Jak se ze mne - venkovského kluka - stal voják lidové armády.
Ve starší české písničce se zpívá: „Sotva jsem povyrost – už jsem voják!“ Podobně to bylo se mnou – sotva jsem se dostal do čtvrťáku na střední škole, začala se o mne zajímat Vojenská správa. Na jaře roku 1964 jsem dostal pozvánku k odvodu. Z naší vsi k odvodu jeli čtyři kluci – já, Pepa, Vašek a Karel. Odvod se konal v bývalé Hardtmuthově vile v Českých Budějovicích. Museli jsme se vysvléknout do trenek a pak nás honili z poschodí do poschodí, z jedné kanceláře do druhé. Vaška a Karla ze zdravotních důvodů nevzali, mně a Pepovi zapsali: „schopen vojenské služby“. Potom v červenci jsem na Vojenské správě dostal vojenskou knížku a ponaučení, jaká že je to čest, být vojákem lidové armády!
Po maturitě jsem si pár týdnů užíval poslední volnosti a v půlce července mi přišel povolávací rozkaz k nástupu na vojenskou službu k VÚ 6354 do Mošnova s nástupem 3. srpna 1964. Do poslední chvíle jsem netušil, kde to je a co mne tam čeká.
Den „D“ – když vojáček narukoval
Měl jsem domluveno s Honzou N, že mne ráno odveze na nádraží autem, ale jako vždy – nebylo na něho spolehnutí, a tak mne na nádraží vezl tatínek na motorce. Odjížděl jsem tak, jak bylo v té době zvykem – v teplákách. Z Českých Budějovic byl k tomu vojenskému přesunu vypraven zvláštní vagon – jenom pro budoucí vojáky záklaďáky. Se mnou ve vlaku jeli také dva moji spolužáci – Jarda H jel sloužit do Prahy a Franta Z do Brna. V Táboře nastoupil do vagonu Vašek A, jel ke stejnému útvaru jako já. V Praze jsme přestoupili do vlaku směr Ostrava – Nový Bohumín. Cestou přistupovali další a další budoucí vojáci.
Někde na Moravě také přistoupil voják v modré uniformě – super mazák - a ten nás poučil, co nás čeká. Teprve od něho jsme se dozvěděli, že VÚ 6354 je letecký stíhací pluk a že budeme nejprve dva měsíce ve výcviku a pak se budeme starat o letadla. Tak jsem si v duchu říkal, že se možná taky letadlem svezu.
Vystoupili jsme ve Studénce – tam už čekalo vojenské nákladní auto V3S a odvezli nás nejdříve na letiště kolem dopravních letadel Il 12 a pak na náves v Sedlnicích. Tam stálo několik stanů - v jednom nás přinutili se vysprchovat, ve druhém nám ostříhali vlasy na ježka, odložili jsme naše cestovní oblečení a nacpali nás do vojenských hadrů. Moje tepláky, boty a spodní prádlo zabalili do balíku a poslali poštou domů – maminka mi pak doma jednou říkala, jak nad těma teplákama, plnýma mých vlasů, plakala. Pozdě v noci nás pak odvezli do kasáren, rozdělili do místností, přidělili postele – a hybaj spát!