocvičnými pořady ve slánském divadle. Ohromným zážitkem pro nás byly školní výlety – cesty za poznáním naší vlasti. Přiložená fotografie je z výletu do Prahy v roce 1949, kam nás vzal pan učitel Domkář-je v horní řadě uprostřed.

 

Jak jsem se již výše zmínila, byl zaveden jednoroční kurz. Já jsem chodila do kurzu A. Naší třídním učitelem byl vynikající pedagog a češtinář, pan učitel Josef Domkář. Od něho jsme získaly nejenom znalosti gramatické, ale i literární, které nám přibližoval nácvikem různých recitačních pásem. S nimi jsme vystupovaly ve škole i v divadle. Témata byla většinou zaměřena na osvobození od nacistické okupace. Nesmírně nás to bavilo. Dodnes vzpomínám na básně Seifertovy, Čapkovy, Horovy a jiných českých básníků. Pořádaly se mikulášské besídky, nebo besídky před ukončením školního roku. Většinou byly pořádány pro celou školu v kreslírně, kde bylo vyvýšené podium s oponou (na lanku byl zavěšen závěs). Stálo tam i piano, takže za doprovodu pana učitele Domkáře jsme zpívaly, tančily, cvičily. Nácvik i vystoupení jsme prováděly s velkým nadšením.

 

Protože se uvolnilo i cestování, mohly jsme jezdit na školní výlety po vlastech českých a moravských. Poznaly jsme Prahu se všemi jejími hlavními památkami a po Praze jsme jezdily “výletní tramvají“. Viděly jsme Hradčany, Malou Stranu, Karlův most, Národní divadlo, Staré město, Staroměstské náměstí s radnicí, která byla ovšem v této době poškozená válečnými boji, Faustův dům a Václavské náměstí. Jeden náš výlet směřoval do Babiččina údolí. Nezapomenu ani na asi týdenní výlet ke konci roku v kurzu A na Šumavu do Prášil s panem učitelem Domkářem. Podnikly jsme tam výlety na Čeňkovu pilu, do krajiny Karla Klostermanna, kde byla natočena Divá Bára, a na Černé a Čertovo jezero. Tam jsme ovšem zabloudily a dostaly jsme se do “zakázaného pásma“. Jelikož to bylo už po únoru 1948 a hranice mezi západem a východem byly ostře střeženy pohraniční stráží, bylo nám docela úzko, když jsme to zjistily. Nakonec to dobře dopadlo, nechytili nás a nezavřeli jako emigranty.

 

Při únorové revoluci v roce 1948 jsme byly na základě nařízení ministra školství nuceny vyslechnout projev Klementa Gottwalda. Byl vysílán školním rozhlasem v kreslírně přenosem z rádia. V kreslírně se shromáždila celá škola. Myslím, že do té doby jsme byly všechny jednotné. Spojovala nás radost z konce války, z poražení hitlerovského Německa. Od února 1948 už to tak nebylo. Jedna část děvčat z tzv. proletářských rodin, druhá z rodin živnostníků a zemědělců. Ale těch změn jsem v životě zažila ještě více. Fotografie oslavovaného Stalina, které nahradily kříž nad katedrou a které byly na předním místě v učebnicích, jsme musely později z učebnic vytrhat. Také se měnily portréty prezidentů nad katedrou podle současné politické situace.

 

 

Ze školy Na Hájích mám ty nejkrásnější vzpomínky. Také mi tuto dobu připomínají společné fotografie, které si občas prohlížím. Je to moje “rodinná škola“. S některými svými spolužačkami se dodnes stýkám. A na ty spolužačky i učitele, kteří již mezi námi nejsou, ráda vzpomínám. Do této školy chodily moje vnučky, které jsou dnes již vystudované vysokoškolačky a moje dcery, které se daly na učitelskou dráhu a v této škole učí další generaci děvčat ale i chlapců. A navíc ve svém stáří, kdy jsem prodělala několik vážných operací, jezdíme si sem s manželem každý den (kromě víkendu) pro obědy a jsme s nimi velmi spokojeni. Zúčastňujeme se i zahradních slavností pořádaných školou. Škola Na Hájích je jakýmsi mým druhým domovem, se kterým je spjat můj život. Přeji si, aby tato škola byla i ve svých 100 letech stále mladá jako před 68 lety, kdy jsem do ní chodila já.

 

 

 

Marie Hůlková, roz. Hamplová