Záložák na cvičení

  

 

   Byl jsem něco přes rok doma z vojny a už mi přišel povolávací rozkaz na vojenské cvičení na šest týdnů (uvedený důvod – přeškolení) s termínem od polovičky ledna 1968. To byl tedy „pěkný“ dárek k Vánocům! Naštěstí pro mě zapracovaly neznámé síly a po Novém roce přišel od vojáků přípis, že přeškolení se nekoná – z čehož jsem měl velkou radost!
 

 

   Pak mi přišel další papír, že jsem přeložen k motospojkám – na OVS mi vylepili do vojenské knížky povolávací rozkaz, že v případě mobilizace se mám co nejdříve dostavit s vlastní motorkou na seřadiště do Rudolfova. Další podmínka byla, že každoročně jsem musel s motorkou na technickou kontrolu – ta se konala ve Čtyráku na stadionu ploché dráhy. Technické kontrole byli přítomni zástupci armády a dopravní policie (tehdy SNB). Pamatuji se na kontrolu, kdy z dopravky soudruh Kysela – obávaný a rozeřvaný – zapomněl ve své kanceláři k tomu potřebné dokumenty. Důrazně nám přikázal, abychom na něho počkali, než se s papírama vrátí.

 

Jen co odejel, kapitán od vojáků povídá: „Hele, klucí – dejte sem techničáky od motorek, já vám kontrolu potvrdím. Na Kyselu čekat nebudeme, stejně by si jen vymejšlel nějaké prkotiny! Hlavně udržujte motorky v provozním stavu!“ Ani nás nemusel víc pobízet – jen co nám vrátil oštemplované techničáky, „podráždili“ jsme naše mašiny, prohrábli škváru na dráze a zmizeli v dáli!

 

 

   Přeškolení jsem se ale stejně nevyhnul – nějak v roce 1974 jsem dostal povolávací rozkaz k vykonání vojenského přeškolení na šest týdnů na letiště v Plané u Českých Budějovic. Hned u brány nám řekli, že následující den odjíždíme do Brna na tři týdny. Radost nám tím neudělali! V brněnských kasárnách jsem prvně viděl barevnou televizi - to zrovna dávali film: Jáma a kyvadlo. S kamarádem Mirkem jsme chodili na společné vycházky – prošli jsme pár restaurací, v každé si dali dobré jídlo a nějaké pivo. K půlnoci jsme skončili ve varieté Rozmarýn. Po třech společných vycházkách nám došly finance. Pro změnu jsme se tedy jednu neděli přihlásili na brigádu do brněnských jatek – celou směnu jsme tam skládali a solili zasmrádlé hovězí kůže. Byla tam ale hodná děvčata, připravily nám ke svačině výborný salám, tak jsme se naládovali – ani nám nevadilo, že máme ruce od hovězích kůží „navoněné“ - ten smrad se nás držel i přes několikeré vydrhnutí. Cestou do kasáren jsme se ještě zastavili na pivo, abychom spláchli ten odér z jatek.

 

   Třetí týden v Brně se chýlil ke konci a nám „rozdali povýšení“ - já dostal desátníka. Odjezd do Budějovic se neobešel bez průšvihu. Do odjezdu vlaku jsme měli ještě asi hodinku, tak jsme s kamarády zašli na pár půllitrů Starobrna. Při odchodu z hospůdky směrem na nádraží si nás všiml nějaký poručík – tedy, spíše jsme si ho nevšimli my a nepozdravili jsme ho jakožto vyšší šarži. Přestože musel na první pohled poznat, že jsme záložáci, zastavil nás a vyžadoval po nás vojenskou knížku a další bumážky. Jednotně jsme tvrdili, že nic takového nemáme, že jedeme ze cvičení do Budvajzu, že nás ostatní už čekají ve vlaku a další okecávačky. Vyhrožoval, že si nás v Budějkách najde, protože je od tankánů ze Čtyráku. Nechali jsme ho pěnit a na všechno mu jen kývali hlavou – my totiž neměli na výložkách ani hodnostní označení – to kdyby zjistil, to by byl malér!

 

Vlakem do Budějc jsme se dostali bez dalších problémů.
 

 

   Na budějovickém nádraží jsme zašli do restaurace na spláchnutí prachu z cesty a plánovali další postup. Shodli jsme se na tom, že hned jít do kasáren, to by byla blbost! Když jsme nebyli tři týdny doma, tak snad máme nárok, se tam kouknout a přespat ve svojí postýlce! Dali jsme si spicha na druhý den po obědě v hospodě „U města Krumlova“ v Rožnově – odtud se totiž dříve chodilo přes lávku do kasáren na letiště. Následující den jsme se pohodově v hospůdce sešli, popovídali si, co je doma nového a jak jsme prožili noc. Do kasáren jsme se vypravili nějak po čtvrté hodině odpolední a hlásili se u staršiny. Ten se dost vyjevil a řekl, že nás čekají až zítra! My na sebe mrkli – no prosím, my se sem štveme a zatím jsme si mohli užívat doma ještě jeden celý den! Vzal si od nás papíry a řekl, abychom zatím vyčkali na chodbě, že musí zavolat náčelníka, aby rozhodl, co s námi. Neměli totiž pro nás zajištěnou místnost ani postele. Náčelník už měl po zaměstnání, kvůli nám musel do kasáren přijet z domova. Jen co přijel, podle papírů poznal, že jsme se nějak zpozdili s příjezdem. Chvíli nás nechal čekat na chodbě, pak si nás zavolal do kanceláře a spustil: „Nějak potrestat vás musím – tak si vyberte: buď vás hned teď dám do basy, anebo celé další tři týdny cvičení budete za trest dojíždět na nocleh domů!“ Samozřejmě, že jsme si vybrali dojíždění a ještě jsme poděkovali a slíbili, že s námi další potíže mít nebude! To jsme také dodrželi – každé ráno jsme se dostavili na nástup a pak se podle možností a v tichosti „uklidili“ tak, abychom nikomu nepřekáželi.

 

   Za budovou technického oddělení (Top) jsme hrávali fotbal. Když nás přestalo bavit honit se za míčem, zašli jsme na ubytovnu a mastili karty. Na oběd jsme z Topu většinou chodili pěšky, sice byl k dispozici autobus, ale my raději volili přepravu po vlastních. Po obědě – který leckdy nestál za nic – jsme vyhledali volnou místnost a dávali jsme si „dvacet“. Tak jsme vydrželi až do rozvodu ze zaměstnání a pak hupky domů!

 

Ke konci cvičení nám oznámili, že musíme složit nějaké zkoušky, aby bylo předpisům učiněno zadost a mohli nám potvrdit úspěšný závěr přeškolení. Zkoušky proběhly ve formě pohovoru – něco z techniky jsme dali dohromady my, něco doplnili zkoušející.

 

   Na další cvičení jsem byl povolán na jaře v roce 1978 na letiště do Bechyně. Odtud mám pěkné vzpomínky na cvičné střelby. Odvezli nás na střelnici někam k Týnu nad Vltavou, proškolili nás o bezpečnosti při zacházení se zbraněmi a střelivem. Předvedli nám střelbu na vzdálený cíl z kulometu umístěného na vozidle. Pro lepší znázornění průběhu dráhy střel bylo použito osvětlovacích nábojů – od těch ale v místě terčů začal hořet lesní porost! A tak se z nás pro několik následujících hodin stali hasiči – běhali jsme po lese a vyhledávali doutnající suché větve a mech i tam, kde ve skutečnosti nic nehořelo. „Hašení“ se protáhlo až do večera – vlastně jsme si vůbec nevystřelili! Vůbec nám to ale nevadilo.
 

   Na mém posledním vojenském cvičení – začátkem roku 1989 – na letišti v Českých Budějovicích jsem poprvé střílel z vojenské pistole. Do prostoru střelby s námi šel kromě velitele střeleb také pilot Jirka Karešů. Toho jsem znal velice dobře ze školy – tak jsem mu cestou říkal, že já nejsem žádný střelec, určitě nic netrefím, aby mi nějak pomohl. Moje první rána byla pro mě šokující! Nebyl jsem připraven na zpětnou reakci pistole po výstřelu, ruka mi šla někam dozadu, pistole vzhůru – ale v mém terči byl zásah!! S dalšími výstřely to bylo o něco lepší – tu pistoli jsem držel pevněji – ale stejně jsem viděl, jak mé střely jdou někam Pánu Bohu do oken. Přesto v mém terči bylo po skončení střelby zásahů dost! Jirka se prostě snažil! Ze cvičení jsem odcházel hodnostně jako nadrotmistr v záloze! A kdyby koncem toho roku nebyla „sametová revoluce“ – určitě bych to byl dotáhnul až na generála v záloze!