Karel Janoušek ve vzpomínkách blízkého člověka

Anna Stará 16.12.2012

Anně Staré z Lovosic se podařilo zachytit dosud neznámé svědectví o jedné z největších osobností našeho západního odboje za II. světové války Karla Janouška. Maršál Karel Janoušek byl za 2. světové války nejvyšším nadřízeným letců v RAF ve Velké Británii a je jediným maršálem v historii naší země. Ačkoliv historikové tvrdí, že o soukromí maršála Karla Janouška není toho mnoho známo, Anna Stará našla v Lovosicích pamětnici z okruhu jeho blízkých, která poskytla fotografie a dokumenty a poodhalila vedle svého životního příběhu i cípek soukromí osobnosti Karla Janouška. Anna Stará shromážděné svědectví vložila do útlé ale velice poutavé knížky Můj strýček maršál, o které právem říká, že je „bojem proti ztrátě národní paměti“ a „svědectvím o zločinnosti dvou režimů: nacismu a komunismu“.

Ukázka z knížky Anny Staré Můj strýček maršál
Vypráví Dagmar Švábová (roč. 1935)
 
„Psal se rok 1948. Byl únor a já jsem studovala v sekundě ústeckého gymnasia. Bylo mi třináct let. Dojížděla jsem vlakem z nedalekých Prackovic nad Labem. Do školy jsem chodila ráda. Učila jsem se dobře a že proběhla druhá světová válka, to jsem skoro nevěděla. Byla jsem malá a válka i události po ní byly záležitostí dospělých.

Koncem února se mi však zásadně změnil život. Ve škole byla podivně napjatá atmosféra, učitelé zmateně pobíhali, hodina neprobíhala normálně... Náhle zaznělo ze školního rozhlasu hlášení, že já a několik dalších spolužáků i studentů z ostatních tříd musíme ukončit studium, okamžitě opustit školu a upravit si světový názor. Nic jsem nechápala... ve třídě bylo stísněné ticho... Jako ve zlém snu jsem si dávala svoje věci do aktovky a z té divné mlhy, jež mne obklopovala, jsem slyšela jen smutný hlas třídní profesorky Syrovátkové „můžete se ještě vrátit...“ „Jak vrátit... jak to paní profesorka myslí...vždyť hlásili, že mám ukončit studium a okamžitě opustit školu...“ Poznámka paní profesorky mi vůbec nedávala smysl.

Vyšla jsem ze dveří, dveře ostatních tříd se také otevíraly a z nich vycházely děti stejně zmatené a nic nechápající jako já. Do školy, kam jsem tak ráda chodila, jsem už nesměla a domů jsem se vracela smutná s pocitem křivdy. Ten den zrušili také celou oktávu a školu musel opustit i náš ředitel dr. Šmejkal. Myslím, že ho zatkli...

Když jsem přijela domů, něco nebylo v pořádku. Děti ve škole nebyly...škola byla prázdná a nezvykle tichá... v tuhle dobu tatínek přece vždycky ještě učí... maminka plakala... Dozvěděla jsem se, že mého tatínka, toho báječného tatínka, řídícího učitele malotřídky v Prackovicích, suspendovali. Nesměl už učit... Nechápala jsem. Válka už přece skončila, také nacisté nebyli a tatínek nic zlého neudělal...

A do této situace jsem vstoupila já s další smutnou zprávou...
Od té doby už nic nebylo jako dřív. To čisté, nezkalené dětství bylo pryč. Pomalu jsme vplouvala do světa dospělých a kolem mne se děly věci kruté a velmi nespravedlivé.

V Labi uplynulo ještě mnoho vody, než jsem porozuměla všemu, co se tehdy kolem mne odehrávalo. Na otázku proč jsem musela odejít ze školy, když jsem nic neprovedla, proč umřel tatínek tak nespravedlivě a tak mladý, proč umřela teta Nany, manželka strýčka Karla Janouška, proč umřel strýček Otto Fenzl a další a další o nichž jsem se dozvěděla až po mnoha letech a proč strýček Karel – to byl ten, který po válce přiletěl z Velké Británie se všemi těmi úžasnými československými letci a jemuž dali tolik vyznamenání, proč dostal trest smrti, pak doživotní vězení a nakonec odseděl ve vězení víc, než dvanáct let...na ty i další otázky jsem dlouho hledala odpověď.

Řízením osudu jsem se v životě potkala s jedinečnou osobností, s člověkem, který si v této zemi vydobyl jako jediný hodnost maršála. Karel Janoušek, jemuž se mstili nejdříve nacisté likvidací většiny jeho blízkých, potom jej komunisté potrestali dlouhým vězením a znovu se mstili nám – jeho blízkým – ukončil svou životní pouť 27. října 1971.“
 
Anna Stará