Má vzpomínka na vojnu

Ten kalný listopadový den byl jak vystřižený ze známé Krylovy písně: „...lezavé ráno a mlha jak med, tak podivně sladko jak chrlení krve...“ Dýchavičný autobus se doploužil do stanice nejblíže bráně, na které klidně mohlo stát ono dantovské: KDO VCHÁZÍ MNOU, AŤ NADĚJE SE ZHOSTÍ, a změnil se ve vyměšující housenku, z níž se naráz vyvalila kopřivově zelená masa.
Při ranním rozvodu do zaměstnání jsme si poznovu připomněli, že tady nejsme „žádní sólolidé à la Friedrich Nietzsche, ale kolečko v bezvadně fungujícím vojenském mechanismu“ a že musíme být pamětlivi toho, že nad námi visí – cituji doslova – „Sofoklův meč v podobě dvouleté prezenční služby“. Původcem a výhradním uživatelem těchto neotřelých okřídlených rčení nebyl nikdo jiný než nechvalně známý pplk. Miroslav Petřík, který údajně spatřil světlo světa kdesi ve stínu vinohradu na žírné Moravě v rodině natolik bohabojné, že nevynechala jedinou příležitost zúčastnit se procesí na blízkou horu Hostýn či do vzdáleného Mariazellu. Odtud si patrně přinesl vzrušenou dikci biblického proroka i roztomilé oslovení „orli“, užívané v někdejší katolické tělovýchovné jednotě, oslovení, jímž nás při svých světských kázáních hojně častoval.
„Orli, kdo z vás není v SSM, krok vpřed!“ ozval se na závěr denního rozvodu do zaměstnání hromovládný Petřík. Provedli jsme. „Vy jste bundeswehr!“ Z nastíněného scénáře celodenního taktického zaměstnání dále vyplynulo, že „bundeswehr“ bude hájit blízké návrší a to „příslušníci ČSLA“ v čele s několika odchovanci vokovické Sorbonny, které nasadili do každé čety s cílem pozvednout morálně volní a proletářskointernacionalistickou úroveň ideologického plevele z filosofické fakulty, popoledni dobudou.
Hlavním stratégem dne však nebyl výše uvedený dědic velkého Quintilliana, nýbrž pplk. Bureš Antonín, pro svou fyziognomii starého mazavky zvaný Brunátný Anton. Dobrý ten muž měl neochvějnou paedagogickou zásadu pro snazší zapamatování opakovat vše dvakrát dvakrát dvakrát. A také všechno dvakrát dvakrát dvakrát opakoval.
„Nezapomeňte střílet jednotlivými ranami, jeden zásobník vám musí vystačit na celý den den den!““
Nejsem technicky příliš zdatný, a tak při spatření prvního ideologa z vokovické Sorbonny jsem stiskl spoušť a vzpamatoval se z ohlušujícího rachotu a záblesku plamenů až ve chvíli, kdy Brunátný Anton pod kopcem mlátil kulatou čepicí zvanou elpíčko o zem a hulákal jako na lesích:
„Takhle ne, takhle nebudeme kamarádi kamarádi kamarádi!“ Nato vyrazil do kopce, seč mu dýchavičnost dovolovala. Věren zásadě, že blbosti, zejména té vojenské, se dá úspěšně čelit toliko blbostí ještě větší, zblbl jsem docela, seznav, že v nábojové komoře mi zbývá poslední náboj. Když Anton konečně dospěl – vojensky řečeno – na mou úroveň, postavil jsem se do pozoru a se vší vážností, nabytou úporným samostudiem, jsem vyštěkl: „Soudruhu podplukovníku, chybil jsem v bojové situaci, zbývá mi poslední náboj, vím, co je má povinnost!“ Anton se zamyslel a po chvíli přemítání pronesl: „Chlape chlape chlape, dyť vy nejste pro vojnu ztracenej! Vy máte smysl pro vojenskou čest čest čest!“
Po zbytek zaměstnání, kdy se ostatní „orli“ v potu tváře a v plynových maskách zakopávali, jsem co student nejuvědomělejší pouze nosil Brunátnému Antonovi čepici a světlice.
Další krušný den vojenské přípravy byl za námi, na druhdy líbeznou krajinu, nyní zjizvenou zákopy, se útěšně snášel nasládlý dým z blízkého krematoria.
(Od těch dob, kdykoli jsem Antona potkal, neubránil jsem se smíchu, v čemž on spatřoval projev sympatií. Po půl roce však Antona poslali na zasloužený odpočinek a na mě osudově dopadl Sofoklův meč pplk. Petříka v podobě dvouleté vojenské prezenční služby.)