Husy, husy, naše husy

HUSY, HUSY, NAŠE HUSY.
     Toto, snad pro místní zajímavé a možná už vzpomínkové téma, přinesly před časem v menším rozsahu obecní Kokorské noviny. Před autorem však poté vyvstala zásadní otázka. Má tato problematika natolik nosnou linii, že by mohla zajímat i širší čtenářskou obec našeho hanáckého venkova, například čtenáře Hanáckého kalendáře? Snad ano. Vždyť hejno hus patřívalo před léty ke každé hanácké obci, ke každému statku či chalupě, určitě i k návesnímu rybníku, nebo potoku. Ale dnes se husy objevují u drobných chovatelů v míře o tolik menší, že napsat o nich je snad dokonce vlastenecká a historicko-folkloristická povinnost. A navíc se k nim (k těm husám a možná i housatům) upínají osobní vzpomínky pisatele a dokonce je s nimi spojena i historie jeho obce, či přesněji řečeno městečka, Kokory.  
     Ale začněme po pořádku. Kokory, moje rodiště a celoživotní bydliště, mají dlouholetou a bohatou historii naplňovanou rozvětveným rytířským rodem Kokorských z Kokor (kteří se však v XV. století rozešli po celé Moravě) a v průběhu pozdějších staletí dalšími známými či méně známými šlechtickými rody v rámci tzv. Rokytnického panství. A právě v XVI. století za vlády panského rodu Ludaniců, kteří koupili ves Kokory v roce objevení Ameriky, byly Kokory patentem císaře Ferdinanda I. povýšeny na městečko a tímto okamžikem se napojují na naši, řekněme „husí“ problematiku.     
     Cisařský dekret z roku 1535 přidělil totiž novému městečku Kokory samozřejmě i nový znak. Stříbrnou a zlatou husí nohu v modrém poli, jako část rodového erbu Ludaniců, kterým je statečný a bojový rozkřídlený houser v modrém poli, pečlivě střežící své hejno. Tento plný rodový znak můžeme dodnes vidět na náhrobních deskách kostela v někdejším sídle panství původně uherských Ludaniců, v sousední Rokytnici u Přerova. Vazbu Rokytnice a tedy i Kokor na majitele panství,  na husu či housera v jeho erbu, potvrzuje i uznávaný špičkový heraldik Jiří Louda, který m.j. podobně jako Wikipedie uvádí, že maďarsky se husa řekne lúd. Do jisté míry lze tedy i znak naší obce charakterizovat jako znak mluvící. Lidové pověsti však měly i jiné podoby. Na příklad, že obcí projížděl vysoký hodnostář (ve variantách světský i církevní) a byl pohoštěn tak vynikajícím husím stehnem z proslulého domácího chovu, že tu husí nohu dal obci do znaku. Císařský dekret však hovoří jasně, i když byla uchována jen německá kopie a její překlad ze 30. let XX. století.         
      A teď husí vzpomínka osobní. Už když naši staříčci Florián a Klotilda, předávali domek v Kokorách Na Pusté „mladým“, tedy mým rodičům, vymínila si nastávající výměnkářka v jednom bodě smlouvy právo, chovat na dvorku husu i s housaty. To bylo zcela běžné a v této tradici pak pokračovala i moje maminka Ludmila. A jednou se poštěstilo, že naše spolehlivá husa nesla velmi brzy a odchovala pak i druhá housata. Žlutí mazlíčkové druhé generace byli jen 4. A tak jsme je věnovali do rodiny mé nastávající, aby se pomalu vznikající svazek i hospodářsky upevnil. Tak rychle rostoucí a přibývající husí drobotinu jsem do té doby nezažil. Zkrátka - přišly Vánoce a můj první oběd v rodině budoucí nevěsty na Štěpána. A na talíři byl největší z těch darovaných. Mladičký, ale mimořádně statný houser měl téměř 9 kilo (ale doopravdy) a pečené stehno s knedlíkem a zelím bylo nezapomenutelným kulinářským zážitkem a snad v nadsázce rozhodlo o mé budoucnosti. Od té doby tehdejší nevěstě a dnes, už po zlaté svatbě, mé manželce, nenápadně čas od času předhazuji: „Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají“. Samozřejmě v dobrém a s vděčností za společně prožitá léta.
        Peřiny, duchny i polštáře, naplněné prachovým husím peřím ze života „měšťáků i venkovanů“ v současné době už prakticky zmizely. Zmizely tak i husy z našich dvorů, potoků a rybníků. Nezmizely určitě zcela a úplně, ale použijeme li přesnější slovní spojení, zmizely téměř nebo až na výjimky, bude to asi správnější. Pečenou husu z produkce velkochovů, případně i „ze dvora“ si však čas od času rádi popřejeme. A může to být i chovatelsky moderní a dříve skoro neznámá husokachna.
      Rozhodně však stojí za to, posbírat alespoň dnes, a možná na poslední chvíli, vyprávění a zkušenosti pamětníků nejstarší i střední generace o těch našich husách, jak je naše maminky, babičky či prababičky doma chovaly, pásly, vyháněly na potok či na rybník, vykrmovaly a spolu s námi baštily nebo (a to bylo v chudších rodinách poměrně časté) prodávaly. A těch věcí kolem. Péče o housata, společenská událost draní peří, husí játra, husí sádlo, stateční a někdy i útoční či hlídací houseři, husí pírka, husí brky, cesty do trhu, husy i v kuchyni či v teplém chlévě, označování hus podle majitelů zástřihem či barvou a další nezbytné, dnes už historické náležitosti.    
     A také konstatování, že naše husy rozhodně nepatřily mezi živočichy hloupé. Hlas své hospodyně a dokonce i vyslaných dětí poznaly husy bezpečně a na zavolání opustily hejno ostatních na rybníku či potoku a kráčely ukázněně před nebo za svou velitelkou k domovu. A nejednou se vrátily i samy. O tom, jak jsou obezřetné a neohrožené při hlídání, by mohli vyprávět „již staří Římané“, jimž zachránily husy Kapitol. A podobnou pověst mají o původu svého rodového znaku i zmínění Ludanicové.
     Po zveřejnění stručného článku se čtenáři KN opravdu ozvali. Potvrdili skutečnost, že  chov husy domácí je v malém skutečně, alespoň v našem nejbližším okolí, na ústupu. Na druhé straně přinesli spoustu zajímavých podnětů, jak to bylo s chovem hus u nich doma. Velké hejno hus měla starosti hospodyně, případně i děvče „husopaska“. Např. u řezníka F. Pavlíka doplňovaly a rozšiřovaly husy základní sortiment zboží a byly pravidelně dodávány na trh do Olomouce, kde o ně byl velký zájem. V jednotlivých statcích byly husy chovány na tzv. druhém dvoře za stodolou, v chalupách na dvoře ve speciální ohradě. Podmínkou byla tráva, nejlépe pastva a dostatek vody. Domácí hejno čítalo 10 i více rychle rostoucích housat od vlastní nejméně jedné chovné a dlouhověké  husy. Tam potom mívali i vlastního housera, o jehož bojových schopnostech a bolestivém stisku štípnutí se mnohdy přesvědčili i domácí, včetně dětí. Tady opatrnosti, zejména v době housat, opravdu nezbývalo. Husí pečínka (husa svatomartinská a vánoční) se podávala i na další velké svátky a na hody či posvícení  a z husy se zužitkovalo nejen maso, játra, sádlo a také vejce, ale zejména peří od toho nejcennějšího, prachového, až po mašlovačky do kuchyně, ostenky, či hrubší kosáky (křídla) na vymetání pece či komína. Poměrně dlouho přetrvávalo historické speciální využití husího brku pro psaní. Jeden ze čtenářů si vzpomenul, že se před časem prodávala dokonce husí krevní tučnice a že husí krev byla doma vždy pečlivě zachycena do strouhanky a smažila se pak s vajíčkem.
    Celý chov býval převážně bílý, tmavé rodové znaky však při menším výskytu nechyběly.  Čas od času měly některé husy i jakési chocholky. V kokorském ústavu sociálních služeb (dnes Centrum Dominika) draly chovanky (dnes se říká klientky) husí peří až do nedávna, a ergoterapeutické pracoviště chráněných dílen bylo pro tuto činnost vybaveno speciálními stoly. Pamětníce znovu vzpomínají, jak husy značívaly zástřihy na peří krku, či barevnými pruhy a jak připravovaly kukuřici nebo „šléšky“ na vykrmování.  Pro lepší trávení byl krmené huse či houserovi často podáván měděný peníz, který se pak ve drobech hledal. Doplníme li tyto postřehy i moderními údaji z internetu, můžeme konstatovat, že domestikovaná husa domácí patří svými několika druhy k lidským dvorům a sídlům již několik tisíc let a je tak označována jako snad nejstarší ochočená drůbež. Ta naše bývá občas nazývána i domácí husou evropskou a máme i speciální chovy husy české či slovenské, ale i mnohé další. Její prapředek a výborný letec, husa divoká, je naopak pokládána za jakýsi symbol volnosti, změny a lákavých dálek.
     Proti údajům článku, který popisuje naši regionální situaci a drobné domácí chovy, stojí internetové a další velké nabídky na prodej housat z velkochovů. Jedna z rybářských firem uvádí, že její čtyřtisícové chovné hejno vyprodukuje 80 000 housat za rok a bývalo to před léty podstatně víc. Ale to je jako z jiné planety. V takovém množství by nás „tá naša husa“ určitě nepoznala. Housata se dnes prodávají za 70 – 150 Kč podle stáří a jsou vcelku dostupná. Některé závody nabízejí také vyfouknuté husí vejce za 16 Kč.
    Nepříliš moderně a „in“ působí zkušenost, že poměrně dlouhověký husí pár zůstává spolu v dobrých podmínkách po celý život, a že první dáma páru snese vedle sebe nanejvýš jednu „náhradnici“, nepočítáme li náhodné úlety housera na rybníku.  
     Snad se  svými znalostmi a zkušenostmi ohlásí a přispějí i ostatní čtenáři H.K. Jaké je to u vás?  Ubývá na naších dvorech husí, nebo je to jen zdání?
       A ještě perlička na závěr: Jeden z mých někdejších žáků ze studijního  oboru vodních staveb, dnes majitel rodinného tršického „podkonhotského“ dolního mlýna s retenčním rybníkem na Olešnici, dodnes husy chová. A je pyšný na svou chovnou „sedící“ husu. A já jsem zase pyšný na to, že mi jednu ze svého hejna, už dokonale „opracovanou“ věnoval na Vánoce. To byla bašta, srovnatelná s tím svatoštěpánským houserem před více než padesáti léty. Těch devět kilo sice husička neměla, ale možná to 9 kilo nebylo ani tehdy a za ta léta opakovaného vyprávění (vnuci si ukazují na prstech, jako v jednom známém českém filmu) ten zásnubní houser trochu přibral.
     A tak do Hanáckého kalendáře přibylo trochu historie, trochu vzpomínek a trochu dobrého jídla i s obrázky a snad i špetka humoru.  
 
Pro Hanácký kalendář Ing. Alois Košťálek, kronikář obce Kokory.