Hanácký šátek

Hanácký šátek.
     V každém venkovském stavení či domácnosti (samozřejmě i ve starých domech městských) existují určité věci tajemné, nebo dokonce tajůplné. Mohou to být komory, podkrovní světničky, zákoutí půd, sklepy, kolny, seníky nebo jen obyčejnější staré truhly, skříně a šteláře, případně krabice s nápisy a firmami starých výrobců či dodavatelů. Čas od času do nich povolaný i nepovolaný opatrně, nebo možná bezděky, nahlédne a to se pak třeba i diví a zírá.
     Jednu takovou bednu se starými  obchodními knihami a dalšími doklady jsem omylem zanechal novému majiteli při prodeji rodinného domku po mých rodičích, na nové zajímavosti jsem však, jaksi na oplátku, natrefil v domku manželky na nové adrese, kam jsem se, jak se říká, přiženil.
     Prvním tajemným artefaktem, na který jsem na novém působišti narazil, byl obyčejný vojenský kufr. Dřevěný, černý, rakousko-uherský a později i československý, tak jak jsme ho znali z filmů i z mnoha rodin. Historického v něm zdánlivě nebylo nic, jen dva kousky, přesněji kusy, velmi pěkné a stále i po letech voňavé tlusté kůže, mimořádně ostrý a dodnes sloužící ševcovský nůž (zvaný knejp - to jest obuvnický nůž na podrážkovou kůži) a další ševcovské potřeby a pomůcky. Otec mé ženy, můj nepoznaný tchán, který zemřel již v roce 1948, byl přece železničář a na pomníku měl dokonce uvedeno zařazení dle kariérního řádu ČSD – vrchní oficiál. A přece to byl jeho vojenský kufr s ukrytými památkami na původní profesi jeho majitele. Ke kufru a jeho obsahu bylo třeba se chovat za přísného dozoru tchýně s patřičnými ohledy a úctou, což se po určitou poměrně dlouhou dobu také dělo. Čas je však nemilosrdný, kam nakonec přišla ona krásná kůže se už nepamatuji, floky a další nevýrazné prťácké starožitnosti se jaksi vypařily. Jen knejp příležitostně a dobře slouží dodnes. Přesto mne černý vojenský kufr, známého charakteristického tvaru, uvedl na práh jakési třinácté rodinné komnaty, do které jsem se za pomoci své ženy propracovával v dalších uváděných souvislostech celá léta.
     V komoře na skříni, až v nejvyšším patře byla pak k vidění krabice firmy „ Čipera a spol. Vlnozávod, Bystré, Polička“ a její obsah  byl velmi zvláštní a osobitý. Bohužel jsem dovnitř podíval až po několika letech. Velká krabice obsahovala krabice menší, jednu z nich dokonce s japonskými motivy a všechny s památkami na legionářské osudy mého tchána pana Aloise Sehnala a jeho cestu kolem světa.  Také v tomto případě kalup běžného života a pracovní vytížení celé rodiny zapříčinily další léta klidu a malé pozornosti pro tyto písemnosti i velkou kolekci fotografií. Splácení tohoto rodinného dluhu a vyzvednutí tak významné anabáze na světlo boží sahá až do současnosti. Ale to už je jiná historie, která si určitě zaslouží samostatné a podrobnější zpracování, ke kterému se snad již schyluje, ovšem spojení s oním černým kufrem je už zcela zřetelné.
      Po smrti mé tchýně Milady Sehnalové rozené Chytilové, nabyla však v domácím systému krabic většího významu další z nich, nepříliš objemná a paní Miladou pečlivě opatrovaná. Také tato krabice nás svou aurou vyzvala, či vlastně svedla, k nahlédnutí a pročtení uložených písemností. Nejzajímavější z nich nás uvedly do historie rodinného domu č. 118 a zavedly ke stařence Chytilové a jejímu boji o přežití samoživitelky se třemi dcerami, k daňovým a jiným poplatkům už od starého mocnářství, ke kupním a prodejním smlouvám a ke zřízení „švadlenství“ a posléze k zavedení prosperujícího dámského krejčovství její dcery. Takové čtení bylo velmi zajímavé nejen pro přiženivšího se zetě, ale i pro vyvdanou dceru, pro kterou to znamenalo překvapivě nejeden nový poznatek.             
     Pozornost si však určitě zaslouží i zatím poslední krabice. Její uvedení do příběhu si však vyžádá alespoň pár slov vysvětlení. Moje tchýně se v roce 1939, téměř na prahu čtyřicítky a s drobnou tělesnou vadou, provdala právě za někdejšího legionáře a tehdy už zavedeného zaměstnance Československých státních drah pod penzí Aloise Sehnala, který se tak vracel po drážní kariéře na Ostravsku do rodného kraje. Stala se tak zároveň matkou roční dcerky Bohušky, jejíž vlastní matka zemřela v Ostravě právě při Bohuščině narození. Převzatý závazek nahradit mé ženě matku, plnila má pozdější tchýně přes další rány osudu velmi pečlivě, zarputile, houževnatě až úzkostlivě, zejména po smrti Aloise Sehnala v roce 1948 v jeho padesáti sedmi letech.
     Přes neuvěřitelně malé a dnes až nepochopitelné příjmy sirotčího důchodu se snažila, aby Bohušce od jejich deseti let až do dospělosti nic nescházelo, aby mohla studovat a aby se mohla směle postavit mezi ostatní. A tak zcela netypická „macecha“ dělala, co uměla nejlépe, šila, šila a šila. Bez ohledu na čas a politické proměny, které dámské krejčové s dříve prosperující dílnou a několika učnicemi vůbec nepřály.
     V těchto souvislostech se nemůžeme divit ani odvážnému nápadu, že děvče by mělo mít v souladu s dobou začátku padesátých let a s ohlédnutím na roky minulé i jakousi exkluzivní folklorní toaletu, v tomto případě pravý hanácký kroj. Stařa, jak jsme jí po celou dobu v rodině s manželkou i dcerami říkali, zakoupila veškerý potřebný materiál, odborně tzv. přípravu a začala stříhat a vyšívat. Úmysl chvályhodný, ale tlak na zabezpečení dceřiny výchovy a utáhnutí domu a domácnosti způsobil, že pootevřená krabice se zase na dlouhou dobu zavřela a občas s ní dokonce něco zmizelo na praktické potřeby od tradice a folkloru na hony vzdálené. Občas, zejména po úmrtí tchýně v 80. letech do ní manželka s dcerami alespoň výchovně nahlédla. Snad, aby vzpomínky byly trochu plastičtější a nesly alespoň nějaký vzkaz z minulosti.
     Čas plynul, generace se vyměnily, někdejší osiřelá dívka dostudovala, učila a ředitelovala podle odpovídajícího dobového scénáře a přesto i podle svého přesvědčení a svědomí, hospodařila, vychovávala tři dcery, s nevýrazným úspěchem i jednoho manžela a posléze a současně pečovala až do konce o nevlastní matku. V gratulaci od vnoučat na stanici Brno, k jejíž dechovkové rodině moje žena Bohumila trvale náležela a náleží, se po právu objevilo, že jde zároveň o nejlepší babičku na světě, což mohu se znalostí věci potvrdit.
     Po letech a právě v brněnském rozhlase začíná maličká povídka či anabáze z oné poslední, dalo by se říci, národopisné krabice. Poblíž pořadu blahopřání a dechovky se usadil i pořad nabídky a poptávky, koupě a prodeje, nazvaný případně Tržnice. Koupím pravý hanácký šátek, tak zněla na začátku roku 2010 jedna z poptávek. Nikdy jsme přes rozhlas nic nekupovali ani neprodávali, ale manželka si telefonní číslo poptávající přece jen zapsala. Přesvědčila se, že typický červený šátek v krabici opravdu leží a v koutku duše uvažovala o tom, že by mohl aktivněji sloužit nějaké udržovatelce hanáckých tradic. Ostatně folkloristika patří i v televizi spolu s pořady o našem venkově a dechovce k jejím nejoblíbenějším.
      Po krátkém váhání jsem se do akce zapojil a na udané číslo zavolal. Ozvaly se Kyselovice u Ječmínkovy  Chropyně a vnuk u aparátu sdělil, že o šátek má zájem babička a že jí nabídku vyřídí. Po malé prodlevě jsem zavolal znovu a babička zájem potvrdila s tím, že se přijedou podívat a příjezd ohlásí. Navíc, že Kokory trochu znají, takže to nebude problém. 
     Jednu únorovou sobotu 2010 se tak ohlásily a posléze u nás Za Pivovarem objevily dvě ženy, matka a dcera s postavami nefalšované hanácké panímámy. Šátek chtěly získat pro vnučku, které pořizovaly hanácký kroj a šátek a střevíce chyběly. Vnuk již kroj má a tančí v v souboru kojetínské Hanácké besedy. Slovo dalo slovo, probralo se všechno možné, vazba jejich rodiny na Mackovíky z nedaleké Lukové i na Kokory. Z krabice vysvobozený červený šátek s kytičkami předepsané velikosti  150x150 cm se líbil. Právě takový měla dcera doma, ale po dětských aktivitách minulosti je poškozený a nepoužitelný. Dohoda na ceně byla poměrně snadná. K šátku nakonec přibyl nastříhaný a k šití připravený brokátový „lajblík“. Ale střevíce, které patří k nedostatkovým, ty nebyly. Na problematiku hanáckého kroje jsem se předem trochu připravil. Na internetovém vyhledávači a u své velmi dobré známé a kolegyně z Velké Bystřice, z města, které hanáckým folklorem spolu se sousedním  Velkým Týncem doslova žije. Zcela okrajově jsem se na internetu teoreticky seznámil i s náročným postupem složitého vázání hanáckých šátků, dokonce na tři způsoby, což bylo ovšem nad rámec mého mužského chápání. S trochou lítosti a nostalgie jsem se podíval po odjezdu Hanaček do poloprázdné krabice, kde ještě zbyly krásné vyšívané stuhy a zejména originální vyšívací bavlnky typických hanáckých barev tj. zářivě žluté a černé a několik dalších „švadlenských“ drobností. Krabici jsme spolu s manželkou uzavřeli a „zaplombovali“ s úctou k minulým generacím i k současníkům, kteří náš moravský folklór dosud drží nad vodou i při životě. Krásný hanácký šátek v rukou své ženy jsem si alespoň na rozloučenou vyfotografoval a tak nám přece jen doma zůstane mezi ostatními vzpomínkami na doby minulé.                                                                   Ing. Alois Košťálek