Po základní prezenční vojně nastalo období vojenských cvičení.

Pěkně v civilu užívám si svobody. Bydlím  u rodičů – jsem svobodný, nezadaný. Sháním dívky do života. Občas chodím s kamarády k Nejedlým na pivo. Taková pohoda. Ta brzo skončila. Musel  jsem zase odjet na vojnu.
Jak jednou vás odvedou, jako byste se upsali čertu. Pořád vás mají v evidenci na okresní vojenské správě. Jedné této správě  velel  soudruh kapitán Rudolf Senilský. Nebyl tam sám. Pracovala tam také moje kamarádka  Boženka. Za  Boženkou chodil můj dobrý kamarád Vladimír. Protože jsem  oba dobře znal,  nebyl problém se také seznámit s Rudou . Ona měla ráda oba dva. Jak Rudu  tak i Vláďu. Někdy jsme se sešli u Boženky všichni tři a od té doby jsem si s Rudou tykal. To že měl s Boženkou , ač ženatý , dva kluky, nevadilo Vláďovi a milou Boženku si později vzal za manželku a měli spolu syna Vladimíra.
Místo abych měl  na vojenské správě   protekci, tak  moje  známost s Rudou byla spíš na překážku. Byl jsem celkem  3x na cvičení . Měl jsem podezření na vojenského papouška, který se ničemu jinému nenaučil, než s tím zobákem tahat jenom mě.  Normálně  trvalo cvičení 28 dní. Tak to bylo  v Hradčanech někdy v druhé polovině padesátých let a pak  také v roce 1961 v červenci v  Hradci Králové. To poslední  cvičení  v roce 1961 trvalo bezmála 90 dní. Komunisti chystali válku proti Západu.  V Berlíně na demarkační linii stály proti sobě sovětské a  americké. tanky. Rozkaz jsem dostal přímo v továrně od technického náměstka  s nástupem Praha – Ruzyň – prakticky ihned.

Na první cvičení jsem odjel do Hradčan.
Nejprve  jsem si myslel , že  mám odjet do Prahy hlídat hrad – Hradčany , sídlo presidenta. Byl to omyl. Jednalo se o Hradčany – malou vesničku blízko  Mimoně. Hlavně  že Hradčany nejsou v Rusku,  a tak jednoho dne  jsem si vzal tašku a pár nepotřebných věcí a vláčkem jsem odjel do Mimoně. Někdy před polednem jsem  dorazil na hlavní nádraží,  po kterém se již pohybovalo několik podnapilých záložáků. Z letiště Hradčany přijel pro nás náklaďák . Za zpěvu a pokřiku na Bělehrad nás nakládaly do korby jako brambory. Přijeli jsme na letiště. To byla paráda. Všude sovětské Miky – naši letci- hangáry –  a k tomu ta celá vojenská  atmosféra . Kdo by z nás nezatoužil po modré uniformě . Sáhnout si na nejmodernější  letadla sovětské výroby , to byl v té době  nezapomenutelný zážitek. Připadali jsme si jako letci ,  i když jsme měli  k nim hodně daleko.Na letišti nás uvítal nadporučík a se slovy :“ soudruzi, počkáme ještě na pár  opilců opozdilců a  autobus vás pak  odveze  do Hradčan k ubytování.“ Jak  řekl, tak se i stalo.  Do dneška si nedokážu vzpomenout, kde nás oblékli do modré  uniformy . Autobusem jsme se  dostali do Hradčan , kde nás ubytovali ve staré škole. Ta stará škola se stala  naším hotelem po dobu 28 dní. Nás záložáků bylo kolem 40ti.  Škola byla hodně stará. Měla už pár dní před důchodem , ale pro záložáky to bylo celkem dobré ubytování. V přízemí  kromě  suchého záchodu a stolku pro  dozorčího  byla velká místnost trvale zavřená, a tak  jsme  okupovali  první poschodí. Měli jsme jenom strach , abychom se náhodou  nepropadli o pár metrů níž. Určitě ta podlaha byla shnilá.. Kdy se ve škole přestalo učit,  jsme nezjistili. Snad brzo po osvobození Rudou armádou. Možná že  ve spodní hromadě suchého záchodu bylo možné dohledat  některé  přebytky sovětských vojáků. Jediné  co bylo  krásné, tak  před školou  rostla  košatá  lípa a pod ní krásná lavička. Tu určitě dělal někdo z dlouhé chvíle – aby na té vojně  úplně nezblbnul.
Mezi námi záložáky byl  asi tak 13o ti kilogramový chlap.  Na něho neměli uniformu,  a tak musel chodit v teplákách. Marně se pokoušeli na něj  u útvaru nějakou uniformu sehnat.Dokonce se rozhodli, že ji nechají   ušít v Praze na míru. Přijel z Prahy krejčí,  co šil uniformy pro vyšší důstojníky, vzal mu míru a  to bylo tak asi všechno. Do konce cvičení se už neukázal. Tak Jarda, jak se jmenoval,  vypadal mezi námi jako trestanec. Spal a chodil ve svých  teplákách.
V okolí školy se nacházely polorozbořené domky, které nám sloužily dočasně  jako záchodové skrývačky. Ve škole navštívit suchý záchod bylo obtížné , neboť výše hoven nebylo možné  ukrýt  ani záchodovým deklem. Samotné Hradčany byly obyvatelné jenom v některých místech, kde v opravených domech sídlili důstojníci  s manželkami.  Nacházely se  poněkud dále od školy, aby nedej Bože , nedošlo ke sblížení  manželek důstojníků s obyvateli školy.Asi tak 200metrů od školy byla hlavní silnice, kde byla  malá  prodejna. Pro nás to byl obchodní dům. Ze sortimentu  prodejny bylo možné nakoupit cigarety, pivo, alkohol, rohlíky , chleba a možná ještě krém na boty. Prodavačka byla na vojáky milá.Asi to byla spřízněná duše s modrou uniformou. Normální člověk by tam jen těžko vydržel.
První noc jsme prožili celkem v klidu – je to čas na seznámení, kdo a jak  a odkud ,  a tak podobně. V 7 hodin ráno přijel náklaďák se snídani a svačinou.Dalo se předpokládat, že ve škole nebudeme  dlouho sami.  Zakrátko se objevil kapitán, říkejme mu Hradčanský. Představil se nám jako velitel  a seznámil nás s denním režimem. Samozřejmě že se nám dostalo patřičného  politického  školení.Vyprávěl nám, jak pracující lid nás vyslal na  vojenské cvičení, abychom se  mohli  seznámit  s novou technikou a po boku  se Sovětským svazem mohli lépe  a s úspěchem bojovat proti imperialistům západu  a jejich přisluhovačům, kteří  neustále maří naše mírové snahy. Protože jsme se ještě  moc  neznali,  báli jsme se vtipkovat na  jeho politickou přednášku. Zdálo se nám, že tomu  ani on sám  nevěří. V té době  bylo zavřeno mnoho lidí , kteří byli označeni za nepřátele socializmu a patřičně potrestáni. Prostě na ně udeřila dělnická pěst,  s kterou nebylo radno si zahrávat. V tomto čase byl zavřený můj kamarád Radka Janatu . Ten  jako letec, dostal natvrdo 12 roků jenom proto, že věděl a nenahlásil , že chlapci z letky chtěli odletět na západ. On sám tvrdil, že o tom nevěděl. Celá letka byla rozpuštěna  a on byl již rok v civilu , když si estebáci pro něj  přišli.Další můj kamarád Zdeněk,  dělník,  obdržel od soudruhů  jeden rok za to, že někde v hospodě skládal stokorunu tak, že z toho  vyšlo, že na Hradě  jsou oslové.  Další můj kamarád, který poznal hněv dělnické třídy,  Vláďa , ač komunista – dělník,vyfasoval  roční nucenou brigádu  na severu v dolech jenom kvůli tomu, že  na komunistické schůzi trošku opilý  řekl, co si o některých komunistech myslí. Poučen z těchto případů,  nebylo vhodné kritizovat vlastně nic – cokoliv se mohlo obrátit  v  pohrdání a zesměšňování úsilí našich pracujících při budování socializmu .
V Hradčanech  bylo pro nás příjemné, že se o nás  prakticky  nikdo nestaral.Ráno po snídani  jsme chodili prvně  v útvaru  po silnici na letiště. Po ujití necelého kilometru jsme zjistili, že v útvaru  se na letiště nedostaneme. . Okované boty vojáka na žulových kostkách z nás udělali krasobruslaře. Velitel Hradčanský uznal, že  těch necelých 5 kilometrů na letiště  se v útvaru opravdu nedá  dojít. Mohlo také dojít k mimořádné  události,  pokud by některého záložáka  přejelo cestou auto. Toho se u každého útvaru báli. Abychom se tedy dostali bez úrazu   každé ráno na letiště, zajistil pro nás autobus – pokud ne, tak jsme mohli jít přes letiště  zkratkou, nebo jsme jeli na náklaďáku.
Hned první dny jsme zjistili, že  s tím naším budováním obranyschopnosti státu to  nebude tak divoké , jak nám přednášel  soudruh Hradčanský. Spali jsme tak do  sedmi  hodin. V 7.3o hodin přijel náklaďák se snídani a svačinou. V 8 hodin přijel  autobus nebo náklaďák a jeli jsme na letiště..Když byl letový den, bylo se  na co koukat. Když se nelétalo, šli jsme  přes letiště zpátky do hradčanské školy a nebo jsme lelkovali po letišti a čekali na oběd, který byl pro nás zajištěn přímo na letišti. Po  obědě ve chvilce volna  jsme byli pravidelnými hosty  v obchůdku u krásné paní. Při pěkném počasí jsme posedávali pod košatou lípou , hráli karty a nějakým způsobem jsme se samovzdělávali. Po 16té  hodině bylo volno, a tak ti,  co  měli k domovu blízko,  nastartovali  své motorky nebo autíčka  a  jeli ke svým milenkám nebo rodině. Pro nás  co jsme měli k domovu daleko,  zbyla jenom  vojenská nuda. Protože voják  musí neustále přemýšlet  jak se z nudy dostat , napadlo  záložáka Pepu, že by mohl zajistit z pivovaru pivo a sklenice  včetně pípy. To byl skvělý nápad. Hned dostal od všech povolení. Druhý den se před školou objevilo pivovarnické auto s plnými  sudy  piva a sklenicemi. Konečně  dozorčí a jeho pomocník  u roty dostal smysluplnou práci . Musel  roznášet žíznivcům  hlavně k večernímu karbanu  zlatý mok. Večerní zpěvy- „Nás nikdo nenasere, ideál svůj máme“ a jiné vojenské odrhovačky zněly večerním hradčanským vzduchem . Určitě tyto budovatelské  zpěvy dolehly  také k našim důstojníkům- nikdo  ale nepřišel. Nechali nás   si užít svobody a nebo se báli, aby nedostali přes hubu. Na ubytovně byly patrové postele s vycpanými slamníky . Každý voják vyfasoval jednu zelenou deku na přikrytí.. Měl jsem smůlu, že jsem ležel na vrchní posteli . Každé hnutí mého spolupostelníka vyvolávalo  pocity  opilce nebo  zemětřesení. Pode mnou spal  Honza Král. .Jeho lenost byla nekonečná.Denně mě prosil abych ho otočil na druhou stranu, aby se nepřeležel. Jinak že ho budu mít na svědomí. Jeho lenost ho později  vynesla až do funkce ředitele jedné nejmenované továrny.  . Z této továrny  se mnou   sloužili ještě  Vláďa Bohém  a Pepa Makoun. .Vláďa  Bohem    vlastnil šestisedadlového pegota , a tak jsme jenom čekali na příležitost ,  kdy a jak  odstartujeme společně domů. Každá noc byla stejná jako přes kopírák. Ti co zrovna  nebyli doma  u svých milenek a spali v horním patře jako já  se moc nevyspali. Každé pohnutí toho dole   vyvolalo silnou reakci  toho nahoře. Nejhůř na tom byl Pepa  který se nám staral o zlatý mok. Pod nim totiž ležel  130 kg Jarda. Ten když se pohnul, tak Pepa měl letecký den –  myslel si , že  sedí v letadle a dělá akrobacii.  Prý jen to, že byl denně ožralej  tu vojnu přežil. Jednou si na pivo dal Pepa  mléko.Sám nevěděl  co ho to napadlo. V noci  ho to zespodu nabralo a celej ten obsah neurčitého složení vyhazoval ven. Nešetřil nikoho.  Na koho namířil, ten  vypadal hůř  než samotný Pepa. Smrad se na cimře držel několik dní a nebylo spreje , který by vše uvedl do  snesitelného stavu. Nepomohly ani pivní výpary.
Několik  dní uběhlo v poklidu podle neměnného režimu. Nevím  který to byl den, kdy k nám zavítal soudruh Hradčanský. Bylo na něm vidět , že  se dobře nevyspal. Nechal nás nastoupit  a když zjistil , že má u roty samé vojíny, seřval nás.  Prý si nevážíme hodnosti  které nám strana a vláda propůjčila . Ozval se   Jarda v teplácích  , kam že  má přišít hodnost ,  když nemá uniformu. Barva Hradčanského zrudla jak komunistický prapor. Nebyl schopen mu odpovědět.   Do jedné hodiny jsme si  museli  našít hodnosti. Bylo zábavné dívat se na záložáky,  jak se z vojínů náhle vynořili  četaři, rotní, staršinové. Také jeden svobodník. Byl to Pepa Makoun .  Hradčanský  když si prohlížel rotu plný poddůstojníků se náhle zastavil u Pepy .  Soudruhu svobodníku,  od kdy jste svobodníkem- pokud vím  tak jste vojínem. Nevím  co mu ještě řekl. Asi mu vyhrožoval zavřením. Pepa Makoun se rozplakal. Hradčanský mu utrhl černou pásku svobodníka i s výložkou a odešel. On Pepa Makoun byl degradovaný důstojník Čs. armády.Ta kurva Hradčanský  na to čekal. On to dobře věděl. Degradace byla z politických důvodů.
Dny ubíhaly  stále stejným způsobem. Po snídani odjezd na letiště- pak rozchod. Zase cesta zpátky přes letiště do školy.Po obědě spánek venku nebo na světnici. To podle počasí. Pivečko, zpěv,  radovánky. Jak nám to pěkně utíkalo.Až jednoho dne se páni důstojníci probrali, že by nás také měli něčím zaměstnat. Soudruzi, pravil kapitán Hradčanský , mám pro vás bojový úkol. Od zítřka  budete jezdit na kotu K, kde dostanete další instrukce. Jídlo vám bude denně dovážet služba. Velitelství letiště od vás očekává, že se daného úkolu zhostíte se ctí. Jak pravil  tak se stalo. Tím jsme se stali  technickým praporem , stejným jako byli PTP – pétépáci. To už jsme měli polovic cvičení za sebou. Za Mimoni  na velkém kopci stavěli vojáci radar.. Měli jsme za úkol vykopat asi tak 50ti metrový kanál  pro napájecí kabel. Po snídani nás denně odváželi náklaďákem na kotu K.Když pršelo, stavěli jsme se cestou v hospodě.  Tam jsme se  někdy sešli s pétépáky a jak se sluší a patří nastávalo sblížení v podobě alkoholu. Když jsme prvně dorazili na kotu K , zjistili jsme, že pracovní morálka je ještě horší,  než na letišti. Pár vojáků dělalo, že něco vyměřují Někteří kopali a pak to zase zahrnovali. Nás si nikdo nevšímal a my si nevšímali jich.Sem tam přešel nějaký důstojník s přáním, co jako tam děláme a kdo,  že nás tam poslal..Aby nám práce šla lépe od ruky  hráli jsme čáru. Jednoho dne přijeli ve třech autech důstojníci. Čert ví  odkud byli. Vše kontrolovali, zapisovali a také měřili. Dokonce se někteří přišli podívat  jak hrajeme čáru. Než k nám přišli, dohodli jsme se , že je nebudeme zdravit. Pokud se nás zeptají  co jako děláme, odpovíme , že hrajeme čáru.Za celých 14 dní jsme snad  neudělali ani metr výkopu.Prostě to nešlo. Všude byl kámen a nářadí bylo tak asi pro 10 vojáků a k tomu ještě nevalné kvality.
Bylo asi tak týden před ukončením našeho pobytu v hradčanské škole, když se  po prvé před večerkou objevil DVT./Dozorčí vojskového tělesa/.Tento důstojník  přišel zkontrolovat stav vojáků na základně.. Když jsem byl jako bažant v Havlíčkovým Brodě , tak tam  byla večerka ve 23 hodin.  V 22 hodin jsme stáli na chodbě  plně oblečeni a čekali až nám staršina přečte denní rozkaz velitele pluku, spočítá  stav vojáků  jestli někdo neutekl a pak ze samé radosti jsme šli ven na čepobití. Pochodovali jsme  za   zpěvu  budovatelských písní po dvoře a když se nám nechtělo zpívat, tak   jsme se šli v útvaru projít po silnici. Tady v Hradčanech do příchodu tohoto důstojníka nic podobného nebylo. Na štěstí ten večer bylo noční cvičení.  Každou chvíli nad námi přelít Mik , takže nebylo nic slyšet. Přesto jsme museli nastoupit ven do útvaru, aby bylo možné spočítat stav. Marně jsme říkali , že je to blbost, protože nás bylo tak  polovic z celkového stavu. Když  důstojník předčítal jména vojáků, ozývalo se  buď zde,  nebo  po slovensky tuna. Nikdo nechyběl. Říkali jsme mu, že  venku je velký kravál od letadel a že  bude lepší  když spočítá postele.  Nevím, jestli byl tak blbej, že to nepochopil. Tak asi 3x počítal  vojáky fyzicky přítomné   než  odešel. Samo  že to dal do hlášení .On si myslel vůl , že budeme mít průser. Zapomněl na to, že by ten průser měl také dozorující důstojník Hradčanský. Ten ráno  nemohl nic  vyšetřit, protože jsme mu řekli, že chybějící vojáci ze seznamu byli na letišti a kochali se pohledem na večerní přelety letadel. Před odjezdem na kotu K nás všechny spočítal a s radosti zjistil, že nikdo nechybí.To už se ráno všichni od svých milenek a manželek vrátili, takže nemohl nikdo chybět.
Musím se zmínit o další příhodě. My  jsme potřebovali benzin do pegotu. Blížil se konec našeho cvičení a bylo nutné se postarat .Věděli jsme že  v boudě na letišti  jsou kamarádi, kteří mají benzinu dost. Předem smluvená návštěva s kanystrem v ruce  byla pro nás  bojovým úkolem. Po načerpání benzinu a posezení u lahvinky vínečka nás z pohody vyrušila  nečekaná návštěva. Do budovy se přibližovalo asi 6 důstojníků. Byla to kontrola z Ministerstva obrany- samá vysoká šarže. To jsme měli trošku pr-el staženou. Rychle jsme  schovali kanystr. Otevřeli se dveře a  místní četař podal tomu nejvyššímu hlášení. Milý podplukovník  ihned poznal Pepu Makouna. Se slovy : Pepo, co tady děláš? Objali se  jako milenci a bylo rázem po kontrole. Oni dva se dobře znali. Kdysi spolu sloužili.   Pepa Makoun měl smůlu. Z politických důvodů byl degradován na vojína. Ten jeho kamarád měl štěstí. Nedělal soudruhům potíže a proto to dotáhl až na Ministerstvo obrany. Důstojníci z MNO byli k nám kamarádští. Zeptali se nás  jak se nám na posádce líbí- jak je o nás postaráno, a tak podobně. Samozřejmě , že jsme si na nic nestěžovali. Vychvalovali jsme  velitelství letiště až do nebe. Přece jim nebudeme říkat pravdu.  Kdybychom jim řekli jak to skutečně  vypadá, tak by se asi zastřelili sami. Ta pravda by se obrátila proti nám a důstojníci by nám zbytek cvičení pořádně osladili.  To už  jsme jako staří mazáci  věděli. Proč si také stěžovat. Nevěděli jsme  jak dlouho se zdrží  kontrola na letišti a zda se nám podaří  benzin dotáhnout přes letiště. Zabalili jsme kanystr do vojenské košile  protože  čert nikdy nespí. Při trošce smůly bychom asi vyfasovali  trest a prodloužili  si tak pobyt na vojně. Nic se nestalo. Měli jsme štěstí a benzin jsme šťastně vylili do pegota.  Cesta domů  byla tak zajištěna.
Pomalu a jistě se přiblížil poslední den našeho cvičení. Nálada výborná a někteří už ani nejezdili ke svým milenkám.Před večerem  našeho odjezdu se s námi přišel rozloučit velitel letiště a poděkoval nám za odvedenou práci. Trošku jsme se styděli. Vždyť jsme za celých 28 dní neudělali nic a ani jsme se v bojové přípravě  ničemu novému nenaučili.  Já jako náčelník směrových stanic jsem vůbec neviděl  nové  decimetrové stanice. Je možné, že na letišti  tyto  vůbec  nebyly.  To by imperialisté čuměli  jakou máme vycvičenou  armádu. Už v té době bylo něco shnilého ve státě.
To co nikdo už  nečekal,  stalo se  skutečnosti. Celých 28 dní nebyla ráno rozcvička a nikdo nás nebudil. Přišlo ráno, posledního dne. Všichni tvrdě spali po probdělé noci. Někdo byl ještě ve stavu  kdy nevěděl jestli bude nebo nebude. Velitel Hradčanský nás přišel vzbudit  k ranní rozcvičce.. Nikdo  nepomyslel, že ten vůl  co nás přišel budit , je Hradčanský. Vzduchem létaly boty a ty nadávky, počínaje  pánským přirozením a konče dobytkem, byly toho doprovodem. Asi tak po dvaceti minutách se mu podařilo rotu zlomit a dostat nás ven do terénu. Běh a různá tělesná cvičení uspokojovalo jeho konání. Shodli jsme se na tom, že za všechno může asi jeho paní. Nebyla mu po vůli a tak si  vztek vynahradil na nás. Protože volům se má odpouštět, tak se stalo. Odpustili jsme i jeho manželce. Asi měla také důvod.Tak s Bohem armádo – s Bohem Hradčany – ať žije civil. S Bohem kamarádi.

                                                                                                                                                                                                                  
                                                               *



Jak jsem jel  na cvičení do Hradce Králové:
-----------------------------------------------------


Bylo to  v létě v roce 1961  kdy jsem odjel do starých kasáren . Ty kasárny nechala postavit Marie Terezie. Tak si asi umíte představit  co to bylo za budovu. Zdě byly tak  metr široké  a ostatní, také hrůza.   Snad jenom poloha byla  pro vojáka  uspokojivá, neboť  proti  byla budova  pro zdravotní sestřičky. Určitě to byl internát,  ale jestli se tam i učilo nevím. Pro nás vojáky bylo příjemné se na ně koukat  jak tráví dny. Možná  že na tom byly stejně jako my- taky asi nemohly vyjít do ulic.
Uprostřed  budov v objektu kasáren byl velký  apelplac – něco jako náměstí v Českých Budějovicích. Tam jsme se  z počátku  učili chodit s obraty do leva, do prava a čelem vzad. To brzo unavilo i poddůstojníky co nás měli na starost. Pro mě bylo překvapením, že  velitelem posádky byl můj  dobře známí nadporučík Zinek z Čeperky. Ona to totiž byla  posádka 59. radiopraporu MNO.Ta   byla za mě na Petřinách v Praze/ pobočka Čeperka/. Abychom se nenudili, tak jsme  pokud bylo hezké počasí, vyráželi  k Labi do slepého ramena za most. Myslím  že to byla pro Hradečáky plovárna – nebo koupaliště. Vím že  do těch míst chodilo hodně normálních lidí.Jedině co jsme museli dodržet – přijít včas na oběd – nebo odpoledne na večeři. To vše bylo dovoleno. Přes bránu jsme museli vždy jít v útvaru . Nic jsme sice nedělali, ale na vycházky jsme nesměli – to už tak na vojně bývá, že některé věci nemají  logiku. Překvapením pro nás bylo, že po 14ti  dnech jsme  celý útvar stěhovali do Prahy -  do Ruzyňských kasáren.  V těch kasárnách  jsme byli my spojaři a s námi ještě  raketový oddíl. Celý zbytek  cvičení – těch 14 dní  jsme ve skladu  rovnali boty  a  jiný vojenský materiál. Nějakou sabotáží někoho  jsme neměli v pořádku uniformu. Na lodičce nám všem chyběl lvíček . Rovněž tak lvíček chyběl na opasku. Někdo ty lvíčky asi zapomněl naplánovat.. Proto jsme asi také nesměli v Hradci chodit do města.  Byl dost problém  aby nás donutili  našít  si  hodnosti. Pro mě to představovalo  našít si na kabát   celkem šest  červených pásků – známka četaře. Jednoho dne  mě požádal  záložák jako já, abych ho vzal do Prahy. Nevím odkud byl. Prý ještě v Praze nikdy  nebyl. Myslím  že byl někde ze Slovenska s českým přízvukem. Protože věděl  že Prahu znám, tak si mě vybral za parťáka.  Když byl čistý  vzduch u útvaru,  vydali jsme se do Prahy. Samozřejmě  že  nejenom lvíčka jsme neměli , ale také ani vycházkovou knížku . Což byla pro vojáka taková občanka. V rozmačkané  košili a s úsměvem na rtech jsme se procházeli ve středu města. Václavské náměstí, Národní divadlo , Můstek, Staroměstské náměstí –něco k snědku v Koruně a ven na Národní třídu. To už jsme neměli. Tam nás chytla vojenská stráž. Mě  četaře   chytil major pod krkem a narval mě do nějakého výklenku a tam podrobil  výslechu. Podle vojenského řádu, nemohl mě  prcat před nižší šarží. On byl tak rozčílenej z toho mého vzhledu, že se  zapomněl   zeptat od kterého útvaru  vůbec jsme. Utíkali jsme pak  na nejbližší tramvaj a byli rádi  že nás nezastřelil a hlavně, že nevěděl od kterého útvaru   jsme. Asi bychom si prodloužili o nějaký den cvičení.  Rovnáním bot ve skladě jsem tak slavnostně ukončil další cvičení v Praze – Ruzyni . Jako bývalý náčelník směrových stanic jsem za celou tu dobu  nepoznal  nové decimetrové stanice čsl. výroby, což by odpovídalo mé vojenské kvalifikaci. Proč tomu tak bylo – nevím. Uměl jsem aspoň rovnat boty.

                                                                     *
A je to tady zas – píše se  září  1961

Ještě jsem se nevzpamatoval z posledního cvičení a už dostávám  další nástup na mimořádné cvičení. Dokonce rozkazy  na neurčito  nám v závodě rozdával sám technický náměstek. Komunisti strašili s válkou proti západním imperialistům. V Berlině stáli proti sobě sovětské a americké tanky. Jen vyrazit. Klademe si otázku. Bude válka? Na povolávacím rozkaze  je místo určení Praha – Ruzyň. Loučím se   svou milovanou dívkou a odjíždím se smíšenými pocity. První zastávka byla ve Slovanské restauraci na  Národní třídě proti Sevastopolu. Nebyl jsem tam sám kdo vychutnával poslední dny svobody. Z Ruzyně pro nás přijel náklaďák a ihned nás  oblékli do uniforem. Padesátý radioprapor Ministerstva obrany byl v nejvyšší pohotovosti. Byl jsem přidělen k jedné mobilní decimetrové stanici. V automobilech byly namontovány nové DM stanice Hora – Duhy, které jsem nikdy neviděl a tím pádem jsem je nemohl ani obsluhovat. Stal jsem se v posádce vozu nejspíš na obtíž, nebo jako strážný. K tomu všemu jsme ještě vyfasovali nové samopaly s puškovými náboji. Kdo tyto samopaly vymyslel nemohl být nikdy na vojně.Vojákovi nesměl spadnout na zem, jinak nestřílel. Pouzdro samopalu bylo z tenkého pláště , takže stačilo málo k tomu aby se podavač zasekl.  Politruk měl u sebe tabulku s výpočty kolik bude první dny mrtvých .Čísla uváděl v milionech a tak jsme mu řekli, že vlastně je jedno  jaké máme samopaly. Stejně je nebudeme potřebovat. Rovněž s jednou dekou na přikrytí jsme válku nemohli vyhrát. Tu deku nám museli půjčit bažanti, jinak bychom  venku zmrzli. Prý nebyly ani ve skladech MZ. Vojáci dokonce od civilistů odebírali osobní automobily  především sovětské výroby-Žigulíky a tak pod. Dokonce jsme viděli  i mlékárenská  auta .Prvním našim stanovištěm se stal les u Dobříše. Spali jsme buď venku pod celtou , nebo na náklaďáku. Jen poručík spal v maringotce. Kluci záklaďáci ho znali a věděli, že se bojí a že se setměním půjde spát. Jako miminko – probouzel se až ráno. Přes den  na nás byl dost  tvrdý  Dokonce jsme museli vykopat  v lese  záchod. Bál se kontroly a tak ze samého strachu  tam chodil vykonávat svou potřebu sám. To jsme mu rádi umožnili. Když k nám   někdo z vojáku přišel, nikdy jsme nezapomněli  mu  ukázat důstojnické hovno. Jednou jsme dostali večer žízeň na pivo. Věděli jsme  že  poručík nevyleze z maringotky dřív než bude ráno. Náčelník záklaďák,  nechal  jednoho vojína u obsluhy a my jsme se vydali přes les do vesnice. V hospodě bylo veselo, pěkně jsme to roztočili. Některým hostům to vadilo. Nám také. Samopaly jsme měli sebou a  tak jsme se  nebáli. Vím že někteří vytáhli  z opasku bodáky a připravili je na stůl pro případ potřeby.  To nás trošku zachránilo. Večerním autobusem jsme se dostali na vršek lesa  kde nám ochotně řidič zastavil. Pěšky ke stanici to mohlo být tak půl kilometru. Nemohli jsme zabloudit.  Zapnutý benzinový agregát  byl slyšet snad na několik kilometrů.
Už nevím  jak jsme  u Dobříše byli dlouho . Nic  se nekonalo . Spojení s proti stanicí bylo v pořádku – válka nikde. Později nás přemístili do oblasti Mladé. To už s námi poručík a ani jeho maringotka nejela. Byli jsme sami. Stalo se nám, že se u nás zastavili sovětští vojáci. Došlo k přátelské besedě. Oni nám vyprávěli jak  je o půl noci  se spojovací technikou naložili na vlak-neřekli jim kam jedou. Neměli ani cigarety, ani  peníze, aby si někde mohli něco koupit. Tak jsme jim dali cigarety, pivo a peníze, aby na nás vzpomínali v pohodě. Obdivovali naše auta a spojovací techniku. Jejich  auta vypadaly jako pojízdné včelí úly – prý žraly 100litrů na 100kilometrů a ještě k tomu nejely.
V prostoru Mladé jsme se seznámili se spojaři, kteří natahovali  dráty od našich stanic k pozemním ústřednám.  Měli stany blízko nás a kolem  nich  dvě přivázané slepice. V té době  rostly houby a  oni čekali až jim slepičky snesou vajíčka, aby měli dobrou smaženici. Když už měli smaženic dost , dostali chuť na slepice. Byla polévka a masíčko a samo, že naší posádce dali také  ochutnat. Protože já slepice nerad, musel jsem se spokojit s konzervou.  Ty konzervy co jsme fasovali byly  všechny stejné,  neboť v té době  konzervárna celý měsíc měla v plánu jenom vepřové s mrkví. Vojáčku nestěžuj si – my musíme plnit plán a kvůli vám přece nebudeme předělávat výrobní linku. Tak se kluci naštvali, sebrali konzervy a v obchodě je vyměnili za pivo a kořalku. Jenže přišel na nás hlad. Kluci to vyřešili po svém. Sebrali navečer  skříňovou Tatrovku 805ku a vyjeli do terénu. Vrátili se  s perfektně připraveným plánem na zítřek . Já koukal jak blbec. Měli na vteřinu   vypracovaný plán jak  ukrást slepice. V tom plánu snad nechybělo nic  co by mohlo zhatit jejich plán. Večer skutečně přivezli tři slepice  a to  kdyby  prý  to sele nabylo tak těžké, tak by byly vepřové hody. V duchu jsem si říkal  do jakého průseru se ženu. To kdyby dostal na stůl  vojenský prokurátor tak bych se domů tak jednoduše nedostal.
Dny ubíhaly a  na frontě byl klid. Občas nás přesunuli do jiných pozic  kde jsme v klidu  čekali na další rozkazy.  Jednou při malém soustředění různých vojsk v lese k nám promluvil důstojník se slovy, že naše vojska  úspěšně obsadila řeku  Rýn. Nevěděli jsme  co si o tom máme myslet. Věděli jsme že důstojníci v té době měli u sebe mapy západního Německa. My jsme měli jenom naše speciálky. Asi to byla jenom taková hra na vojáky,  nebo někoho zbožná přání.
Při dalším přesunu jsme opět navázali spojení  s proti stanicí a  vládli si  sami. To hned  využili  kluci a jeli obhlédnout terén.  Protože nám chyběly peníze  stavěli se  v nedaleké  vesnici v hospodě. Když zjistili  že místní  lesní správce je také na vojně, nabídli   přátelům palivové dříví. Na druhý den  vyprázdnili náklaďák, vzali pily a  šli řezat dříví.  Ta jejich pracovitost vynesla  400 Kč  a byly hody. Nastala doba hojnosti.
Zakrátko jsme byli v terénu tak druhý měsíc a  stále se  nic velkého nestalo. Válku si asi politici rozmysleli. Byli jsme tomu rádi že snad se už brzo vrátíme domů ke svým ženám- milenkám , kamarádům. Doslechli jsme se, že komunisti nechali vypustit přehrady, aby v případě  bombardování nebyla ohrožena města. Jestli to tak bylo nevím, ale vím že byli později potíže s elektrickým proudem.
Rozkazem jsme byli staženy do lesa  někde  ku Praze.  Bylo  tam  hodně vojáků – směsice  různých profesí – několik polních kuchyní – takový správný vojensky organizovaný chaos. Vzpomínám na krásnou podzimní neděli. Sluníčko, teplo, zkrátka pohoda. Jenom v kuchyni  nadávali, že nemají  pitnou vodu a že nebude oběd. Tak jsem se také přihlásil že pojedu shánět vodu. Bylo nás  asi 6  co jsme s kanystry odjeli do vesnice. Jenže na potvoru v té vesnici bylo posvícení. Po naplnění kanystrů pitnou vodu jsme se stavěli v hospůdce. To jsme neměli. Jak nás místní uviděli,  museli jsme si s nimi popít. Jenže to pití nemělo konce. Marně jsme jim říkali že na nás čekají kuchaři .Netrvalo dlouho a už jsme s nimi stáli na stole a hulákali do otevřených oken s místní kapelou myslivecké písničky. Nikomu ani nevadilo že pod okny  projíždějí  sovětská vojenská vozidla. Uplně ožralí,  včetně šoféra,  jsme se vydali k posádce.  Jeli jsme  prostředkem silnice , takže nás nemohl skoro nikdo předjet. Nějakému  sovětu  se to podařilo a dokonce nás i zastavil. Náš řidič  stejně nevěděl co mu říká a my jsme hlavně měli strach aby ho nepoblil. V takovém  opilém stavu , místo do lesa k posádce  , jsme  dojeli  do Jevan. Po  malém odpočinutí  v Jevanech jsme šťastně dojeli k našim milovaným kuchařům. . Marné bylo vyprávění, že jsme nemohli nikde sehnat pitnou vodu.  Dobře to dopadlo. Kuchaři si vodu půjčili a něco od oběda  nám zbylo.
Zakrátko jsme byli staženi do  Ruzyně.  Skončila  hra na válku. Byli jsme rádi, že vše  dobře dopadlo a že zakrátko budeme  opět doma u svých nejbližších. Z toulek  po vlastech českých a z nepořádného života jsem dostal horečku a  průjem. Byl jsem poslán do vojenské nemocnice . Vojenští lékaři mně dali na infekční oddělení . Tam byla pohoda. Pacienti na infekčním oddělení mohli kouřit na posteli a tak jsem si připadal jako na zámku. V té době nás kuřáků bylo dost a  občas  pro kouř nebylo vidět na pacienty. Kromě medikamentů nás léčili mlékem a šunkou a vůbec strava byla  neskutečně dobrá. Byl tam také  mezi námi  cikán někde ze Slovenska. Výborný kluk a ještě ke všemu byl chytrý. Hrál bezvadně šachy a byl těžko k poražení. Obdivoval jsem jeho rodiče, kteří ač hodně staří  vážili cestu ze Slovenska ..Přivezli mu slivovici  kterou jsme se  všichni léčili,  včetně náčelníka doktora. Pro vysvětlení: náčelníci byli ve funkci primařů. Nesmírně jsem si vážil té velké lásky rodičů k němu. Když  si uvědomím tu dalekou cestu jenom proto, aby ho viděli přes  okénko na cca 30 minut.  Naše ložnice byla umístěna  pod úrovni chodníku- něco jako ve sklepě.   Na infekčním oddělení nebylo možné přijímat návštěvy a  ani jsme nesměli chodit po chodbách.  Jenom na pánském záchodě  jsme se mohli sejít třeba se žloutenkáři , nebo s jinými infekcemi – tam jsme si byli všichni rovni. Denně nám odebírala sestřička   s řitního otvoru vzorky. Pro sestřičky  to muselo být nepříjemné. Vzpomínám jak jsme je navigovali na přesné místo určení s povely , jako výš, do leva ,do prava  - zásah a podobně. Nevím proč se sestřičky  nechtěli dívat na  naše zadky . My jsme se  na ten odběr těšili.Těžko by pro nás  někdo vymyslel lepší zábavu. Kromě odběru  jsme denně  hlásili počet  odchodů na velkou.  Počty jako 14x nebo i 20x  nám dávalo jistotu  že si  tady  vojnu užijeme. Nic ale netrvá věčně. Skoro každý den za mnou chodil kamarád   který mně informoval o stavu  na  posádce. Tak se stalo že mně přišel oznámit, že zítra jedeme domů. Marná byla snaha  u náčelníka s prosbou , aby mě  ještě ten den propustil. Musel jsem čekat na druhý den. To už jsem cestou potkával některé vojáky  v civilu. Než mě propustili sepsali se mnou protokol. Chyběla mně BCHL –bojová chemická látka, kterou měl každý voják s přísně evidovaným číslem u sebe. Jak jsem mohl vědět  kdo mně ji  ukradl, když jsem byl v nemocnici. Dokonce chtěli , abych ji zaplatil. To jsem odmítl. Po dvou hodinách  mě přece jenom  propustili a s kamarádem jsme šťastně  odjeli  domů – měli jsme společnou  cestu.