Padáme, padáme

Byla jedna rodina. Byli dva, on a ona. On kliďas, ona divoch. Známí se divili, jak ti dva se mohli vzít, když byl každý jiný. Asi v tom byl ten vtip.
 
Ona, protože byla divoch, byla stále v problémech. Když něco neprovedla, třeba rozbila, rozlila a jiné neplechy, tak padala. Padala s chutí, ráda, často a na každý způsob. Dopředu, dozadu, na přání a hlavně z ničeho nic. Roční období nerozhodovalo. Šlo to jako po másle. Nohy, žebra, kolena, obličej, ba i celý člověk dostávali zabrat, ale vždy to jakž takž dopadlo.
 
On si tedy užil. Co ho čeká do budoucna, nevěděl. Byl již tak otrlý a trénovaný, že když se něco dělo, tak jen čekal a koukal , jak to dopadne, jestli ona vstane. Nijak se nenamáhal pomáhat. Taky by to bylo zbytečné, vzhledem k jeho ,,rychlosti.“
 
Jednou, když se topila v Labi, ale s sebou opravdu mrsknul, aby ji vytáhl. To se musí přiznat. Asi ji měl rád.
 
Jinak spolu ale žili celkem klidně a spokojeně, až do doby úmrtí jednoho z nich. O ostatních problémech a malérech až příště.