Posádková hlídka

   Jako záklaďáci jsme měli občas službu i v posádkové hlídce. Ta měla za úkol kontrolovat chování vojáků základní služby na veřejnosti, jejich ustrojení a samozřejmě i kontrolu, zda nejsou mimo ubytovací prostor kasáren „na černo“ - tedy bez povolené vycházky.

   Nejlépe se sloužilo, když velitele posádkové hlídky měl někdo z pilotů. S těmi jsme většinou těsně před večerkou vyjeli autem Tatra 805 do některé z okolních vsí do hospody. Před hospodou se zastavilo, velitel vyslal dovnitř jednoho záklaďáka aby „vyčistil“ prostor. Šenkovnu urychleně opustilo pár vojáků, kteří neměli čisté svědomí (tedy neměli povolenou vycházku) a pak teprve jsme dovnitř vstoupili všichni z posádkové hlídky. Velitel si dal večeři, my pivíčko, pokecalo se.

Jinak ale bylo, když velitele hlídky měl lampasák, který dychtil po odměně, po postupu. To jsme z auta vystoupili za rohem hospody, rychle vtrhli dovnitř a začalo kontrolování – nikdo nesměl ven, dveře i okna jsme museli hlídat.

   Pamatuji se na jednu podobnou akci, kdy jsme museli pronásledovat oknem vyskakující „černoušky“ s rozkazem „Zadržet!“ Už jsem jednoho pomalejšího dobíhal. Potichu mu říkám – zdrhej, nebo tě chytím! Ale jemu se po těch pivíčkách nedařilo běžet. Velitel supěl za námi a stále přikazoval - „Chytit – nepustit!“ Copak mohu kamarádovi ve zbrani ublížit? Nezbylo mi nic jiného, než jako zakopnout a upadnout. Že jsem od velitele pochválený nebyl – to není třeba dodávat.