Proč vůbec...

Pro něho to byly zážitky na celý život,a tak pokud byly chvíle  odpočinku vyprávěl mně o nich.O všech těch neskutečných zvěrstev,které jenom válka přináší.Je jen škoda,že z jeho vyprávění mně zůstalo jenom v mysli pár vzpomínek na jeho příběhy,které by mohly být i pro dnešní dobu poučné,zejména pro tu generaci mladých lidí-chlapců,kteří již nemusejí chodit na vojnu a snad dáli Bůh již do války skutečné nikdy odcházet nebudou.Podle jeho vyprávění on bojoval jak na východní frontě ,tak i na frontě západní.Někde na italské frontě zažil nálety nepřátelských letadel ze kterých byly do zákopů vyhazovány ve velkém hřebíky.Byla to na tu dobu vynikající metoda,jak zlikvidovat respektive zabít co možná nejvíce vojáků aniž by bylo potřeba k tomuto boji hodně peněz.Určitě výroba granátů byla mnohem dražší a účinnost mnohem menší.Ono strefit se z letadla granátem do zákopů určitě nebylo tak snadné jak rozsypat metrák hřebíků do určitého prostoru.Vyprávěl mně jak se mu vzdalo asi 5.000 Italů.On sám měl ruce nahoře v domnění,že se nechá zajmout,aby měl od vojny pokoj ,ale osud tomu chtěl jinak,a tak mu nezbylo nic jiného než celý ten regiment vojáků  do předem připravených pozic přivést.Pochopitelně,že všechnu tu slávu si přivlastnili v důstojnickém zboru,byli vyznamenáni za statečnost,a tak jak to v životě bývá pro něj neměli ani lepší snídani.Otec sloužil u dragounů,a tak kromě sebe se musel starat také o koně.Za dobu války byl svědkem mnoha zranění těchto ušlechtilých zvířat.Když vzpomínal na raněná,mnohdy roztrhaná od granátů  a na raněné a zabité kamarády,bylo mu do pláče Otec byl silně věřící .Patřil mezi radu starších církve československé husitské,zasloužil se o sbor v Dolní Sytové,který  se stal jeho velkým pomníkem.Bohužel v pozdějších letech byl tento sbor prodán družstvu pro uskladnění brambor.Družstvu nezáleželo ani na tom ,že v kolumbárium byly urny zemřelých a jako jedny zposledních byly s manželkou z tohoto místa  odneseny.
Vracím se zpět  k jeho zážitkům z vojny.Vyprávěl mně jak na ruské frontě před útokem dva nepřátelské oddíly se myly u jednoho potoka.Dokonce si  nepřátelé na život a na smrt půjčovali mýdlo,aby tak ráno po sobě stříleli.Jednou ,když na ně padaly dělostřelecké granáty,museli si vykopat,tak zvaný okop ležícího střelce.Ty co byli někdy na vojně,vědí o co šlo.Práce to byla dosti namáhává,neboť rýt lopátkou do tvrdé země ,nebylo jednoduché. .Proč se o tom zmiňuji.Důstojník,který jej sledoval,počkal až si otec jamku vykopal a pak bez námahy otce z jamky vyhnal-slovy hinaus soldát,hynaus!!Chtěl jsem  parchanta ze vzteku zastřelit,pravil otec ,ale  udělal to pán Bůh za mě.Přesně do toho místa přiletěl granát a milého důstojníka rozmetal na kusy.To bylo po prvé,co jsem děkoval pánu Bohu.Možná,že  ho pán Bůh zachránil  ještě několikrát.Jednou jel na koni kolem kostela odkud na něj kamarádi vojáci křičeli,aby se šel schovat,že se chystá dělostřelecká ofenziva.Měl štěstí,že  neposlech.Netrvalo dlouho a ostrý granát zasáhl kostel a  hodně vojáků v kostele zahynulo-bylo taky hodně raněných.Tak otec ušel po druhé smrti.Byl také  těžce nemocen úplavicí-později zasypán granátem a  čekal ho delší pobyt v nemocnici-díky Bohu,ze všeho se vylízal a dlouhá léta pak v civilu rozdával radost a smutek ,co by pošťák v Dolní Sytové a v Peřimově.
Dostávám se  pomaličku k závěru této předmluvy,kterou jsem nazval „Proč vůbec“.Znovu si kladu tuto otázku.Když nic nenapíši o svém otci,nikdo z mých synů,vnuků si na své předky nikdy nevzpomene,protože žádný jiný pomník po něm nezůstane a časem možná zajde časem i jeho urna.A co zbude po nás?Po mně? Po Tobě?Děti se budou ptát,jak žil praděd děda,prabába-co po nich zůstalo?Byl bych rád,kdyby po mně zůstala  malá knížečka .o časech již zašlých  -snad to bude  vyšší bohatství než  peníze.