Každý začátek je těžký - dvojnásob to platilo v prvních měsících na vojně. Už ne člověk - ale vojín - musel překonat své dosavadní zvyky a urychleně se přizpůsobit vojemskému životu.
Ráno nás probudilo volání – spíše řev: „Budíček! Vstávat!“ Tak jsme se ještě chvíli na posteli protahovali s úmyslem pozvolného vstupu do nového dne. Ale do místnosti vtrhnul voják s červenýma provázkama na uniformě a nožem na opasku a s řevem: „Vstávejte! Tady není žádná noclehárna – tady jste na vojně! Tak šupem oblíknout a nástup na rozcvičku!“ A po chodbě nás honil: „Poklusem, holubi!“ - „Jedu, jedu!“
Představoval jsem si, že rozcvička bude někde na hřišti a že budeme mávat rukama … Chyba – místo předpažit, rozpažit, nás prohnali poklusem po betonové ploše stojánky. Tam jsem poprvé viděl zblízka tryskáče – stály ve vyrovnané řadě a já si říkal – asi po mně taky budou chtít, abych v tom lítal?! Jo, lítali jsme – ale po svých!
Po „rozcvičce“ nasledovala ranní hygiena a pak zase honem na nástup s kontrolou ustrojení a pochod na snídani. A zase nástup, zase kontrola s příkazama: „Vojáku vy – utáhněte si ten opasek!“ a „Zapněte si ty knoflíky!“ Pak jsme měli zaměstnání – úpravu světnice, srovnání osobních věcí, seznámení s programem výcviku. Kromě znalosti vojenských hodností, zdravení nadřízených, povinností vojáka a dalších nutných věcí k životu na vojně (jako pořadového výcviku) jsme v programu měli často PŠM – politické školení mužstva. Bláhově jsem si myslel, že maturitou pro mě skončilo období učení – ve výcviku na nás chtěli nejen správně pochodovat, čistit boty, rovnat ve skříňkách prádlo do komínků, ale také biflovat se vojenské předpisy Zákl. 1-1.
Při každém nástupu nás prohlíželi, zda jsme dobře oholeni, jestli máme všechny knoflíky zapnuté, opasek pořádně utažený, boty vyblejskané, … Při sebemenším prohřešku bylo nutno okamžitě provést nápravu, případně proces vykonat opětovně. Každý večer byla prohlídka, zda jsme dobře uklidili místnost, jestli máme srovnané vlastní věci ve skříňce. Mně se skoro celý výcvik dařilo udržet svoje „komínky“ ve skříňce v bezvadném stavu – až těsně před koncem výcviku mi jeden blbec z mazáků všechno ze skříňky vyházel na podlahu, i postel rozházel a s odůvodněním, že je rám postele zespodu zaprášený – musel jsem s postelí na umývárku a proudem vody jí ostříkat, pak dosucha otřít a zase všechno pěkně poskládat. Byl jsem na něho pořádně namíchnutej – vždyť to byl jen o jeden rok starší kluk, než já a před vojnou ztěží dodělal učňák.
Všem těmhle mazáckým kontrolám a vrtochům jsme říkali „buzerace“ a v duchu jsme se už připravovali, jak našim „bažantům“ budeme oplácet obdobně. Však někteří z nás to v příštím roce ještě znásobili. Dnes by se tomu říkalo šikana.
Všude jsme museli chodit v útvaru – pochodovat pod vedením velitelů roty. To byli mazáci, určení pro výcvik nováčků – svobodníci Sobota a Štěpán a desátník Bužík. Na jídlo jsme měli stanovený čas – dnes už nevím, zda to bylo pět, nebo deset minut – pak byl zavelen povel: „Vztyk, odchod z jídelny!“ A třebaže jsme ještě neměli porci vojenské stravy uloženou v našich žaludcích, museli jsme zbylé jídlo z ešusu vyklopit do přistaveného hrnce u okénka a honem na nástup před budovu jídelny. Kolikrát jsme s bídou stačili zhltnout polévku a trochu okusit z dalšího chodu – opravdu jsem míval v přijímači hlad! Tak jsem se naučil u okénka si napakovat do kapes maskáčů krajíčky chleba a ty pak v průběhu dne při zaměstnání nepozorovaně zpracovávat. Bylo to samozřejmě proti vojenským předpisům.
Nedělní večeře byla vždycky „studená“ - chleba, kousek špeku a kostička másla. Toho másla na jednoho vojáka připadalo jen o trochu víc, než je kostka cukru – na to si dodnes pokaždé vzpomenu, když si po ránu k snídani mažu máslo na krajíc chleba. Po přijímači, když už jsme byli u jednotlivých skupin, většinou máslo sbalili mazáci a na nás – bažanty – toho moc nezbylo.