Víra – nevíra – pořád se natírá.

Můj tatínek Alexandr byl fanatický komunista. Byl tak uvědomělý, že  nejen věřil tomu, co slyšel v rozhlase a později i v televizi a hlavně na komunistických schůzích, ale šířil osvětu i mezi lidi okolo. Věčně školil, kázal a přesvědčoval o správnosti nastoupené cesty všechny známé i neznámé. Lidi ho kvůli tomu neměli rádi, za zády se mu posmívali a někdy schytal i výsměch přímo do očí. Nebo se ho báli.
Později, když s maminkou jezdili v nacpaném kupé do Hrádku nad Nisou, se maminka smála, že se vždycky kupé jako zázrakem rychle uvolnilo. S povzdechem mi potom říkala, jak se za tátovo chování a řeči často styděla. Táta dělil lidi na ty PRO a na ty PROTI. Těch, co byli PROTI jsem moc neznala, zřejmě se tátovi vyhýbali a asi věděli proč.
Tatínek měl barák. Trochu se ta nemovitost neslučovala s jeho pojetím společného vlastnictví, ale takových rozporů v jeho ideologii bylo víc, tak to neřešil.
Ne vilka, ne domek, ale BARÁK. Přísloví „Můj dům – můj hrad“ - to snad bylo napsané o nás. Barák byl vlastně rodinný domek, konfiskát po Němcích. Nejdřív byl státní, ale později se rodiče rozhodli, že domek koupí. Oba pracovali, maminka ještě doma šila a opravdu šetřili každou korunu. Pěstovali králíky, slepice, kachny, pronajali si za domem parcelu, bylo ovoce, zelenina a tráva a seno, a dřeli a dřeli...
Někdy na jaře v roce 1953 se mezi lidmi šeptalo, že bude měna. Tatínek uvědoměle tyto fámy překřikoval, ale někde v hloubi duše to hlodalo, tak se rozhodl raději úspory ze spořitelny vyzvednout a doplatit dům. Ale nějak to nestihl, on papírovnání dělal vždycky v neděli dopoledne před pořadem Živá slova Zdeňka Nejedlého v rozhlase. Odložil zaplacení na příští týden „Prezident Zápotocký v rádiu říkal, že měna nebude, všechny reakcioáře by za ty řeči měli zavřít.“ Ale ona ta měna druhý den přišla. A peníze v hotovosti byly najednou bezcenné. To, že to má na doplacení domku, že je vzorný komunista, že to byly těžce vydřené peníze, to nikoho nezajímalo. Dostal za své úspory pár nových  bankovek, a koupil barvy na vrata a plot. On jim věřil..... Víra, nevíra, pořád se natírá.
Tatínek byl Rus. Tedy do papírů to všude psal, ale ve skutečnosti se narodil na Ukrajině, jeho táta byl Ukrajinec, ale maminka – moje babička – byla Volyňská Češka. Velmi brzy ovdověla a za hladomoru v Rusku v roce 1932 poslala své tři děti s evangelickou charitativní výpravou zpět do Čech. V Rusku zůstala jen s nejstarší nemocnou dcerou. Z toho je jasné, že po mamince Čech, po tátovi Ukrajinec, ale  táta tvrdohlavě trval na tom, že je Rus. Rusy - osvoboditele vítal v roce 1945,  to mi bylo půl roku, na to se nepamatuju, ani z vyprávění žádnou zvláštní příhodu neznám, asi se nic významného nestalo.
Ale okupaci v roce 1968 prožíval velmi těžce. I proto, že jeho milovaní Rusové zastřelili u liberecké radnice mého manžela Jindru – tátu jeho jediného a milovaného vnoučka Péti. Zavíral se před námi a natíral vrata dílny. Zevnitř. Víra, nevíra...
Někdy v roce 1974 v létě se táta rozhodl, že se pojede podívat do Sovětského svazu, na místa, kde se narodil. V Československu nastala tvrdá normalizace a to se tátovi velmi líbilo. Já jsem byla už znovu vdaná, byla jsem na mateřské dovolené s druhým synečkem a mohla jsem tedy hlídat barák. Králíci už nebyli, nebyla tráva, zvelebenou parcelu za domem zabrali na stavbu paneláku. Tak táta jel s maminkou na snad první společnou dovolenou - do Sovětského svazu. Ale jako vždycky, jelo se podle něj. Nadarmo jem mu říkala, že musí mít on i maminka cestovní pasy, musí mít pozvání, nebo že musí jet s nějakým organizovaným zájezdem, že je tam jinak nepustí. Pojal to po svém: „Já jsem Rus, jsem Komunista, vždycky jsem byl velkým přítelem a  obdivovatelem Sovětského svazu, ty mlč, já nechci poslouchat žádnou kapitalistickou propagandu. Mezi socialistickými státy žádná hranice není, nevím, proč by mě (rozuměj i s maminkou) tam nepustili. Ty jsi PROTI.“ Tak jeli. Bez pasů. Bez pozvání. Jen se spoustou ideologických blábolů, které si možná i vysnil.
Táta byl bývalý ajznboňák, moc je ta cesta nestála. Dojeli až na hranici. Za tři dny se vrátili. Asi z nich tam měli povyražení. Jak to tam tehdy bylo, jsem se nikdy nedozvěděla. Maminka nic neříkala, jen jednou špitla, že je nechali přenocovat v nějaké nádražácké ubytovně. Neptala jsem se. Připadalo mi to už příliš zahanbující. Táta mlčel a šel natírat dveře. Víra, nevíra...
Někdy v té době se rodiče rozhodli barák v Liberci prodat a koupit jiný. Byla to o něco novější vilka, stála na samotě v Hrádku nad Nisou. S velkou zahradou a spoustou trávy, ovoce, kytky, zelenina, králíci, husy, pes, kočka. Měli jsme kam jezdit, kluci tam trávili prázdniny, vždycky tam bylo co dělat. Co opravovat, co natírat......
Rodiče tam ještě žili dvacet jet. Dožili tam. Dům už náš není. Po jejich smrti jsem ho prodala, nechtěla jsem znovu otročit nějakému baráku.
I když... dnes nemá pršet. Zábradlí u záhonu před panelákem bude chtít  natřít. Barvu jsem si koupila. Červenou......
Víra, nevíra – pořád se natírá.

V Liberci v srpnu 2014