Selhání politruka Ivana Vasiljeviče

Selhání politruka Ivana Vasiljeviče

Šel mladý Ivan kolem Kremlu domů,
na schůzi strany večer se stavil.
Bez rudé knížky z ní vyletěl ven.
Plakala matička Ivanova.

„Proč vůbec domů ses Ivane vrátil,“
tonula v slzách matka Ivanova,
„čím jsi to ranil rodnou svou stranu?
Což jsou ti ničím slova Leninova?

Proč zradil jsi stranu, soudruhy zklamal?
Teď stojíš tu sám, opuštěn venku!“
„Ach matko, zklamal jsem! Ohavný někdo
mi obrázek nakreslil na nástěnku.

Stranický úkol já dostal jsem vážný,
já s nástěnkou spal, já s nástěnkou vstával,
rudými hvězdami celou ji zdobil,
nejlepší soudružky za vzor jsem dával.

Pak jednou selhal jsem, důvěru zklamal,
prohrál jsem, nezvládl ten úkol těžký.
Já odešel tam, kam i soudruh Lenin
obvykle chodívá jenom sám a pěšky.

A nástěnka – Naděžda Krupská se tam
zrovna skvěla – čekala na mne venku.
Nepřítel vystihl slabou mou chvilku,
ohavnost nakreslil mi na nástěnku.“

„Co budeš dělat? Kam Ivane půjdeš?
Na velké straně ses dopustil zrady!“
Pod strmou skálou Don sténá a hučí,
tam Ivan ukončil svůj život mladý.